Příspěvky

Beseda s dr. Z. Dvořákovou (5.10.2017)

V Městské knihovně v Jablonném nad Orlicí se 5. října 2017 konala beseda s historičkou  a renomovanou autorkou řady knih z oblasti literatury faktu.  Z akce přinášíme několik fotografií (viz Fotogalerie) a článek manželů Novákových z Klubu Milady Horákové.

Ten, kdo zapomene na svou minulost, je odsouzen ji znovu prožít.“  George Santayana (1863 – 1952)

Ještě jeden návrat k setkání s dr. Zorou Dvořákovou

Jak je všeobecně známo, mnoho lidí, kteří byli perzekuováni komunisty, prošlo i německými koncentráky. Jejich symbolickým příkladem je dr. Milada Horáková. Gestapo ji zatklo spolu s manželem již v roce 1940. Byla odsouzena za odbojovou činnost a vězněna v Praze, v Terezíně a od roku 1944 až do konce války v Aichachu nedaleko Mnichova. Ihned po návratu z vězení se Milada Horáková vrátila ke své práci a do veřejného života. Byla zvolena poslankyní  Prozatímního národního shromáždění a a ve volbách roku 1946 poslankyní Ústavodárného shromáždění za Československou stranu národně socialistickou, pečovala o obnovu a rozvoj ženského hnutí. Po komunistickém převratu byla v roce 1949 znovu zatčena. Komunisté ji pak ve zinscenovaném politickém procesu spolu s dalšími spoluobviněnými odsoudili k trestu smrti a  27. 6. 1950 ji v Praze na Pankráci popravili.

Těžko si umíme představit, že bychom i my měli odolávat takovým tlakům dvou po sobě jdoucích totalitních režimů. Mnoho lidí ve dvacátém století ovšem takovými zkouškami prošlo. Armádní generál Ludvík Krejčí, dlouholetý občan Jablonného nad Orlicí, je toho dalším příkladem. V tomto městě stále žiji občané, kteří se tvrdě střetli s fašismem, s komunismem nebo s oběma systémy. Mnozí máme předky, kteří prošli takovou zkušeností. Není možné na ně zapomenout ani si nemůžeme myslet, že se něco podobného určitě nebude opakovat.

Po roce 1989 vzniklo  několik institucí a organizací, které dbají o uchování památky osob, které se staly obětmi totalit. Mezi ně patří i Klub dr. Milada Horákové (KMH), www.miladahorakova.cz. Ten se všemožně snaží připomínat nejen Miladu Horákovou a její mravní a filozofické zásady, ale varovat také před hrozbou totalitních režimů.

 Nedávno se na besedě v Městské knihovně skvělému a početnému jablonskému publiku představila významná členka KMH, historička dr. Zora Dvořáková. Všichni, kteří od ní  slyšeli o pátrání po ostatcích politických vězňů z 50. let minulého století, si uvědomili, že oběti komunismu byly totalitnímu režimu nepohodlné i po smrti . Představitelé režimu nepředali urny s ostatky rodinám, ale pokusili se je všelijak „zašantročit“ a zničit. V mnoha případech se to bohužel povedlo. Také dr. Milada Horáková má na vyšehradském hřbitově v Praze jen symbolický hrob, její ostatky byly pravděpodobně zničeny. Z podnětu KMH a Konfederace politických vězňů a zásluhou týmu historiků a dalších odborníků se ovšem průběžně daří identifikovat osoby, které byly popraveny nebo zemřely v komunistických věznicích. Urny identifikovaných obětí jsou pak předány příbuzným nebo jsou uloženy pod příslušným jménem na pražském pohřebišti v Motole.

V poslední době  KMH usiluje o vybudování Památníku obětem totalit, jejichž symbolem je popravená dr. Milada Horáková. Tento památník bude stát v parku Ztracenka na pražském Albertově.  Vzpomínce na pronásledované a umučené bude zasvěcen celý park. Ten byl již krásně upraven podle návrhu architekta Michala Gavlase. Chcete-li podpořit Klub Milady Horákové v této jeho snaze, vězte, že byla vyhlášena veřejná sbírka. Číslo účtu veřejné sbírky na vybudování památníku je 3257614319/0800. Více se o památníku dozvíte na webu KMH.

S radostí děkujeme už dnes panu Kvidovi Štěpánkovi za významný příspěvek na konto této sbírky.

                                                                                  Za výbor KMH Vlastimila a Filip Novákovi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Původ a mladá léta Jaroslava Golla

Díky Chlumecké literární ceně, kterou vedení města prozíravě zřídilo k oslavě a uchovávání památky významného chlumeckého rodáka Jaroslava Golla, a tím i k propagaci našeho města a k jeho posílení obyvatelské hrdosti a sebevědomí jeho občanů, se z mlžiny všeobecného zapomínání na minulost, provázejícího nezadržitelné plynutí času, každoročně nyní vynořuje s rostoucí zřetelností postava tohoto velikána české historické vědy, vzdělanosti a písemnictví.

O Chlumecké literární ceně Jaroslava Golla a Chlumci nad Cidlinou se díky lauerátům a účastníkům soutěže i slavnostního vyhlášení jejich výsledků hovořilo a hovoří nejenom na Chlumecku a Novobydžovsku, ale i v Hradci Králové, Pardubicích, Letohradě, Jaroměři, Praze, Olomouci, jihočeském Milevsku, Domažlicích, Uherském Hradišti, v Ústí n. Orlicí, Břežanech, na Českobrodsku, v Jičíně, Chotěboři a prostřednictvím rozhlasových i tiskových a televizních ohlasů i v dalších místech v Česku. Naší chlumeckou lokálně patriotickou ctižádostí přirozeně je a musí nutně být snaha dozvídat se o jeho životě a zásluhách co nejvíce údajů, neboť se od nás jako od jeho rodáků zcela samozřejmě očekává, že o něm víme více než jiní.

            Pocházel z rodu sedláků usedlých ve vesnici Dubenec na Jaroměřsku. Nacházela se v jezuitském poddanství, takže se v roce 1773, dva roky před východočeskou rebelií zrušením jezuitského řádu na čas vymanila z nevolnictví. Jaroslavův praděd František Goll se v následujícím roce jako pohledný rukodělně zručný a inteligenčně vyspělý mladý muž přiženil do měšťanského domu v Hradci Králové. Jeho syn Jan, narozený roku 1775 projevil nadání, které ho předurčilo k středoškolskému a vysokoškolskému studiu. Stal se právníkem a s touto kvalifikací získal ustanovení do úřadu purkmistra města Jaroměře. Jeho sestra provdaná za hradeckého purkmistra Kemlinka ubytovala u sebe dva jeho nadějné syny během jejich studia v Hradci králové. Oba byli po jeho zakončení strýcovým přičiněním přijati jako úředníci do státní služby. Třetí z Gollových synů, Adolf vystudoval na pražské univerzitě všeobecné lékařství. Po dosažení doktorátu přijal nabídku chlumeckého hraběte Oktaviána Kinského, aby se stal jeho osobním lékařem. Přestěhoval se do Chlumce nad Cidlinou, kde získal pohodlný byt v panském domě v sousedství pivovaru, jehož provoz řídil nájemce Josef Václav Daněk. Zanícený český vlastenec, který udržoval čilé kontakty s pražskou vlasteneckou společností a podporoval českou kulturní aktivitu. Mladý doktor, Adolf Goll měl tady častou příležitost potkávat se s Daňkovou krásnou dcerou Marií. Znali se už z Prahy, kam jezdívala čas od času za jedním ze svých bratrů, Antonínem, studentem vysokého učení technického a Gollovým kamarádem. Viděli se v hledišti vlasteneckého divadla Bouda i na společenských akcích vlasteneckého sdružení, kam chodívala v bratrově doprovodu. V Chlumci si při občasných setkáních domlouvali vycházky podél Cidliny až do Luhů k Moraně. Stále si měli co povídat a jejich názorové a citové souznění se prohlubovalo a vyzrávalo v sílícím oboustranném zalíbení, z něhož se zrodila horoucí romantická láska. Ta slečně Marii pomáhala zvládat přemíru starostí, které na ni dopadaly po předčasné smrti matčině, kdy převzala vedení celé rodinné domácnosti včetně péče o mladší sourozence. S otcovým požehnáním se v roce 1842 provdala za mladého doktora Adolfa Golla, který se za daných okolností stal v Daňkově rodině vítanou posilou v zápolení s životními obtížemi. Mladé manželství bylo po čtyřech letech šťastného soužití požehnáno 14. července 1846 narozením synáčka, který byl v chrámu sv. Voršily pokřtěn jménem Jaroslav. Dva následující roky bylo manželům Gollovým, navzdory trvajícím starostem paní Marie s péčí o domácnost a rodinné záležitosti v zastoupení zemřelé matky, dopřáno prožívat v dokonalé spokojenosti šťastného manželství obdařeného zdravým čiperným hošíkem.

Nadešly však bouřlivé časy revolučních společenských přeměn, kdy těsný kabátec dosavadních feudálních poměrů začal praskat ve švech. Pocity letitých křivd, příkoří a odpor k obtížným povinnostem uvolňovaly zábrany zášti, která podněcovala poddané k vzpourám. V dubnu a květnu roku 1848 se všude živě debatovalo o chystaném frankfurtském sněmu, který měl české země spolu s Rakouskem včlenit do sjednoceného Německa. Většina zdejších Čechů, jako všude jinde v českých zemích, přijímala a vyznávala Palackého kredo: „Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám sobě stávající. Panovníci jeho účastnili se od věkův v svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všechna staletí kdy k němu byl počítán.“ Hrabě Oktavián Kinský, který podle svědectví olešnického rychtáře Martina Kloubce poddané vsi velice sužoval, z obavy před vzpourou se nyní snažil přizpůsobit poměrům. Odpůrcům a potlačovatelům ovšem neměl odvahu se stavět na odpor. Podporoval ustavení Národní gardy, s níž počítal nikoli na obranu národních zájmů ve smyslu jejího nejvlastnějšího poslání, ale na obranu svých vrchnostenských zájmů v případě poddanské rebelie, jíž se obával. To byla příčina názorové neshody, která vyvstala mezi ním a jeho osobním lékařem Adolfem Gollem, který ve shodě se svou milovanou ženou i celou rodinou Daňků jako místní příslušník Národní gardy měl na mysli především horoucí službu vlasti.

            V pondělí 12. června 1848 dorazily do Chlumce vzrušující zprávy, že v Praze vypuklo revoluční povstání. Zpráva vyvolala rozruch v celých Čechách. V Chlumci se za aktivní účasti doktora Golla organizovala výprava na pomoc bojující Praze. Zmíněný Martin Kloubec jako přímý účastník této výpravy to potvrzuje v dopise, odeslaném rodilému Chlumečanu profesoru Václavu Klimentu Klicperovi, působícím v té době v Praze:

„Z Chlumce jsme taky vytáhli s gardou, napekli jsme plný žebřiňák chleba a vzali ho za gardou. Mezi maše lidi se musili zařadit i panští úředníci, a kteří odepřeli s námi pochodovat, toulali se za městem, aby je lidé nepoznali. Báli se našeho hněvu, že je pobijeme, protože nedopřáli našemu utiskovanému lidu nic dobrého“.

Doktor Goll jako čelný organizátor akcí na pomoc povstání se dostával do ostrých sporů s bázlivci a poněmčelými odpůrci české rebelie v řadách hraběcích úředníků a nakonec i se samotným hrabětem. Ten se distancoval od jakékoli podpory povstání, aby se nezkompromitoval v očích císařsko-královských instancí. Dr. Adolf Goll, lidumilný lékař poskytující jako uvědomělý vlastenec ochotně svou léčebnou péči kromě panstva podle potřeby i široké chlumecké veřejnosti, srostl s českým lidovým prostředím natolik, že výbuch protifeudální revoluce jej při jeho vzdělanosti a svobodomyslnosti pronikavě odcizil vrchnostenskému prostředí. Nakonec se znechucen panskou libovůlí rozhodl z hraběcí služby odejít a najít si příhodnější zaměstnání ve službě státní. Jeho rozhodování k tomuto kroku urychlilo náhle propuknuvší onemocnění jeho ustarané manželky. Z nadměrné zátěže rodinných povinností a strázní, které na ni doléhaly, zejména poté, kdy byl její otec sládek Josef Daněk pro účast v revolučních akcích roku 1848 po potlačení povstání zatčen a vězněn v Liptovském Mikuláši, ji zachvátila sílící choromyslnost. Její léčba vyžadovala občasné nemocniční zaopatření, které v Chlumci nebylo k dispozici. Roku 1849 se doktor Goll s churavějící manželkou a tříletým synkem Jaroslavem odstěhoval do Hradce Králové, kde se mu naskytlo místo soudního lékaře. Změna životních podmínek prospěla zdravotnímu stavu paní Marie jen nepatrně a na krátký čas. Skličující choroba duše podlamovala její životní sílu. Nakonec musela být odvezena do pražského ústavu choromyslných, kde také zemřela. Její předčasný skon byl pro manžela a veškeré příbuzenstvo těžkou ranou.

