Jiří Bílek patřil k nejpilnějším autorům našeho časopisu a literatury faktu vůbec. Již před delší dobou překročil stovku knižních publikací, jež vydal. Jsou mezi nimi odborné publikace, které připravil jako dlouholetý pracovník Vojenského historického ústavu (1976–2010), v nichž zachytil v nich dobu výstavby a přeměny Československé lidové armády v prvním desetiletí její poválečné existence (1945 – 1955, vyd. 2006), jejích jednotlivých složek a zejména historii pomocných technických praporů – pétépáků – (Pomocné technické prapory 1950 – 1954, vyd. 1992; Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak, 1996). Podstatnou část Bílkových knih tvoří literatura faktu, zabývající se válečnými konflikty (Kyselá těšínská jablíčka, 2011) i významnými historickými postavami (Marie Terezie. Cudná císařovna s hroznou pověstí, 2017; Václav IV., 2019) a detektivní příběhy, v nichž nezřídka využíval své historické znalosti (Podivná vražda na knížecím dvorci, 2018, ve které se vrátil k postavě nešťastného knížete Jaromíra z počátku 11. století). Věnoval se záhadným jevům, jakým je „bermudský trojúhelník“ (Trojúhelník záhad a legend, 1990 a znovu 2019). Osm svazků tvoří cyklus Hádanky naší historie, které doplňují příběhy se společným titulem Bílá místa české historie. V bibliografii Jiřího Bílka najdeme i publikace, přinášející praktické rady „pro zahradu a dům“, jak se kdysi říkalo např. Domácí lexikon, 1994).
Scházívali jsme se zpravidla nad chystanými články pro nastávající ročník časopisu Přísně tajné vždy v prvních měsících roku, dříve než Jirka odjížděl na Litoměřicko, kde se věnoval chalupaření a nabýval nové síly pro své knihy a články. Před rokem jsme svou schůzku, pro moji nemoc, odložili a museli využít internet. Poslal mi i příspěvek o podivných okolnostech tragické smrti generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda před šedesáti lety.
Letos se už sejít nemůžeme. PhDr. Jiří Bílek, CSc. ve smutném říjnu 2020 zemřel.
Krátce po něm – 18. 10. 2020 – navždy odešel i dlouholetý člen a funkcionář Klubu autorů literatury faktu redaktor Václav Tikovský (*1937).
Miloslav Martínek