Seznam titulů vydaných členy Klubu

Jiří F. Šiška

Rudé hvězdy nad Afghánistánem

„Padlí piloti vrtulníků se dostanou přímou cestou do ráje, protože v pekle už byli.“

Tímto mottem je uvozena publikace Jiří F. Šišky Rudé hvězdy nad Afghánistánem, s podtitulkem Vrtulníky armádního letectva 1979-1989.  Autor je mj. dlouholetým členem Klubu autorů literatury faktu. Spolupracuje s odbornými časopisy, které se věnují vojenské tematice. Zabývá se vojenským letectvem SSSR a především válečným konfliktem v Afghánistánu z let 1979-1989. Na toto téma vydal knihy Prokletá válka, Bojiště Afghánistán, Vrtulníky proti mudžáhedínům a Bojiště Afghánistán – 2. rozšířené vydání. Za posledně zmíněnou publikaci obdržel prestižní Literární cenu Petra Jilemnického.

Není dne, abychom ve sdělovacích prostředcích neslyšeli či nečetli o vojácích členských zemí NATO, vyslaných do bojových misí do této, krvavými konflikty léta zmítané země. Zpravodajství, často provázené více či méně zasvěcenými komentáři, může občas v hlavách posluchačů a čtenářů vyvolávat zmatek a rovněž řadu otázek. Třeba, proč se v tomto pro nás tak vzdáleném koutu planety pořád bojuje, proč tam vysíláme také naše vojáky,  je to opravdu nezbytné...?

Šiškova práce na některé z nich nabízí odpovědi, podložené fakty, jimiž je doslova nabita. Je zjevné, že nejen na shromažďování osobních vzpomínek vojenských pilotů, nasazených v různých časových etapách války v Afghánistánu v letech 1979-1989, musel vynaložit dlouhodobé mravenčí úsilí.

Proč sovětská vojska překročila hranice cizího státu? „… stojí za úvahu i to, že jednou z hlavních příčin vstupu sovětských vojsk do sousedního Afghánistánu bylo nebezpečí možné destabilizace v této zemi radikálními islámskými silami,“ píše autor a dodává:  „Vycházeje z těchto základů, byly analyzovány neocenitelné zkušenosti použití vojenského letectva, v daném případě vrtulníků nasazených v sovětsko-afghánském válečném období...“

Součástí knihy je popis událostí spojených se sestřely, haváriemi a smrtí členů osádek. Je to vůbec poprvé, co byl vypracován a navíc takto detailně. Nechybí vysvětlivky k použitým zkratkám, takže jim porozumí i civilista. Nebývale obsáhlá a mimořádně pozoruhodná je obrazová část, obsahující veřejnosti zcela neznámé snímky. Pocházejí z osobních sbírek někdejších sovětských vojáků a autora. Nepořídili je však profesionální fotografové, což se mnohdy odrazilo na jejich kvalitě. Mají však obrovskou výpovědní hodnotu, neboť zhusta vznikly narychlo, v obtížných bojových podmínkách. Fotoaparát v rukách drželi samotní sovětští vojáci.

Čtenáře-laiky zřejmě překvapí, že právě letouny a vrtulníky se staly nejdůležitějšími cíli pro afghánské mudžáhedíny. Ti v průběhu války neustále zdokonalovali a modernizovali vlastní systém protivzdušné obrany. Možná také zarazí, že ztráty sovětského vojenského letectva představovaly desítky a stovky kusů letecké techniky. O smrti řady pilotů nemluvě.

K těm, kteří měli štěstí a přežili, patří kapitán Alexander Kuryšev, pilot Mi-24V. Své  nasazení za hranicemi vlasti mj. charakterizoval takto: „Tehdy, coby mladí vojenští piloti vrtulníků, jsme se dostali do této žhavé a nepochopitelné země – Afghánistánu. Naším úkolem bylo bojově létat ve válce vedené v této zemi a plnit vojenské rozkazy a nediskutovat o nich.

Vydal MAGNET PRESS, Slovakia s. r. o.; P.O.BOX 169, 830 00 Bratislava; https://www.press.sk/ 

                                                                                                                     Jana Vrzalová

 

 

Karel Richter

Apokalypsa v Karpatech

„Podívej, támhle tudy jsem tenkrát nahoru běžel.“ Brigádní generál v. v. Václav Kuchynka, ještě v hodnosti plukovníka, ukazoval na protější strmě stoupající svah, který byl od nás na dosah. Coby příslušník 1. čs. armádního sboru v SSSR se zúčastnil i bojů na Dukle. Před lety jsme zde s ním a s jeho spolubojovníky stáli, abychom si ony události připomněli.

„Vždyť jste tu byli jak zajíci na střelnici,“ vydechla jsem šokována pohledem na okolní krajinu.

 

 

„Mnozí přímí účastníci tehdejších bojů tvrdí, že to byla lidská jatka. Zcela zbytečná. Uvědomoval sis to tenkrát?“ položila jsem na pietním místě možná v tu chvíli ne zrovna citlivou otázku.

„Kdepak. Na to nebyl čas. A pak, my jsme tak moc chtěli domů. Tak moc jsme toužili  spočinout nohou na rodné hroudě...“

K tomu nebylo co dodat.

Na Václava Kuchynku jsem si vzpomněla, když se mi do ruky dostala kniha Karla Richtra Apokalypsa v Karpatech. Její obsah jsem musela hodně dlouho „trávit“. Díky názorové svobodě a po zpřístupnění řady nejutajovanějších dokumentů se na světlo dostávají strašlivé skutečnosti, o nichž jsme ještě zcela nedávno neměli nejmenší tušení.

Karpatsko-dukelská operace. Pod tímto názvem krvavá bitva v Karpatech vstoupila do dějin. V bojové sestavě Rudé armády se operace zúčastnily rovněž jednotky 1. čs. armádního sboru v SSSR. V průběhu zuřivých bojů o jednotlivé karpatské hřebeny vstoupily 6. října 1944 Dukelským průsmykem do vlasti. Byl to začátek přímého osvobozování československého území sovětskými vojsky.

Bitva v Karpatech se řadí k nejsvízelnějším a největším operacím, jichž se českoslovenští vojáci za druhé světové války zúčastnili. V neschůdném horském terénu byla smrt všudy přítomna. Jednotky utrpěly obrovské ztráty co do počtu padlých i raněných. Nejen naši vojáci, ale především rudoarmějci, kteří nesli hlavní tíži bojů. Měli 21 000 mrtvých a více než 60 000 raněných.

Za každým číslem, které je možná pro někoho pouhou statistikou, se však skrývá člověk a jeho konkrétní osud. Člověk, který měl své tužby, své plány, jež mu nebylo dopřáno naplnit. Také v tomto světle si musíme položit otázku: byla tato komplikovaná operace opravdu nutná?

Jistě, říká se, že po bitvě je každý generálem. Nicméně v zájmu současnosti i budoucnosti jsme, podobně jako autor, povinni hledat odpovědi, byť možná pro nejednoho z nás budou zdrcující.

Richtrova kniha je obrazem obrovského a neokázalého hrdinství, obětavosti.  Ukazuje však i odvrácenou stranu tehdejších dramatických událostí, o nichž se desítky let nemluvilo. Dává nahlédnout do zákulisí diplomacie, intrik, podrazů, rozporuplného vedení, nenávisti vedoucí až k pomstychtivosti. V jejím důsledku po válce ve vykonstruovaných procesech skončili na popravišti či léta neprávem trpěli v žalářích rovněž hrdinové z východní čs. armády.

Tato fakta musíme přijmout a vyvodit z nich závěry. Tak jako to učinil Karel Richter. Díky mistrovsky vykresleným bitvám, umně sestaveným dialogům, díky bravurní práci se slovem, s využitím vzpomínek přímých účastníků, vykreslil sugestivní obraz jedné z kapitol našich dějin minulého století. Doplnil jej mimořádně zajímavým pohledem do bojů a atmosféry na straně nepřítele. Využil k tomu dochované zápisky německého poddůstojníka Eichnera, psané v lazaretu.

 

Knihou k nám promlouvají po léta umlčovaní svědci a pamětníci. Předkládají fakta, měnící náš pohled na lidi a události dramatických let, kdy se bojovalo o bytí či nebytí nejen Čechů a Slováků. Zákonitě se vynořuje otázka: Jak je to tedy doopravdy s karpatsko-dukelskou operací, která byla za minulého režimu vždy tak velkolepě oslavována? Zaslouží si nadále tolik soustavné pozornosti a poct? Autor se táže sám sebe. Táže se čtenářů.

Pozornost a důkladné studium jsou rozhodně na místě. Mimo jiné proto, že i ony  okázalé oslavy byly poznamenány tragédiemi, pod něž se podepsali někteří kdysi tak mocní lidé. Za chvástavou propagandou stojí odpudivé a odstrašující skutečnosti, které jsou temnou skvrnou na naší národní minulosti. Karel Richter je uvádí.

„Působí téměř symbolicky, že zatímco Gottwaldův zeť dr. Alexej Čepička ve funkci ministra národní obrany pronášel na Hradě v den výročí karpatsko-dukelské operace při slavnostní recepci přípitek na počest této operace, jeden z jejích hrdinných účastníků, pplk. František Skokan, po útrpných výsleších nevinně odsouzený k smrti, v cele odsouzenců psal pár hodin před popravou dopis na rozloučenou své ženě.“

 Koho by napadlo, že jiného hrdinu - Heliodora Píku – muže, který rovněž veškeré své úsilí vynaložil na osvobození Československa, který československo-sovětské spojenectví přijal s přesvědčením, že je to ve prospěch vítězství odboje, stihne stejný osud?! Koho by napadlo, že v roce 1949 po dlouhém věznění a mučením vynuceném přiznání bude odsouzen k trestu smrti provazem?!