Synka Jaroslava dal otec po ukončení obecné školy zapsat na hradecké gymnázium. Již jako primán s výtečným prospěchem potvrdil své nadprůměrné nadání. Další čtyři gymnaziální ročníky však absolvoval v Mladé Boleslavi, kde jeho otec, těžce se vyrovnávající se ztrátou milované manželky a synovy starostlivé matky, nastoupil úřad krajského zdravotního dozorce. Utěšené teplo domova však matčiným odchodem nenahraditelně zaniklo. Otec při svém pracovním zatížení nemohl věnovat dospívajícímu chlapci tolik péče, kolik by bylo třeba. Svěřil ho proto na čas do péče svých hradeckých příbuzných, kteří se mu vynasnažili vytvořit náhradní domov. Vrátil se přitom do letitých škamen hradeckého gymnázia, jako vzorný student šesté třídy. Na zbývající dva roky studia se však přestěhoval do Prahy, kde mu otec sjednal ubytování u švagra Antonína, zakladatele pražské strojírny v Karlíně, a přijetí do pražského Akademického gymnázia, kde do roku 1853 působil jako ředitel, z politických důvodů vynuceně penzionovaný Chlumečan Václav Kliment Klicpera. K jeho zdejším žákům patřil i básník Vítězslav Hálek. Jaroslav Goll tu nastoupil do septimy v roce 1862, kdy po desetiletí tuhého útisku národního života za vlády bachovské absolutistické reakce nastal ve všech oblastech národního života náhle nadějný rozmach.

Vznikl Sokol, pěvecké sdružení Hlahol, Prozatímní divadlo a Umělecká beseda, kterou Neruda nazval uměleckými plícemi národa. Mladý student byl tímto mohutným proudem národní svébytnosti v linii rodinných vlasteneckých tradic stržen k neúnavné činorodosti v probíhajícím zápase o evropskou úroveň české literatury, divadla, hudby a všech dalších oblastí umění a také vědeckého poznání proti německé utlačovatelské dominanci, ale i falešnému fangličkářskému vlastenectví maloměstské ražby. Osobní setkávání s Hálkem, Nerudou, Smetanou a dalšími velikány ho mocně inspiruje k prohlubování svého vzdělání i k umělecké tvořivosti. Ještě jako gymnazistovi mu Hálek otiskl vynikající překlady Bérangerových básní a také několik vlastních básnických pokusů, jež v budoucnu vyzrají v celou sbírku. Do časopisu Květy a Osvěta přispíval hodnotnými překlady francouzské, polské i italské poezie. V Květech uveřejnil povídku Večerní hvězda, prokazující jeho umělecké nadání a vytříbenost ovládání jazyka a stylu.

V období maturitní zkoušky, již úspěšně složil roku 1864, jej již mohutně vtahovala do svého gravitačního pole historická věda, která se stala nejvlastnější náplní jeho tvůrčího úsilí.

Školní prázdniny trávil obvykle v Chlumci u svého strýce Josefa Daňka, který převzal řízení pivovaru. Tady se mu také dostalo příležitosti sekat se s věhlasnou českou spisovatelkou Boženou Němcovou, která sem přijela 1. srpna 1861. Sama v dopise Vojtovi Náprstkovi vylíčila Daňkovo přivítání: „I představil mně nejprve svoji paní a potom mně představil svoje děti a mladého Golla s doložením, že tam je na prázdninách… Mezi tou řečí přinesl sluha čistý talíř, vidličku a nůž a Daněk vzal si svůj talíř a odšoupl ho okolo rohu a postoupiv mně svoje místo na vrch stolu. Vedle Daňka seděl mladý Goll, syn to jeho sestry Marie, co se zbláznila. Po smrti otcově odvezl ji Daněk do pražského blázince. Vedle Golla seděl nejstarší Daňkův syn Otakar, dvanáctiletý….“

Božena Němcová tenkrát nemohla tušit, že ten štíhlý, pohledný mladík, hostitelův synovec Goll je budoucí hvězda na čelném historickovědním a kulturním nebi. V citovaném dopise píše: „Po snídani hrnuly se děti okolo mě, a že abych šla s nimi do zahrady. Šel s námi i Otakar i Goll. I povídala jsem jim rozličné pohádky hezké i žertovné a poslouchali mě i velcí chlapci s pozorností. Mladý Goll a Otakar vlezli do malinových keřů a do rybízu a paderkovali pro mě žluté i červené maliny i rybíz…“.

Také Jaroslav Goll později vzpomínal na setkávání s Boženou Němcovou, jíž byl denně nablízku: „Seděl jsem 1. srpna 1861 se strýcem a bratrancem Stanislavem na lavičce před domem, kde jsem často s nebožtíkem dědečkem rozmlouvaje sedával. Tu přijede bryčky a z ní vystoupí paní černě oděná. V obličeji unylém bylo znáti stopy zármutku, nouze i nemoci. Tiskla strýcovi ruce a na jeho otázku, jak se měla, odvětila: „Jsem na těle i na duchu nemocná.“ Byla to duchaplná spisovatelka Babičky. Byla to Božena Němcová. Nemluvila mnoho. Její plačtivý hlas, výraz obličeje celý zjevený, vše to činilo nepříjemný jakýsi dojem. Vyhledával jsem přesto společnost její. Dověděl jsem se, že její Babička se zakládá nejvíce na pravdě. Jest to její vlastní babička, ona sama jest Barunka…“

Student Jaroslav Goll ji vídal, jak se prochází sama rozlehlou zahradou. Přinášel jí čerstvě natrhané maliny. Ačkoli jinak nemluvila téměř s nikým a plaše se vyhýbala lidem, na něj se vždycky přívětivě usmívala. Nazývala ho v žertu svým šohajem. Jak by ji asi těšilo, že tento švarný mládenec je budoucí profesor a rektor Karlovy univerzity. Jeden z největších českých historiků a statečný obhájce národní cti.

Karel Richter, předseda poroty Chlumecké literární ceny J. Golla

 Chlumec nad Cidlinou, srpna 2017

CHL č. 8/2017

Oživení památky chlumeckého rodáka

Devatenáctého července 1929 se konalo mimořádné zasedání městské rady věnované uctění památky zemřelého předního českého historika, profesora Karlovy univerzity, chlumeckého rodáka dr. Jaroslava Golla. Starosta Netolický v obsáhlém projevu připomněl jeho životní osudy i významnou vědeckou činnost, která mu získala zásluhy, pro něž jej město Chlumec s hrdostí a vděkem řadí mezi své velké rodáky po bok dramatika Václava Klimenta Klicpery a rovněž nedávno zesnulého pomologa Jana Říhy.

Dnes připomínáme památku tohoto chlumeckého rodáka, od jehož smrti nedávno uplynulo 168 let.

            Dr. Jaroslav Goll se narodil 11. července 1846 jako syn hraběcího lékaře a uvědomělého českého vlastence MUDr. Adolfa Golla. I když se rodina později z existenčních důvodů odstěhovala do Hradce Králové, jezdíval každoročně na prázdniny do Chlumce ke strýci Josefu Daňkovi. Stal se profesorem Karlo-Ferdinandovy univerzity, na níž po dva roky zastával funkci děkana filozofické fakulty. Kromě vědecké práce projevoval hluboký aktivní zájem o českou literární tvorbu. Již jako student se seznámil s Vítězslavem Hálkem a Janem Nerudou a pod jejich vlivem začal do časopisů Květy a Osvěta přispívat hodnotnými překlady francouzské, polské a italské poezie. V Květech byla uveřejněna jeho povídka Večerní hvězda. Roku 1874 vydal sbírku básní, ale v té době jej už čím dál více vtahovala do svého gravitačního pole historická věda. Věnoval se zejména výzkumu doby husitské. Stal se největším znalcem problematiky dějin Jednoty bratrské. Výsledky své badatelské činnosti uveřejňoval pravidelně v Časopise Českého Muzea, Českém časopisu historickém i v jednotlivých samostatných spisech i studiích. Připojil se k realistům sdruženým kolem prof. T. G. Masaryka v jejich statečném boji proti zastáncům pravosti rukopisů, které byly zfalšovány Václavem Hankou a jeho pomocníky ve snaze podat důkaz vyspělosti ranně středověké české poezie. Ke Gebauerovu důkazu chybného napodobování staré češtiny přidal Jaroslav Goll vysoce kvalifikovaný historický rozbor, kterým dokázal, že mnohá fakta obsažená v dějích básní rukopisných podvrhů se vymykají své době.

Za rakousko-Uherska se mu dostalo za vědecké zásluhy nejvyšších poct a uznání, což se mu vytýkalo v prvních letech republiky jako důkaz jeho loajálního rakouského vlastenectví. Je pravda, že nebyl stoupencem odporu proti habsburskému mocnářství, což ublížilo jeho pověsti v letech vzniku a trvání Československé republiky. Nic to neměnilo na ocenění jeho vědeckých zásluh. Neměnilo se nic ani na úctě, kterou k svému velkému rodákovi chovalo město Chlumec, k němuž se sám jako k svému rodišti vždy hrdě hlásil a rád navštěvoval místa spojená se svým dětstvím i mládím.

Poslední léta života dožíval v ústraní, zatrpklý pod tíhou strázní, kterými osud stíhal jeho soukromí, odcizen době, která ho nechápala a pro niž jen těžko nacházel pochopení on sám. Další z velikánů české historické vědy Josef Pekař se k němu vždy hlásil jako jeho oddaný a vděčný žák a jiný velký český historik prof. Josef Šusta v listopadu 1929 na fóru historiků ocenil Gollovo dílo jako výraznou kapitolu národního obrození a svůj hluboký a výstižný rozbor jeho historickovědního přínosu uzavřel dodnes platnými slovy: „Závěrečný tesklivý akord, který provází poslední léta života Gollova, nemůže nám brániti v tom, abychom nevěnčili celé to dílo životní věncem ryzích a oddaných díků, jaké sluší muži opravdu velikému a tvůrčímu.“

                                                                                                                                  - KRi -

Rozhovor s Karlem Richterem o jeho nové knize

Současně se zpřístupňováním dalších a dalších archivních materiálů na světlo vystupují nová fakta, nutící nás přehodnocovat zažitá stanoviska a pohlédnout na minulost z jiného úhlu. Publikace z pera uznávaného a zkušeného autora literatury faktu Karla Richtra, nazvaná Dobývání domova, patří k těm, které nabízejí dosud málo známé poznatky, jež v čtenáři automaticky vyvolávají řadu otázek. Ani ve světle nových skutečností však není snadné na ně najít uspokojivé a jednoznačné odpovědi.

Celá ulice nábožně naslouchala aneb O dobývání domova

Začnu možná ne zcela obvyklou otázkou. Co se ti vybaví, když se řekne domov?

Musím předeslat, že mě potkalo veliké a ne každému osudem dopřávané štěstí, že jsem měl skvělé rodiče. Laskavou maminku a dobrotivého, starostlivého, velice pracovitého a svrchovaně čestného otce, který dost často doplácel na svou otevřenou pravdomluvnost. Rodiče mi vytvořili sice prosté, ale nesmírně vlídné, hřejivé prostředí pro nádherné a radostné prožívání dětství a mládí v rodinném domku, který si za cenu celoživotního splácení hypotéky vybudovali v Chlumci nad Cidlinou. Oba byli obyčejné, lidumilné bytosti se základním školním vzděláním. Nic od nikoho nedostali zadarmo.

