Recenze

Přísně tajné 2018, 4

Mnichovské dny zrady - na toto téma se zvláště ve druhé polovině letošního roku hodně mluvilo a mluví. Zatímco z úst politiků jsme občas zaslechli dokonce i tvrdé odsudky prezidenta Edvarda Beneše, bývalí příslušníci prvorepublikové československé armády, odbojáři, k nám z archivních dokumentů promlouvali uvážlivě, s rozvahou hodnotili dobu, kterou sami prožili. Ze stejného úhlu posuzovali i roli tehdejšího prezidenta.

Na mnohé z otázek, které zůstávají i po osmi desítkách let, kdy se v Mnichově rozhodlo o nás bez nás, odpovědi nabízí revue Přísně tajné!, číslo 4/2018. Karel Richter ve svém příspěvku Klíčení mnichovské zrady kromě jiných skutečností připomíná některé klíčové okamžiky, které zabrání našeho pohraničí předcházely. Starším čtenářům oživuje paměť, mladším sděluje fakta, o nichž se možná ve škole neučili. Kupříkladu, že 17. října 1937 se německým henleinovcům v Teplicích podařilo vyvolat incident, jehož mínili dalekosáhle využít coby dalšího důkazu o českém policejním násilí, páchaném na sudetských Němcích.

Nedlouho poté Konrad Henlein říšskoněmeckému vůdci a kancléři Adolfu Hitlerovi poslal dopis, v němž  s odvoláním na teplický incident dovozoval, že „porozumění mezi Němci a Čechy v Československu je prakticky nemožné, a že řešení sudetoněmecké otázky je myslitelné jen z Říše“. Současně Hitlera ujistil, že se chce svým hnutím podílet na vytvoření nového pořádku v Evropě ve smyslu nacionálního socialismu a politiky Říše a že v srdci netouží po ničem tak horoucně, jako po začlenění sudetoněmeckých oblastí, ba celých Čech, Moravy a Slezska do Říše.

Autor rovněž uvádí, že Hitler záhy poznal, že čím více bude žádat, tím více získá, jelikož ustupování západních velmocí zjevně nemělo hranic. Ostatně, když 12. března 1938 uchvátil Rakousko, Západ mlčel, uchlácholen vysvětlením, že jde o domácí, vnitroněmeckou záležitost.

Na K. Richtra plynule navazuje znalec oněch pohnutých časů, Roman Cílek. Už titulek jeho vkladu do revue hovoří sám za sebe: Horké léto 1938. S novými sousty, která Hitler hltal, rostla jeho chuť i drzost. A tak se 28. května 1938, při důvěrné rozpravě s význačnými členy ministerstva zahraničí, armády a vedoucími nejvyšších nacistických úřadů nechal slyšet: „Je mou neochvějnou vůlí, aby Československo zmizelo z mapy.“ O dva dny později podepsal směrnici Fall Grün, v jejímž záhlaví stojí nechvalně známá věta, de facto ortel nad naší vlastí: „Je mým nezměnitelným rozhodnutím v dohledné době zničit Československo vojenskou akcí.“

A bylo rozhodnuto!

K nejvýznamnějším osobnostem československé armády v době Mnichova v září 1938 patřil generál Ludvík Krejčí. Dne 24. 9. uvedeného roku převzal vrchní velení operační armády. V roce 1968 poskytl rozhovor časopisu Reportér (č. 38). Bylo to v době, kdy se na přetřes, podobně jako tomu je letos, znovu dostala otázka, zda jsme se (ne)měli na podzim 1938 bránit. Miloslav Martínek z redakčních materiálů připravil text, který rozhodně stojí za důkladné prostudování. Než generál Krejčí na klíčový dotaz odpověděl, zamyslel se nad tehdejší mapou Evropy a nad vojensko-politickou situací v Československu před třiceti lety (připomínám, že rozhovor s ním vznikl v roce 1968 – pozn. jv).

Rovněž se dotkl počtu divizí, potřebných k obraně vlasti a výstavby opevnění. Podle jeho soudu opevnění bylo jediné východisko, neboť při náhlém nebo nepředvídaném útoku by se mohlo stát, že „bychom byli neuskutečnili ani mobilizaci, natož nástup armády do operačních prostorů. Proto jsme ve dnech Mnichova žádali mobilizaci poprvé 17. a podruhé 21. září – ovšem bezvýsledně – až 23. září byla schválena“.

Generál Krejčí reaguje také na otázky o případné, tehdy hlásané pomoci Sovětského svazu Československu a zmiňuje i nezodpovězenou otázku, kudy by se k nám jeho vojska dostala, když jsme s ním nesousedili? Konstatuje rovněž, že kontakty se spojenci v osudových chvílích nebyly žádné.  „Stali se hrobaři naší samostatnosti. Zklamání, zoufalství, vztek nad krátkozrakostí západních přátel nás vyváděly z normálu, ale ještě nebylo řečeno poslední slovo.“

Těm, kteří jsou snad tématem Mnichova přesyceni, revue nabízí cestu do naší mnohem vzdálenější minulosti.  S Janem Kvirencem lze navštívit pohřebiště králů na Zbraslavi. Vyjmu pouhé dvě věty, které evokují současnost a dokazují, jak je důležité znát minulost: „Pohnutky opozičníků jistě nemusíme příliš idealizovat, ale Závišova bezohlednost ve správě státu směřující v první řadě k posílení pozic svých a svého rodu (příbuznými obsadil všechna důležitá místa ve státní správě), byla dobrým motivem. Odstavení Záviše přivítali i Habsburkové exponovaní v Čechách prostřednictvím princezny Guty, Václavovy mladé ženy.“

V Posledním tažení Jana Banéra, z pera Lukáše Slámy, hledejme odpovědi na otázky položené v bavorském Řezně, kde se 13. září 1640 setkaly osobnosti středoevropské politiky. Ferdinand III. v zahajovací řeči nastolil tři základní témata k jednání:

Jak dospět k míru? Jak do uzavření míru uchránit Říši? Obnovení říšského soudu.

Na Slámu navazuje Radek Fukala  Vestfálským mírem 1648. Přibližuje podobu mírových jednání, k nimž během třicetileté války, její francouzsko-švédské fáze, musely usednout oba znepřátelené tábory, aby v důsledku ekonomické vyčerpanosti a nerozhodného výsledku na bojišti, uzavřely mír.

Čtvrté letošní revue Přísně tajné! předkládá nemálo dalších ožehavých otázek a k zamyšlení předkládá rovněž odpovědi.

Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 00 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

                                                                                                                                               Jana Vrzalová

František Dudek, ed.

Životní příběh kováře a legionáře Bohuslava Suchánka

Léty poznamenaný snímek praporu České družiny, který hrdě nese první praporečník Jaroslav Hejduk, mne nepřestává fascinovat. Co to bylo za lidi, jak a čím žili, co je do dnes již legendární  družiny přivedlo? Vždyť budoucnost dobrovolníků vstupujících do ruského vojska byla více než nejistá.

Životní příběh kováře a legionáře Bohuslava Suchánka na vznesené otázky dává zcela jasné odpovědi. Už dlouho se mi do rukou nedostalo tak zajímavé vyprávění, jaké po sobě tento moudrý muž zanechal  nejen svým potomkům.

Jeho paměti, sepsané krásným drobným písmem, jsou velice obsáhlé. Bezmála tři čtvrtiny textu se týkají čtyř autorových let, během nichž působil v jednotkách československých „dobrovolců na Rusi“, jak se tito muži sami označovali. Coby legionáři byli pojmenováni a podle zemí bojového působení rozlišováni až po návratu do vlasti.

Roky strávené v Rusku, jejichž líčení představuje jádro pamětí, Suchánek vykreslil z pohledu vlastence, silně ovlivněného Sokolem. Z pozice obyčejného vesničana se základním vzděláním, leč mimořádně sečtělého, zvídavého, toužícího po poznání a vědění, který se řídil tím, co nám v současnosti tolik chybí –  vlastním zdravým selským rozumem,

Suchánek a jemu podobní muži byli především vlastenci. Snílkové s obrovskou vizí, touhou zlepšit postavení svého národa, změnit stávající poměry v domovině. Nebáli se za svým velkým snem jít. Právě oni stáli na počátku boje za samostatné Československo, jehož sté výročí vzniku si letos připomínáme. Před jejich občanským přesvědčením a národním cítěním můžeme jen hluboce smeknout.

Autor se, což je zajímavé,  nestaví do pozice nebojácného hrdiny. Ve vypjatých situacích – patřila k nim například bitva u Zborova – přiznává i jisté selhání, ovšem objektivně zapříčiněné šokem z granátu.

Jako svobodomyslný člověk byl dost alergický na poměry v rakousko-uherské armádě. Demokratické a vlastenecké poměry v legiích mu tudíž vyhovovaly. Pozoruhodná – pro současníka velice poučná a inspirativní - je empatie, kterou prokázal při popisu tehdejších ruských reálií. Autentické jsou také jeho záznamy o svátečních a každodenních událostech, o krutostech  boje o přežití. Co upoutá na první pohled, je bohatá a krásná čeština, podbarvená mimořádným smyslem pro humor i sebekritickou upřímností. Bezpochyby se nám do rukou dostává poutavý životní příběh řadového legionáře a prostého venkovana, který rozhodně stojí za přečtení.

Proč se tedy Bohuslav Suchánek stal příslušníkem prvního odboje? V červenci 1916, třebaže to pro něj nebylo administrativně nijak snadné a ze strany ruských úřadů i obyvatel (a dokonce  většiny zajatých a usedlých krajanů!) narážel na nepochopení, si podal přihlášku do dobrovolnické České družiny v Kyjevě. Spolu s ním si k ní z vlastní vůle přidalo jen 64 mužů. Suchánek, silně ovlivněn rodičovskou výchovou – otec dětem často za zimních večerů čítal kroniky a ze spisovatelů hlavně Aloise Jiráska – nemohl jednat jinak. „Mne nejvíce zajímaly války a hrdinství starých Čechů. … Naše generace měla již hodně příležitostí ke vzdělávání a poznávání pravdy, jak to vlastně přišlo, že jsme ztratili samostatnost.“

A otevřeně píše: „Vždy jsem si přál, když jsem tak četl Jiráska, abych mohl nějak vlasti naší prospět a nevěděl jsem, jak brzo se moje přání vyplní.“

Své názory Suchánek neskrývá a  otevřeně je dává najevo. Při vzpomínce na prvního padlého z jejich vesničky – Františka Stehlíka – například dodává: „Když se pan Stehlík dozvěděl, že František padl a dostal to úředně, proklel Habsburky i papeže. Papež totiž nařídil všem katolickým kněžím, aby se modlili za vítězství rakouských a německých zbraní. Pěkná sebranka.“

Rovněž jeho pohled na fakt, že v Rusku vypukla revoluce, car byl svržen a s celou vládou uvězněn, o níž se dozvěděl 18. března 1917, možná mnohé překvapí. „Tedy situace nebyla pro naši věc v carském Rusku nijak růžová. Nebylo tedy divu, že jsme zprávu o ruské revoluci přijali s velkou radostí. Vysocí ruští důstojníci naše nadšení nesdíleli, říkajíce:  Vy západoevropejci jste národ vzdělaný, vy neznáte ruského člověka, ten žil po staletí pod knutou, do školy nechodil a dejte takovému medvědu svobodu a uvidíte!!“

My nevěřili, bohužel, v krátkém čase jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, co dokáže temná masa, je-li poštvána.“

První světová válka přinesla nemálo nového, avšak zůstala po ní rovněž pachuť temných stránek. Mnozí zbohatlíci, kteří na vzniku republiky neměli ani nejmenší díl zásluh, chtěli „vládnout v obcích i ve státě, třebas na úkor společnosti. Druzí, těch byla většina, žádali spravedlnost, demokracii, vládu všech“. Jak na jiném místě Bohuslav Suchánek uvádí: „Nejvíce rámusu dělali ti, co seděli celou válku za pecí a shrabovali plnými hrstmi.“

Po celý zbytek života v srdci nesl slova pronesená kdysi  tchánem, jehož vnímal jako pravého potomka Českých bratří, jak o nich psal Alois Jirásek. „Dokud bude žít Masaryk, budeme mít republiku!“ Jako prorocká je vnímal zvláště v roce 1938 v souvislosti s částečnou květnovou mobilizací a později se zářijovou všeobecnou. Válka, už druhá světová, ve dvacátém století skončila. Objevila se nová hesla. K moci se drali jiní lidé… Starý legionář Suchánek k tomu nezůstával netečný. Pořád si zapisoval, hodnotil a zaujímal stanoviska. Své vzpomínky, na rozdíl od jiných autorů pamětí, však nijak „nevylepšoval“. Pořád psal tak, jak mu velel rozum – upřímně, bez příkras, bez frází a klišé.