Koho by napadlo…

Karel Richter připomíná i tyto skutečnosti aby, jak veřejně přiznává, „dodatečně ulevil svému svědomí a napravil vlastní podíl viny na tom, že pravda o našem východní odboji byla …  účelově zkreslována podle politických potřeb ÚV KSČ… Tato kniha - i předcházející svazek Přes krvavé řeky – je tedy dílčí splátkou celoživotního dluhu v mé osobní vojenskohistorické bilanci“. Ke cti autora slouží, že v sobě  odvahu k tomuto kroku našel.

Hledejme odpovědi na otázky, které položil. Odpovídejme si na ně upřímně. Ať už si každý sám pro sebe vyvodí jakékoliv závěry, neměly by pošpinit obraz trnité cesty českých a slovenských vojáků, kteří se úskalími východní fronty drali k hranicím vlasti. Neměly by pošpinit ani obraz rudoarmějců, kteří bojovali a umírali i za naše osvobození. A už vůbec bychom si my současníci, s odstupem desítek let neměli dovolit soudit nikoho z tehdejších čelních účastníků oněch událostí. Nevytýkejme jim jejich názory a činy, jež se nám dnes třeba jeví jako pochybení. Pamatujme, že v dějinách se nahraje na coby, kdyby... My už víme, jak se Evropa a svět formovaly po druhé světové válce. Jakými cestami se jednotlivé země ubíraly a kdo je řídil. Oni to nevěděli a nemohli to ani předpokládat. Co však zcela určitě nevíme, jak bychom se v jejich tehdejší situaci zachovali my sami.

Karel Richter v závěru své obsáhlé publikace, doplněné o četné dobové snímky tvrdí, že „udržení sovětského spojenectví tehdy při všech důvodných výhradách za cenu ústupků politikům i vojákům zřejmě stálo“ za to. To si uvědomoval také prezident Edvard Beneš. „Politikou odčinění Mnichova,“ jak napsal historik Karel Kaplan v knize Pravda v Československu, „se československý stát velice úzce svázal se Sovětským svazem. Zejména obavy z německého nebezpečí fungovaly jako pouto trvalé a nejpevnější a učinily spojence na věčné časy.“

Jak to dopadlo? To už je jiná kapitola.

Knihu vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o., Škárova 16, 612 00 Brno; e-mail: jota@jota.cz; www.jota.cz; tel.? +420 515 919 580.

                                                                                                                                                       Jana Vrzalová                          

Roman Cílek

Rázný nástup katů

„Nervózní epocha v našem státě definitivně skončila. V příštích tisíci letech nedojde již v Německu k žádné revoluci.“ Tuto Hitlerovu jednoznačnou a do značné míry chvástavou proklamaci v září 1934, na norimberském říšském sjezdu NSDAP, přečetl bavorský župní vedoucí Adolf Wagner. Muž, jenž patřil k nejaktivnějším účastníkům dění z 30. června uvedeného roku. Muž, který se podílel také na zatčení Ernsta Röhma a jeho druhů. Muž, jenž se přimlouval za jejich okamžitou popravu.

Rázný nástup katů

Nesmiřitelný boj o právo prvorozeného uvnitř nacistického hnutí byl s konečnou platností rozhodnut. Předcházely mu však dny plné napětí a zákulisních her. Barvitě, se znalostí faktů, nás do časů nasáklých podlostí, zradou a krví, vede jeden z našich nejzkušenějších autorů literatury faktu, Roman Cílek.

Jeho nejnovější knížka, nesoucí velice přiléhavý název – Rázný nástup katů, čtenáři nabízí dramatický obraz událostí, které vyústily v noc dlouhých nožů a znamenaly osudový zvrat v hitlerovské éře.

Opravdu skončila nervózní epocha v zemi, do jejíhož čela se Adolf Hitler postavil? Vůdce a říšský kancléř, jak zněl požadovaný titul, se stal diktátorem, jehož slovo mělo váhu zákona. Jím hlásaná „velká budoucnost Německa“ a „nové Evropy“ se stanou zaklínadlem a ospravedlněním pro cokoliv. Dokonce i pro zločiny těch nejobludnějších rozměrů. Pro teror neznající hranic, rasové pronásledování, pro útočnou válku…

„Režim, který jednou vraždil, se nikdy nepřestane bát a ani se nemůže přestat bát. Cítíme to, když se díváme na Hitlerovy fotografie z oněch dnů: tento muž nemá již před sebou jinou cestu než cestu násilí, krvavých činů, války. Třicátým červnem 1934 byl s konečnou platností předznamenán vývoj Německa. Údajně šlo o vyloučení jedu a zkrocení démonů. Pravý opak byl však pravdou: zárodek velkého zločinu se dostal do krevního oběhu hitlerovské říše.“ Snad lepší motto než slova Michaela Freunda, si autor vybrat nemohl.

„Jsme u cíle. Začíná německá revoluce,“ poznačil si do svého deníku Joseph Goebbels bezprostředně poté, co 30. ledna 1933 devadesátiletý říšský prezident, generál-polní maršál Paul von Hindenburg, pronesl patetickou větu: „A nyní pánové, s Bohem kupředu!“

„Váženými pány“, které oslovil, byli členové nové vlády, která pod vedením říšského kancléře Adolfa Hitlera a vicekancléře Franze von Papena právě složila přísahu a tím okamžikem se ujala moci. V průběhu roku se nacistům podaří něco, co v dějinách Německa nemělo obdoby: uchvátit moc téměř beze zbytku!

Jejich diktátorským plánům se muselo podřídit vše: justiční orgány, policie, tisk, rozhlas, umělecké organizace a svazy, hospodářské úřady… Německo vystoupilo ze ženevské Společnosti národů, opustilo odzbrojovací konferenci a jasně dávalo najevo, že omezující ustanovení smluv po prohrané první světové válce nehodlá nadále respektovat. Jakákoliv opozice byla násilně zatlačena do ilegality, její předáci uvězněni nebo donuceni k emigraci. Věznice a následně překotně vznikající koncentrační tábory se postupně, bez jakýchkoliv právních podkladů, plnily odpůrci nového režimu, kteří mu stáli v cestě.

V cestě náhle stáli také ti, kteří Hitlerovi a jeho věrným pomohli vyšplhat se na vrchol moci. Tedy i Ernst Röhm a jeho SA (Sturm-Abteilung). Po určitý čas partneři, byť nerovní souputníci, Adolf Hitler a Ernst Röhm. Později se však situace zvrátila, až skončila onou nechvalně známou nocí, silně páchnoucí smrtí.

 Nepřehledné řady vycvičených zabijáků a násilníku z řad SA toužily po pořádné „práci“. Nikdo jim ji nedával. Tak si ji Röhmovi muži hledali sami. Vraždili, drancovali, znásilňovali. Co s nimi, když i generál Werner von Blomberg odmítal byť jen jednotlivé vůdce SA zařadit mezi důstojníky armády? Jeho kolega, generál Walter von Brauchitsch to vyjádřil zcela jasně: „Opětné vyzbrojení německé armády je příliš vážnou a obtížnou věcí, než aby se dala trpět účast kasařů, pijanů a buzerantů.“

Na rozhraní let 1933 a 1934 se rozkol mezi Hitlerem a Röhmem vyostřil natolik, že ani pro jednoho nebylo cesty zpět. Hitler si musel vybrat, zjednodušeně nahlíženo, mezi dvěma možnostmi. Buď drasticky omezit moc SA nebo riskovat, že v nejméně očekávané chvíli ztratí přízeň reischwehru a bohatých, tedy mocných Německa.

Röhm, začal vadit také Heinrichu Himmlerovi, jemuž rovněž pomohl na výsluní. Jeho jednotkám SS nepřál. Exkluzivní složka nordicky vyhlížejících fanatiků mu nikdy nepřirostla k srdci, a tak bránil Himmlerovým snahám o její rozšíření.

V rozletu šéf SA zacláněl i dalšímu muži. Ctižádostivému, nebezpečnému jestřábovi, mladému a velice schopnému Reinhardu Heydrichovi. Jako šéf bezpečnostní služby SS – sicherheitsdienstu, pověřené zpravodajskými úkoly, měl své vlastní plány. Nemínil si je nechat nikým mařit.

Rovněž Rudolfem Hessem, šéfem vedení strany, zmítaly antiröhmovské nálady. V oddílech SA, vedených tvrdohlavým a neústupným Röhmem, spatřoval konkurenta všezahrnující moci politické strany. A moc přece tak chutná!

Přidali se další. Rober Ley – předák nacistických pseudoodborů. Joseph Goebbels, mistr lživé propagandy.

Přidali se…

A tak bylo rozhodnuto: Röhm a jeho věrní musejí být zlikvidováni. Jediný přijatelný Röhm byl mrtvý Röhm. Revoluce sežere své vlastní syny!

Publikaci, doplněnou o obrazovou přílohu, vydalo Nakladatelství ČAS; www.nakladatelstvicas.cz;  e-mail: info@nakladatelstvicas;  Nakladatelství ČAS s. r. o., Slepá 246, 252 03 Řitka.

                                                                                                                                                                                Jana Vrzalová

Zora Dvořáková

Děsivý červenec 1950

Děsivý červenec 1950, tak se jmenuje nejnovější kniha historičky a spisovatelky, mj. rovněž členky KALFu, PhDr. Zory Dvořákové. Slavnostní křest se konal v pondělí 26. února v refektáři kláštera u kostela Panny Marie Sněžné v Praze.

Knihu představil Ing. František Šedivý, předseda Klubu dr. Milady Horákové, a Mgr. Zdeněk Hazdra, Ph.D., ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Programem provázel Mgr. Filip Novák, ředitel Gymnázia Milady Horákové. Jeho manželka, dr. Vlastimila Nováková, členka výboru KMH, ze slavnostního podvečera pořídila snímky, která snad trochu přiblíží příjemnou atmosféru, která v refektáři vládla.