Takže ke všemu se museli dopracovat vlastním usilovným přičiněním.

Ano. Otec, železničář, se úmornou pílí vypracoval od traťového dělníka a topiče na lokomotivě, posunovače, průvodčího a vlakvedoucího až k vysoce zodpovědné funkci vedoucího staničního vlakového provozu. K nevelkému platu si přivydělával pár korun jako trumpetista v místní Kuncově kapele. Na slovo vzatý vlastenec se zarámovaným diplomem „za čestnou a věrnou službu v armádě Československé republiky“. Za účast v železničářském odboji a květnovém ozbrojeném povstání v roce 1945 si vysloužil medaili Za statečnost.

Maminka, krásná žena pocházející z chudé, dvanáctičlenné rodiny místního truhláře, se před svatbou živila jako kuchařka a služebná v noblesní, nicméně demokraticky vlídné, pohodové pražské rodinné domácnosti Františka Machníka, jehož jméno je spjato s budováním moderní československé armády před 2. světovou válkou.  V letech 1935 až 1938 byl ministrem národní obrany Československa.  Báječně vařila a krásně zpívala. Za tichých letních podvečerů při družných posezeních se sousedy a přáteli na zahrádce se dávala uprosit, aby zazpívala „tu Masarykovu“. Tatínek si došel pro křídlovku a jímavými tóny jemně podbarvoval její lahodný soprán tak, že celá ulice nábožně naslouchala: „Ach synku, synku, doma-li jsi...“ Jejich hudební vystoupení se někdy protáhla až do tmy. Chodili k nám lidé z okolních domků a žadonili, aby přidali.

To už se dnes moc nevidí.

A je to škoda. Nakonec se totiž zpívalo vespolek a povídalo. Někdo přinesl harmoniku… Byly to nezapomenutelně krásné chvíle. To se mi vybaví při slově domov. A také vůně maminčiny polévky, když jsem se přihnal vyhládlý ze školy. A hrnky lipového čaje, který mi nosila k posteli, když jsem stonal. A také táta v železničářské uniformě, který přišel ze služby a vytáhl pro mě z kapsy pomeranč nebo malou čokoládu. Za války jablko nebo také nic, ale vyprávěl, co všechno jako průvodčí ve vlaku za celý den zažil. Večer mi četl pohádku na dobrou noc. Jak říkám, měl jsem skvělé rodiče.

Soudím, že s přibývajícími léty se ti dětství vrací stále častěji.

Čím jsem starší, tím více si cením toho, co všechno mi rodiče dali do života. Naučili mě slušně zdravit a způsobně se chovat, nepodvádět a nekrást a nikomu nezávidět. Při vší lásce ke mně nezapomínali na zasloužené pohlavky, výprasky a klečení v koutě, takže jsem si na celý život zapamatoval, co se nedělá a dělat nesmí.

Vštěpovali mi dodržování božího desatera, i když  mi nebylo jasné, co znamená „nepožádáš manželky bližního svého“. Učili mne poctivosti a pravdomluvnosti. A také mne naučili být hrdý na to, že jsem Čech.

Upřímně řečeno, mám dojem, že v současnosti se taková výchova moc nenosí. Důraz se klade spíše na hmotné statky, na blahobyt. Nedostatek pozornosti dětem nahrazují nákladné dárky.

Mně k Ježíšku pod stromeček dávali knížky, které mne v mé hrdosti utvrzovaly: Medvídci tatíčka Masaryka, Staré pověsti české, Proti všem, Jan Žižka, Bratrstvo… Zajistili mi, někdy s vlastním, přede mnou tajeným odříkáním všechno, co jsem potřeboval. Naučili mne přitom také nechtít, co nutně nepotřebuji.

A to?

Bez čeho se mohu obejít. Nepotřebovat to, na co není dost peněz. Rodiče celý život pracovali a uskrovňovali se, aby mi dopřáli co nejvíc mohli. Slušné živobytí a oblečení, vzdělání… Vytvořili mi základ pojmu domov, obohacovaného vztahy k příbuzenstvu a později vytvořením vlastního rodinného prostředí, které trvá už šedesát dva let. V něm se snažím své rodiče ve vztahu k vlastním dětem, vnoučatům a pravnoučatům napodobovat. 

Co je tedy domov?

Místo, k němuž člověk patří, kde se narodil. Je to i národ, jehož je součástí. Vnímám jej coby osobní vlastnictví, které je každému od narození dáno a které každý musí mít, má-li se v životě cítit dobře.

Jak vnímáš ztrátu domova z pohledu spisovatele, který se věnuje literatuře faktu a poznal bezpočet příběhů a životních osudů lidí, kteří o něj přišli?

Jako osobní neštěstí každého, komu se přihodí. Ať už si ji zaviní sám svou neuvědomělostí anebo je mu způsobena cizí vinou. Člověk bez domova ztrácí orientaci. Staří Římané říkali: Ubi bene, ibi patria nostra. Kde je dobře, tam je naše vlast. Osobně se, při vší úctě k antické moudrosti domnívám, že domov, i když ho člověk na své životní cestě úmyslně či shodou okolností najde jinde, než kde se narodil, je přece jenom něčím víc než místem, kde se má dobře.

Souvisí to nějak se steskem po domově, který nijak nemírní ani fakt, že kdesi v cizině se mohu mít lépe?

Světová šampionka Ája Vrzáňová anebo ctihodná mecenáška Meda Mládková se v Americe domohly hojnosti všeho, co činí život příjemným. Navzdory tomu pociťovaly stesk po domově, který se projevuje vytrvalou snahou po návratu. Touha po domově je pocit, který o sobě dává vědět nezávisle na tom, jak se člověku kde daří. Nutí některé emigranty k tomu, že nakonec vymění dobré zahraniční bydlo za návrat do méně blahobytných poměrů, ale domů. Myslím, že domov, ať si to člověk uvědomuje nebo ne, je nám skutečně jednou provždy dán. Lituji lidi, kteří si toho nejsou vědomi anebo to vědomí v sobě potlačují.

Tvá nejnovější kniha se jmenuje "Dobývání domova". Proč právě dobývání?  Sám jsi přece řekl, že domov je nám jednou provždy dán?

Dobývání domova v závěru druhé světové války je dění, které vyplynulo z historických okolností, daných jejím průběhem, kdy Rudá armáda dokončovala porážku hitlerovského Německa na východní frontě takzvanou osvobozeneckou misí. Pod záminkou proklamovaného osvobozování porobených národů včetně Československa dobývala rozsáhlé oblasti jižní, východní a střední Evropy v rámci vojenského zajištění sféry sovětského poválečného vlivu. Na osvobozeném území jednotlivých států měly být a také byly za pomoci místních organizací komunistické strany nastolovány prosovětské režimy, zajišťující závislost jednotlivých obnovených států na stalinské kremelské vládě. Dobývání Československa se s iluzivní vírou v jeho osvobozování zúčastnili rovněž vojáci Svobodova československého armádního sboru a partyzáni, organizovaní a ovládaní sovětským velením.

Jenomže tito bojovníci, stejně jako většina českého a slovenského lidu, tehdy v boji po boku Rudé armády viděli cestu k obnovení svobody a státní samostatnosti.

Jistě. Český národ byl výsledkem tohoto boje zachráněn před germanizační genocidou a slovenský před zfašizovanou poplatností Německu, avšak za cenu čím dál bezohlednějšího diktátu Moskvy. Prezident Edvard Beneš i generál Ludvík Svoboda jsou na tomto vývoji bez viny. Oba v rámci možností usilovali o co nejlepší vztahy se sovětskou vládou, což byl vzhledem k Západem uznávanému rozhodujícímu postavení SSSR ve východní Evropě jediný způsob, jak dosáhnout při obnově Československa maxima možností. Edvard Beneš, kterého Churchill a Feierabend – ministr naší londýnské exilové vlády – důrazně nabádali, aby nepodepisoval československo-sovětskou smlouvu a aby se domů nevracel přes Moskvu, by jistě rád uposlechl varovných výzev.

Z faktů, která čtenáři předkládáš, jsem dospěla k jedinému závěru – dobýváním domova jsme ho současně ztráceli.

Jako vysoce erudovaný a prozíravý politik Beneš lépe než oni věděl, že Sovětský svaz, s nímž Amerika a Anglie počítají pro dokončení války proti Japonsku, má jimi zaručen rozhodující mocenský vliv utváření politických poměrů na jím osvobozeném území. Bylo mu jasné, že stalinská vláda nestrpí principiální nesouhlas a že ústupčivost vůči jejím požadavkům je jediná možnost, jak zajistit obnovu Československa, byť s omezenou suverenitou.

Proč Edvard Beneš  v roce 1943 trval na podepsání nové smlouvy se Sovětským svazem? Cožpak nebyl zklamán skutečností, že v září 1938 nám nepřišel na pomoc? Vždyť v oněch dramatických a pro naši zemi osudových dnech spoléhal na to, že Francie a Británie budou stát při Československu proti třetí říši a že  Sovětský svaz „si probojuje cestu Polskem a Rumunskem, aby pomohl Československu  v jeho válce proti třetí říši“. Ostatně, tak jsme se to kdysi ve škole učili.

Věděl, že Západ nemá možnost zabránit Sovětům v prosazování jejich politických zájmů.

Takže kdyby Edvard Beneš nebo  Ludvík Svoboda neprojevili souhlas se sovětským tlaky…

Zákonitě by vyvolali roztržku představitelů československého odboje se sovětskými spojenci a došlo by k tomu, co se stalo v polském případě: k přerušení diplomatických styků a k převedení československého vojska pod komunistické velení. Možná dokonce k akceptování návrhu Husákovy Komunistické strany Slovenska na přijetí Slovenské republiky do svazku sovětských republik a přímému nastolení komunistického režimu v českých zemích. Západ by se ho nezastal, jako se nezastal a nemohl bez poškození vlastních zájmů zastat polské exilové vlády.

Také Ludvík Svoboda dobře věděl, že každý odklon od sovětských požadavků by znamenal, že bude okamžitě nahrazen kominternistou Jaroslavem Procházkou, předsedou tajné stranické organizace v československém vojsku a pozdějším přednostou Hlavní správy výchovy a osvěty, nebo nechvalně známým Bedřichem Reicinem. Protože chtěl naše vojsko přivést do Prahy jako československé, podřízené prezidentovi Benešovi, nikoliv předsedovi moskevského vedení KSČ Gottwaldovi, strpěl sovětské i komunistické poručníkování v naději, že je poválečné poměry napraví, což se však nestalo.

To ti Ludvík Svoboda řekl sám?

Vím o tom z důvěrných rozhovorů s ním v době, kdy jsem psal jeho později zakázané paměti "Cestami života". Beneš a Svoboda, stejně jako my všichni, jsme se zklamali ve víře v poctivost sovětského spojenectví. Museli jsme se, někteří až v roce 1968, vyléčit z tradičních sympatií k slovanskému Rusku. Dá se tedy do jisté míry oprávněně říct, že dobýváním domova jsme ho zároveň ztráceli. Musíme si však uvědomit, že moudrost dějin přesahuje moudrost jednotlivce, která nemůže reálně překročit dimenze jeho života.

Zjištění, že tehdejší sovětský velvyslanec Sergej Alexandrovskij byl přesvědčen, a tak informoval i Stalina, že Beneš chce Sovětský svaz vtáhnout „do války proti západní Evropě tak, aby o osudu Československa nemohla rozhodnout nějaká dohoda ve stylu Mnichova, ale evropská válka ve velkém měřítku“, bude asi pro řadu čtenářů šokující. Vyznívá totiž tak, že za případný válečný konflikt by nesl odpovědnost především Beneš a nikoliv Hitler. Upřímně řečeno, konstatování, že Stalin by v té době uvítal, kdyby se kvůli Československu rozpoutala válka mezi západními imperialistickými velmocemi a Hitlerovým Německem jen proto, že by vyvolala revoluci proletariátu válčících zemí, jimž by Rudá armáda, plnící „nezištnou internacionální pomoc“ přišla na pomoc, zní dost děsivě.