Události, jichž byl svědkem, vykreslil jako sled sugestivních obrazů. Mimořádně cenná je skutečnost, kterou editor, historik František Dudek, shrnul takto: „Dobové politické embargo na danou problematiku … autora nezavedlo do pozice izolované osobní výlučnosti  ukřivděných výčitek. Význam legií postihuje se značnou objektivitou stejně jako jejich jedinečnou a zmařenou příležitost na čele aktivní protibolševické a protiněmecké fronty v posledním válečném létě 1918.“

František Dudek, jenž text Suchánkových pamětí průběžně opatřil četnými vysvětlivkami, doplňky a komentáři k zaznamenaným, v současnosti většinou již zcela neznámým nebo málo srozumitelným historickým faktům a událostem, si dal práci s ověřováním biografických údajů nemalého počtu uváděných krajanů a spolubojovníků z ruských legií. Suchánkovy paměti porovnával s kronikářskými záznamy a rovněž s Pamětní knihou Suchánkova mateřského 1. střeleckého pluku a dospěl k jednoznačnému závěru:  legionářovy zápisky jsou nejen faktograficky spolehlivé, ale i formulačně a stylisticky nezávislé a tudíž autorsky originální. To jejich cenu obrovsky zvyšuje.

Závěrem si dovolím pro někoho možná kacířskou otázku, na niž marně hledám odpověď a, samozřejmě, sotva kdy ji najdu. Nicméně soudím, že přinejmenším za zamyšlení určitě stojí.

Tak tedy, v dějinách se nehraje na „coby kdyby“. Platí jen fakta. Navzdory tomu se táži: Co by asi Bohuslav Suchánek  a jeho spolubojovníci, vůbec všichni ti, kteří nám samostatné Československo vybojovali, říkali tomu, že republika, pro niž přinášeli i oběti nejvyšší – vlastní životy, byla z vůle politiků rozdělena, aniž by si obtěžovali umožnit jejím občanům o tak závažném kroku rozhodnout v referendu?

(Knihu, doplněnou o četné dobové snímky, mapky a dokumenty, vydalo nakladatelství Ivan Ulrych – Vega-L; V Zahrádkách 1617, 288 02 Nymburk; info@vega-l.cz)

                                                        Jana Vrzalová

Přísně tajné 2018, 3

Od pražské defenestrace k čínskému hladomoru. Tak široký je záběr třetího letošního vydání revue Přísně tajné!, na jehož tvorbě se podílela řada významných autorů, zabývajících se literaturou faktu.

Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic ve svém kabinetu, pod střechou rodového paláce na Malostranském rynku, do něhož sezval několik pánů a rytířů, večer 22. května 1618  bouřil. Co chvíli jednání spiklenců hlučnými nadávkami a kletbami překřikoval  hrabě Jindřich Matyáš Thurn.

Smiřický, předák nespokojených radikálů mezi protestanskými aristokraty, neomylně vystihl náladu účastníků této zvláštní sešlosti. Téměř každý z nich se cítil nějakým způsobem ublížený. Nejvíc Thurn. Po ustanovení Ferdinanda (II.) Štýrského českým králem, coby nástupcem stárnoucího císaře Matyáše, ztratil finančně výhodný úřad. O vlivná postavení přišli také měšťané, kteří se stavěli proti Matyášovu předurčenému dědici a zdůrazňovali volitelnost českého panovníka.

Co přinášelo „těžké psaní“, jež spiklenci, kteří se u Smiřického sešli, pokládali za velice důležité? Proč katolický místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberku na sebe soustřeďoval obrovskou nenávist stavovských radikálů? Odpovědi hledá a nabízí Miloslav Martínek.

 Nespokojenost s rolí často ponižovaných a šikanovaných  vojáků koncem Velké války zmítala mnoha vojáky habsburské monarchie. Zvláště příslušníků slovanských národů. Proti své vůli, nuceně, bojovali za cíle, které se jim z osobního, národního, politického nebo sociálního hlediska často jevily velice vzdálené a nesmyslné. Špatná nálada v  severočeském městě Rumburk vyústila do největšího povstání českých vojáků v rakouských stejnokrojích, odmítajících dál nasazovat krk za císaře pána. Jejich vůdcem se stal navrátilec z fronty, soustružník plzeňské Škodovky František Noha. Další vůdčí osobností vzbouření byl Stanislav Vodička, před válkou úředník na Hlavním nádraží v Plzni.

Krátké, leč neúspěšné revoltě rumburských vojáků přítrž učinily výstřely popravčích čet, které na základě rozsudku vojenského soudu 29. května 1918 popravily její tři vůdce. Kromě dvou jmenovaných ještě zahradnického pomocníka z Košíř Vojtěcha Kováře.

Zdeněk Víšek zmiňuje odlišná hodnocení dramatických událostí v Rumburku v různých dějinných etapách. Přijímá názor historika Radomíra Pecky, který o vzpouře v roce 2013 mj. napsal, že „ve skutečnosti byla především projevem odporu k válce a zoufalé touhy po svobodě“.

Byl opravdu Hynek z Poděbrad, nejmladší syn českého krále Jiřího z Poděbrad, černou ovcí rodiny? Značně pokřivený pohled na něj rovněž podnítil Hynkův malý zájem o vladařské povinnosti, který se však u panovníkova synova předpokládal jako samozřejmost.

Pravdou je, že coby velký státník se do historie nezapsal, nicméně, jak píše Šárka Studničková, stal se velkým milovníkem renesančního umění, zejména literatury. Nejenže byl vášnivým čtenářem, ale proslavil se i jako básník, prozaik a překladatel na velice dobré úrovni. Dokonce jsou mu po zásluze připisována některá prvenství v české literatuře. Ostatně, dostalo se mu kvalitního vzdělání od nejlepších univerzitních mistrů, což ve své tvorbě náležitě využil. Nechť čtenář posoudí sám, zda Hynek jako nesmírně přímý člověk, jenž se nebál vytvořit si vlastní názor a podle něho jednat bez ohledu na postoje druhých, byl skutečně temnou skvrnou panovníkovy rodiny. Nešlo v jeho případě, jak už to tak chodí, spíše o závist přetavenou do nenávisti, která na dlouhá staletí zastínila jeho schopnosti a talent? Nepředběhl v něčem svou dobu, na což česká společnost, v níž doznívalo husitství, tehdy ještě nebyla připravena?

Podobně jako na Hynka z Poděbrad se názory dost výrazně liší na jinou postavu z minulosti. Na Oskara Schindlera. Člověka složitého, nejednoznačného a pro mnoho lidí málo průhledného. O jeho životě, upozorňuje Břetislav Ditrych, vyšlo nemálo publikací a článků. Jasno však do Schindlerova hodnocení nevnášejí. Stále zůstává mnoho nezodpovězeného. Historik Radoslav Fikejz a Jitka Gruntová, která se dějinami tábora v Brněnci, který je také spojen se Schindlerem, zabývala více jak deset let, uvádějí řadu pramenů, z nichž při své práci čerpali. V závěrečném hodnocení Oskara Schindlera se však neshodují. A tak možná nejpřiléhavější bude lakonické vyjádření jednoho ze zachráněných Židů - Leopolda Pfeffenberga: „Schindler hrál ruskou ruletu, hrál ji od roku 1939 do 1945 každý den, každou minutu, 24 hodin. To je celé vysvětlení role, kterou přijal, aby zachránil lidské životy.“

Nezřídka se ve sdělovacích prostředcích přetřásají i otázky výstroje a výzbroje policie, kvalita a využití služebních zbraní. Zejména však jejich (ne)oprávněné použití. Nic nového pod sluncem. První výstřel, který předznamenal řadu tragédií spojených se služebním revolverem, třeskl 11. března  1894. Nepadl ovšem, jak uvádí Miloš Vaněček, při zákroku proti nebezpečnému zločinci, nýbrž v důsledku neopatrného zacházení strážníka Jana Hrubého na pražském Žižkově.

Byla to první podobná „lahůdka“ pro dobový tisk. V Národních listech ze dne 31. března téhož roku se objevil nevýrazný titulek: Prvý výstřel z revolveru policejního strážníka v Praze. O rok později, 26. září, kdy služební zbraň použil civilní policejní strážník Václav Dítě, si novináři s vymýšlením titulků dali víc práce. Přitvrdili: Děsná krvavá událost ve Všechromech u Mnichovic-Stránčic, Krvavá srážka rolníků s detektivy…

Po každé válce lidé snili o tom, že byla poslední, že jejich děti budou mít více štěstí a život prožijí v míru. Jak liché, bohužel, tyto naděje zůstávají. Svědčí o tom i příspěvek Františka Mrázka, který rozebírá hladomor v Číně v letech 1959 až 1962. Podle nejčastějších odhadů usmrtil dvacet až čtyřicet milionů Číňanů, v závislosti na tom, zda autoři děl o této zemi do popisované tragédie zahrnují rovněž přechodné snížení natality.

Hladomor byl především důsledkem rozhodnutí Mao Ce-tunga, podmíněných vnitropolitickými problémy, ale také strachem z atomové války se Sovětským svazem, s nímž se po odsouzení Stalinova kultu politicky rozešel.

Rodiče doufají, že jejich potomci se budou mít lépe. Jak asi bylo matce, která své dceři v době naprostého nedostatku čehokoliv k snědku zdůrazňovala: „Na mně není již nic k jídlu, ale až umřu, snězte moje srdce.“

Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 00 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

                                                               Jana Vrzalová

Přísně tajné 2018, 2

Zdá se, že se asi sotva kdy vzpamatuje, umoudří, upustí od krvavých střetů a k řešení konfliktů konečně zvolí jednání. Byť třeba i zdlouhavá. Současnost však mnoho optimismu nenabízí. Kéž by se politici a vůbec všichni válek chtiví, zahloubali do minulosti! Poučení je v ní nepřeberně. Pro začátek stačí nahlédnout do letošního druhého čísla revue Přísně tajné!, z jehož stránek také řinčí zbraně.