Autorka Zora Dvořáková se sedm let věnovala rozsáhlému studiu archivních materiálů, reflektujících označení monstrproces Horáková a spol. Jak se svěřila, už několik čtenářů, kteří měli možnost se s knihou seznámit, jí přiznalo, že rozhodně nejde o čtení na dobrou noc. Natolik je obsah depresivní. Dodejme, že i vzdor tomuto faktu je potřebné se vracet také k minulosti, na níž jako národ nemůžeme být pyšní.

V knize s podtitulem Třicet šest kauz monstrprocesu Milada Horáková a spol. v záznamech bezpečnosti a justice a očima obžalovaných a odsouzených, shromáždila velké množství dosud neznámých údajů o osobách a událostech nejen z let 1945-1950. Nabízí rovněž průhledy do událostí konce první republiky a období protektorátu Čechy a Morava.

Procesy jsou vylíčeny v jednotlivých kapitolách, které mají shodné uspořádání. Každá má vnitřní rozvržení na Úvodní komentář, který uvádí čtenáře do děje. Následuje Proces,  začínající Žalobou, jež seznamuje čtenáře v podání Státní bezpečnosti a justice s protagonisty případu a jejich činností, z níž jsou obžalováni. Další část nese název Ve vyšetřovnách StB. Je založena na výpovědích a protokolech obžalovaných. Čtenář má možnost nahlížet na události pohledem a postojem obžalovaných. Tady se také odhalují postupy Státní bezpečnosti. Dozvídáme se, jak mnohé akce monitorovala, řídila a sama vyprovokovala. V závěru kapitoly Trest je uveden výčet všech souzených aktérů včetně výše jejich rozsudků. Za každou kapitolou následují Poznámky,  určené zejména odborné veřejnosti a poskytují informaci, odkud bylo čerpáno. Dovětek je závěrečným zamyšlením nad tímto otřesným příběhem, který mnoho vypovídá o české společnosti v polovině 20. století.

Knihu vydalo nakladatelství Eva-Milan Nevole a Klub dr. Milady Horákové.

Fotografie z křtu knihy viz FOTOGALERIE

Roman Cílek

Doživotní ztráta svědomí

Svědomí. Co to vůbec je? Podle Wikipedie jde o vnitřní instanci, o cosi jako „mlčenlivé volání“, které vede soudy člověka o tom, co sám způsobil nebo co se způsobit chystá. Navazuje na lidskou schopnost sebereflexe, tj. schopnost uvažovat o sobě samém, „podívat se“ na sebe jinýma očima než je pohled vlastního zájmu a prosazování.

Svědomí tedy vnímáme coby podstatný příznak a atribut lidské podstaty. Měli bychom jej respektovat jako jednotlivci i jako společnost. Otázkou ovšem je, zda všichni lidé svědomí skutečně mají. Zda v případě některých rčení „sáhl si do svědomí“, spíše neznamená „šlápl do prázdna“.

Co svět světem stojí, chodili po něm a chodí i tací, kteří trpí doživotní ztrátou svědomí, což, kromě jiného, souvisí  rovněž s  jevem ani v naší zem nijak výjimečným. Účelově a zhusta ne zcela pravdivě si minulost přizpůsobovat tu k lepším, tu k horším potřebám současnosti.

Kniha Doživotní ztráta svědomí z pera Romana Cílka, nesoucí podtitulek Dramatické kapitoly z historie stíhání nacistických válečných zločinců, se zabývá zúčtováním s nacismem. Je důkazem toho, že na obou stranách poválečně rozděleného světa nebylo nijak snadné se s tímto vpravdě dějinným úkolem čestně a s čistým svědomím vypořádat.

Má lidstvo právo  krvavou minulost ze své paměti vymazat? Nezapomíná na ni více či méně ochotně, prostě podle toho, jak se mu to (ne)hodí? Poučilo se z ní? A je vůbec poučitelné? Napadá mne řada dalších, možná poněkud „kacířských“ otázek. Odpověď, kterou si dávám, mne nijak neuklidňuje. Při sledování dění nejen v Evropě, ale i v zámoří mám neodbytný pocit, že  lidstvo zapomíná pohříchu rychle. Třeba i proto, že se mnoha současníkům zdá pohodlnější před problémy zavírat oči a nebo je z nějakého konkrétního důvodu dokonce vyvolávat potřebují.

Simon Wiesenthal, rodák z Haliče, který za druhé světové války prošel ghettem a několika koncentračními tábory, muž, jehož nacisté připravili o devět desítek (!) příbuzných, svého času prohlásil: „My, kteří jsme přežili, musíme být jako seizmograf. Ztráta paměti je strašlivým nebezpečím. Poté, co má lidstvo za sebou dvojí krvavá jatka a dvojí nápor barbarských myšlenek, nemůže si dovolit amnésii. Kdybychom se zbaběle snažili zapomenout na vše zlé, co se stalo… dopřáli bychom Hitlerovi a všem jeho pochopům posmrtné vítězství...“

Recht, nicht Rache. Spravedlnost, nikoliv pomstu, dodává autor.

Úterý 20. listopadu 1945. Tři minuty po desáté hodině hluk ve dvoraně Justičního paláce v Norimberku utichl. Všichni přítomní povstali. Do soudní síně vešli členové Mezinárodního vojenského tribunálu. Čtyři soudci a jejich zástupci. Začínal proces s dvaadvaceti hlavními válečnými zločinci. Kdo ví, co se mužům, kteří léta stáli v čele třetí říše, kteří rozhodovali o bytí či nebytí milionů lidí, honilo v hlavě. Možná se, podobně jako Hermann Göring, utěšovali nadějí, že soud je pouhou komedií sloužící k uklidnění a umlčení veřejnosti a že se zase brzo objeví na politické scéně v nové roli, s novým scénářem.

Rudolf Hess se svou momentální situaci rozhodl řešit předstíráním duševní nemoci. Hans Frank, jenž krutě vládl zejména Polsku, kde se stal symbolem smrti, teroru a násilí, se v poslední chvíli pokusil spravedlnosti uniknout podřezáním žil. „Uplynou tisíciletí, než tato vina Německa bude smyta,“ pronesl při vyšetřování pokrytecky málem kajícná slova. Svou osobní vinu však v mnoha směrech popíral.

„Dotáži se nyní obžalovaných, zda se cítí nebo necítí vinnými z obvinění, která jsou proti nim vznesena. Nechť po svém vyvolání předstoupí po řadě k mikrofonu a odpoví. Hermann Göring,“ oznámil předseda tribunálu lord justice Geoffrey Lawrence z Velké Británie.

Göring. „Necítím se vinným podle obžaloby.“

Hess: „Nikoliv...“

Ribbentrop: „Nejsem vinen.“

Další a další...

Ani jeden z nich vinu nepřiznal! Někteří své stanovisko sdělovali zpupně, skoro až pohrdlivě, jiní s náznakem ublížené lítosti nebo více či méně hrané pokory.

Jejich cílem byla světovláda. Základní krédem děsivá myšlenka: „Povedeme-li jednou válku, bude to válka nikoliv jen o pouhé dobytí území, jak tomu v historii bývalo až doposud, bude to válka o budoucnost a válka vyhlazovací… budeme získávat, uchovávat a čistit náš prostor pro život desítek příštích německých generací.“

Takto si obžalovaní svou cestu vytyčili a podle toho jednali.

 Má obhájce svědomí? Lze vůbec obhajovat neobhajitelné? V Norimberku svůj díl práce odvedli především napadáním věcné podstaty tribunálu. Ve spolupráci s údajně nezávislými odborníky sálem zněla i nestoudná slova profesora Hermanna Jahrreise: „… Odsouzení jednotlivců za porušení míru mezi státy bylo by z právního stanoviska něčím zcela novým, a to tak novým, že by to vyvolalo úplný převrat.“

„Takhle si to představuji,“ načmáral na kus papíru Göring.

Dr. Seidel: „Tím, že Hess odletěl do Anglie, podal vlastně demisi. Žádám proto, aby byl zproštěn obžaloby.“

Dr. Exner: „Můj mandant Jodl byl jen pracovníkem generálního štábu. … Žádám proto, aby byl osvobozen.“

Dr. Servatius: „Požaduji, aby obžalovaný Sauckel byl osvobozen...“

A tak obhájci pokračovali. Rovněž oni podali důkaz naprosté ztráty svědomí.

Bude to poučení pro všechny příští generace, slibovali si protagonisté norimberského procesu, kteří soudili válečné zločince. Stalo se jím však? Jak dokazují i dvě poslední kapitoly knihy – Podivná smrt doktora Solmitze a Dvaadvacet mrtvých v lese u Avignonu, lze o tom přinejmenším pochybovat.

Publikaci vydalo Nakladatelství MarieTum; tel.: 607 860 255; e-mail: marietum@seznam.cz

 

                                                                                                                      Jana Vrzalová

Václav Klaus, Jiří Weigl

Stručný manuál k pochopení současné migrační krize

Publikace je prosta byť jen náznaku populismu. Vyznačuje se věcností, podloženou argumenty.  Čtenáři rozhodně nic nevnucuje, ani nepodsouvá. Snaží se ho jen přimět k vlastním úvahám a závěrům. Je obohacena o trefné  kresby, dalo by se říct glosy, Jiřího Slívy.

Stručný manuál se bude hodit!

Netrpím xenofobií a nejsem ani rasistka. Jako člověk věnující se léta dějinám druhé světové války a jako součást rodiny, jejíž někteří členové byli po přijetí potupného mnichovského diktátu v roce 1938 vyhnáni z českého pohraničí umím pochopit, že lidé utíkají z válkou ohrožených oblastí do bezpečí. Nicméně i mne, podobně jako řadu spoluobčanů, děsí masové ilegální přistěhovalectví do zemí Evropské unie.