Jestli by Stalin uvítal, kdyby se kvůli Československu rozpoutala válka mezi Německem a západními mocnostmi? Nejenže by to uvítal, on o to usiloval. Potvrzuje to ve svých poznámkách popravený sovětský vyslanec v Praze Alexandrovskij. Mně osobně to potvrdil sovětský historik generál Volkogonov, který mne poctil svým přátelstvím. Vyložil mi, že Stalin úmyslně i prostřednictvím československých komunistů proklamoval připravenost Rudé armády přijít Československu na pomoc, ale jenom proto, aby Beneše utvrdil v odmítnutí mnichovské dohody. To by nutně vyvolalo Hitlerův vojenský útok na Československo, jemuž by přišla na pomoc Francie a Anglie, takže československo-německá válka by se rozrostla ve válku imperialistických mocností. Při ní by Sovětský svaz vyčkával v neutralitě, až se válčící mocnosti vyčerpají, a pak by vstoupil do válkou rozvrácené Evropy jako osvoboditel a mírotvorce. Tento fakt mi potvrdil sovětský generál, hrdina SSSR, který svého času vlakem do Buzuluku doprovázel trojici historiků, mezi nimiž jsem byl i já. Učinil tak v mírné podnapilosti a nazítří mě prosil, abych se o tom, proboha, nikomu nezmínil ani slovem.

Internacionální pomoc Sovětského svazu jsme poznali velice dobře.

Po trpkých zkušenostech víme, co znamená sovětské spojenectví a sovětská internacionální pomoc. Její následky ve vztazích k Rusku a Rusům se velice nesnadno napravují. Je smutnou a nesmírně alarmující zkušeností, kam až vede vyznávání bludné cesty k blahobytu národa a lidstva, jakou byl stalinský, ale už i leninský bolševismus.

(Knihu vydalo nakladatelství NOOS s. r. o., Hábova 1568/16, 155 00 Praha 5; e-mail: objednavky@noos.cz; www.noos.cz; www.vedominaroda.cz)

  

                                                                                                                                                       Jana Vrzalová

 

Slavkovské memento

Již třináct let láká školní mládež literární soutěž.

U zrodu setkávání spisovatelů sekce literatury faktu ve Slavkově u Brna byl spisovatel dr. Miroslav Ivanov. Setkávání se stala tradicí a od roku 1985 jimi žil a žije doposud slavkovský zámek. Slavkovská sympozia měla vždy zastoupení autorů literatury faktu i z nedalekého Slovenska. Od roku 1990 byl stejnými protagonisty založen samostatný Klub autorů literatury faktu (KALF), který se roku 1992 stal kolektivním členem Obce spisovatelů. Známí autoři nejen psali, ale i přednášeli a besedovali na zdejších školách.

Po roce 2001 se místo setkávání autorů literatury faktu změnilo. Ze zdejší tradice však vznikla tradice nová. Založilo ji Historické muzeum ve Slavkově u Brna v roce kulatého 200. výročí bitvy u Slavkova a 60. výročí osvobození ČSR a ukončení 2. sv. války na evropském kontinentu. Tak se zrodil, opět pod záštitou KALF 1. ročník Festivalu válečné literatury s podtitulkem Slavkovské memento 2005. Součástí festivalu bylo i vyhlášení veřejné literární soutěže pro žáky a studenty. Na vyhlášení výsledků soutěže přijeli i renomovaní spisovatelé z celé republiky, mezi nimiž nechyběl například Roman Cílek, Karel Richter, Miroslav Kučera, Richard Sobotka, Jan Kux, Dušan Uhlíř nebo ze Slovenska Jozef Leikert a další. Záštitu nad soutěží převzal především hejtman Jihomoravské kraje a Vojenská akademie Vyškov. Ta trvá dosud. K pořadateli soutěže, jímž je Zámek Slavkov u Brna a KALF spolu s Vojenskou akademií Vyškov se připojila i Československá obec legionářská. Tím získala soutěž trvalejší zázemí po celých dvanáct ročníků.

Velmi zajímavé je, že se v průběhu let podstatně nezměnila ani porota literární části soutěže. Některé aktivity, které se v rámci festivalu konaly – prodejní výstavy knih, večerní čtení při svíčkách, výstavy výtvarných prací v průběhu let zanikly. Jiné například ukázky vojenské techniky pod patronací vojáků vydržely, stejně jako sponzoři či ceremoniál programu v nádherném sále při vyhlašování výsledků soutěže. Při vyhlašování nejlepších literárních prací se již několik let uděluje i mimořádná cena konzulátu Ruské federace.

Významnou a nezastupitelnou úlohu má v úspěšné tradici Slavkovského mementa spolupráce pořadatelů se základními a středními školami prostřednictvím pedagogického sboru, který již i bez vyhlašování termínu pracuje s datem 26. dubna. To je den osvobození města Slavkova Rudou armádou od německých okupantů, a tradiční den vyhlašování výsledků literárního klání. Ve sborníku soutěžních prací, který byl vydán pořadatelem po dvou ročnících soutěže, se píše, že snad semínko zaseté na literárních besedách s autory Klubu, již klíčí… Dnes můžeme říci, že již vyrostlo v sílící strom.

Druhého ročníku se zúčastnil i exprezident SR Rudolf Schuster, který napsal na stránku sborníku:“ … nesmírně si cením úsilí Vás mladých přátel při psaní, a proto Vám přeji hodně trpělivosti v další literární činnosti. Nechť Vás povzbudí úspěchy, ale nechť Vás i první neúspěchy neodradí. Vytrvalostí můžete mnohé dokázat!“

V průběhu dalších let školní mládež dokázala, že mnohde pod vedením svých učitelů nebo i samostatně ze své iniciativy, chce psát, a že umí. Účastníci soutěže byli v některých ročnících z území celé České republiky.  Na některých školách v regionu vznikla trvalá tradice, do které Slavkovské memento svým termínem konání již nepochybně patří. A to je v současné době nepochybný klad, který se nesmazatelně zapsal i do historie této literární soutěže.

  1. dubna letošního roku byl předáním cen uzavřen již třináctý ročník soutěže. Objevili se v ní noví žáci i studenti, kteří si její propozice vyhledali na webových stránkách.

Media ve výuce dějepisu

Dnes existuje množství web stránek paměťových institucí, které publikují kulturní dědictví ČR. Existují však i tištěná media. Obojí prostředky mají mimo ilustrativní charakter i kognitivní funkce a slouží jako zdroj informací k vzdáleným a neosobním dějinám. Takže žák či student je může vnímat, třeba analyzovat i interpretovat nějaký historický dokument jako svědectví minulosti. A o to nám jde!

Pak mediální gramotnost zvyšuje dovednosti, znalosti či porozumění, které zvyšuje efektivní využívání medií. Do výuky dějepisu je možné integrovat dobová media jako projev dobové kultury vč. způsobů zpracování. Do politických dějin vstupuje mediální problematika poukazem na roli médií jako veřejného fóra v politických střetech či v dramatických dějinných zlomech. Exkurze do dějin médií mají nakonec významný přesah do současnosti. Tzn., že napomůže zvýšit povědomí třeba i o taktikách posílit možnosti kritického odstupu od současných manipulativních technik.

Pokud bychom, zde využili výzkum ministerstva školství -  v jeho závěrech se píše, že učitelé dějepisu ze tří čtvrtin navštěvují historická regionální místa, muzea a výstavy. Většina i ví, že je třeba si odnést poučení. Naproti tomu žáci projevují zájem o válečné dějiny ve vzpomínkách pamětníků.

Podle 56 procent učitelů jen cca pětina žáků je schopna kriticky analyzovat historické poznatky.  Asi sedmdesát pět žáků bere dějepis jako okrajový předmět. Žáky motivují jen filmy … války. Z toho plyne, 1/ že je třeba preferovat dějiny 20. století – důraz na každodennost, mnohostrannost výkladu dějin, nezapomínat na regionální dějiny, neopomíjet minority a 2/ redukovat pravěk a starověk.

Zkušenosti

Pokud bych zveřejnil svoji zkušenost předsedy poroty Slavkovského mementa, jsem skeptičtější než výzkumy ministerstva školství. Historické poznatky získané ve škole je schopno analyzovat méně studentů a žáků, než výzkum uvádí. Ostatně je to patrno z obsahu nám do soutěže zaslaných prací. Toto procento je cca jen 5 procent, tito totiž udělají jakýsi závěr, kterému můžeme pyšně říci – názor na téma. Naproti tomu, když se říká, že je dějepis jen okrajový předmět, napadá mne otázka, jak  k tomuto závěru mládež či škola vůbec přišla? Asi je to tedy ve výuce či přístupu k ní nebo se jí třeba učitel bojí?! Tento názor si myslím, že je obecný. Přílišná orientace a neustálé harašení sdělovacích prostředků s výukou matematiky, což zanáší do povědomí obou stran na výuce se účastnící, až se to stává trendem či realitou! A máme tu okrajový předmět s obrovským důsledky a dopady do povědomí společnosti a konec konců do znalostí o historii národa!

Literární soutěž Slavkovské memento s léty vyzkoušeným tématem Války-- Neválky, vyplňuje či doplňuje nejen na jihu Moravy, pomyslné mezery vznikající ve výuce dějin. To potvrzuje i fakt zasílaných prací. Za léta existence literární soutěže porota vyhodnotils přes 2300 prací a rozdala přes 200 cen. Bylo to vše děláno i mj. se snahou objevit nejen talenty na psaní či objevit nové badatele a historiky, jak to možná zkouší i literární soutěž Paměť Moravy, která dělá kurzy, pod názvem jak psát? My, ve Slavkově preferujeme dobrovolnost účastnit se poměrně širokého tématu, aby omezení autorů bylo co nejvolnější, tedy co nejmenší. Tato zkušenost snad vedla k preciznějším psaným pracím již s nějakým vědomostním fundamentem. Samotná soutěž je jednou z forem možná i výuky dějin, kterou školy mohou zařadit jako jinou metodu či jako jeden možný prvek v jejich práci se žáky a studenty. Zde vidím pevné místo výuky ve zdejších regionálních dějinách.

Dlouholetá působnost Literární soutěže Slavkovské memento, si vydobyla trvalé místo ve výuce regionálních dějin na zdejších školách, ale i oblibu mezi mládeží, která s ní pracuje a jí věří! Není výjimkou, že se naši laureáti úspěšně účastní i jiných literárních klání, která pěstují hrdost a vlastenectví určené nejen do školních škamen!

Jan Kux

Rozhovor s Romanem Cílkem

S malým zpožděním KALF otiskuje rozhovor s jubilantem

Kde se ve Vás zrodila vášeň pro historii a literaturu faktu? Jaké historické

období Vás zajímá nejvíce?

 

Pravdivě jste použila slovo vášeň. S nadsázkou se říká, že zatímco o tom, zda se někdo stane básníkem či prozaikem, se člověk rozhoduje sám, u autora literatury faktu je tomu jinak: přitlačí ho k tomuto údělu životní osudy. Dovolte kratičký citát. „Literatura faktu se obnaženými, vyhraněně citlivými prsty, v jejichž konečcích pulzuje krev životního prožitku, dotýká skutečnosti,“ napsal v jedné recenzi můj někdejší redakční kolega a nadlouho, vlastně až do smrti zakázaný autor Dušan Hamšík. Neplatí to možná obecně, ale u mne do jisté míry ano, i když se stydím o tom hovořit, protože obzvlášť štědré dvacáté století přineslo milionům lidí mnohem horší osudy. Mého otce – učitele ze Soběslavi – popravili za heydrichiády, s maminkou jsme hned v červnu 1945 odešli do pohraničí, jmenovitě do Ústí nad Labem, zažil jsem tam Wehrwolfy, divoký odsun, výbuch muničního skladu v Krásném Březně, následnou explozi protiněmeckého hněvu. A k dovršení všeho jsme se v čase po Vítězném únoru přestěhovali do luxusní pražské čtvrti Ořechovka, prostředí zcela odlišného od zdivočelého pohraničí, ale maminčin nový partner-právník byl pak vyhozen ze státní správy, hrozilo mu zatčení, zatýkalo se ostatně všude kolem, v těsné naší blízkosti bydlel Artur London, odsouzený v procesu se Slánským na doživotí. Kdo by se tedy mohl divit, že jsem tehdy se suverenitou nezralého mladíčka prohlásil, že budu spisovatelem, takže není třeba, abych se ve škole zabýval takovými otravnostmi, jako je třeba matematika. Takhle to začalo. A když jsem se pak po vojně shodou okolností dostal do redakce Československého vojáka, kde působili takoví lidé jako Arnošt Lustig, Ota Pavel, už zmíněný Dušan Hamšík, Rudolf Kalčík, Václav Jelínek, Otakar Brůna a mnozí další, bylo rozhodnuto. Krátce poté mi vyšla první knížka. Jmenovala se Výstřely ve vile Edelweiss, byla to literární rekonstrukce vraždy německého emigranta profesora Leasinga – a později ji zfilmovali pod názvem Výstřely v Mariánských Lázních.