 

Třicetiletá válka řadu zúčastněných států málem přivedla k bankrotu a k ekonomickým krizím. Ty připravily živnou půdu pro další lokální boje, násilnosti, domácí války, lidové nepokoje, povstání a revoluce. Přinesla však i paradox. Jak píše Radek Fukala, „souvislý vojenský konflikt první poloviny 17. století, který otřásl všemi dosavadními etickými a duchovními hodnotami, ... zároveň přinesl nový rozmach na poli kultury a vědy“. Může nás toto pozitivum uchlácholit? Stěží. Šlo totiž o největší a nejničivější konflikt, jaký Evropa ve svých dějinách do té doby zažila.

Rovněž zástupci církví se mají nad čím zamyslet. Příkladem poslouží historie katolické církve, v níž najdeme několik skutečně významných mezníků jejího vývoje. Řadí se k nim také Tridentský koncil, jenž určil charakter katolicismu na další čtyři století. Do dějin nevešel celkovým počtem zúčastněných, nýbrž duchovní proměnou, kterou v římskokatolickém prostředí podnítil. Zahájen byl 13. prosince 1545 a s přestávkami zasedal až do roku 1563.

Jedním z úkolů, jímž se delegáti v Tridentu zabývali, bylo upevnění kázně uvnitř církve. Nápravu mravů si zasluhovalo samotné papežství. Milan Hes cituje italského politika a historika Francesca Guicciardiniho (1483-1540), jenž chování římských biskupů na přelomu 15. a 16. století výstižně charakterizoval: „Již se nestarali a nezaobírali ani svatostí života, ani šířením náboženství, ani pomocí a láskou k bližnímu, ale bojem a válkami...“

Epocha tridentského koncilu je často označována také jako protireformace. Naproti tomu evropskou náboženskou reformaci, jak uvádí Dušan Uhlíř, představují Martin Luther a Jan Kalvín. První coby zakladatel církve augsburského vyznání, druhý jako zakladatel kalvinismu. Základním požadavkem Kalvína bylo přijímání pod obojí, jak bylo obvyklé u všech reformovaných náboženství. Podle německého sociologa a historika Maxe Webera (1864-1920) kalvinismus (francouzští kalvinisté do dějin vstoupili pod označením hugenoti) do evropské společnosti vnesl ducha kapitalismu.

Rovněž církve jsou spojeny s válkami a s krvavými boji. Za počátek náboženských střetů je pokládán rok 1562, kdy katolíci vyvraždili shromáždění protestantů v jejich modlitebně v obci Vassy v Champagni. Následovala pomsta kalvinistů, když jeden z nich zavraždil vůdce katolické strany a pachatele masakru z Vassy, vévodu Františka de Guise. Válka probíhala v několika fázích a Francii decimovala po více než třicet let. Vyvrcholením byla nechvalně známá Bartolomějská noc z 23. na 24. srpna 1572. Tehdy bylo zmasakrováno kolem čtyř tisíc hugenotů včetně jejich vůdce admirála Gasparda de Coligny.

„Proboha, proč jen to udělal?!“ zaznamenal si do svých deníkových zápisů Eduard Táborský, pracovník pražského ministerstva zahraničí a pozdější exilový spolupracovník Edvarda Beneše. Proč? Proč prezident Emil Hácha podepsal prohlášení, že vůdce Adolf Hitler bere český národ pod ochranu říše? Spolu s Romanem Cílkem se ptejme, zda to bylo z osudové nutnosti, ze slabosti, ze zbabělosti nebo snad pod silným přímým nátlakem, jemuž nedokázal vzdorovat? Snažme se najít objektivní odpověď, s níž nám může pomoci i vyjádření E. Táborského potvrzující, že Hácha skutečně v té době byl pod silným psychickým, skoro až fyzickým nátlakem. Opakovaně se o tom hovořilo také před norimberským Mezinárodním vojenským tribunálem, kde jako svědek vypovídal rovněž šéf prezidiální kanceláře říšského kancléřství dr. Otto Meissner. Odpovědi na otázky tribunálu, které Cílek cituje, nepotřebují komentáře.

Nové číslo revue nabízí další zajímavé a pro mnoho čtenářů z hlediska faktografického zajisté objevné příspěvky. Například o operaci Glówki, jejíž název je, jak uvádí Milan Kovář, odvozen od umrlčích lebek na čepicích stejnokrojů příslušníků SS (Totenkopf). Jan Kux se prostřednictvím vzpomínek podplukovníka letectva v. v. Stanislava Bodláka, bývalého vězně internačního tábora Svatobořice u Kyjova, vrací za ostnatý drát. Do tábora, v jehož rozích se tyčily střelecké věže s kulomety a silnými reflektory, mezi jehož ploty nepřetržitě procházely stráže SS.

Protiváhou zbraněmi dunících příspěvků jsou jiné, laskavější. Kde jinde uklidnit nervy, přijít na jiné, lepší myšlenky, než třeba v lázních? Potvrzuje to Jan Kvirenc, když mimo jiných cituje muže světového formátu, úctyhodného básníka a učence J. W. Goetha, jenž svůj postoj, jak jinak, zveršoval. „V koupelích platí tento řád: ničím si hlavu nelámat. A leda studiem se trápit, jak a kde největší radost lapit.“

Nechal se také slyšet, že chtěl by žít pouze ve třech městech – ve Výmaru, v Karlových Varech a v Římě. V lázních – Mariánských – coby stařec, poznal také svou Múzu a pozdní lásku, sedmnáctiletou Ulriku von Lewetzow.

 Pro trochu lásky s Hedou Bartíkovou zajděte k Františku Kožíkovi, prozaikovi, dramatikovi, autorovi životopisných a historických románů. S Marií Mackovou nahlédněte do obsahu výrazu hadrnice, který doslova zlidověl.

Romantický básník první poloviny 19. století Josef Jaroslav Kalina, v jedné ze svých nejslavnějších a současně dobovou kritikou nejdiskutovanějších balad s názvem Hadrnice podává její obraz doslova hrůzostrašný:

„Upířice hupá nad hřbitovem,

Rakve ssaje sedíc nad rovem,

Vlíká rubáše, dobývá lupy:

„Hadry, kosti dejte, trupy!“.

Skutečné hadrnice, stejně jako hlavní hrdinka až hororových veršů, se skutečně živily sběrem všech částí pevného odpadu, které bylo možné dál nějakým způsobem zpracovat – skla, kostí, starých hadrů. Zatímco Kalina (1816-1847) o nich vytvořil strašlivou legendu, Ignát Herrmann (1854-1935) ve svých memoárech pražské hadrnice předminulého století zařadil mezi figurky tvořící zdejší kolorit.

(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 37 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

                                                                                                                                                           Jana Vrzalová

Přísně tajné 2018, 1

Časopis vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 37 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250

 

Každá doba má své nespokojence, oponenty, vymezující se vůči stávajícím poměrům. Někomu jejich slova znějí jako rajská hudba, jiným se při nich otevírá kudla v kapse. V Anglii k předním kritikům stavu společnosti patřil mistr oxfordské univerzity John Wycliffe (1320-1384).

Za stěžejní problém pokládal obrovský církevní majetek. Prosazoval návrat k evangelické chudobě prvotní církve. Mimo jiné rovněž kritizoval špatné sociální poměry a hledal jejich příčiny. Odsuzoval také světské panování církevních představitelů. Odmítal papežskou nadřazenost. Světští vládci měli mít podle něj přímo povinnost zbavit kněze i vyšší církevní hodnostáře včetně papeže jejich funkcí, nežijí-li v souladu s náboženskými pravidly.

Volání po odejmutí majetku církvi se řadě aristokratů, panovníka nevyjímaje, po čertech líbilo. Proto Wycliffa král a šlechta před nepřátelskými útoky ze strany církve dlouho bránili. Ani Češi pobývající v Anglii nebyli vůči jeho postojům imunní. Díky nim se opisy kazatelových spisů dostaly do Čech a začaly se zde šířit již počátkem osmdesátých let 14. století. Padaly na úrodnou půdu. Jeden z Wycliffových stoupenců,  M. Peter Payne, v českém prostředí zvaný mistr Engliš, se dokonce stal vlivným Angličanem mezi husity. Svědčí o tom i fakt, že byl vybrán, aby jako jeden ze čtyř husitských teologů před koncilem v Basileji hájil čtyři pražské artikuly. Tehdy obhajoval článek o chudobě kněžstva a vyvlastnění církevního majetku. Jak a čím tento pozoruhodný muž žil, vykresluje Ivo Přichystal.

 

Byli loketští skutečně zlí a zákeřní lidé, jak si trpce postěžoval neznámý pisatel z císařského tábora, účastník obléhání města v roce 1621? Opravdu byli tamní měšťané nebezpečnými rebely, jak je ocejchoval Albrecht z Valdštejna, jehož úkolem bylo pokořit bohatá města v severozápadních Čechách? Místa, která byla pevnou baštou luterství a prosaské politické orientace zdejších protestanských stavů. Loketsko  v raném novověku žilo v těsném sepětí s významným a bohatým panským rodem Šliků, který v této části Čech začal s aktivní těžbou stříbrných rud, jejich zpracováním a následným mincováním. Díky tomu  stříbronosný region vzkvétal jak po stránce hornicko-hutnických aktivit a, jak připomíná Radek Fukala, rovněž z hlediska vědecké a kulturní vzdělanosti.

 

Jakou roli ve slovenských a československých dějinách sehrál Andrej Hlinka (1864-1938)? Jaký byl slovenský autonomní politik, jenž se po roce 1918 v české společnosti netěšil přílišným sympatiím? Zdeněk Víšek připomíná, že od počátku existence ČSR vystupoval proti centralizačním snahám československých vlád. Proto také jeho postoje byly v českých zemích vnímány jako nacionalistické a separatistické, zatímco na Slovensku coby národní a vlastenecké. Třebaže za svého života Hlinka Republice československé zachovával jistou podmíněnou loajalitu a jeho partaj – Hlinkova slovenská ľudová strana - se v letech 1927-1929 dokonce stala stranou vládní, její požadavky na autonomii Slovenska představovaly závažný problém pro samotnou existenci ČSR.

Postava Andreje Hlinky současnou slovenskou společnost rozděluje. Projevilo se to například v říjnu 2007, kdy Národní rada Slovenské republiky schválila zákon o zásluhách A. Hlinky. Ovšem bez původně navrhovaného čestného označení „otec národa“, který prosazovali zejména poslanci vládní Slovenské národní strany.

 

Sotva kdo spočítá, kolikrát kdo byl od listopadu 1989 obviněn ze spolupráce s StB,   kdo se takovému nařčení bránil soudní cestou. Kolika neprávem obviněným dal soud za pravdu. Jakou roli v tomto směru sehrávají sdělovací prostředky a novináři, kteří dokážou člověka uštvat bez ohledu na jeho vinu či nevinu? V dějinách nic nového. Svědčí o tom případ JUDr. Karla Švihy, okresního  soudce v Žamberku a šéfa poslaneckého klubu národních sociálů v Říšské radě. Byl opravdu průběh procesu s údajným konfidentem, který se konal  v květnu 1914,  regulérní nebo významnou roli sehrály i pomluvy o jeho soukromém životě, které marně vyvracela jeho žena? Měly snad Švihovy styky s následníkem trůnu zvýšit vliv jeho strany v české politice? Nejen na tyto otázky odpovědi hledá Miloslav Martínek.