Obavy ve mně vyvolávají tahanice o přerozdělování uprchlíků i neschopnost politiků našich i těch ze zemí EU tuto krizi rozumně vyřešit a rozbouřený svět nasměrovat do klidnějších vod.  Při hledání odpovědí na otázky, které mne zneklidňují, jsem sáhla po drobné brožurce z pera Václava Klause a Jiřího Weigla (mimochodem, Jiří Weigl je vzděláním nejen ekonom, ale také arabista), nazvané Stručný manuál k pochopení současné migrační krize.

Evropa a Evropská unie si svou vlastní vinou, přesněji vinou svých politiků,  atmosféru určujících sdělovacích prostředků a takzvaných veřejných celebrit zadělaly na pořádný problém. Pro země  a regiony, odkud se emigruje, žádné nové  nevznikají. Jsou tam i bez masové migrace.

Díky rozvoji techniky jsme si  zvykli (!) válečné konflikty sledovat tak říkajíc v přímém přenosu. Fakt  alarmující o to více, že pojmy jako válka, krize, vražda, katastrofa, se staly nejen běžnou součástí slovníků, ale že je lidé přijímají jako samozřejmou součást každodenního života, která přestává vyvolávat strach. V důsledku uvedené skutečnosti jsme možná do jisté míry dokonce otupěli, takže současná migrační krize, která je vskutku vážnou, bohužel, zůstává krizí stále podceňovanou.

Krize střídá krizi. Politici je za vydatné pomocí sdělovacích prostředků pokaždé nějak zdůvodní, což intelektuální elity Evropy zneužívají k omezení lidské svobody a politické demokracie.

Jak Klaus s Weiglem zdůrazňují, v případě současné migrační krize nejde o jednu z mnoha krizí. Podle nich je srovnatelná s dávnými invazemi „barbarských“ národů do antického světa, které pro tehdejší Evropu znamenaly dnes jen obtížně představitelnou destabilizaci stávajících poměrů a natolik rozsáhlý civilizační a kulturní regres, že jeho  překonání si vyžádalo staletí.

Podle autorů je Evropa, zejména její „integrovaná“ část, až do morku kosti prolezlá pokrytectvím a překrouceným humanismem. Za nejnebezpečnější a ve svých důsledcích za doslova sebevražedné, považují ideologie multikulturalismu a humanrightismu. Právě ony totiž miliony lidí navádějí k rezignaci na domov, vlast, národ a stát. Vedou k absolutizaci názoru, že migrovat je lidským právem a že z tohoto nároku automaticky plynou nároky další -  včetně sociálního zajištění migrantů.

Lidé se od nepaměti snaží opouštět nefunkční země či země zničené či narušené válkou, prchají z diktatur. Také v naší zemi o tom hodně víme. Jenomže i naše vlastní minulost nám připomíná, že naše předci svou vlast - Československo -  masově neopouštěli ani v těžkých dobách protektorátu a snažili se přežít a tragickou situaci aktivně řešit odbojem.

Migrace, vyvolaná přírodními katastrofami či válkou, je zpravidla dočasná. Migranti, závislí na humanitární pomoci, obvykle jen po nezbytně nutnou dobu setrvají na cizím území, aby se po uklidnění situace vrátili domů. Současná migrační vlna  se však od   nich zásadně liší. Podobá se spíše organizovanému stěhování národů, jehož příčiny je třeba hledat především v cílové destinaci, tj. v Evropě, nikoliv pouze v rozháraných poměrech na Blízkém či ne zcela blízkém východě.

Do předloňského léta migranti jako celek zůstávali převážně v regionech, do nichž geograficky, klimaticky, kulturně, civilizačně a nábožensky jejich země historicky patří. Nastala však zásadní změna -  masový pochod neevropských migrantů do Evropy.

V té souvislosti autoři konstatují, že jejich převaděčství na starý kontinent je velkým byznysem. Současní migranti zřejmě vnímali signály vycházející z Evropy. Uvěřili bruselské propagandě o EU jako „o zemi zaslíbené“, slyšeli o sociálním ráji, kde jsou peníze – přesněji sociální dávky -  volně pro každého k dispozici.

Klaus i Weigl rozlišují mezi individuální a masovou migrací, přičemž ta druhá je v jejich chápání něčím zcela  jiným. Představuje davový, hromadný, stádovitý jev, v němž se jednotlivec, ať už chce či nikoliv,  přizpůsobuje jednání svého okolí. Cílem není asimilovat se, nýbrž se obrnit ve svém původním světě a způsobu života, i když přestěhovaným do jiného prostředí.

Pomáhat „národu v tísni“ nelze stejnými prostředky jako pomáhat „člověku v tísni“. Právě národu v tísni se evropští politici pokoušejí pomoci a náramně se diví, že v tomto případě mechanismy azylové politiky nefungují. Národ v tísni pro přijímající země přináší rizika bezpečnostní, ekonomická, integrační, rizika hluboké destabilizace a navíc představuje  vážnou výzvu pro záchranu evropské společnosti.

Současná vlna masové migrace do Evropy by nemohla nastat, kdyby neexistoval dlouho připravovaný zdroj. Ten byl vytvořen relativně neúspěšným politickým ekonomickým, a sociálním vývojem zemí Blízkého a Středního východu. A také válečnými konflikty, vyvolanými v daném  regionu Západem během posledních dvou dekád.

Autoři rovněž poukazují na nedávný pokus exportovat demokracii do zmíněného regionu. Rozmachu islamismu v arabském regionu podle nich  významně napomohla agresivní politika Západu, který v pocitu triumfu po vítězství ve studené válce v podstatě převzal původně komunistickou ideu o potřebě násilné revoluční změny světa k lepšímu  a vybral si k jejímu uskutečnění právě Blízký a Střední východ.

Dlouhodobě je ztráta obyvatel v jakémkoliv zemi regresem a podvazuje možnosti jejího pozitivního vývoje. Přinejmenším za zamyšlení tedy stojí fakt, na nějž Klaus s Weiglem rovněž poukazují. A totiž, že nikoho z těch „lepších“ netrápí, že přijímáním migrantů zbavujeme chudé a rozvrácené země z regionu, odkud migranti přicházejí, významné části mladé populace – té movitější a kvalifikovanější. „Že si mezi nimi vybíráme? I to je hluboce amorální. I to už tady v historii bylo.“

Vydalo Nakladatelství Olympia. Werichova 973, 252 64 Velké Přílepy; www.iolympia.cz 

                                                                                Jana Vrzalová

 

Roman Cílek

Skorzeny - život na hraně

Svou odvahu a inteligenci nabídl službám temna. A uspěl. Jaký vlastně byl muž s charakteristickou „buršáckou“ jizvou na levé tváři? Jaký byl Otto Skorzeny, údajně nejnebezpečnější muž Evropy? Jak se mohlo stát, že nacistický zločinec se „čile vyšplhal ze svého poválečného ponížení a začal znovu spřádat nitky zla“?

Triumfální příjezd Hitlera do Vídně v březnu osmatřicátého nadšeně sledoval z velké výšky. Z lešení postaveného kolem právě opravovaného muzea na Ringstrasse. V té době byl již Skorzeny šest let členem občas povolované, občas zakazované nacistické strany, čtyři roky příslušníkem SS.

Předvídal snad ve chvílích Hitlerova tehdejšího triumfu, jak těsně se jednoho dne jejich osudy spojí? Podle autora nějakou představu mít musel. Nejen proto, že mu v té době zbývalo jen pár měsíců do třicítky, takže nelze uvažovat o nějakém klukovském snění. Sám Skorzeny však později  tvrdil, že netušil, že zanedlouho bude patřit k Hitlerovým přisluhovačům. Na rozdíl od svého otce, jehož rodina pocházela z Chebu, a který byl liberál věřící, že demokratický systém představuje pokrok ve srovnání s přežilou duální monarchií a že politikou by se měli zabývat výlučně lidé neposkvrněné morální kvality, se Otto hlásil k „velkému, hrdému  silnému německému kmenu“. Zaujaly ho myšlenky nacionálního socialismu a při úvahách o jejich naplňování se stal radikálem.

Vzdělaný, technicky i sportovně nadaný Otto, nade vše milující dobrodružství, měl blízko k postoji, který „mu niterně blízký filozof Friedrich Nietzsche shrnul do jednoznačného apelu: Žij nebezpečně!“ V poválečném rozhovoru  s novinářem Charlesem Whitingem se mimo jiné nechal slyšet: „Není možné mařit čas zbytečnými úskoky a kroky stranou. Člověk se musí rozhodnout pro jeden cíl a za ním jít.“ On byl připraven jednat právě tak. Ve válce i v tom, co jí předcházelo.

Nastala noc z 9. na 10. listopadu 1938 - nemilosrdná noc plná násilí a ohně – jíž se dostalo přívlastku křišťálová. Jeden z mezníků historie „třetí říše“- rozdělení občanů na kasty nadřazených a ponížených. Realita, která se Otto Skorzenymu náramně líbila. Upevňoval svou pozici v rámci vídeňských složek SS a rovněž se protlačil do postavení nacionálně socialistického cechovního mistra vídeňských stavebních společností. To mu umožnilo pro tchánovu firmu, v níž řediteloval, zpočátku získávat zakázky a později dokonce celé živnosti těch, jimž bylo z rasových důvodů odepřeno právo jakkoliv podnikat. Zkrátka a dobře, Skorzeny se stával mužem „s nadějnou budoucností“.

Z podstaty jeho povahy vyplývalo, že nepatřil k lidem, kteří by při nacistických masových shromážděních upadali do extáze. Více ze zabýval praktickou stránkou dění a vlastními zájmy.

Desátý květen 1940. Koncentrované síly Hitlerovy říše udeřily na západní frontě. Napadly Nizozemsko, Belgii, Lucembursko a Francii.  V rámci dělostřeleckého pluku pohotovostní divize SS, později pojmenované Das Reich, mašíroval i SS-untersturmführer Otto Skorzeny. Jeho putování válečnou Evropou pokračovalo: Jugoslávie,  Horní Rakousy… Pak přišel rozkaz zamířit na Moskvu.