 

Jakým způsobem pracujete s materiály? Příběhy Vašich knih fascinují čtenáře svou dokumentární pravdivostí a uměleckou přesvědčivostí. Představuju si tak hodiny a hodiny náročného sběru dat. Dáváte při psaní děl nějaký prostor i fabulaci? A do jaké míry?

 

Problém, který jste otázkou naznačila, definuje můj vnuk větou, že „děda si u psaní detektivek odpočívá od faktů“. Je to výstižné. Když se celé dny prostřednictvím dokumentů a svědectví zabýváte takovými tématy, jako je holocaust, Adolf Eichmann, Otto Skorzeny, vykonstruované procesy v 50. letech, či – z jiného soudku – třeba Olga Hepnarová, pak pochopitelně zatoužíte po tvůrčí svobodě čirého fabulování. Zda je to úplný odpočinek, tím si však nejsem jist. Každé psaní je dřinou, říká Vladimír Páral, a jelikož jest Vladimír klasikem, nemůže se mýlit.

 

Literárně zpracováváte historické milníky českých i světových dějin. Setkal jste se i s negativními názory na svou tvorbu od lidí, některých rodinných příslušníků, pro něž byla traktovaná témata příliš „ožehavá“?

 

V literatuře faktu, dotýkající se nejnovějšího či případně rovnou současného období, se pohybujete na tenkém ledě se spoustou nástrah. Je třeba postavit si jako mantinely jasné zásady. První takový bod: Literatura musí být protivníkem zla, a to ať zla v organizované podobě, mám na mysli třeba nacismus a jeho vyhlazovací záměry, či zla jen individuálního. A axiom druhý: Neubližovat! I při popisu kriminálních událostí je třeba mnohé zvažovat. Nelze samozřejmě přejmenovat Olgu Hepnarovou na Novákovou, ale jen iniciálami jsem v této ostře sledované knize představil ty, kteří byli do bolestného příběhu tak či onak zataženi. Často jsou to i pohnuté situace. Při setkání se sestrou Olgy Hepnarové jsem dlouho čelil jejím výčitkám, že tu knihu vůbec chci napsat, ujišťoval jsem ji, že to chci učinit co nejpoctivěji, takže nakonec jsme si přece jen připili na smíření duší těch obětí a duše Olgy tam kdesi v nedohlednu. Práce na knize Holocaust – slepá kolej dějin, jak se jmenovalo její třetí vydání, mi trvala několik let, vyslechl jsem desítky nesmírně sugestivních svědeckých výpovědí a přirozeně mě potěšilo, když Arnošt Lustig v úvodu napsal, že „s touto knihou by se měli seznámit členové všech parlamentů na světě a neměla by chybět v žádné univerzitní knihovně“. Ale to už se trochu chlubím, ne?

 

Necítím to tak. Říká se, že přelom v československé literatuře faktu znamenají šedesátá léta, protože v této době publikují dva významní autoři: Vojtěch Zamarovský a Miroslav Ivanov. Máte své literární vzory, ať už tuzemské či zahraniční?

 

S oběma autory, které jmenujete, jsem měl tu čest se osobně poznat. Mirek Ivanov byl po celá desetiletí mým blízkým přítelem, a ještě s Miloslavem Moulisem, se kterým jsem později napsal několik knížek, jsme v osmdesátých letech stáli u zrodu Klubu autorů literatury faktu. S pojmem vzor nerad plýtvám a spojuji si to slovo spíš s morálními či etickými hodnotami. Od každého kolegy z domova i ze světa se člověk-autor může něco naučit, pokud je pokorně připraven se učit. Velmi si vážím současné tvorby mých přátel Karla Richtera a Jiřího Svetozára Kupky, kteří jsou ještě starší než já a při psaní svůj věk prostě neberou na vědomí. Ze zahraničních autorů mne kdysi svou přímočarou syrovostí velmi oslovil Curzio Malaparte.

 

Zabýváte se mezními problémy lidských životů. Jaký je váš postoj k trestu smrti, o jehož údajné potřebnosti se mezi lidmi čím dál víc debatuje?

 

Můj názor je v tom směru jednoznačný, dlouhodobý, zásadní a konečný. Jsem odpůrcem trestu smrti.

 

I když jste viděl a musel popsat tolik zla? Není v tom, promiňte, určitý rozpor?

 

Není. Spíš je tomu naopak, ale svůj postoj nikomu nevnucuji. Právě proto, že jsem hluboce poznamenán tím, co jsem kdy vyslechl a přešlo mi před očima, nedokáži být neosobní a vynášet lehkovážné soudy. Nabídka snadných řešení hlubokých a letitých problémů má skoro vždy populistický, účelový a v důsledcích tedy i nebezpečný podtext. „Rozsudek smrti rozbíjí jedinou nespornou solidárnost mezi lidmi, solidárnost vůči smrti,“ napsal ve své legendární eseji francouzský spisovatel Albert Camus. Souhlasím s tím, byť přiznávám, že sám jsem byl občas blízko otázce, zda ti, kdo se dopustili a dopouštěli vrcholně odporných činů, jsou vlastně ještě lidmi. Ale vyřešíme něco, když si osvojíme právo prohlásit někoho za nečlověka? Nespustíme tím lavinu dalších problémů? Těžko říct. Jen jedno si myslím: že není dobré předkládat jako řešení sázku na to horší v člověku. Je to černobílý recept, a cokoli černobílého není mou parketou.

 

Překladová literatura ze zahraničí v rámci celkové knižní produkce dnes zaujímá nadpoloviční většinu. Myslíte si, že česká nakladatelství věnují literatuře faktu dostatečný prostor? Věnujete se i psaní původních českých detektivek a kriminálních příběhů.

 

Myslím si, že rozumná nakladatelství literaturu faktu neopomíjejí. Logické je i to, že převažují překladové tituly: je to otázka početní převahy. My domácí musíme být prostě pilnější…

 

Na jakém titulu teď momentálně pracujete, na co se Vaši čtenáři mohou těšit? Jaká témata Vás do budoucna lákají?

 

V létě mi vyšla knížka Otto Skorzeny – život na hraně. Dokončuji práci o úspěších i prohrách při stíhání nacistických válečných zločinců (Doživotní ztráta svědomí). A také jsem sestavil další sbírku psychologicky laděných kriminálních povídek s příznačným názvem Syndrom odumřelé duše. Ve volných chvílích, jichž věru není mnoho, zvažuji, zda bych svůj posedlý workoholismus, jak to kriticky vnímá moje rodina, neměl trochu přibrzdit. Přece jen už je na dohledném obzoru ta osmdesátka… No, uvidíme, zatím se mi dobrovolně zatáhnout za brzdu příliš nechce. On si to osud rozhodne.

 

Rozhovor vedla Veronika Chaloupková

 

ROMAN CÍLEK

Narodil se v roce 1937 v Českých Budějovicích, již řadu desetiletí žije v Praze. V minulosti používal pseudonymy Vilém Pavlík, Karel Pavlík a Zdeněk Roman. Pracoval jako redaktor a šéfredaktor, nyní působí jako spisovatel, publicista, autor próz, reportáží, rozhlasových her a kriminálních příběhů. Je spoluzakladatelem a místopředsedou výboru Klubu autorů literatury faktu a české sekce Mezinárodní asociace svazu autorů detektivní a dobrodružné literatury (AIEP). Podílel se na vzniku rozsáhlého projektu životopisné knižní řady Galerie nesmrtelných a periodické revue literatury faktu Přísně tajné!, která vychází dodnes. Pravidelně spolupracuje s řadou českých periodik, televizí i rozhlasem. Kromě rozsáhlé publicistické a žurnalistické činnosti vydal několik desítek knih literatury faktu i beletrie. Získal řadu ocenění například v mezinárodní soutěži o Cenu Egona Erwina Kische, Ceny Miroslava Ivanova a Jaroslava Golla. Některé jeho tituly vyšly i v zahraničí. Nejnověji vydalo polské nakladatelství Wydawnictvo Afera knihu Já, Olga Hepnarová v překladu Julie Różewicz. V Čechách měl na jaře premiéru stejnojmenný film Tomáše Weinreba a Petra Kazdy, natočený podle Cílkova knižního námětu. Během léta se film představil na zahraničních festivalech po celém světě.

 

Časopis DILIA – podzim 2016

Rozhovor s předsedkyní KALFu Janou Vrzalovou

Vzpomínáte si na svůj osudový krok?

Bylo jich několik. I když přiznávám, že původní „osudové rozhodnutí“ jsem učinila na základní škole. Mým „životním“ snem bylo stát se uklízečkou na nějakém hradě či zámku. S rodiči jsme často jezdili na výlety po různých pamětihodnostech a mne vždycky zlobilo, že nevidím všechno – kuchyni, sklepení, toalety… Věřila jsem, že při úklidu se dostanu i do prostor turistům zapovězených. Na střední škole jsem zatoužila po studiu archeologie. Jenomže v té době na tento obor brali málo studentů. Šance uspět s přihláškou byla téměř nulová. Asi by mi nepomohl ani fakt, že jsem studovala na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze, které na studenty kladlo vysoké nároky, takže na vysoké školy jeho absolventy přijímali rádi. V té době jsem pro časopisy a noviny začala psát a také překládat z ruštiny do češtiny různé texty včetně povídek. Zjistila jsem, že mne to moc baví. Proto jsem se nakonec rozhodla pro studium žurnalistiky. 

Jak vnímáte společensky-literární přínos KALFu?

 

Čím více čtu knihy z oblasti literatury faktu, tím více si uvědomuji, jak je tento žánr pro život společnosti důležitý. Z hlediska zachování historické paměti národa hraje nezastupitelnou roli. Nedávno mi jedna učitelka mateřské školy, která dějiny své žáčky učí formou her a vyprávění, povídala: „Kdo nezná historii vlastního národa, nemůže být ani vlastencem.“ Myslím, že má pravdu. Vztah k rodné zemi si přece budujeme i tím, že poznáváme její minulost, její hrdiny i ty, kteří v kritických chvílích selhali. Krásně to vyjádřil klimatolog a šéf Geologického ústavu AV ČR Václav Cílek: „Národy, které ztrácejí smysl života, zanikají. Není to jen o tom, co dělat s emisemi, ale co dělat s národem. To nevyřeší žádná vláda, to musejí lidé a musejí začít od sebe.“ Naplnění této myšlenky podle mne výrazně napomáhá právě tvorba autorů věnujících se literatuře faktu. A samozřejmě nakladatelů. Všechny čtenářské průzkumy, které se od počátku devadesátých let minulého století v České republice uskutečnily, potvrzují, že o tento žánr je zájem. Navzdory tomu, že recenzí na něj ve sdělovacích prostředcích a na sociálních sítích je, bohužel, pohříchu málo.

  

Ale přece jen jsou. Kde je můžeme například najít?

 

Zásluhou Svetozára Plesníka využíváme internetové periodikum České listy.eu, kde najdete recenze na publikace autorů literatury faktu. Vstříc nám vychází také redakce Národního Osvobození, čtrnáctideníku, tiskového orgánu Českého svazu bojovníků za svobodu. Zveřejňují nejen recenze na práce našich autorů, ale také například pozvánky na akce, které pořádáme. K dispozici máme i blog Památníku Lidice, na němž také můžeme prezentovat naše názory. 

 

Postavení předsedkyně KALFu přejímáte po takové spisovatelsky a lidsky silné osobnosti, jakou je Karel Richter, a setkáváte se s řadou významných osobností tohoto žánru. K čemu vás to burcuje?