 

Jak to bylo s atentátem na Lenina a proč byla tak rychle odsouzena atentátnice Dora Kaplanová? Faktem je, že její příliš rychlá poprava zabránila vyšetření všech okolností atentátu, což později zavdalo příčinu k různým spekulacím a výkladům. Komu posloužila? Jiří Bílek cituje tajemníka ÚV Komunistické strany (bolševiků) a jednoho z nejbližších Leninových spolupracovníků a přátel Jakova Mironoviče Sverdlova, který vydal známou výzvu Všem!, v níž se mimo jiné píše: „Na útoky namířené proti straně a jejím představitelům odpoví dělnická třída ještě větším sjednocením sil, odpoví nelítostným masovým terorem proti všem nepřátelům revoluce.“

Dne 2. září 1918 Ústřední výkonný výbor sovětů schválil rezoluci o kolektivní odpovědnosti kontrarevoluce za každý útok na představitele sovětské moci a o tři dny později Rada lidových komisařů (neboli vláda) přijala dekret O rudém teroru. Ten zaváděl možnost posílat všechny protivníky revoluce do táborů nucených prací a nejaktivnější kontrarevolucionáře organizující a provádějící atentáty a další násilné akce odsoudit k trestu smrti zastřelením.

 

Mnoho otázek nastoluje  letošní první číslo revue Přísně tajné! a na mnohé z nich současně nabízí odpovědi. Za pozornost v tomto vydání rozhodně stojí také příspěvek Jana Dubeckého, studenta gymnázia v Poděbradech, nazvaný Banderovské sotně na Slovensku. Loni za něj dostal  hlavní cenu  v Chlumecké literární soutěži Jaroslava Golla, v kategorii studentů středních škol. Jeho práce je příslibem do dalších let a také snad povzbuzením pro ostatní mladé tvůrce, aby se nebáli psát a své práce prezentovat.

                                                       

                                                                                           Jana Vrzalová

Karel Richter

Voják první linie

Husté vlnité šediny. Na tváři laskavý úsměv. Přívětivé oči. Z fotografie pořízené v osmdesátých letech minulého století hledí krásná, dobrotivá tvář. Ani desítky let však z pohledu muže nedokázaly vymazat šrámy, které do jeho duše vtiskly životní útrapy. Pokud o někom lze bez nadsázky říci, že se s ním osud nemazlil, pak je to generálmajor Sergej Petras.

Válečné drama syna nepřítele lidu - vzrušující příběh jednoho z největších hrdinů československé zahraniční armády je těsně spjat s jeho otcem Vladislavem. Otec a syn. Dva lidské osudy, v nichž se odráží nevýslovná obtíž a nepřehledná složitost poměrů, v nichž se za cenu krvavých obětí rodil samostatný československý stát. Těžkých bojů, za nichž nám naši vojáci v letech druhé světové války museli vybojovat svobodu. Dva lidské úděly. Vladislava a Sergeja. Rodilých Čechů, bytostně spjatých se svou domovinou, za niž se šli bez váhání bít.

Válečné drama syna nepřítele lidu z pera zkušeného historika a autora literatury faktu Karla Richtra přináší nové pohledy, opřené o nová, mnohdy ne zcela známá fakta, na náš východní odboj. Drama plné zvratů a nečekaných situací. Drama názorového vývoje, jímž otec Vladislav prošel, aby na jeho konci našel nedobrovolnou smrt z rukou těch, jejichž myšlenkám o budování spravedlivého řádu kdysi tak bezmezně věřil.

Československému legionáři, na nějž silně zapůsobily revoluční události v Rusku roku 1917, se otevřely nové obzory. Zahoroval pro mír, svobodu a sociální spravedlnost. S novu silou zatoužil po odstranění bídy a vykořisťování pracujících, pro rozdělení statkářské půdy nemajetným. Plynoucí čas mu však postupně otevíral oči. Na Leninovo a později Stalinovo sovětské Rusko začal nahlížet jinak. Místo slibované spravedlivé společnosti viděl, že se naplňují varovná slova německé marxistické revolucionářky Rosy Luxemburgové. V roce 1918 napsala knihu o Ruské revoluci, v níž upozorňovala, že dekrety, diktátorská moc stranických funkcionářů, drakonické tresty a teror by se neměly stát běžnou praxí výstavby socialismu. A to se dělo.

Vladislav Petras, rozčarován, zklamán děním v Rusku, které jako obyvatel Moskvy viděl zblízka, se začal dusit odporem k nastolovanému režimu stalinské tyranie, zakrývané Leninovým kultem. Soudní frašky, vykonstruované procesy… Sotva ho napadlo, že se v rukách nových mocipánů stane stejně bezbrannou loutkou jako mnoho jiných před ním a po něm. V lepším případě skončili v gulagu, v horším rovnou na popravišti. Stal se nepřítelem lidu a s takovým bylo třeba se nemilosrdně vypořádat. Cejch onoho nepřítele režim bez milosti vpálil také do čela jeho syna Sergeje.

Mistrovsky vykreslený názorový vývoj otce Vladislava vyvolává mrazení a otázky současně. Nemůže se historie v nějaké podobě zopakovat? Doslova křížová cesta, jíž musel projít jeho syn Sergej, tyto obavy umocňuje.

Naprostá ztráta iluzí, bezmoc i zoufalství z faktu, že dějiny se v důsledku toho, že kormidlo dění třímají ruce, ochotné pro udržení vlastní moci udělat doslova cokoliv, že se Rusko ubírá jiným směrem než vláda bolševiků proklamovala, zasadily Vladislavovi nemilosrdný úder. Pocítil jej i syn Sergej. Nadaný student, jehož se někteří lidé v domě i v ulici začali stranit, aby si, nedej bože!, neumazali politický posudek, sepisovaný domovním a uličním důvěrníkem, se musel o své místo právoplatného občana společnosti tvrdě zasadit.

Přišel 22. červen 1941. Hitlerovo Německo napadlo Sovětský svaz.

„Petras Sergej Vladislavovič,“ představil se na moskevské obvodní vojenské správě.

„Vzhledem k situaci vašeho otce, občane Petrasi, bohužel nepřichází vaše dobrovolné zařazení do regulérní armády v úvahu,“ odtušil zapisovatel poté, co zjistil, že Sergejův otec je ve vyšetřovací vazbě NKVD. A tak nastoupil alespoň jako dobrovolník do mládežnického pluku protivzdušné obrany Moskvy. Už v něm prokázal velkou statečnost.

Vojín Sergej Petras, příslušník výpomocného záložního pluku, navržený za boje pod Moskvou  na medaili Za chrabrost, si v armádním listu Krasnaja Zvězda přečetl výzvu k nástupu do československého vojska. Ve chvíli, kdy se rozhodl ji vyslyšet, se politrukovi ulevilo. Konečně se Petrase zbaví a tím i řešení ožehavého problému. Má se synovi nepřítele lidu za daných okolností předat navržené vyznamenání?! Je vůbec přípustné, aby sloužil se zbraní v ruce?!

Tehdy Petras žádné vyznamenání nedostal. Za to však obdržel cestovní příkaz k jízdě do Kujbyševa. Dne 11. února 1942 se dostavil do tamní úřadovny československé vojenské mise. Přijal ho osobně její šéf, plukovník Píka. Zajímalo ho, jak český chlapec z Ostravy přišel k trvalému bydlišti v Moskvě. „Přátelsky vedený rozhovor přiměl Sergeje, aby se plukovníkovi svěřil podle pravdy, že jeho otec byl legionářem, který se nadchl pro bolševickou revoluci, přešel k rudým a stal se komunistou. … v roce 1938 byl na jaře z ničeho nic zatčen s obviněním ze špionáže pro ČSR. … Píka jako zkušený zpravodajec a znalec zdejších poměrů měl rázem ve věci jasno,“ uvádí autor. „Petrasův otec je obětí stalinských čistek."

Od prvních dnů svého pobytu v buzuluckých kasárnách mezi příslušníky formujícího se praporu Sergej zjišťoval silné názorové vření. Sešli se zde lidé různého věku, národností, sociálního původu, náboženského vyznání a politického přesvědčení. Vojáci z povolání, v záloze a také nevojáci. Vycítil, že největším problémem bude politické vyhranění jednotky. Byli zde sovětští Češi a Slováci bolševického a méně bolševického až opozičně zabarveného smýšlení. Emigranti levicového, doslova komunistického kominternovského uvažování s většími či menšími výhradami vůči londýnské exilové vládě a předválečným vojenským pořádkům, odhodlaní prosadit v jednotce komunistickou orientaci včetně přijetí sovětských organizačních prvků, forem a zvyklostí.

Jak Karel Richter na základě dokumentů zdůrazňuje, tito lidé důstojníky včetně Ludvíka Svobody označovali za antisověty a fašisty! Podrobně popisuje, co zmíněné skutečnosti znamenaly nejen pro jednotku, ale také pro poválečný směr osvobozeného Československa.

V těchto složitých poměrech se Sergej Petras se zbraní v ruce zapojil do boje za obnovu své rodné země. Příběh syna nepřítele lidu, plukovníka a posléze generálmajora v. v. Sergeje Petrase, za bojové zásluhy vyznamenaného mimo jiné druhým nejvyšším sovětským vyznamenáním Leninovým řádem (udělení Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR  mu bylo z politických důvodů zamítnuto!), Řádem Bohdana Chmelnického III. stupně, sedmi Československými válečnými kříži 1939, Československou medailí za chrabrost, je mementem pro příští generace. Příkladem obrovské osobní odvahy, kterou jako voják i jako občan prokázal také v dobách poválečných. Otevřeným nesouhlasem se vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 si vysloužil nepřízeň normalizátorů. Ovšem vyhodit jen tak na dlažbu nositele Leninova řádu dost dobře nešlo. A tak se normalizační kádrováci rozhodli jej odstavit na vedlejší kolej do Vojenského historického ústavu, aby ve funkci vědeckého pracovníka neškodně bádal bez velitelských pravomocí.

Změny po listopadu 1989 Sergej Petras uvítal, nicméně i na ně hleděl prizmatem svých trpkých životních zkušeností. Trápilo ho, zda demokracii, které se dožil, nezardousí tvrdé kapitalistické bažení po milionových a miliardových ziscích, získaných často protizákonnými praktikami a vyloženými podvody.

„Můj otec zaplatil svůj revoluční omyl smrtí. Ale kde máme jistotu, že naše pojetí demokracie není také omyl svého druhu, z něhož bude národ jednou bolestně procitat a za který budou všichni platit. Doufejme, že ne smrtí, Ale to já už tady nebudu.“

Vydalo Naše Vojsko, Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10; e-mail: info@nasevojsko.eu;                                                                                                                                              www.nasevojsko.eu; tel.: 224 313  071 

   Jana Vrzalová

Konstantina Hlaváčková

Móda za železnou oponou, Československo 1948 – 1989

Tu knihu do soutěže literatury faktu Miroslava Ivanova zařadíme, pomyslel jsem si po nahlédnutí do jejích stran. Asi se často o knihách nepíše, že jsou půvabné, patří to ženám, přesto se mi toto hodnocení pro tuto knihu líbí.