Třebaže se  ve svých poznámkách o východní frontě alibisticky ani slůvkem nezmiňuje o masových vraždách civilního obyvatelstva, zejména Židů, je jeho  hodnocení  tehdejší situace vcelku objektivní: „Předhazuje se nám, že jsme Rusy považovali za podřadné lidi, což neodpovídá pravdě. … Hitler se dopustil politováníhodného omylu, když zpočátku Rusy podceňoval. … od obyčejných vojínů až po kapitány byli ruští vojáci právě tak dobří jako ti němečtí.“

Nechtěl zůstat jen řadovým dělníkem války. Cítil se být předurčen pro něco důležitějšího. Nakonec se tomuto mistrovi ve splétání tajných sítí, což později nejednou prokázal, přání splnilo měrou vrchovatou. Jednoho dne dostal nabídku, která se nedala odmítnout. Při hledání odvážného důstojníka zbraní SS se zkušenostmi z fronty, jenž byl navíc schopen zorganizovat a vést jednotku zvláštního určení, los padl právě na něj. Mělo jít o zcela novou formu vedení války, spojenou s mnoha riziky.

Dne 18. dubna 1943 byl Skorzeny povýšen do hodnosti SS-hauptsturmführera (kapitána) a s okamžitou platností mu bylo svěřeno velení jednotky, vedené ve štábních dokumentech  nejčastěji jako Friedenthal, prapor zvláštního určení. Nová kapitola života Otty Skorzenyho jej zanedlouho zavede mezi elity „třetí říše“, kam se dostalo jen málo vyvolených. Stane se do jisté míry nepostradatelným mužem. Odborníkem na obzvláště obtížné úkoly. Některé problémy s ním bude dokonce osobně probírat sám vůdce Adolf Hitler, což v Německu představovalo poctu nejvyšší.

Skorzeny uvažoval  střízlivě a realisticky. Bylo mu jasné, že musí začít od nuly. A neponechal nic náhodě. Kromě jiného si obstaral zpravodajsky dostupné materiály o aktivitách podobných jednotek ve světě. Především ho zajímaly British Commandos a US-Army-Special Forces (OSS). Začetl se však rovněž do materiálů mapujících zkušenosti sovětských, jugoslávských a polských partyzánů či odbojářů. Do Friedenthalu, kde působil, se začala sjíždět vybraná společnost. Frekventanti se učili vyhazovat do povětří budovy, přežívat v extrémních podmínkách, pohybovat se kdekoliv ve světě pod cizí identitou, zacházet s nejrůznějšími zbraněmi…

Byla to exkluzivní škola zabijáků, jak zazní po válce před Norimberským tribunálem. Její absolventi dokázali i zdánlivě nemožné – například najít a zachránit Mussoliniho, jenž byl 26. července 1943 sesazen z funkce a zatčen. Na přísně tajné operaci s krycím názvem Eiche (Dub) je pozoruhodné, že trvala pouhé čtyři minuty a nepadl při ní ani jeden výstřel.

Následoval osobní telefonát Adolfa Hitlera, vděčného, že mu Skorzeny a jeho muži  zachránili přítele. Další úkol nebyl o nic snazší. Tentokrát se cílem měl stát Josip Broz Tito. Byl to silný protivník a Skorzeny si uvědomoval, že nebude snadné ho zaskočit. Přepadovou akci pod označením Rösselsprung, tedy Skok jezdcem, naplánoval na 2. června 1944. Jeho záměr však zmařila neústupnost velitele X. armádního sboru wehrmachtu, který na tutéž dobu stanovil zahájení„okázale rozsáhlé protipartyzánské ofenzivy a nemínil ze svého úmyslu ustoupit“. Skončila porážkou. Skorzenyho se tedy pustil do přípravy nové operace. Přišel však 6. červen 1944 a vylodění v Normandii, po něm 20. červenec a výbuch bomby ve vůdcově hlavní stanu…

„Podal jsem Skorzenymu podrobnou zprávu o síle a výzbroji partyzánů na Ploštině,“ tvrdil Oldřich Baťa, od února 1945 placený agent zlínského gestapa, krycí jméno Oldřich Kováč. Podílel se Skorzeny opravdu na nelítostném a středověk připomínajícím nájezdu, jehož výsledkem bylo vyvraždění a vypálení pasekářské osady Ploština? Pobýval ve Vizovicích a na Ploštině? Při hledání odpovědi se autor opírá také o vyjádření zasvěceného historika Oldřicha Sládka, který se děním na území protektorátu zabýval podrobně. S jistotou ze zjištěného vyplývá asi jediné - na Ploštině řádili příslušníci Skorzenyho stíhacích svazů SS.

Dne 8. května 1945 Německo kapitulovalo. Válka skončila a Skorzeny poněkud komicky„padl“ do zajetí. Na předem určeném místě poblíž Annabergu na něj a jeho tři druhy čekal džíp. Řídil ho upovídaný Texasan, který se ani nesnažil muže v německých polních uniformách odzbrojit. Dokonce si s nim cestou do Salzburgu v zájezdním hostinci připil. Když se na dotaz amerického vojáka, zda je opravdu ten esesák Skorzeny, kterého kde kdo hledá, dostalo kladné odpovědi, Američan vyhrkl: „V tom případě se pořádně napijte na kuráž, protože ještě dnes večer budete viset.“

Texasanův odhad nevyšel. Ve stínu šibenice Otto Skorzeny spřádal své kejkle dál a stal se „nikoliv bezvýznamný hráčem na šachovnici mnoha zákulisních intrik. Aktivně spolupracoval se zpravodajskými službami několika zemí, především tedy  už od poválečných let sloužil Američanům… na mezinárodní úrovni obchodoval se strategicky ceněnou ocelí, ale v jeho sortimentu příležitostně nechyběly ani zbraně. Zbohatl, hodně zbohatl...“. Závěry ať se čtenář po přečtení Cílkovy knihy, doplněné řadou dobových snímků, učiní sám!

Knihu vydalo Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; www.epocha.cz 

                                                                        Jana Vrzalová

Roman Cílek

Případ Lessing

První zločin nacistů na našem území. 

„… umíme se postarat o umlčení našich pomlouvačů. Máme ve svých řadách muže, kteří dokáží rázně ukončit blízké i vzdálenější bečení nepřátel Německa,“ nechal se zjara třiatřicátého prostřednictvím listu Essener Nationalzeitung slyšet Hermann Göring.

Ve stejném duchu se 7. května téhož roku na politickém shromáždění v Kielu vyjádřil Adolf Hitler: „Ten, kdo si však myslí, že může sabotovat nebo dokonce zadržet dílo národního pozdvižení, brzy pozná, že pěst mladé nacionální gardy je dost silná, aby ho rozdrtila.“ O tři dny později v celém Německu hořely knihy.

Již v polovině února 1933 byl ze země vyhnán a z Pruské akademie umění vyloučen spisovatel Heinrich Mann. Během nejbližších týdnů a měsíců zemi nuceně opustilo přibližně pět stovek německých spisovatelů. Počet novinářů, publicistů a vědců, kteří bezpečí hledali v cizině, lze odhadnout na několik tisíc. Pro jednoho z exulantů tehdy Göringova a Hitlerova slova znamenala rozsudek smrti.

Nebude trvat dlouho a ve středu 30. srpna 1933 se v Mariánských Lázních, u vily Edelweiss, ozvou dva výstřely. Jejich ozvěna se rozletí do všech koutů planety. Vůbec poprvé totiž ruka hitlerovského režimu bude vraždit mimo hranice Německa. Obětí se stane významný filozof, publicista, humanista, židovský aktivista a odpůrce jakékoliv totality, jedenašedesátiletý profesor Theodor Lessing z Hannoveru. Odešel do exilu s cílem šířit pravdu o dění v Německu, o zločinech páchaných nacisty. Chtěl varovat před mocenskými plány Hitlera a jeho věrných, před jejich rozpínavostí. 

V létě třiatřicátého se v Norimberku konal Kongress des Sieges – Sjezd vítězství. Ne všichni Němci však onen rok za vítězný pokládali. „Tisíce jich už byly zbaveny svobody. Formovaly se první ilegální protinacistické skupiny...“ Při projevech v norimberské císařské síni se večer 30. srpna mluvilo o vítězství, o slavné budoucnosti, o velikosti německého národa.

Hodinu poté, co v Norimberku „dozněl hlahol zvonů", třeskly u vily Edelweis v sousedním Československu výstřely. Zasáhly emigranta, který svou vlast opustil s cílem burcovat lidstvo před takovými, kteří se ve starobylém německém městě sešli. Přál si, aby lidé pochopili, že je životně důležité se nacismu razantně postavit, než se jako mor rozleze do okolních států a odtud dál a dál.

To, co se stalo v Německu a s Německem, Theodor Lessing nepokládal pouze za své osobní drama. Uvědomoval si vážnost hrozby, která visela nad Evropou i celým světem. Proto mimo jiné sepsal a v Praze vydal protinacistickou brožuru, poukazující otevřeně na postavení Židů v současném Německu. Na varování přátel, že mu za jeho činnost hrozí velké nebezpečí, že se v jeho vlasti vede kampaň za jeho odstranění, odpovídal pro něho typickým způsobem: „Nenávidí-li mne, alespoň jasně vidím, že jednám dobře. A pak: jsem ve skvělé společnosti. Vždyť stejně tak útočí na Manna, Einsteina, Brechta, Stefana Zweiga, Remarquea.“

Psal se třetí zářijový den roku třiatřicátého. Oběť byla pohřbena na židovském hřbitově v Mariánských Lázních. 

Vrahové stále prchali. Vyšetřování pokračovalo. Řada známých faktů nebyla dlouhá.

O to víc však vyvstávalo otázek. Kdo dal pokyn k vraždě? Proč byla prostřelena obě okna Lessingovy pracovny? Kde si pachatelé zjistili, že noc z 30. na 31. srpna, tedy noc činu, bude první, kdy se ve vile bude zdržovat málo lidí?