 

Přiznávám se, že mám trému i obavy a cítím pořádnou dávku pokory. Především však velké odpovědnosti. Převzít funkci po takové osobnosti je opravdu obtížné. Proto jsem také Karla Richtera poprosila, aby se nadále podílel na všech aktivitách KALFu, což činí. Jen tak na okraj. Umíte si představit, že by na žádné naší akci třeba nezarecitoval? Je nejen skvělý řečník, ale i recitátor. Vím, že řada lidí čeká na to, až přednese nějakou báseň.

 

To máte pravdu. A ta setkání… to je zvon inspirace, zvon moudrosti.

Přesně tak. Ráda se přiučím od zkušenějších a moudřejších, ráda vyslechnu jejich podněty, náměty i kritiku. Posouvá mne to dál. Být v kontaktu s osobnostmi, které v literatuře faktu zanechaly nesmazatelnou stopu, je pro mne opravdu velkou inspirací, povzbuzením a nutí mne to neustále na sobě pracovat. Je to pro mne výzva a ty mám ráda. Když se před lety na mne obrátil jeden nakladatel s prosbou, zda bych z ruštiny do češtiny nepřeložila jedno obsáhlé dílo, vztahující se k vojevůdcům Velké vlastenecké války s poznámkou, že zkušená překladatelka to odmítla s tím, že je to na ni příliš obtížné, bylo tam mnoho zbraňových systémů, zeměpisných názvů a obrovské množství jmen, furiantsky jsem kývla. Ta má žižkovská povaha, zděděná po předcích, mi našeptala, že nabídku mám přijmout. Byť jsem někdy „lezla po stropě“, jak byl text složitý, a rok na něm den co den tvrdě pracovala, práci jsem nevzdala. Potěšilo mne, že po vyjití knihy v ní ani vojáci nenašli žádnou chybičku. Moc se divili, že ji překládala žena a ještě ke všemu civilistka. Panečku, to bylo pro mne opravdové uznání. 

To bych do vás neřekla. Asi ještě v mnohém mnohé překvapíte.

Snad ano. Tak je to totiž se mnou pořád. Člověk má překonávat sám sebe. Házet flintu do žita mi přijde slabošské. V tomto směru je mi velkým příkladem Miroslav Kučera, dlouholetý tajemník výboru KALFu. Nevím, zda si to vůbec všichni členové uvědomují, ale jeho práce je neocenitelná a nedocenitelná. Je tak obětavý a neskutečně pracovitý… Navzdory tomu, že přišel o zrak, věnuje KALFu všechny své síly. Klobouk dolů. Upřímně řečeno, bez jeho bohatých zkušeností, například při organizování literárních cen, bychom se jen obtížně obešli. 

Osobností, které zanechaly v literatuře faktu nesmazatelnou stopu, se kterými jste jako předsedkyně ve styku, je jistě více.

Setkávám se samozřejmě s mnoha dalšími osobnostmi, na jejichž knihách jsem vyrůstala. Za všechny bych jmenovala Romana Cílka, Jiřího Bílka, Zoru Dvořákovou, Jana Haladu a také vás, která mi kladete otázky…Nedá mi to, abych nevzpomněla Miloslava Moulise, dlouholetého člena KALFu a skvělého spisovatele. Mimochodem, bývalého politického vězně nacistických koncentračních táborů. Velice si považuji toho, že mi prokázal čest a zařadil mne mezi své kamarády. Každičká chvilka strávená s ním pro mne byla obrovským přínosem. Měla jsem možnost si povídat s mužem, který navzdory tomu, co prožil, si zachoval osobitý a někdy velice černý humor a přitom zůstal člověkem. Optimismus by snad mohl rozdávat. 

Jeho černé příběhy z Buchenwaldu si v KALFu někdy připomínáme. Který si vybavujete právě v tuto chvíli?

Jednou, těsně před Vánoci, jsme si povídali a já se ho zeptala, jak vzpomíná na vánoční svátky strávené v koncentráku. Míla se ani chvíli nerozpakoval a s úsměvem prohodil: „Byly úžasné. O nic jsme se my vězni nemuseli starat. ´Dobré´ jídlo i ´dárky´ zajistili esesáci.“ 

Jistě vás zajímal, jak se říká, Moulisův tvůrčí proces…

Léta jsem toužila alespoň koutkem oka nahlédnout do Mílovy tvůrčí dílny. Chtěla jsem poznat, jak přistupuje k psaní, jakým směrem se v počátcích ubírá jím zpracovávané téma, do jaké míry později škrtá, přepisuje, opravuje, koriguje vlastní myšlenky, úvahy, závěry. Nikdy jsem nenašla odvahu se jej zeptat přímo. Až jednoho dne má zvědavost byla ukojena. Míla stál ve dveřích naší redakce s deskami pod paží. 

„Přečti si to. Jsem zvědav na tvůj názor,“ a strčil mi je do ruky.

Rozvázala jsem notně otřepané šňůrky. Přede mnou ležela slušná hromádka strojem popsaných papírů. Po stranách Mílovou rukou učiněné různé poznámky, škrty, opravy… Přilepené nebo sešívačkou připevněné doplňky. Byl to rukopis dokončované knížky Druhý rozsudek vykonán.

Ačkoliv je Míla léta po smrti, dodnes jsem mu za tu tvůrčí lekci vděčná. Netajím se ani tím, že si občas říkám, co by asi řekl na mou práci, na to, co jsem právě napsala.

Ale vraťme se k výboru KALFu, který zaznamenal jisté změny.

Jsem ráda, že do práce výboru se zapojily rovněž mladší ročníky, k nimž patří Eva Břicháčková, Marcela Přerovská, za město LF Letohrad je to Magdalena Navrátilová a Zdeněk Maixner. Jsme jim vděční za nový elán a nové nápady. Iniciativa dalších je vítána.

Na druhou stranu je třeba říci, že ani věk není překážkou pro práci. Členy výboru můžete vidět v televizi. V posledních měsících to byli například Karel Richter, Jan Halada, Jiří Bílek, Roman Cílek. Zora Dvořáková, podobně jako již zmínění autoři pravidelně chodí na besedy do knihoven a škol. Stranou nezůstávají ani mateřské a základní školy, kde jsou děti informovány o druhé světové válce, setkávají se s válečnými veterány, lidickými dětmi, které přežily vyhlazení Lidic, navštěvují Památník Lidice apod.

 Jaké cíle si ve své nové funkci kladete?

Především nadále udržovat a rozvíjet vše, co KALF léta dělá. Není toho málo. Zmíním třeba udílení literárních Cen Miroslava Ivanova, E. E. Kische, Petra Jilemnického a Jaroslava Golla. Dále jsou to ceny, jimiž chceme v tvorbě podporovat zejména mladé lidi. V tomto směru jsou pro mne zvláště inspirativní dva lidé, jichž si velice vážím právě za jejich přístup k mládeži. A to na Moravě Mirka Poláková a Jan Kux. Paní profesorka Poláková nejen píše, ale také vyučuje dějiny metodou poznávání. To jest, jezdí se svými studenty například po bývalých koncentračních táborech, každoročně se s nimi účastní Terezínské tryzny. Její studenti o těchto cestách píší. Je zajímavé poznávat jejich názory na viděné a slyšené. Pokud vím, některé práce přihlásili do Gollovy chlumecké literární ceny. Doufám, že pro ně účast v ní bude povzbuzením a že se stane jakousi líhní nových autorů. Totéž platí o Janu Kuxovi. Má velmi dobrou zkušenost kupříkladu s Literární a výtvarnou soutěží Martina Ševely. Je určena pro žáky druhého stupně základních škol. Hlavním tématem jejího loňského prvního ročníku byl internační tábor Svatobořice. Tato soutěž připomněla, že i na vesnici žili dnes již neznámí hrdinové, kteří položili životy za nás a že bychom jejich příběhy měli znát. Kéž bychom lidí zapálených pro práci s dětmi a mládeží měli víc! Uvítáme, ozvou-li se další členové KALFu, kteří v tomto směru mají nějaké zkušenosti.

Abychom nezapomněly na spolupráci se slovenskými autory.

Samozřejmě. I nadále hodláme rozvíjet letité česko-slovenské tradice. Pravidelně oceňujeme díla našich slovenských kolegů a stejně tak oni práce našich autorů. Letos například Cenu Miroslava Ivanova za přínos české a slovenské literatuře převzal Anton Hykisch a loni zase Zora Dvořáková na Slovensku získala Cenu Vojtěcha Zamarovského.

 Velmi si vážím obou autorů. Jim bych přiřkla toto: „Mládí je nejen v letech, ale i v myšlenkách.“

Když už jste se dotkla mládí… Osobně se často setkávám s mladými lidmi. Naslouchám jejich názorům, protože mne zajímá jejich vidění světa. Také jejich postoje jsou pro mne podnětné a hodné zamyšlení. Řídím se zásadou mého tatínka, který to tak dělal a proto si do posledních chvil života zachovával nadhled, nikdy nementoroval a mladí lidé ho, jak se říká, brali, jelikož jim rozuměl.

Editovala jste a významně jste se podílela na vzniku knihy nejmladší přeživší lidické ženy Jaroslavy Skleničkové Vzpomínky mě stále tíží, kterou vydal Památník Lidice. Jak jste se k autorce dostala?

S Památníkem Lidice KALF spolupracuje léta. Mne nevyjímaje. Nedávno zesnulý Přemysl Veverka byl bez nadsázky kmenovým autorem PL. Osobně považuji za čest, kdykoliv ke spolupráci dostanu příležitost. Pocházím z rodiny odbojářů. Například má teta Božena Kopová byla coby příslušnice druhého odboje vězněna s lidickými ženami v koncentračním táboře Ravensbrück. Když mi Jaroslava Skleničková o Ravensbrücku vyprávěla, zjistila jsem, že teta musela otročit ve stejné dílně jako starší sestra paní Skleničkové Míla. Upřímně řečeno, po telefonátu ředitele Památníku Lidice JUDr. Milouše Červencla, zda bych se editorství knihy ujala, se mi podlomila kolena. Lidice jsou pro mne symbolem, mementem a já ke všemu, co s nimi souvisí, přistupuji s úctou a pokorou.

Není to tak dávno, co jsem se domnívala, že o nich a o koncentračním táboře Ravensbrück se už asi nedozvím nic nového. Všechno už bylo napsáno, říkávala jsem si. Kniha Jaroslavy Skleničkové mne z toho vyvedla. Podává obraz lágru v podobě dosud nevídané. Tady se Jaří, jak ji její blízcí a přátelé oslovují, učila poznávat charaktery. Na jedné straně obrovské sobectví některých vězeňkyň, na straně druhé solidarita, hrdinství a ochota pomoci v jakékoliv těžké situaci. Lidství v té nejryzejší podobě, které si ženy dokázaly zachovat navzdory svým trýznitelům.

A v protikladu k tomu až dech beroucí pevná vůle a nedětská vyspělost škvrněte, prožívajícího dětství za lágrovou zdí, které, ač hladové, nesní kousíček darované vánočky a čeká, až ho maminka spravedlivě rozdělí. Tyto pasáže knihy patří k těm nejemotivnějším. Tekly mi při nich slzy po tváři, tak jsou silné.

Kniha je hmatatelným svědectvím moudrosti a nadhledu, plynoucích z prožitého. Připomíná nám, jak moc je důležité znát své kořeny, vědět, odkud jsme přišli a kam směřujeme jako národ i jako jednotlivci. Jak je důležité mít ten svůj přístav zvaný domov, protože ztratíme-li ho, ztrácíme všechno. To bych také dodala k odpovědi na druhou otázku.

Chvíle, které jsem s Jaroslavou Skleničkovou strávila nejen nad knihou, ale také povídáním o životě, mi přiblížily mou rokycanskou tetu Boženu, haftlinga č. 24857. Díky Jaří jsem bezmála tři desítky let od tetiny smrti porozuměla všemu, čím musela projít a pochopila jsem, proč nikdy nevystavovala na odiv na předloktí vytetované číslo, proč nám sama neřekla, že v jejích papírech stálo RU - Rückkehrt unbewünscht - návrat nežádoucí!