Vydala Grada Publishing, Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha 2016

 

    „Tu knihu do soutěže literatury faktu Miroslava Ivanova zařadím,“ pomyslel jsem si po prvním nahlédnutí do jejích stran. Asi se často o knihách nepíše, že jsou půvabné nebo vábivé, patří to ženám, přesto se mi toto hodnocení pro tuto knihu líbí.

A rozhodně jí sedí. Ostatně shodla se na tom celá porota a dílo ocenila. Kniha po rozevření upoutává jako přitažlivá žena. Krásná v úpravě, kvalitní papír, množství krásných fotografií. Taková je na první pohled.

   A co obsah? Tuto otázku jsem si položil, když jsem ho ještě neznal v plné jeho bohatosti. Po přečtení publikace již byla zbytečná.

   A co ještě mě přesvědčuje, abychom zveřejnili její hodnocení: mává na nás již jaro a nádherná fota žen v přitažlivých toaletách a ukázky světové módy jistě upoutají pozornost. A nejen žen! Přece i v Masarykově lidu může být trochu půvabu a vůně.

   A na druhé straně! Možná zajímavé, přesto chmurné jsou fotografie údernic lámajících předepsané normy. Smutné a deprimující oblékání žen. Svět bez kouzla a krásy.

   I to, že obléknout se buržoazně mohlo stát ženu místo.

   Milovníci literatury faktu vědí, že jejím tématem se může stát cokoli, svět LF je otevřen všem tématům. A i kniha o módě může být v tomto světě vřele a příznivě přijata. Zejména proto, že je to tematicky pro LF novum, dále také i proto, že autorka Konstantina Hlaváčková, dokonalá odbornice, v uvedeném období přesně vystihuje svět, kde jsme žili všichni v této zemi, kde však se vytvářel ideál žen i socialistické budoucnosti a její úlohy, dnes vidíme, že také jejího omezení a ponížení, zbavené jejího ženského kouzla, především ženy budovatelky nového spravedlivého řádu.

    Ideálem ženy se stala podle tehdejší ideologie ta mladá žena, která s písní o šťastné budoucnosti zasedla za traktor, pracovala ve strojírenství, ta byla novým idolem. „Všechny tyto ženy tím, že obsadily nová povolání, přinesly do ženského zevnějšku nové obleky…Modráky, na které muži v první republice pohlíželi s diskrétně potměšilým úsměvem, jsou pomalu společenským oděvem našich pracujících žen.“ (Žena a móda 1950, číslo 11 a 18).

   Ženy byly po roce 1950 donucovány k nástupu do výroby. Muži pak byli uvolněni pro těžkou průmyslovou výrobu. Tak se ženy staly „platnými jedinci“ komunistické společnosti. Se ztrátou všech atributů ženskosti ovšem.

   Klobouk byl v padesátých letech považován za symbol buržoazie, socialistická žena měla nosit šátek. Autorka demonstruje, že prostřednictvím odívání má strana možnost člověka ideologicky ovlivňovat. Kapitalistická móda byla zcela zavržena a v stalinistických padesátých letech dokonce pronásledována, ženy nesměly být sexy. Jednou z největších sekernic, jejíž postoje byly ideologicky přímo ostře nesmiřitelné vůči sebemenšímu erotickému působení ženy a vůči módě zdůrazňující její tvary, byla Jiřina Spalová.  Psala do ženského časopisu Žena a móda. Hlaváčková ji charakterizuje jako nenávistného Urválka ve světě módy. (Urválek byl uřvaný a brutální zloduch prokurátor v procesech 50.let).

   V roce 1950 psala tato redaktorka: „Pracovní oděv   je prvořadým oděvem pro krásnou a významnou dobu dne.  Pracovní oděv se tak stane středem pozornosti veškerého odívání, totiž tak zvané módy.“

    Jistě nadějné vyhlídky pro ženy!

   Z knihy čtenářky poznají, že tento chmurný a stísňující stav trval do roku 1957, kdy byl povolen návrat k módě světové.

Kniha je rozdělena do několik velkých oddílů:

  1. MÓDA A IDEOLOGIE: politické a sociální kontexty s pododdíly Ztracené naděje 1945 – 1948, „Nový život“ 1948- 1953, Socialismus s lidskou tváří 1960- 1970, Normalizační peklo 1970-1989.
  2. BEZ VÝTVARNÍKA TO NEPŮJDE, Ústav bytové a oděvní kultury, Výroba oděvu, Založení Ústředí lidové umělecké výchovy (ÚLUV), oděvního ateliéru na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové výroby.
  • MLADÍ – Páskové a sajdky, Hledá se vhodný oděv, Hipísáci, Pankáči a ti druzí, Jde se na disko, Móda v undergroundu
  1. KAM NA NÁKUP – do Módního domu, Luxus, Femina, Fénix, Družstva, Pražské modelové domy v nové éře, Tuzex
  2. CO NOSILY ŽENY: New Look a socialistický realismus 1948-1955, pomalý návrat ke světové módě. Bláznivá šedesátá 1960- 67, Pařížské novinky, Londýnské vítězství mini, konec desetiletí- konec universalizmu, Všechno bylo jinak 1970- 74, Punk a brutální móda, Made in Italy a disko móda, mini – midi – maxi, kalhoty a to ostatní, Ještě trochu trpělivosti 1980 - 1989 Fenomén yuppies, Black is beautiful, Návrhářské hvězdy, Co na to v Československu
  3. CO NOSILI MUŽI: Ideologické vlivy, Nenahraditelná klasika, Klasika v krizi
  • TEXTILNÍ MATERIÁLY: nylon, perlon, dederon, silon, polyester, akryl, elastická vlákna, lurexový třpyt, Šaty z papíru.

Uzavřena Slovníčkem pojmů.

Hodnota knihy je v naprosto zasvěceném obrazu vývoje odívání u nás i ve spojení se světovou módou. Zároveň také, a to její hodnotu podstatně zvyšuje, v souvislostech s politickým vývojem u nás. Postupné prorážení zábran kladených ideologií a kontakty se světem, porážení umrtvujících tendenčních chápání ženy podle sovětského vzoru.

   Zajímavá je také kapitola o boji o džínsy.

   Kniha určitě přitáhne pozornost. Sdělností jazyka, výbornou úpravou a hlubokým obsahem. I množstvím vyobrazení.

    Vytváří totiž promyšleně osnovaný děj, jehož hrdinou je   o d í v á n í    v   p r o u d u    d o b y, někdy až dusivě u š k r c e n ý   ž i v o t   n e j e n   ž e n, také t v ů r c ů   o d í v á n í. Mužů ostatně také.

  Dost šokující je ale i závěr knihy: když jsme dospěli k překonání zhoubných tendencí a nalezli originální pojetí odívání, výtvarnosti, náš textilní průmysl téměř zanikl.

Prostějov byl zničen, trhy ovládl textilní průmysl čínský a vietnamský.  

  Jaromír ADLT

 

Jana Vrzalová

Zasnoubena se smrtí - podruhé

Brněnské nakladatelství JOTA vydalo před koncem roku pozoruhodnou knihu Jany Vrzalové Zasnoubena se smrtí. Je to strhující dílo.

Autorka, zkušená publicistka, suverénně ovládající jazyk a styl umělecko-dokumentární literatury, z bezedných hlubin uplývajícího času, v nichž se drobné lidské příběhy i velké události proměňují v minulost, vytěžila příběh, jaký nelze ponechávat beznadějnému utonutí.

Jímavé životní drama Inky Bernáškové, rozené Preissigové, hrdinky českého boje za obnovu masarykovské republiky, patří k těm, z nichž vyrůstají korálové ostrovy dějinných epoch národa. Je jedním z důkazů jeho nezdolné životní síly, sebevědomé hrdosti, která si je vědoma oprávněnosti svého bytí a na pravdě lpícího vědomí. Třebaže hřejivé pohodlí a rostoucí blahobytnost života na evropském kontinentu svádí k tomu, aby se jedinci plně oddávali zájmům o co nejplnější využívání nabízejících se příjemností života a nedbali o nic, co se těmto zájmům vymyká, nelze dopustit, aby se opomíjelo připomínání událostí z ponurého údobí, kdy šlo národu o život včetně poklidného a blahobytného života dnešního. Jsme rozhodně povinni uchovat před zapomněním nebezpečí a strázně, na jejichž překonání je národ a s ním i každý z nás právem hrdý. A udržovat v paměti národního společenství jména a osudy hrdinů, kteří obětovali svůj život v boji za šťastnou budoucnost národa, jíž jsme se dožili a jež se před námi i budoucími generacemi našeho etnika nadále utěšeně rozvírá.

Kniha Jany Vrzalové je zdařilým splněním jejího tvůrčího předsevzetí doplnit novými fakty to, co musí národ uchovat ve své paměti jako zkušenost, kterou už nechce prožít znovu. A také jako poctu sebeobětavého hrdinství prokazovaného ve prospěch národa a vlasti, jež ani v podmínkách evropské integrace neztrácí na ceně, neboť ani v seberozsáhlejší evropské národnostní pospolitosti žádná její součást se nevzdává hrdosti na svou historickou i současnou národní osobitost a sepětí s vlastí.
Příběh Inky Bernáškové-Preissigové, její rodiny a blízkých spolupracovníků začíná sugestivním líčením jejího dětství a mládí v rodině vynikajícího českého grafika Vojtěcha Preissiga, zápasícího v rakouských Čechách s existenčními problémy a přezíráním svých uměleckých kvalit. Po nadějném záblesku úspěšného uplatnění v sladké, uměnímilovné Francii se s milovanou manželkou a třemi půvabnými a talentovanými dceruškami, Inkou, která doma ve vlasti málem zemřela na chřipkové onemocnění, Vojtkou a Yvonkou, vypravil do Ameriky, kde se pro jeho umění otvíraly nové, rozsáhlé možnosti příznivé odezvy a ocenění. Vzplanutí první světové války ho přimělo, aby svými působivými plakáty v americkém exilu účinně probouzel a posiloval bojové nadšení zahraničních Čechů a Slováků i českých a slovenských válečných zajatců pro účast na protirakouském národně osvobozeneckém hnutí.

V nově zrozeném Československu, kam manželé Preissigovi následovali své po vlasti nepřekonatelně toužící dcery, po počátečním obtížném hledání souzvuku s novým prostředím, se mu nakonec dostalo příležitosti k plnému využití jeho vlastenectví zaslíbených uměleckých schopností ve funkci uměleckého poradce v pražském Památníku odboje.

Trojice umělecky nadaných a vroucně s rodinou spjatých dcer nadějně vstupovala do let plné dospělosti. Prvorozené Ince, z níž vyrostla hezká tmavovlasá po vzdělání a poznávání nových věcí dychtící dívčina, houževnatě zdolávající nesnáze v nabývání vědomostí i získávání porozumění i prosazování své vůle, se stalo, co se mladým pohledným dívkám stává. Vášnivě se zamilovala do Edy Bernáška, který se jí dvořil. Proti vůli rodičů se za něho záhy provdala, přestože byl jejím bratrancem, takže se snoubenci dopustili krvesmilstva. Až dodatečně trpce litovala trápení, jež způsobila otci i matce. Toužebně očekávané děcko se nedožilo narození, jako by ji i s manželem příroda chtěla potrestat za jejich nepřirozené spojení. Manželství s nevstřícným a citově chladnoucím Edou počalo směřovat k jejímu rozhodnutí ukončit je ve vzdálenější budoucnosti rozvodem, který byl pro ni vykoupením.