Kdo se předem chlubil vraždou, že ji toužil předem ohlásit ledabylou čmáranicí, vydrápanou do stěny hostince Tanhäuser? Co to bylo za povahu, která gramaticky špatnou němčinou zvěstovala: „Lessing zemře 29. 8.“

Kam vedou cesty pachatelů, kdo je řídil, kdo byl záhadný prodavač biblí…?

Otazníky se hromadily. Odpovědi nepřicházely.

Závěr pitvy? Profesora zasáhly dvě rány. Každá však vyšla z jiné pistole. Každá byla smrtelná. S největší pravděpodobností šlo tedy o dva střílející vrahy.

O dva roky později na přetřes přijdou další otázky. Mohlo zavraždění jiného německého emigranta, ing. Rudolfa Formise 23. ledna 1935 v hotelu Záhoří poblíž Štěchovic, nějak souviset s dosud nezapomenutou a nevyřešenou smrtí profesora Lessinga?

Předpoklad, že obě vraždy mohli mít na svědomí stejní pachatelé, si sice zdál poněkud přitažený za vlasy. Jenomže se stalo něco jiného…

Dlouhých dvanáct let trvalo pátrání po vrazích. Psal se 26. červen 1958.  Československou státní hranici překročil šestapadesátiletý muž, který byl „po odpykání trestu 13 let odnětí svobody … vysídlen do Německé spolkové republiky“.

Odešel tak člověk, který jako jediný svědek mohl říct, pokud by ovšem chtěl, co se v  z 30. na 31. srpna 1933 v Mariánských Lázních skutečně stalo. Právě on to mohl do nejmenších podrobností objasnit.

Tu noc byl zavražděn „člověk, který nebyl bojovníkem. Alespoň ne tím, že by držel v ruce zbraň. Svou smrtí však podobně jako jiné velké osobnosti historie dokázal, že někdy jsou tyranům nebezpeční i lidé-nebojovníci“.

Doslova krok za krokem Roman Cílek rekonstruuje pátrání, které mělo odhalit viníky spáchané vraždy. Z každé stránky je cítit nejen zkušeného autora literatury faktu, ale také detektivek. Příběh je plný napětí, nečekaných zvratů, zajímavých indícií a nezřídka i zarážejících souvislostí.

Publikaci vydalo Nakladatelství MarieTum (tel.: 607 860 255; e-mail: marietum@seznam.cz

                                                                                              Jana Vrzalová

Heda Bartíková

Na půl žerdi

Padesát básní a říkanek, z nichž každá je samostatným životním příběhem, který čtenáře místy dokáže úplně vykolejit.

Násilí Teroristé Uprchlíci,  

Jsme v tom všici

Celý zbídačený svět

Bude mít slavík ještě o čem pět?

Takové motto si pro svou nejnovější  sbírku, v pořadí již pátou, zvolila zkušená autorka Heda Bartíková. Její básně a říkánky jsou doslova hororovým pohledem básnířky na současný svět.

Jak v úvodu útlé publikace napsala Drahomíra Smutná, „hororové prvky navazují na českou tradici, která sahá až do 19. století ke Karlu Jaromírovi Erbenovi. A pravdou zůstává“, že od jeho díla „se básně a říkanky s hororovou či krimi tematiku na našem knižním trhu dosud neobjevily“.

Sbírka Hedy Bartíkové se vyznačuje nebývalou lehkostí, ale také štiplavou ironií a sympatickým černým humorem, pohříchu reálným popisem dění kolem nás. Je výzvou, zdviženým ukazováčkem, varujícím před lhostejností k brutalitě, násilí, k bezcitnosti, jichž jsme dnes a denně svědky, ať už prostřednictvím televizní obrazovky či přímo na ulici.

Být lhostejní, to je věru špatný model chování, neboť oslabuje naši vůli a chuť se zlu aktivně postavit. Autorka nabízí prostor k zamyšlení všem, kterým záleží na osudu země i světa.

Knížku vydalo Nakladatelství ČAS, Slepá 246, 252 03 Řitka; www.nakladatelstvicas.cz

                                                                             Jana Vrzalová

Václav Klaus

Zápisky a postřehy z cest

Zůstal sám sebou. Klaus – politik, Klaus cestovatel. V této dvojjediné roli se  představuje ve své nejnovější knize.

Touto knihou autor navázal jí na své  předchozí publikace Zápisky z cest (2010) a Zápisky z nových cest (2012), jejichž vlídné přijetí čtenáři, jak přiznává, jej překvapilo.

Tento fakt, možná pro někoho zarážející, po pozorném čtení dalšího pokračování neudiví. Václav Klaus se v nich představuje ve zcela jiném světle, byť v nich pořád zůstává sám sebou. Což je jedině dobře. Napsal je muž, který není zvyklý svá stanoviska měnit na obrtlíku a který bedlivě sleduje dění doma i ve světě.  Jeho reportážní záběry ze zahraničních cest  nejsou nijak „dodělávané“, později upravované. Jak autor podotýká, „po návratu z jedné cesty začíná příprava … další“, takže prostě není čas cokoliv měnit. Zachycují tedy jeho momentální prožitky, dojmy včetně toho, co se v daném okamžiku stalo, jak jej vnímal, vstřebával, vyhodnocoval.

Nebyl by to Václav Klaus, aby současně nezůstal politikem, byť se v nich více cítí jako „pan profesor na cestách“.

Itálie, Laos, Anglie, Německo,  Řecko, Rusko, Maďarsko … a další země, které navštívil, kde přednášel, demonstruje čtenáři na řadě krásných barevných snímků. Tu a tam zabrousí do jejich minulosti, nechává čtenáři poznat kulturní památky, podnebí, do toho přimíchá obrazy různých politiků a dalších známých i méně známých lidí včetně obyčejných lidiček.

Na 9. summitu ASEM (Asia-Europe Meeting) v laoském Vientianu se o přestávce sešel s tehdejším předsedou vlády Číny Wen Jiabaoem. K tomu poznamenává: „Na rozdíl od některých našich politiků a komentátorů si myslím, že je s největší zemí světa třeba mluvit. Nebudeme-li, jim to v ničem neuškodí.“

V červnu 2013 se  v Londýně zúčastnil konference současných i bývalých politiků, akademiků a zástupců byznysu. Podělil se o jeden minimálně hodný zamyšlení zážitek. Na zmíněné konferenci vystoupil švýcarský profesor z univerzity v Ženevě, mj. speciální poradce (jeden ze čtyř) předsedy Evropské komise José Manuela Barrosy, Dusan Sidjanski. Tento Švýcar narozený v Bělehradě (!) za viníka všech problémů EU považuje národní státy, nikoliv byrokratický, nedemokratický, od lidí zcela oddělený moloch zvaný Evropská unie. Václava Klause šokovalo, že Barossův poradce považuje za naprostou hrůzu, „že jsou dnes denně děti ve školách „indoktrinovány ideologií nacionalismu a národního státu“ (!!!), ač je pravdou pravý opak“. Dokonce žádal zásadní změnu a radikální výuku evropanství. A takového poradce má nejvýznamnější funkcionář EK, která rozhoduje i o našich životech.

„Každý nedemokratický, absolutistický či totalitární režim chtěl zmanipulovat děti. Evropský režim to chce také,“ uzavírá Klaus.

Na athénském semináři jej zase zneklidnil výrok jednoho řeckého europoslance, žádajícího co nejrychlejší bankovní unii. Ve svém vystoupení použil termín „bankovní nacionalismus“. „… Základní entitou, o které tito lidé uvažují, není národní stát, ale Evropa,  resp. Evropská unie.“ Což je ovšem zásadní rozdíl!

Říká se, že chceš-li poznat dějiny, vydej se na hřbitov. Udělal to i Václav Klaus v Moskvě. Zašel na Novoděvičí hřbitov, jakýsi ruský Slavín, kde jsou pochováni Chruščov i Jelcin, Stalinova manželka, ale také konstruktéři letadel Iljušin a Tupolev, Šaljapin a Čechov… Kus historie ve zcela protichůdných formách.

Během  návštěvy Maďarska dospěl k závěru, že „Česko je přikrčené, moc si nevěří a pasivně se veze, Maďaři jsou nesmírně sebevědomí ve svém chování doma, ale i v nejrůznějších mezinárodních institucích. O svou zemi se asi mohou opírat, což se o nás říci nedá.“

Cestu do Hongkongu doplňuje obrázek titulní stránky anglického týdeníku The Economist s krásnou koláží potápějící se lodičky (z papíru, se symboly EU), z níž do dálky hledí Merkelová a Hollande s italským premiérem Renzim. Vodu z ní kbelíkem vylévá šéf  Evropské centrální banky Ital Draghi. Článek je opatřen titulkem Opět pocit klesání. Souhlasím s Klausem, další komentář není nutný. Snad jen jeho jediné slovo k euro-experimentu, tedy k pokusu vytvořit jednu měnu pro sedmnáct ekonomicky značně nesourodých a vzájemnou solidaritu postrádajících zemí – selhal!

Klaus coby autor reportážních postřehů nepostrádá  notnou dávku štiplavé ironie. Jistý profesor historie v Detroitu se mu přiznal, že písemné semestrální práce studentů pořád opravuje červeným inkoustem, ač to Washington zakázal. Tato barva údajně žáky a studenty znervózňuje a deprimuje! „Vidím, že v lecčems má  Brusel ještě co dohánět!“

V jiném textu poznamenává, že pochopit Evropu je pro Ameriku pořád těžké.

Rusko a USA – dvě zcela odlišné země. V zápiscích z cest do těchto velmocí autor stručně zrekapituloval diskusi se svým dobrým přítelem, kongresmanem Dany Rohrabacherem, kterého navštívil v jeho kanceláři v Kapitolu.