Uvědomila jsem si, jakou sílu v těžkých chvílích, kdy člověk propadá beznaději a bezbřehému zoufalství, může mít písnička či básnička. Už vím, že se může stát modlitbou po celý zbytek života. Modlitbou přinášející naději, že to zlé jednou pomine, modlitbou očišťující duší a pomáhající navzdory nepřízni osudu znovu se zvednout ze země, hrdě vztyčit hlavu a říct si: Já to nevzdávám!

Za toto poznání jsem Jaroslavě Skleničkové upřímně vděčná. Je dobře, že se do psaní pustila. Myslím, že pro každého autora jsou právě takováto setkání s pamětníky velkým přínosem. Ten prostřednictvím své tvorby pak předávají čtenářům. Proto je žánr literatury faktu tak důležitý.

                                              

Vaše nejsilnější parketa, domnívám se, je publicistika. Hodláte v ní pokračovat? A chystáte se také na vlastní literární počiny? Jaké?

 

Samozřejmě, protože v tomto ohledu se cítím nejpevnější „v kramflecích“ a moc mne baví reagovat na dění kolem nás. Co mám v plánu? Pracuji na další knížce povídek o psech. Ta první měla velký úspěch. Původně jsem psala jen takzvaně do šuplíku pro vnoučata. Pak jsem se nechala přesvědčit k vydání a těší mne, že jsem svým vyprávěním Bobík aneb Život s pytlákem, psaným doslova ze života (není v něm totiž opravdu nic vymyšleno) udělala radost malým i velkým. Jako členka kynologické organizace se věnuji výcviku německých ovčáků. Ale to je jiná kapitola. Díky předkům – odbojářům – se zajímám o vše, co souvisí s léty 1938-1945. Diplomovou práci jsem věnovala našemu tisku v protektorátu a na východní a západní frontě. Zjednodušeně řečeno, pořád „válčím“. Abyste rozuměla, povídky o psech mám jako relaxaci. Na uklidnění duše. Nedávno jsem dostala zajímavou nabídku na literární zpracování tématu (konkretizovat je nebudu, nebylo by to férové vůči nakladatelství, které s nápadem přišlo) právě z tohoto období. Takže má první cesta bude směřovat do Národního archivu, kde mi připravili materiály, které musím nastudovat. Pro Přísně tajné! mám rozepsán příspěvek o Vladislavu Vančurovi.

 

Proč právě Vladislav Vančura?

Zpracovávám jej jinak, než se o něm psalo doposud. Naše rodina má totiž k němu velice blízko a jsme na to náležitě pyšní. Z generace na generaci si předáváme, že bez našeho dědečka Antonína Štambacha ze Zbraslavi by Vladislav Vančura nic nenapsal. Proč? To časem prozradím. 

Jak hodnotíte zaměření a obsah dvouměsíčníku LF Přísně tajné?

Je výborně sestavován. Jednotlivé příspěvky jsem vždy pečlivě vybrány a „seskládány“. Libí se mi pestrost témat. Ráda revue čtu. Myslím, že PhDr. Miloslav Martínek jako šéfredaktor odvádí skvělou práci a samozřejmě i samotní autoři. Pravidelně se o obsahu revue bavím s lidmi, které přitahují dějiny a shodně konstatují, že v ní vždy najdou mnoho zajímavého, nového a podnětného. K tomu asi není co dodat. Snad jen „drobnost“: je dobře, že jako KALF zásluhou Františka Čermáka takový, dovoluji si říct, tiskový orgán máme.  

Co ovlivnilo váš život nejvíce? A kteří lidé?

 

Kromě báječných rodičů, díky nimž jsem měla hezké dětství, moji učitelé. Měla jsem na ně opravdu štěstí. Už v roce 1958, když jsem šla do první třídy, mne život obdařil skvělou paní učitelkou Kopáčkovou. Vštípila mi základy toho, jak se učit. Byla velice přísná, ale spravedlivá. Uměla s námi diskutovat a nikdy nás neodbyla tradiční odpovědí dospělých: na to jsi moc malý(á). Následovali další učitelé a profesoři. Jen tak na okraj, ráda a s vděčností za všechny zmíním alespoň paní profesorku Janu Volfovou z našeho Akademického gymnázia. I v době normalizace nás učila samostatně myslet, vyhledávat fakta, vyhodnocovat je, umět si obhájit vlastní názor. Dějiny vyučovala zábavnou formou, takže se pro nás, studenty, staly zajímavějšími než sebelépe napsaná detektivka. Po ní přišli skvělí novináři a spisovatelé, jako třeba Jiří Fiala, jimž tam nahoru do nebe nepřestávám posílat dík. Byli ke mně tvrdí, občas se mi zdálo, že až moc. V mých novinářských začátcích mi dávali text předělávat desetkrát, patnáctkrát… Hrůza! Jaký já měla tenkrát na ně vztek a v duchu jím spílala… Jak léta plynula, byla jsem jim stále vděčnější a vděčnější. Učili mne psát, ale také mi vštěpovali, že jdu-li dělat rozhovor, jedu-li na reportáž, musím se pečlivě připravit. Nastudovat něco o daném oboru, učili mne diskutovat…

 

Dlouho jste žila na Slovensku. Nyní žijete v České republice. Jak vnímáte blízkost těchto kultur?

Na Slovensku mám dceru, dvě starší vnoučata a slovenského zetě. Dvacet dva let jsem žila v Bratislavě. Já, holka z pražského Žižkova, jsem své děti učila správné slovenské výslovnosti a gramatice. Dodnes jsem pyšná na to, že nikdo nepozná, že nejsem rodilá Slovenka, když tam promluvím. Naše kultury jsou si velice blízké a osobně mezi nimi nečiním rozdílu. Proto jsem ráda, že jako KALF spolupracujeme s našimi slovenskými kolegy. S jejich dlouholetým předsedou, Jožkou Leikertem, se známe už čtyři desítky let. Kdysi jsme v Bratislavě začínali jako mladí novináři. Pořád se vzájemně podporujeme a držíme si palce.

Jste společensky angažovaný člověk. Byla jste do nedávna tisková mluvčí Českého svazu bojovníků za svobodu. Jak vidíte současnou společenskou situaci?

Trápí mne, že se vytratila obyčejná lidská sounáležitost, že společnost zhrubla, lidé spolu neumějí mluvit. Technika, přesněji počítače, tak zkrátily vzdálenosti, až paradoxně lidi od sebe vzdálily. Děsí mne, že mnozí mladí si nedokážou popovídat doslova z očí do očí. Podívejte se do kaváren, cukráren, do metra či autobusů nebo tramvají. I kamarádi, sedící vedle sebe, hledí do chytrých telefonů a rejdí po internetu nebo klábosí „na dálku“. Podle toho pak vypadají jejich vyjadřovací schopnosti. Údajně jsou dost chabé, jak tvrdí učitelé.

Považujete to za všeobecně platné?

 

Nepaušalizovala bych. V jedné venkovské knihovně dělám ve svém volnu knihovnici. Chodí do ní hodně dětí, i docela malých, které „čtou“ zatím jen obrázky. Je radost pro ně pořádat besedy o knížkách. Navštívila jsem s nimi dokonce i Památník Lidice, byly s námi také děti s mateřské školky, a musím říct, že jsem byla mile překvapena, jak dobře byly učitelkami připraveny, jaké vědomosti měly, jak uctivě se v památníku chovaly. Díky pracovníkům Památníku Lidice, kteří mají opravdu výborně propracované programy rovněž pro nejmenší dětičky, jsem si opět uvědomila, že dokonce i tragickou minulost lze podat srozumitelně úměrně věku. Možná se jednou někdo z těch žáčků stane významným autorem literatury faktu. Co mne trápí je, že pojmy jako vlastenectví, úcta k tradicím se staly pro mnohé nepotřebnou veteší. Je toho hodně, co mne tíží na srdci. Jsem však optimistka. Věřím, že v jádru u nás žijí dobří lidé, jimž záleží na vlasti, na tom, jakým směrem se bude ubírat. Povzbuzením jsou pro mne i práce mladých autorů literatury faktu. A samozřejmě setkávání se zkušenými spisovateli. Českými i slovenskými.

 

Co považujete za nejdůležitější?

Smysl života a cíl. Bez nich je život prázdný. To ovšem opravdu nevyřeší žádná vláda. To musejí lidé a musejí začít sami od sebe a u sebe!

 Kterou radou se v životě obvykle řídíte?

 

Chovej se tak, aby sis každé ráno při pohledu do zrcadla mohla říct: jednáš, jak nejlépe umíš – čestně. 

 

Vaše životní krédo?

 

Nevím, zda bych to nazvala přímo krédem, ale je několik myšlenek, které se snažím mít pořád na paměti. Jsou od Marca Aurelia, římského císaře z 2. století n. l., zvaného také filozof na trůně. Ve svých Hovorech k sobě mj. píše: „U svého otce jsem vídal vlídnost, ale i neoblomné setrvání na každém zrale uváženém rozhodnutí; také lhostejnost k takzvaným poctám a zálibu i houževnatost v práci.“

  

Za rozhovor děkuje Heda Bartíková 

 

PhDr. Jana VRZALOVÁ (*1951) pochází z pražského Žižkova. Po absolvování Fakulty žurnalistiky Leningradské státní univerzity (dnes Petrohradské) se v roce 1976 odstěhovala do Bratislavy a stala se zpravodajkou Rudého práva. V roce 1990 odešla „na volnou nohu“. Věnovala se překladům knih a psaní reportáží pro přední slovenské deníky a časopisy. Z ruštiny do češtiny přeložila na dvě desítky knih (vzpomínky politiků, válečnou literaturu, publikace určené pro lidi zabývající se alternativní medicínou a léčitele atd.: (např. G. P. Malachov Totální detoxikace; Igor Saveljev Bioenergetický vampýrismus, Uřknutí, vampýrismus, karma; Su jok Terapie pro všechny; Viktor Andrijanov Alexej Kosygin; N. I. Ryžkov Návrat do politiky; G. A Zjuganov Pochopit RuskoVojevůdci – kolektiv autorů) a další desítky redigovala: Receptář pátera F. FerdyLéčení modlitbouLéčení alternativní medicínou atd. O osm let později se vrátila do Prahy, aby se vzápětí přestěhovala do malé vesničky pod Řípem a splnila si letité přání pořídit si milované německé ovčáky. Pro radost vnoučatům a všem lidem se vztahem k přírodě o nich píše povídky, v nichž zachycuje vše, co s nimi prožila. Od roku 2004 pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Národního Osvobození, který je tiskovým orgánem Českého svazu bojovníků za svobodu a věnovala se zachování odkazu prvního a druhého československého odboje.V roce 2011 se stala tiskovou mluvčí ČSBS. K 31. prosinci 2015 na vlastní žádost odešla a rozhodla se nadále věnovat vlastní tvorbě. Publikuje pravidelně recenze knih z oblasti literatury faktu a články v Národním Osvobození, v internetových médiích, na blogu Památníku Lidice.Je mj. laureátkou Ceny Miroslava Ivanova za publicistiku (2013). Za rok 2013 jí Asociace nositelů legionářských tradic v kategorii publicistika udělila cenu Český patriot za podporu národní hrdosti a paměti národa. Památník Lidice její práci ocenil Pamětní medailí.

 

Přísně tajné, 2016, č. 5

Na počest Jaroslava Golla

Připomínka života a díla Jaroslava Golla u příležitosti druhého ročníku udílení cen J. Golla

            Blížící se slavnostní říjnové vyhlášení výsledků letošního druhého ročníku Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla je vhodnou příležitostí, abychom si připomněli základní životopisné údaje o tomto významném chlumeckém rodákovi, jehož historickovědní a literární dílo je jedním z pilířů, na nichž spočívá české historické poznání.

            Prostřednictvím chlumecké literární ceny se mu posmrtně dostává zasloužené pocty a Chlumec nad Cidlinou jako jeho rodné město mu jejím prostřednictvím prokazuje svou vděčnost za zásluhy, jejichž odlesk dopadá i na ně. Cena je regionálně neomezeným, celostátně působícím podnětem pro tvorbu, vydávání i četbu hodnotných českých knih umělecko dokumentárního žánru.