Mezitím se však odehrály osudové události, které pustošivě zasáhly nejenom do života Bernášků a Preissigů, ale i všech občanů. Henleinovský rozvrat. Hrozba Hitlerovy agrese. Vzepětí celonárodní vůle bránit republiku. Mnichovská zrada a zmrzačení republiky vynucenou kapitulací před mezinárodním usnesením o německém záboru českomoravského pohraničí. Ponuré údobí druhé republiky s vystřídáním prezidentů. Rozbití česko-slovenského státu, odtržení Slovenska a Podkarpatské Rusi, Háchovo vynucené odevzdání osudu českého národa do rukou německého vůdce, německá okupace českých zemí.
To všechno autorka líčí ve vzrušující kombinaci reportážně strohých faktografických údajů o probíhajícím dění s citací dobových dokumentů i výroků význačných osobností, politiků, historiků i literátů a vlastních dovedně beletrizovaných výjevů z rodinného prostředí Preissigů, živých dialogů, niterných úvah.

Všechny fáze tohoto dramatického údobí prožívá otec Vojtěch Preissig jako uvědomělý vlastenec s činorodým odhodláním podle svých sil s maximálním úsilím čelit vršícím se pohromám. Měl přímo za svou povinnost, jak se píše v knize, objasňovat, střežit a rozvíjet historický, myšlenkový odkaz prvního odboje a československých legií. Již po přijetí mnichovského diktátu uvažoval o vydávání „nějakých novin, časopisu, který by se dostal mezi lidi“. Dcera Inka, která si byla rovněž v každém okamžiku vědoma svých vlasteneckých povinností, což ji za mobilizace přimělo přihlásit se k ošetřovatelské službě Červeného kříže, i v této chvíli stojí po boku svého drahého otce v jeho rozhodnutí burcovat co nejširší veřejnost k odporu proti okupantům a zrádcům vylézajícím z děr jako jedovatí červi. Přizvali k poradě o té věci výtvarníka Pryla a shodli se na vydávání ilegálního časopisu V BOJ. Seskupili kolem sebe řadu spolupracovníků, kteří se podíleli na psaní článků, sbírání uveřejňovaných informací, přepisování textů a rytí obrázků kolečkovým rydlem na cyklostylové blány vkládané do rozmnožovacího stroje s klikou, skládání vytištěných stránek, vymalovávání obrázků vodovými barvami a zajišťování rizikové kolportáže hotových čísel v součinnosti s celou sítí jejich dobrovolných šiřitelů.

Kromě novinářské odbojové práce, jejíž nebezpečnosti a nezbytnosti přísného utajování veškeré činnosti si všichni její účastníci byli vědomi, se Inka Bernášková, vášnivě oddaná ideji ilegálního boje za svobodu, s neochvějnou odvahou ujala i plnění jiných naléhavých odbojových úkolů, bez ohledu na jejich obtížnost a riziko zatčení. Převádění vojenských i civilních běženců přes slovenské hranice pašeráckými stezkami do Maďarska, podnikání konspirativních kurýrních cest s falešnými doklady na francouzské vyslanectví v Budapešti zajišťující kontakt s centrálou československého zahraničního odboje ve Francii.
Autorka Jana Vrzalová životopisné vyprávění o rodině Preissigových metodou barvité literární koláže zasvěceně rámuje výstižným zobrazováním životních poměrů v protektorátě Čechy a Morava za vlády nacistického protektora Neuratha i ctižádostivého státního tajemníka sudetského původu K. H. Franka a jim podřízené protektorátní vlády.

Vznik a existence českého odbojového hnutí, jehož agilní součástí je tisk a rozšiřování časopisu V boj, přivádí nacisty do stavu zuřivosti. Jejich policejní složky horečně slídí po účastnících odbojové činnosti, k níž časopis V BOJ vybízí. Využívají i tajných agentů těžících z neopatrnosti nebo chlubivé upovídanosti a slepé důvěřivosti některých jedinců. Dochází k zatýkání, věznění a soudním postihům odbojových aktivistů včetně účastníků vydávání časopisu V boj. Přibývá zatčených, kteří často podléhají surovému mučení v kobkách gestapa a nuceně prozrazují údaje umožňující gestapu další perzekuční akce.

Inka se svými spolubojovníky se zarputilou neohrožeností pokračuje v protinacistické rozvratné aktivitě. Střídají úkryty a ilegální vydavatelská pracoviště. Odmítají přenechat vydávání svého časopisu skupině vojenských odbojářů, kteří se považují pro daný účel za kompetentnější. Má jasný cíl a nedá se od něho nikým a ničím odradit. Životu nebezpečná ilegální práce pevně stmelila celou rodinu, dokonce i manžel Eda ještě před rozvodem navzdory vzájemným rozepřím s manželkou vyostřeným až k nenávisti se neubránil obdivu k její neústupné cílevědomosti a neúmornému, vpravdě heroickému bojovému zanícení.
Gestapu se nicméně nakonec podařilo zachytit její stopu. V sobotu 21. září 1940 nadešel Inčin osudový den. V průjezdu Lidového domu v Hybernské ulici byla zatčena dvojicí tajných policistů a odvlečena do auta. Prokazovala se sice falešnou legitimací na jméno Vlasta Nováková, ale když gestapáci Inku při výslechu v Petschkově paláci konfrontovali s dalšími zatčenými příslušníky rodiny, otcem, sestrami a bratranci uznala, že nemá smysl zapírat svou totožnost.
V následujících pěti kapitolách autorka s podmanivou procítěností dotváří monumentální portrét silně emotivním líčením vrcholných okamžiků Inčiny hrdinné životní elegie. Nelidské trýzně útrpných výslechů, jimiž se gestapáci Inku marně snažili zlomit, pokořit a přimět k bezpáteřné ochotě vypovídat, nezdařeného pokusu o sebevraždu pozřením prášků. Odmítnutí otcovy snahy vzít všechna její provinění na sebe a naproti tomu jejího úporného úsilí vyvracet a popírat obviňování sester i otce přiznáváním se k tomu, co se za vinu kladlo jim.

Při sepisování výslechového protokolu tato bezpříkladně statečná žena hrdě vypověděla: „Pracovala jsem proti Říši.“ Autorka citacemi dochovaných dokumentů dosahující přesvědčivosti a mohutného účinku své jazykově vytříbené literární kresby tlumočí záznam její výpovědi: „LSvou činností jsem chtěla povzbudit skleslý český lid, který nechápe, proč si nemůže vládnout sám sobě a musí se podrobit vůli jiných jenom proto, že je početně malý a neubrání se německému náporu...“

Tímto nezlomným vzdorem si předurčovala svůj další osud. Po nástupu Reinharda Heydricha jako zastupujícího říšského protektora, který v protektorátu rozpoutal protičeský teror, nebyla nejmenší naděje, že by jako žena unikla tvrdému postihu bez nejmenší snahy o přihlédnutí k polehčujícím okolnostem. Spolu Antonínem Mádlem, Františkem Polavským a Miladou Marešovou prošla vězeňskými celami na Pankráci, v Lipsku, Budyšíně a v drážďanské věznici, kde se sepisuje obžalovací spis. Inka je potěšená tím, že se jí podařilo prokázat nevinu svých sester a dosáhnout jejich propuštění na svobodu. Sama je připravena na nejhorší, jak o tom svědčí autorkou citovaný výňatek z obžalovacího spisu: „Je tvrdohlavou lhářkou, která s cynismem sobě vlastním prohlásila: Dostanu-li dva roky, dvacet let nebo trest smrti - to je mi úplně jedno...“
Pátého března 1942 čtveřice obviněných Čechů stanula v berlínské věznici Alt Moabitu před senátem Volksgerichtu, jemuž předsedal Otto Georg Thierack. Všichni obvinění, jak píše autorka, se chovali velice statečně. Inčin odvážný postoj však zastínil i muže: „Jsem Češka, pánové a příslušnice Československé republiky. Tou jsem nepřestala být. Proto žádám jednak tlumočníka a jednak si vás, odborníky - právníky, dovoluji upozornit, že nejste příslušni nás soudit, neboť nejsme občany vaší Německé říše.“

V závěru líčení jako obžalovaná odmítající mluvit německy prohlásila: „Mohu jen otevřeně a hrdě doznávat, že to, co jsem dělala, dělala jsem jedině z lásky k národu, jemuž hrozí velké nebezpečí, že bude zničen...“

Po soudcově konstatování, že neprojevuje žádnou lítost, žádné pokání a připomenutí, že je poražena, takže jakýkoli její odpor je zbytečný, jak čteme v recenzované knize, Inka vztyčí hlavu a zřetelně, bez známky strachu se nechá slyšet: „Dokud dýchám, doufám. A nejen doufám, věřím, že zlo, tedy Německá říše, nacismus, budou poraženy.“ Navzdory sestřinu varování nabere dech a neodpustí si další větu. „Československá republika žije a bude žít!“
Její výrok vyvolal v soudní síni bouřlivou německou odezvu, která vyprovokuje Inku k výkřiku: „Hitler vás vede do zkázy. Vaše Říše dříve či později bude sražena na kolena!“ Rozčilený soudce ukončil polemiku. Soudci se ubírali k poradě. Obžalovaná Milada Marešová, povzbuzena Inčinými smělými výroky a zároveň zachvácena obavami o její život, povstala a obrátila se na ně naléhavým zvoláním: „Soude, moc vás prosím. Neodsuzujte Inku Bernáškovou k smrti. Dejte jí žalář, jen ne smrt!“ Soudci nerozuměli českému zvolání. Ani v němčině by je nebrali na vědomí. Rozsudek ve jménu německého národa zněl: Irena Bernášková trest smrti, Milada Marešová dvanáct let káznice a deset let ztráty cti. Oba muži byli odsouzeni na deset a osm let.
Velkolepá kniha o první Češce, která obětovala život boji za osvobození vlasti, končí autorčinou beletrizovanou a dokumenty doloženou výpovědí o posledních čtyřech měsících života Inky Bernáškové v cele moabitské věznice, kde čekala na smrt. Autorka se přitom hluboce vciťuje do jejích sebezpytných úvah a pocitů a obraz děje rozvíjí až k okamžiku, kdy se 25. srpna 1942 ve 20 hodin 39 minut otevřely dveře její cely a vstupuje komise přinášející oznámení, že rozsudek bude proveden zítra, 26. srpna v 5 hodin ráno.

Kněz, který jí poskytl duchovní útěchu, splnil její prosbu, aby podal zprávu matce o jejích posledních hodinách a odeslal jí zároveň dceřin dopis na rozloučenou. Jako očitý svědek popravy píše: „V úterý večer, o 8. hodině, bylo jí lidovým soudem oznámeno, že žádost o milost je zamítnuta a že rozsudek bude o 5. hodině vykonán. Při tomto oznámení byla Vaše dcera úplně klidnou a zůstala jí také do posledních okamžiků… Její poslední myšlenky platily jejímu muži, otci a zvlášť milované matce. Prosím srdečně - při zprávě o jejím odchodu - zůstati klidnou a odhodlanou tak jako ona klidně a odhodlaně zemřela.“

Inka sama ve svém dopise potvrzuje knězova slova: „L... nadešel můj čas a nevěřili byste, že jdu klidně… přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké… Líbám a objímám vás všechny, každého zvlášť a přeji mnoho zdraví a štěstí, abyste si v poválečném lepším životě vynahradili všechny strasti. které jste v této válce museli prodělat...“ Ta slova jako by patřila nám všem.