Podle Američana je největším nepřítelem dnešního Západu radikální islamismus, zatímco podle Klause je svým největším nepřítelem Západ sám.

Rohrabacher  říká, že „nejvýznamnějším spojencem by mohlo být Rusko“. Pokládá tudíž za hloupou politiku se s Ruskem hádat!

„To říká významný americký kongresman (za Kalifornii) zcela veřejně! A dává dohromady ty, kteří si to myslí také!“ konstatuje Václav Klaus.

Čím je pro Brity Margaret Thatcherová, tím je pro mne Václav Klaus. Tedy osobností rozporuplnou, s níž v mnohém zásadně nesouhlasím, avšak na straně druhé bych se pod nemálo jeho myšlenek okamžitě podepsala. Buď jak buď, podobně jako někdejší britská premiérka nutí posluchače přinejmenším k zamyšlení, k hledání vlastních východisek z konkrétních situací nebo aspoň k jejich korekci. Rozhodně jejich mozky nenechává v klidu. Přesně tak „fungují“ i jeho poslední Zápisky a postřehy z cest. Ani jeho zavilí odpůrci neprohloupí, sáhnou-li po nich. 

Publikaci vydala Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7; www.grada.cz 

                                                              Jana Vrzalová

Roman Cílek

Běda tomu, kdo vyčnívá z řady

Zůstat poslušně v zákrytu, zbytečně na sebe neupozorňovat, skrývat, co si ve skutečnosti myslím. Pokud tak neučiním, může po čase vzestupu přijít pád, neboť „pouze moudrý a vznešený vítěz se dokáže v okamžicích, kdy získá moc, obejít bez pomsty“.

Psal se 21. prosinec roku 1929. Komunistický poslanec Klement Gottwald se na 7. schůzi poslanecké sněmovny pustil do tvrdé kritiky vlády a parlamentu. „Říkáte, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. … A my se chodíme do Moskvy učit ... jak vám zakroutiti krk. … A vy víte, že ruští bolševici jsou zrovna v tom mistry! … Přejde vás smích,“ reagoval na výkřiky a veselost v sále.

Jak jen se tehdy mýlil poslanec Alois Tučný, který se poté ujal slova: „Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno bráti vážně, že není možno nic jiného, než se jen a jen smáti...“

Ironií osudu smích přešel také mnohé z těch, kteří tehdy v devětadvacátém Gottwaldovým slovům nadšeně tleskali, například Rudolfa Slánského.

Biologický táta padl v bojích u Sokolova, a ten druhý, František Skokan, který se ujal její maminky a jí, byl za minulého režimu popraven. Marně psala prosebné dopisy Gottwaldovi, vzpomínala po letech Liana Kirkwoodová-Skokanová v exilu, kam se i se svou dcerou uchýlila, neboť si nepřála, aby také zažila to, čemu říkala evropský osud: ponižování, ubližování, týrání…

Šestého října 1950 prezident republiky vydal rozkaz, jímž se uvedené datum na počest bojů na Dukle stalo Dnem československé armády. V těch chvílích důstojnicí 1. čs. armádního sboru v SSSR Kirou Skokanovou zmítal neklid. Zhruba na jednu hodinu po půlnoci měla úředně povoleno se rozloučit s manželem, podplukovníkem Františkem Skokanem, bojovníkem mj. od Dukly, jemuž prezident Gottwald odmítl udělit milost. To bylo vyjádření „vděčnosti“ muži, který krátce po okupaci Československa odešel z republiky, s cílem zúčastnit se bojů proti Hitlerovu Německu.                  

Jedno jediné písmeno „R“ - Reicin i po letech v JUDr. Janu Vaňkovi vyvolávalo děs. Společně s Gottwaldem, Slánským, Reicinem a dalšími udělal všechno pro to, aby zlikvidoval lidi, kteří žádali dodržení apolitičnosti a nadstranickosti armády coby „celonárodního, sjednocujícího garanta demokratického vývoje“. Jak Cílek zdůrazňuje: „Věděli, že budou muset těmto tendencím čelit … Tvrdě. … bez sebemenších ohledů na jakékoliv – byť i dosud vysoce ceněné – bojové zásluhy.“

Září 1949. Před soudem na pražské Pankráci stálo sedm důstojníků. Mezi nimi i hlavní obžalovaný, plukovník Alexandr Korda, který se již od podzimu 1939 podílel na důstojnickém a občanském odboji proti nacistům a jejich pomocníkům na Slovensku.

Dostal doživotí! Z pardubického kriminálu na podzim 1958 jeho manželce přišel zpět dopis s poznámkou: Adresát zemřel. Datum. A už nic víc!

Voják zraněný v legendární bitvě u Zborova, účastník legionářských bojů při zauralské magistrále, bezmála o tři desetiletí později, za květnového povstání, velitel vojenských jednotek, muž, jenž se 9. května 1945 u jednoho z pražských mostů setkal s generálem Rybalkem – Karel Kutlvašr. Zatčen 18. prosince 1948. Rozsudek zazněl 16. května 1949. Doživotí.

„Ve světové historii válečných konfliktů nebylo ještě nikdy tolik lidí zavázáno tak malému počtu jednotlivců,“ řekl na adresu letců bojujících v bitvě o Británii Winston Churchill. Patřil k nim i letecký maršál RAF a na vojína později degradovaný československý divizní generál RNDr. Karel Janoušek, plzeňsko-opavsko-leopoldovsko-ruzyňský vězeň. Kdyby zůstal v Anglii, náleželo by mu jako nositeli velitelského kříže tzv. Řádu Lázně (Order of the Bad) oslovení „sir“.

Už v létě roku devětatřicátého přešel do ilegality, počátkem prosince byl v Paříži, následovala Anglie. Muž, jemuž se doma za jeho statečnost dostalo tvrdého trestu. Jak sám řekl, v dubnu roku 1948 spadla klec. Vrchní vojenský soud ho „shledal vinným“ ze zločinu dezerce, pokusu o zločin vojenské zrady a pokusu o zločin úkladů o republiku. Jen proto, že se mu nic z toho nepodařilo dokončit, jak tehdy zaznělo, byl mu trest smrti změněn na osmnáct let zostřeného žaláře.

Co je to zázrak? Davová sugesce, provokace proti režimu nebo naopak v jeho prospěch? Kdo na položené otázky spolehlivě odpoví? Asi nikdo. A stejně tak nikdo jednoznačně nevysvětlí, zda se číhošťský zázrak skutečně stal. S jistotou však lze konstatovat, že smrt faráře Toufara, v podstatě sprostá vražda, byla zákonitá, byť původně neplánovaná. Když se ho nepodařilo zlomit výhrůžkami, „přivezl mi můj šéf Josef Čech rozkaz velitele StB Osvalda Závodského, že doznání je třeba dosáhnout za každou cenu“, přiznal v šedesátých letech 20. století někdejší podporučík Ladislav Vácha, vedoucí speciální skupiny StB, která Toufarovu kauzu v nejvyšším utajení řešila. „Znamenalo to, že je nám výslovně uloženo použít jiných metod.“ Jak uhlazeně řečeno!

I takoví byli „hrdinové“ doby s pendreky v ruce či zahalení do talárů. Možná také proto „vychýlen zůstane kříž číhošťský“ jako trvalé varování, že zapomínat nesmíme. Pro duši národa by to bylo zhoubné. Zachutná-li někomu svěřená moc natolik, že si ji chce udržet za jakoukoliv cenu, pak ničí charakter a morální zábrany se pod její tíhou bortí. Dokazuje to i Cílkova kniha, cenná především svou autentičností a důrazem na lidské osudy. Mějme tedy odvahu otevřeně si přiznat, že nejen hrdinové, ale i tyto události a jejich aktéři jsou nedílnou součástí naší historie a poučme se z nich.

(Publikaci Běda tomu, kdo vyčnívá z řady: 1948-1953, Pohled do zákulisí politických zločinů vydalo Nakladatelství Čas, Slepá 246, 252 03 Řitka; www.nakladatelstvicas.cz; e-mail: info@nakladatelstvicas.cz)

                                                                            Jana Vrzalová

Roman Cílek

Půjdu do pekla spokojen

Masový vrah, který ani na sklonku války vyvolané nacistickým Německem byť jen náznakem neprojevil lítost nad svým zavrženíhodným jednáním. Dokonce v Rudou armádou obklíčené Budapešti usiloval o likvidaci deseti tisíců zdejších Židů. Šel  tak daleko, že švédskému diplomatovi Raoulu Wallenbergovi, jenž se je pokoušel zachránit, vmetl do tváře: „Vůdce mě pověřil tímto posláním a já je hodlám za všech okolností splnit.“

Do pekla se sice chystal odejít spokojen, nicméně před izraelským soudem současně drze prohlásil, že věří v Boha, v Otce a Ducha svatého. To mu však nikterak nepřekáželo nevinné oběti posílat hromadně na smrt „jen“ proto, že se mu nelíbil jejich původ. Musel přece, jak zdůrazňoval, plnit rozkazy.

„Takhle – od rozkazu k rozkazu – se ubíral Eichmannův život,“ konstatuje autor publikace věnované muži, jenž po celý život věřil v bezvýhradnou autoritu. Právě ta na něj působila jako ústřední hnací síla.

Eichmannovy školní výsledky rozhodně nepatřily k oslnivým. Paradoxem je, že za pozdější společenský posun vpřed, stal se obchodním zástupcem věhlasné firmy Vacuum Oil Company, vděčil doporučení židovského ředitele. Personalista, který jej ve Vídni jménem firmy přijímal a zaškoloval, byl stejného původu.