            Již před 87 lety, 19. července 1929, jedenáct dnů poté, kdy proslavený chlumecký rodák ve věku 83 let zemřel, bylo svoláno mimořádné zasedání chlumecké městské rady, věnované uctění jeho památky. Tehdejší starosta města JosefNetolický v obsáhlém projevu vysoce ocenil jeho dílo, pro něž jej město Chlumec s hrdostí a vděkem navždy řadí mezi své velké rodáky po bok dramatika Václava Klimenta Klicpery.

             Věhlasný historik, univerzitní profesor dr. Jaroslav Goll se narodil 11. července 1846 v našem městě jako syn hraběcího lékaře a uvědomělého českého vlastence MUDr. Adolfa Golla. I když se rodina později z existenčních důvodů odstěhovala do Hradce Králové, Jaroslav jezdíval každoročně na prázdniny k strýci Josefu Daňkovi. Sám později vzpomínal na jeden z nevšedních prázdninových zážitků: „Seděl jsem 1. srpna 1861 se strýcem a bratrancem Stanislavem na lavičce před domem, kde jsem často s nebožtíkem dědečkem rozmlouvaje sedával. Tu přijede bryčka a z ní vystoupí paní černě oděná. V obličeji unylém bylo znáti stopy zármutku, nouze i nemoci. Tiskla strýcovi ruce a na jeho otázku, jak se měla, odvětila: „Jsem na těle i na duchu nemocná“. Byla to duchaplná spisovatelka Babičky, byla to Božena Němcová…“

            Jaroslav Goll se stal profesorem Karlo – Ferdinandovy univerzity, na níž pod dva roky zastával funkci děkana filozofické fakulty. Kromě vědecké práce projevoval hluboký aktivní zájem o českou literární tvorbu. Jež jako student se seznámil s Vítězslavem Hájkem a Janem Nerudou a pod jejich vlivem začal přispívat do časopisů Květy a Osvěta hodnotnými překlady francouzské, polské a italské poezie. V Květech byla uveřejněna jeho povídka Večerní hvězda. Roku 1874 vydal sbírku básní, ale v té době jej už čím dál více vtahovala do svého gravitačního pole historická věda. Věnoval se zejména výzkumu doby husitské. Stal se největším znalcem problematiky dějin Jednoty bratrské. Výsledky své badatelské činnosti uveřejňoval pravidelně v Českém časopise historickém i v jednotlivých samostatných spisech i studiích. Připojil se k realistům sdruženým kolem prof. T. G. Masaryka v jejich statečném boji proti zastáncům pravosti Rukopisů, které byly zfalšovány Václavem Hankou a jeho pomocníky ve snaze podat důkaz vyspělosti ranně středověké české poezie. Realisté nepokládali za možné dosahovat národně prospěšných cílů pomocí podvodů a lží. Bojovali za pravdivá poznání historie a odmítali její falšování. Nacionalisté je kvůli tomu obviňovali ze zrady národních zájmů a pořádali proti nim štvanice a nactiutrhačské kampaně.Ke Gebauerovu důkazu chybného napodobování staré češtiny přidal Jaroslav Goll vysoce kvalifikovaný historický rozbor, kterým dokázal, že mnohá fakta obsažená v dějích básní rukopisných podvrhů se vymykají své době. Za Rakousko – Uherska se mu dostalo za vědecké zásluhy nejvyšších poct a uznání, což se mu vytýkalo v prvních letech republiky jako důkaz jeho loajálního rakouského vlastenectví. Je pravda, že nebyl stoupencem odporu proti habsburskému mocnářství, což ublížilo jeho pověsti v letech vzniku a trvání Československé republiky. Nic to však neměnilo na ocenění jeho vědeckých zásluh. Neměnilo se nic ani na úctě, kterou k svému velkému rodákovi chovalo město Chlumec nad Cidlinou, k němuž se sám jako k svému rodišti vždy hrdě hlásil a rád navštěvoval místa spojená se svým dětstvím a mládím. Poslední léta života dožíval v ústraní, zatrpklý pod tíhou strázní, kterými osud stíhal jeho soukromí, odcizen době, která ho nechápala a pro niž jen těžko nacházel pochopení on sám.

             Další z velikánů české historické vědy prof. Josef Pekař se k němu vždy hlásil, jako oddaný a vděčný žák. I jiný velký český historik prof. Josef Šusta v listopadu 1929 na shromáždění historiků ocenil Gollovo dílo jako výraznou kapitolu národního obrození a svůj hluboký a výstižný rozbor jeho historicko vědního přínosu uzavřel dodnes platnými slovy: „Závěrečný tesklivý akord, který provází poslední léta života Gollova, nemůže nám brániti v tom, abychom nevěnčili celé to dílo životním věncem ryzích a oddaných díků, jako sluší muži opravdu velikému a tvůrčímu.“ Plnou platnost si uchovala i Šustova charakteristika Jaroslava Golla, jako humanisty a dobrého Evropana, jemuž žádná ze zemí západní kultury nebyla cizinou, který však životní dílo své konal především s vřelým zřetelem citovým k své české vlasti a v jejich službách.

            Literární cena, kterou naše město v souznění a spolupráci s Karlovou univerzitou a Klubem autorů literatury faktu zřídilo k poctě svého nesmrtelného zasloužilého rodáka, je nejenom působivou a regionální meze přesahující formou připomínání jeho zásluh o české univerzitní školství, vědu a literaturu, ale i účinnou a hodnotnou propagací jeho rodiště jako kulturního centra, které se s hrdostí hlásí ke gollovské tradici a v jejím duchu přispívá k rozvoji celé knižní kultury.

           Její oficiální udělování porotou oceněným autorům z Čech i Moravy, zvýrazněné bohatým kulturním pořadem a přítomností význačných hostů bude obdobně jako Klicperovy Chlumce nevšední příležitostí k manifestaci tvůrčích podnětů vycházejících z našeho města.

 

                                                                                      PhDr. Karel Richter, CSc.

                                                                                               předseda poroty

                                                                 Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla

K dvouletým narozeninám Gollovy ceny

Přinášíme článek z Chlumeckých listů č. 9, září 2016

           

Zanedlouho, 26. října 2016 budou v Klicperově domě v rámci slavnostního kulturního pořadu na základě rozhodnutí poroty, složené z čelných představitelů kulturního života města Chlumec nad Cidlinou, zástupce Karlovy univerzity a Klubu autorů literatury faktu, uděleny již podruhé diplomy a čestná uznání laureátům a účastníkům soutěže o Chlumeckou literární cenu Jaroslava Golla. Je to cena, jejímž zřízením před dvěma lety chlumecká městská rada pozitivně reagovala na objektivně zjišťovanou potřebu podpořit úlohu a rozvoj knižní kultury, která je podle statistických zjištění vystavena negativizujícímu tlaku internetové informační konkurence a obsahově povrchních komerčních zájmů v oblasti tvorby, vydávání i četby hodnotných knih. Vzhledem k důležitosti knih pro poučení, potěchu, výchovu i vliv na smýšlení i chování obyvatelstva, patří zřetel k úrovni knižní kultury a podpora jejího rozvoje zcela organicky do souhrnu péče o úroveň kulturního života města.

            Ve vztahu k chlumecké Gollově ceně jde navíc o popularizaci proslaveného rodáka, na něhož je naše město oprávněně hrdé. Udělování ceny nesoucí jeho jméno je projevem hrdosti občanů na své město, jako rodiště tak významné osobnosti. Hrdosti, která je základem činorodého zájmu o jeho rozvoj.

            Zřízením literární ceny Jaroslava Golla se město Chlumec n. C. přiřadilo k východočeským městům Letohrad a Jaroměř – Josefov, která udělováním literárních cen nazvaných jmény svých velkých rodáků, Petra Jilemnického a Miroslav Ivanova, již řadu let jim vzdávají poctu tím, že šíří povědomí o nich přes hranice svých regionů a jejich jménem přispívají k rozhojňování soudobé české literatury a prohlubování zájmů o ni. Zrod chlumecké ceny byl pochvalně oceněn představiteli Karlovy univerzity a celostátní spisovatelské organizace Klubem autorů literatury faktu, významných institucí, jejichž představitelé se aktivně zapojují do její realizace.

            PhDr. Jakub Končelík, PhD., děkan fakulty sociálních věd v dopise starostovi a Radě Města Chlumec nad Cidlinou poděkoval za zřízení Gollovy ceny, neboť tento chlumecký rodák si podle jeho slov jako „mimořádně významný český historik, výrazný představitel české historické školy a profesor Univerzity Karlovy zaslouží připomínat a formou literární ceny to je vpravdě vynikající myšlenka“. Dopis uzavírá slovy: „Věřím, že naše spolupráce přispěje k podpoře tvorby a četby hodnotné literatury faktu i k obecné vzdělanosti nejen mladé generace, ale všech čtenářů“.

            Současná předsedkyně Klubu autorů literatury faktu PhDr. Jana Vrzalová rovněž oceňuje zrod Gollovy ceny: „Je dobře, že se Vaše město k odkazu svého významného rodáka takto hlásí, a tím zároveň přispívá k zachování vpravdě historického dědictví. Jde o významný přínos k propagaci Chlumce nad Cidlinou, který se díky součinnosti s univerzitou Karlovou dostává do povědomí jejich studentů.“

            Organizátoři Gollovy ceny si samozřejmě uvědomují, že tento způsob propagace našeho slavného rodáka i jeho rodného města jako kulturního centra podílejícího se na šíření tvůrčích podnětů je teprve dvouletým dítětem, které potřebuje určitý čas a péči k postupnému dorůstání a překonávání dětských nedokonalostí. Již loni si její udělení pokládali za čest dva čelní čeští autoři. Erudovaný a zkušený spisovatel Roman Cílek, autor více než čtyřiceti knih, za knihu Temné kouty XX. století a vynikající vojenský historik PhDr. Jiří Plachý, PhD, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu za knihu Horší než doba války. Oceněni byli i chlumečtí autoři, Marie Adamcová za knihu Klamošské vzpomínky a celoživotní literární dílo a mladý autor Mgr. Aleš Fibigr za knihu Strážce bytosti národní, Sokol v Chlumci nad Cidlinou (1883 – 1948).

            První dětský krůček naší literární ceny byl tedy loni učiněn. Pochvalná hodnotící slova o ní zazněla i na letošním mezinárodním Knižním veletrhu v Praze.

            Říjnovým udílením diplomů a čestných uznání bude učiněn krok druhý. I letos budou chlumeckému auditoriu představeni jako laueráti, význační spisovatelé, kteří svou účastí povznášejí chlumeckou cenu na vysoký hodnotový piedestal. Radostná je i hromadná účast autorů ze studentských řad gymnazistů až z dalekého Uherského Hradiště. Z mnoha dalších oslovených škol využilo zatím pozvání pouze novobydžovské gymnázium. Osmělujeme se doufat, že budoucí ročníky soutěže strhnou k účasti i svými pedagogy podnícené studenty dalších středních škol. Rozhodně přibudou uchazeči z Karlovy univerzity, jimž letos ještě zabránily v účasti organizační potíže. V této kategorii je naše cena v republice zcela unikátní.

            Získané zkušenosti budou organizační komisí i porotou pečlivě zhodnoceny a využity k zdokonalování průběhu soutěže ve smyslu zintenzivnění její propagace k získání co největšího počtu účastníků. Knihy zaslané do soutěže samozřejmě obohatí knižní fond městské knihovny. Úryvky oceněných prací budou publikovány v revue Přísně tajné, jejíž výtisky jsou v této knihovně čtenářům k dispozici.

            Vážení a milí spoluobčané. Vedení města jako zřizovatel Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla a její organizátoři vás všechny srdečně zvou k účasti na reprezentativní slavnost s kulturním programem, v jehož rámci budou ceny udělovány. Svou účastí zvýrazníte historicky danou kulturní tradici města svědčící o vyspělosti jeho občanů.

 

                     Slavnostní udělování cen Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla za rok 2016 proběhne 26. října 2016 v 17:00 hod. ve velkém sále Klicperova domu.

                   Akce se koná za finanční podpory Města Chlumec nad Cidlinou a pod záštitou a za finanční podpory Mgr. Miluše Horské, senátorky za Pardubicko a Chlumecko.

                                                                                   Marcela Přerovská

                                                           tajemnice Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla

 

Chlumec nad Cidlinou

  1. září 2016

© COPYRIGHT 2016 KALF  -  Administrace