Příběh Inky Bernáškové a jejího otce, který zahynul roku 1944 v koncentračním táboře Dachau, i když je jedním z tisíců obdobných příběhů, jež tvoří dějiny českého a československého odboje, je v podání Jany Vrzalové mohutným zážitkem. Takových knih je žijícím generacím našeho národa zapotřebí jako soli. Každý sebevědomý národ musí bezpodmínečně uchovávat v paměti a ctít hrdiny, kteří se zasloužili o jeho život za cenu svého vlastního života, jinak riskuje, že v situacích, kdy je hrdinů zapotřebí, se mu jich ke škodě každého z jeho příslušníků bude nedostávat.

Dík spisovatelce Janě Vrzalové a nakladatelství Jota za tuto záslužnou knihu, která je emotivně působivou podobiznou ženy, která se svým sebeobětavým hrdinstvím zařadila mezi velké osobnosti našich národních dějin, o nichž se musí vědět a jež nesmějí upadnout v zapomnění. Kniha Zasnoubena se smrti se o to chvályhodně přičiňuje.
                                                                                                                                                                   Karel Richter

Eva Janečková

Proces s protektorátní vládou

Česká televize vysílá v současné době historický seriál České století.

       Jsem přesvědčen, že publikace JUDr. Evy Janečkové Proces s protektorátní  vládou (nakl.Libri,Praha, 2012) s uvedeným pořadem dokonale souzní. Nepochybuji, že autor scénáře Pavel Kosatík tuto publikaci zná.

      Její autorka byla za tuto knihu po zásluze odměněna  v soutěži O cenu Miroslava Ivanova.

Domnívám se, že svým tématem, zpracováním obsahu a rozvržením látky, stejně tak i novými pohledy na celý proces s  protektorátní vládou, ba právě pro ně, do Masarykova lidu zcela patří.

      Tématem je sice přesně konkretizovaný proces s představiteli protektorátní vlády, spis však otevírá rozlehlé prostory bohatě nasvícené autorčiným pohledem na období nikoli jen roku 1946, kdy se proces konal, ale odpovídá na otázku povahy celého období po Košickém vládním programu až do času, který nezvratně předal veškerou moc komunistické straně v čele s Klementem Gottwaldem a kdy tato strana nás předhodila dusivému objetí Svazu sovětských socialistických republik.

      Autorka hned v úvodu konstatuje, že inkriminované období od roku 1945 do 1948 je v literatuře zpracováváno především jako d o b a   o d s u n u    Němců a předstupně k  p ř e v r a t u  v   r o c e   1948.        Proto našemu tématu je literárně věnována jen zmenšená pozornost.

      Autorka čerpala informace z Národního archivu, a to z fondu Národního soudu, atmosféru doby pak vytěžila z fondu Výběr ze schůzí  československé vlády- duben 1945 až únor 1948. Jako důležitý zdroj pro poznání doby jí posloužily  Politické vzpomínky Ladislava Karla Feierabenda( Brno 1994). Obsahu bohatě prospělo studium memoárů dr.Prokopa Drtiny Československo můj osud(Praha 1991), též stenoprotokoly ze schůzí PS.

      Zatím nejobšírněji je téma procesu přiblíženo  v knize Dušana Tomáška a Roberta Kvačka Obžalována je vláda( Praha 1999). O procesu podává základní obraz. Jde však o dílo literatury faktu, tedy o knihu určenou velkému počtu čtenářů, nikoli o pohled z hlediska zbystřeného a v právních pojmech vyjádřeného zraku právnického.

       Také je důležité připomenout, že úplně chybí literatura, která by osvětlovala o b l a s t   s o u d n i c t v í   v tomto období. Popsány jsou až procesy padesátých let, zase ale převážně  z pohledu politického, nikoli z aspektu právnického.

      Je tedy publikace JUDr. Janečkové originální proto, že je analýzou založenou na hlubokém a poučeném pohledu  právníka. Pracuje s přesnými fakty a právnicky přesným rozborem a terminologií.

      Kniha je uvedena kapitolou Charakteristika doby, pak přichází výklad  pojmu Národní soud, Právní podklady( podrobně o dekretech prezidenta republiky, celkem 141, 43 v zahraničí, 98 na již osvobozeném území  ČSR). Podrobně je rozebrán Zákon na ochranu republiky( zákon č.50/1923 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Kniha je rozvržena do deseti kapitol: Charakteristika doby, Národní soud, Právní podklady(dekrety prezidenta republiky, zákon na ochranu republiky), perfektně rozvrženou důležitou část Obžalovaní, následují Obžaloba, Průběh procesu, Rozsudek, Reakce na proces a rozsudek, Další osudy, Některé poválečné procesy v zahraničí( komparativní kapitola).

       Charakteristice obžalovaných  napomáhá logicky přesně rozmyšlená kompozice: život, úřední činnost, osobnost, dílo, závěry. Jejich portréty vyvstávají před čtenářem v celé své tragičnosti.

      Eva Janečková přirozeně pokládá za důležité ukázat, v jaké době proces probíhal. Z četby dostane čtenář poznání, že šlo o dobu vyhraněně chaotickou. První rok života osvobozené republiky charakterizuje autorka jako čas, kdy se život z mnoha stránek deformoval. Začaly se proměňovat instituce ústavního režimu.Základní slovo, jímž autorka popisuje dobu je deformace: deformace politické a hospodářské soutěže nadřazenou paralelní mocí - stranou komunistickou. Došlo k osekání principů demokracie, byl limitován počet stran, demokratická soutěž omezena, vůdčí postavení si vymohla  komunistická strana a strany socialistické. Byla to také doba specifická, vypořádávající se s válkou a událostmi před ní, byla ostře kořeněna zlobou, často nenávistí.

      Spisovatelka bez iluzí evokuje dramatičnost i fanatičnost doby i atmosféru, v níž se proces odbýval, v situaci, kdy se teprve stabilizoval politický a společenský systém. Noví představitelé stran hledali ospravedlnění svého příchodu k moci, posílení své legitimity (šlo většinou o politiky navrátivší se z exilu, neboť veřejnost na ně často nahlížela jako na lidi, kteří v nesnadných dobách republiku o p u s t i l i  a tím ztratili právo na rozhodující role v politické oblasti). Všichni hledali   nějakou oporu, která by je podepřela, nějaký z á s t u p n ý   p r o b l é m . A tím se stalo definování „činnosti válečné okupační vlády jako z l o č i n  a následně pak  potrestání členů této vlády.“         

     V kapitole Dekrety prezidenta republiky jsou osvětleny a právnicky interpretovány  dekrety retribuční Ale pozor: tyto dekrety byly vybaveny z p ě t- n o u  ú či n n o s t í.

     To, že by zákon byl vybaven takovou r e t r o a k t i v i t o u, nepochybně odporovalo všem právním zvyklostem, a v normálním právním životě je prakticky vyloučeno.

     Na základě retribučních dekretů měl být očištěn všechen život od zrádců a kolaborantů. Před soud byli posléze postaveni bývalí členové protektorátní vlády. A dodejme hned, že poměrně“mírný rozsudek“ vyvolal  veřejnou kampaň  komunistů. A také, jak se stalo později oblíbeným, „rozhořčení mas.“ Ovšem značně zmanipulovaných. Přitom rozsudek  mírný nebyl. A poplatné době bylo zjišťování viny a dokazování zločinu ve smyslu Dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů.

      Důležitým aktem bylo zřízení Národního soudu dekretem prezidenta republiky č.17/1945 Sb.ze dne 19.června 1945. Ten stejně jako národní prokurátor měl vysokou pravomoc. Autorka uvádí jako stíny, že nebylo konáno vyšetřování…národní prokurátor František Tržický dostal takřka neomezenou pravomoc a faktickou možnost  o v l i v n i t  s o u d n í   ř í z e n í.  

      Cennou a bohatě informovanou, kritickou, ale přísně nepodjatou částí knihy je kapitola Obžalovaní. Proč? Přináší totiž všestranné informace o obžalovaných a zároveň jejich činnost nazírá v celém spektru jejich života i na děsivé aréně protektorátu.

      Každý z nich ( byli to většinou doktoři práv)  je čtenáři přiblížen v pohledu na život a působení, předvedena je činnost, dílo- spisy, bohaté informace o společenském působení  a vlivu, pak následuje kapitola Osobnost. Tak jsou zživotněny osobnosti obžalovaných: předsedy vlády Jaroslava Krejčího(byl zproštěn funkcí ještě za protektorátu 18.ledna 1945 - jeho chování m o h l o  být po válce  považováno za zradu, o zradu ale asi nešlo, spíše o politickou naivitu).

       Ministr financí  Josef Kalfus  byl uznán vinným, ale beztrestným. Byl velmi schopný finančník- snažil se bránit české státní zájmy. V procesu vedeným striktně a nestranně by byl osvobozen.

      Post ministra zemědělství a lesnictví zastával v protektorátní vládě Adolf Hrubý. V procesu odsouzen na 15 let práce ve zvláštních pracovních oddílech. Odvezen do trestnice v Plzni a tam v roce 1951 zemřel. K funkci ministra zemědělství donucen gestapem.

      Málo se v procesu bralo na vědomí skutečné postavení protektorátní vlády: nemohla fakticky vládnout, ale nesměla odejít, leda do koncentračního tábora nebo na popraviště jako generál Eliáš.                                 

            V čele ministerstva dopravy stál Jindřich Kamenický. Podrobně jsou uváděny názory na Kamenického.Ta škála dojmů se rozprostírá od naprostého odsouzení k žádostem o propuštění. Byl mu vyměřen dost vysoký trest (5 let těžkého žaláře)..

      Ve vládě  Jaroslava Krejčího působil na postu ministerstva vnitra, od ledna 1942 jako náměstek ministerského předsedy Richard Bienert .Byl zatčen v květnu 1946 stejně jako ostatní, byl mu udělen druhý nejnižší trest.

   Výstižné je autorčino shrnující stanovisko : „Po skončení války  považovali noví vládní představitelé za potřebné a nevyhnutelné postavit členy protektorátní vlády před soud. Jednalo se spíše o politický proces, kdy měl být odsouzen protektorátní režim a všechno,  co s ním souviselo.                   V průběhu procesu nebyla uplatněna zásada audiatur et altera pars, obžalovaní měli málo příležitostí k obhajobě, národní prokurátor je ironizoval diskreditujícími slovními výroky. Uváděn je dále podrobný popis procesu, vystoupení svědků, závěrečná vystoupení obhajoby. Občané tehdy žádali, aby předseda Tomsa věnoval větší pozornost obhajobě.