K přeměně z obyčejného cesťáka „v olejích a pohonných hmotách“ v „nikoli neznámého člena NSDAP a SS“ došlo 1. dubna 1932. Tehdy k němu na partajní schůzi přistoupil Ernst Kaltenbrunner v uniformě SS a přátelsky mu sdělil: „Du… Du gehörst zu uns!“ - „Ty… ty k nám patříš!“

Ještě téhož roku se šestadvacetiletý Adolf Eichmann stal příslušníkem SS. S  Kaltenbrunnerem se stali spolubojovníky, kteří si v následujících letech budou vzájemně pomáhat uvnitř SS a poté i ve vedení represivních složek režimu budou rychle stoupat po mocenském žebříčku. Bylo to, řečeno Cílkovými slovy, „spojenectví ve zločinu, mnohonásobném zločinu“.

K setkání, jehož osudovost Eichmann pochopí až později, došlo v Hohenzollernském paláci na Wilhelmstrasse 102 na podzim roku 1934. Tehdy poprvé stanul tváří v tvář Reinhardu Heydrichovi. Výsledek? Převedení do Hlavního úřadu SD.

Ke konci sedmatřicátého už začal být považován za odborníka na židovské vystěhovalectví. Po ideové konferenci Sicherheitsdienstu, která se konala v listopadu uvedeného roku a na níž přednesl jeden ze základních referátů na téma Světové Židovstvo: politická činnost a vliv této aktivity na Židy usídlené v Německu, sklidil ovace a údajně i Heydrichovo ocenění.

O rok později, 1. srpna, se dočkal jmenování výkonným vedoucím vídeňské Ústředny pro židovské vystěhovalectví. Norimberský žalobce Robert Kempner toto období označí za „odrazový můstek ve zločinné dráze muže, pro něhož lidské životy ztrácely svou původní a z hlediska morálky nedotknutelnou hodnotu“. Historik Gerald Reitlinger byl ve svém hodnocení přímočařejší: „Eichmann v těch dnech nastoupil dráhu masového vraha.“

Počátkem listopadu osmatřicátého roku, nedlouho poté, co si slovenští separatisté vymohli nemalé autonomní pravomoci, si ho největší tamní radikálové pozvali do Bratislavy, aby jim předal své zkušenosti s protižidovskou vystěhovaleckou politikou. Eichmann tehdy o cestě napsal, že „Slovensko by se již brzo mohlo stát vzorovou zemí v radikálním a vládou podporovaném přístupu k očistě země od židovstva“.

O půl roku později začal navštěvovat protektorátní Prahu. Tři léta na to, po napadení Sovětského svazu německými vojsky, si Eichmanna pozval Heydrich a položil mu otázku zásadního významu pro jeho další práci: zda je ochoten se podílet na dějinně závažném úkolu, jaký mu kdy byl svěřen. Aniž by čekal na odpověď, dodal, že vůdce nařídil fyzickou likvidaci všech Židů na říší ovládaném území. Bez výběru všech. Jako Cílek doplňuje, šlo o unikátní rozkaz v historii lidstva. Týkal se totiž usmrcení přibližně jedenácti milionů lidí: dětí, mužů, žen, dokonce i těhotných.

V březnu 1942 byla zahájena závěrečná část operace s kódovým označením Reinhard. Prvotním cílem byla likvidace židovského obyvatelstva z okupovaného Polska. Později se rozšířila i na Židy z jiných částí Evropy. Eichmann se osobně zúčastnil urychleného výběru, po němž byly zřízeny tři vyhlazovací tábory: Belzec, Sobibor a Treblinka. Jen v lágru Belzec bylo od března 1942 do prosince téhož roku v improvizovaných plynových komorách zavražděno 435 tisíc (!) lidí. V březnu dvaačtyřicátého započaly hromadné deportace do narychlo vybudovaného vyhlazovacího komplexu Osvětim-Březinka. Do plynu zde bylo možné denně poslat až 10 tisíc lidí. V červnu téhož roku Eichmannův úřad nařídil deportace Židů z Holandska, Belgie a z obsazené části Francie. A tak bychom ve výčtu mohli pokračovat. „Byl to vskutku čas transportů a zabíjení,“ konstatuje autor.

Taková byla životná dráha vzorného otce rodiny, který zorganizoval smrt milionů lidí a byl na to hrdý (!), Adolfa Eichmanna – vykonavatele obludných rozkazů, masového vraha.

V Edici Magnetka vydaly nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; www.epocha.cz, a Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz

                                                                           Jana Vrzalová

Karel Richter

Za tankem

Za tankem číhala smrt.

Život s námi někdy hraje prapodivnou hru. Ušlechtilá přání, za nimiž kráčíme, změní ve frašku a někdy dokonce v nečekanou tragédii. To se stalo československému Rusínovi Stěpanu Vajdovi.

Utíkal z vlasti, aby záchranu před Maďary hledal u rodných slovanských bratří, v zemi Sovětů. Místo očekávaného vřelého přijetí tam s ním však jednali jako se zločincem.  Cítil se zaskočen, zrazen, „vzpíral se uvěřit, že to, co teď vidí kolem sebe, a co se děje s ním a s jeho krajany, je Rusko“. Odmalička mu tatínek vštěpoval lásku k němu, k sovětské zemi... Šok nemohl být větší.         

On, občan Československé republiky, který nesouhlasil s maďarskou okupací své vlasti a nemohl snášet poměry, které okupanti ve školách, v úřadech, prostě všude zavedli, on, který odmítal sloužit v maďarské armádě nechápal, že zákon může být slepý, že nerozlišuje skutečné úmysly člověka.

Chápal, že Sovětský svaz je obklopen nepřáteli a musí tudíž zajistit vlastní bezpečnost. Nedokázal však přijmout fakt, že Sověti trestají lidi, kteří k nim vzhlížejí jako k naději na svobodu. 

To není opravdu čas zjišťovat kdo je kdo? To je skutečně nezbytné všem měřit stejným metrem, neúměrně provinění trestat, ponižovat lidskou důstojnost? Hlavou se mu honily otázky bez odpovědí.

Pod dohledem ozbrojených stráží začala Vajdova křížová cesta do gulagu, cesta, kterou před ním i po něm kráčelo mnoho dalších československých občanů.

„… zajímavé, jen málokdo začal hned kvůli tomu Sověty nenávidět. Všelijak je omlouvali. Ta nenávist přišla až později,“ píše ve své knize Za tankem číhala smrt zkušený autor literatury faktu Karel Richter. Nikdo se tomu nemohl divit, protože nic dobrého od chvíle, kdy překročili hranice, nezažili, poznamenává k tomu.

Červen roku 1942. Německo přepadlo Sovětský svaz. To Německo, s nímž měla Stalinova země  podepsánu smlouvu o neútočení! Nemálo vězňů v gulagu v jeho vojskách spatřovalo nadějí na otevření bran lágrů. Na svobodu. Ne tak Vajda. Držet palce nepříteli, aby dobyl Rusko? Připadal by si jako zrádce.

Ještě neví o  rychlém postupu  tankových a motorizovaných jednotek wehrmachtu k Leningradu, k Moskvě, Sevastopolu. Neví, že 18. července, necelý měsíc po vypuknutí války, byla v Londýně podepsána československo-sovětská úmluva o společném postupu v boji proti nacistickému Německu. Nemá potuchy o jejím třetím ustanovení, v němž se praví, že vláda SSSR souhlasí s vytvořením čs. vojenské jednotky na svém území pod velením, které jmenuje čs. vláda v souladu s vládou sovětskou.

Vajda ještě neví, že právě ona je pro československé občany, kteří nezákonně přešli sovětské hranice, jen aby bojovali proti německým fašistům a trpí v sovětských koncentračních táborech, naději na vysvobození. Zatím netuší, kolik úsilí, aby se tak stalo, musí vyvinout plk. Heliodor Píka.

Navzdory Píkovým opakovaným žádostem Státní výbor obrany SSSR amnestii internovaných a vězněných československých státních příslušníků schválil až 3. ledna 1942. Na základě výpovědí propuštěných vězňů, kteří již dorazili do Buzuluku, poručík Patrus pro Píku připravil seznam devětadvaceti lágrů, v nichž bylo uvězněno údajně více než  20 tisíc Podkarpatorusů. Někteří však odhadovali, že jich  je minimálně o deset tisíc více.

Konečně se brány gulagu otevřely i pro Stěpana Vajdu. Jeho cesta vedla do Buzuluku, do vznikající československé jednotky. Válečné drama pro něj nabralo nový směr, na jehož konci viděl vytoužený domov.  

Byl vybrán do školy pro velitele čet. Později začal pronikat do tajů abecedy válečného tankisty. Jeho kamarád Vasil Kobulej o něm prohlásil, že za pákou si jako řidič počínal brzy úplně suverénně. Zvlášť vynikal ve střelbě z tankového kanonu.

Přišly tvrdé, autorem barvitě popsané boje. Díky bohaté češtině a jejímu mistrovskému využití čtenáře vtahuje do děje natolik, až v něm vyvolává pocit, že se sám ocitl v místech, uprostřed událostí, které většina z nás naštěstí zná jen z hodin dějepisu.  Cítí řev motorů tanků, kanonádu, vidí padat mrtvé, vidí i tragický konec života hrdinného velitele 3. tankové roty Stěpana Vajdy.

S vojenskými poctami byl spolu s poručíkem Jiřím Lízálkem pohřben na hřbitově u kostela v polské osadě Pogrzebieň. On, který věřil ve svou nesmrtelnost, domů  nedojel.

Jeho příběh je poutavým líčením nejen Vajdových osudů, ale také osudů dalších jeho spolubojovníků – svobodovců. Kniha plně respektuje všechna známá fakta o bojové činnosti československého Rusína Stěpana Vajdy včetně jeho věznění v sovětském pracovním lágru. Není však vědeckou životopisnou monografií, nýbrž beletrizovaným vyprávěním, které autorovi umožnilo oživit strohé informační podklady a vyplnit faktografické mezery.

Publikaci vydalo Naše vojsko; Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10; www.nasevojsko.eu 

                                                                    Jana Vrzalová

 

© COPYRIGHT 2016 KALF  -  Administrace