      Působí zdrcujícím dojmem, že závěrečné dny procesu, a to právě ona přelíčení, kdy obžalovaní se před soudem hájí, nejsou vysílána rozhlasem. Působí to stejně, jako kdyby obžalovaní neměli možnost se hájit- nemají ji, alespoň před veřejnost ji nemají, která mohla vyslechnout jen jejich obžalobu. Tento proces není věcí jednotlivců, ale celého českého národa…(anonymní dopis adresovaný JUDr.Tomsovi).“

     Za zmínku stojí řeč obhájce ministra zemědělství Hrubého, který podtrhl fakt, že v soudní síni stojí ti, kteří zůstali v protektorátu a byli nuceni vykonávat určité věci, které je možno hodnotit dvojím způsobem:jako nezbytně nutné nebo  jako šíření nacismu?! Poukázal na zasahování tisku do  procesu, což považoval po právní i společenské stránce za komplikované a sporné. K tribunálu dodal: „Vy jste svědomím národa a nikoli příslušníky politických stran. Za sto let bude historie soudit, co jste rozhodli…Suďte spravedlivě, ale z hlediska času, kdy se věci staly“.

      V závěrečném shrnutí autorka píše:“ Lze jednoznačně konstatovat, že proces s protektorátní vládou se z pohledu trestního práva procesního v mnoha ohledech lišil od „řádného trestního procesu.“ Zato lze nalézt paralely s politickými procesy let padesátých, pro něž jsou charakteristické široké meze diskrece soudu, provokativní nezákonnosti, zásahy do soudcovské nezávislosti, porušování základních zásad trestního řízení ( presumpce neviny aj.)soudu.

Omezeny také byly možnosti odvolání a výrazně oslabeno právo obhajoby.  Proces s protektorátní vládou byl nepochybně procesem politickým.

Studium knihy doktorky Janečkové předestře čtenáři kořeny všeho, co následovalo po roce 1948, zejména pak v krutých padesátých letech. 

  Ale i potom!  A to dikcí, která je přesná, výstižná, srozumitelná , přesvědčivá.

                                                                                                   Jaromír Adlt

Václav Hubinger

Diplomatické theatrum mundi

Co vlastně dělá diplomat, když pracuje? Opravdu jen chodí po recepcích, debužíruje za státní peníze, lže a kuje kejkle, čili intriky? Usmívá se, aby zakryl své skutečné úmysly, aby mnoha slovy sdělil hodně a vlastně vůbec nic? Můžeme mu jeho pro laiky bezstarostný život v cizině závidět?

Jako člověk, který část mládí strávil vysokoškolským studiem v zahraničí, si moc dobře pamatuji, jak československý zastupitelský úřad musel řešit i některé naše maléry. Ztráta pasu patřila asi k těm nejčastějším. Kriminálních činů jsme se nedopouštěli, nicméně občas jsme třeba bez náležitého povolení či alespoň informování proděkana pro práci se zahraničními studenty vyrazili do pro cizince zakázaných, mnohdy i po čertech vzdálených míst v touze poznat, proč tomu tak je. Tenkrát jsme domluvy do našich duší z úst velvyslance sice na lehkou váhu nebrali, ale upřímně, těžkou hlavu jsme si z nich rovněž nedělali. Stejně toho mnoho na práci nemá a s námi alespoň nezakrní, říkali jsme si. Vybavena letitými zkušenostmi z pobytu mimo vlast jsem se s chutí začetla do nejnovější knihy bývalého diplomata Václava Hubingera v naději, že snad  konečně nahlédnu do skutečného života lidí, kteří naši zemi v zahraničí zastupují.

Nevím, zda je to autorovým naturelem či tím, že je také orientalista a sociální antropolog zvyklý na svět hledět s jistým nadhledem, ale faktem je, že mne svou knihou nejen pobavil, ale také mi otevřel oči a já se v duchu několikrát omlouvala za nepříjemnosti, jež před desítkami let naší vinou rýsovaly vrásky do tváře jednoho československého velvyslance.

Václav Hubinger čtenáře vede za oponu  diplomacie ve snaze  ukázat ji v podobě, v jaké ji poznával v průběhu dvaceti let (říjen 1994-únor 2015). V žádném případě však nejde o paměti, ani o praktickou příručku pro ty, kteří se snad chtějí vydat na stejnou dráhu. Je pestrým obrazem diplomatického divadla na jevišti zvaném svět. Spolu s ním se můžete postavit na tuto pro většinu z nás smrtelníků nepřístupnou forbínu a zkusit se vžít do kůže lidí, o nichž a jejich skutečné práci máme vskutku zkreslené představy. Díky autorově barvitému slovníku, správně okořeněnému humorem, ale také pokoře, s níž ke své práci přistoupil, se rozhodně nebudete nudit. Diplomacii a diplomaty vykresluje tak, aby se co možná nejvíce podobali skutečnosti. Tuto profesi nejen popisuje. Doplňuje ji o přiměřenou a srozumitelnou analýzu, čímž čtenáře dokáže plně zaujmout a občas i rozesmát.

Kdo je velvyslanec a co všechno musí znát? Opravdu představuje oči a uši států, jak tvrdil florentský diplomat  Francesco Guicciardini (1483-1540)? Vystačí si se schopností hladce vycházet se sdělovacími prostředky, hovořit minimálně jedním cizím jazykem nebo potřebuje něco víc? Být přiměřeně zvídavý, dobře znát politiku své vlastní země, vyznat se v ekonomice domácí i světové či ještě potřebuje umět se bez potíží vyjadřovat, chápat druhé, ale současně být do jisté míry neústupný? A jak si asi poradí s lichotkami, svody korupčními a jinými?

V každém případě, jak konstatuje autor, je velvyslanec „do jisté míry podílníkem na vytváření zahraniční politiky, ale do jejího formulování obyčejně nemá co mluvit“. Jak s touto poněkud prekérní situací naložit?

Jaký velvyslanec je? Je to opravdu „počestný gentleman vyslaný do ciziny, aby lhal pro dobro své země“, jak se nechal slyšet anglický diplomat sir Henry Wotton (1568-1639)? Zkušenost Václava Hubingera praví, že platí pouze první část výroku, zatímco ta druhá skoro vůbec ne. Předpokládá však, přiznejme si právem, že mu to stejně nikdo nebude věřit. Přitom také v tomto případě, jako ostatně i v jiných profesích platí, že jsou v nich lidé různí. Komunikativní, milující společenskou stránku své práce. Introverti, pro něž je recepce nebo formální večeře utrpením a nezaslouženým trestem. Skvělí analytici, workoholici, vynikající manažeři, světáci i příjemní společníci, dokonale ovládající umění delegovat práci na druhé a pouze je strategicky řídit.

Spolu s autorem nahlédneme do rituálu předávání pověřovacích listin. V některých zemích je důstojný, seriózní, v zásadě představuje občanskou záležitost. V jiných konzervativnější, jinde zase stroze úřední či naopak příjemně přátelský a lehce ležérní. V monarchiích je zpravidla striktně určen nejen typ oblečení a průběh samotného aktu, ale doslova i obrazně zůstává větší odstup velvyslance od hlavy přijímacího státu.

Jak je to s tzv. otevíráním dveří, jímž se mnozí politici tak rádi chvástají? Platí tu nějaká pravidla? Úspěšnost „otevírání dveří“ je v praxi problematická a někdy se zcela míjí účinkem. Neexistuje-li jasná a pravdivá představa o trhu, který chceme „dobýt“, případně se na něm alespoň zčásti uplatnit, nebo když diplomat otevírající dveře nemá dostatečnou podporu politickou či jinou, může otevírat dveře jaké chce, leč výsledek se bude kriticky blížit k nule. A což teprve, když delegace v dobré víře, že dává to nejlepší, do hostitelské země přiveze nepatřičné dárky!?

Kdo je kariérní diplomat, jaká kultura platí v diplomacii? Je lepším diplomatem politik nebo odborník? Musí se za všech okolností striktně dodržovat protokol a etiketa? Poradí si diplomat v mezních situacích, do nichž se může dostat vlastním přičiněním či vinou  okolností nebo jiných lidí? Jak vybruslí ze situací, na něž ho asi žádná příručka nepřipraví? V memoárové literatuře se toho adept na dráhu diplomata mnoho nedozví, „obyčejně proto, že autor či popisovaná osoba se svými průšvihy a nehodami nechlubí“.

V „lidovém“ podání je diplomat zpravidla vykreslen jako někdo mezi dobře placeným povalečem, bonvivánem, pašerákem  a špionem s politickými, ekonomickými nebo příbuzenskými konexemi s „těmi nahoře“. Jaká je tedy pravda?

Na diplomaty má každý svůj názor. Asi jako na známé sportovce, politiky, umělce. Byť nejde o život plný útrap, „k obrazu prošedivělých dandyů a krásných dam, kolujících mezi recepcemi, elegantními večeřemi a diskrétními jednáními, má opravdu daleko“. Postavte se spolu Václavem Hubingerem na forbínu zvanou svět diplomacie a přesvědčte se sami.

(Knihu Dipomatické theatrum mundi vydalo Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; tel: 224 810 353 nebo 734 130 356; e-mail: epocha@epocha.cz)

 

                                                                                           Jana Vrzalová

Přísně tajné! č. 6/2017

O hrdinství, cenzuře i politických procesech

„Kolik ještě plivanců si budeme muset pokorně setřít z tváří, než začneme jednat jako muži, za něž by se naši hrdí otcové, dědové a pradědové nemuseli ve svých hrobech rdít hanbou?!“ hřímal tehdejší opoziční politik Winston Churchill v březnu 1938, kdy bylo k třetí říši připojeno Rakousko, na představitele britské vlády.

Muži, ale i ženy, jako dokazuje poslední číslo revue Přísně tajné! z roku 2017, začali jednat. K odvážným, kteří se zapsali do historie, patří například uznávaný profesionální boxer a bouřlivák Vilda Jakš, rodák z moravských Bratčic. Usmyslel si, že se dostane k našim letcům, roztroušeným prý někde ve Francii. Sotva ho ve chvíli osudového rozhodnutí napadlo, že ho čekají téměř tři roky válečného nasazení. Jako palubní střelec se zúčastnil mnoha leteckých akcí. Z posledního letu, na nějž liberátor B 24 odstartoval 21. srpna 1943, se nikdo nevrátil.

„Naši letci si získali v Anglii ohromný respekt. V tom ani trochu nepřeháním,“ tvrdil generál Janoušek do konce svého života. Kdyby žil v Anglii, náleželo by mu oslovení sir, neboť velitelský kříž Řádu lázně (Order of the Bath), jehož byl nositelem, je u britských občanů spojen s udělením šlechtického titulu. Jeho vlast, za niž tak statečně bojoval, se leteckému maršálovi RAF a československému generálovi po válce, jako mnoha jiným hrdinům ve vykonstruovaných procesech „odvděčila“. Degradovala jej na vojína a učinila z něj plzeňsko-opavsko-leopoldovsko-ruzyňského vězně.

K mužským hrdinům se bok po boku postavily neméně statečné ženy. Mnohé z nich dokázaly, že v kritických situacích jsou odvážnější než chlapi. Patřila k nim například Irena Bernášková-Preissigová, která svou odbojovou činnost mimo jiné spojila s ilegálním časopisem V BOJ a s převáděním československých vojáků  přes hranice ven z protektorátu. Při výsleších hrdě přiznávala: „Pracovala jsem proti říši.“ Byla jako první česká žena nacisty popravena 26. srpna 1942.

Notnou dávkou kuráže se museli vyzbrojit také ti, kteří se rozhodli unést německého vojenského guvernéra a velitele 22. pěší divize generála Friedricha-Wilhelma Müllera. Odbojové hnutí na Krétě potlačoval tak tvrdě, že si za to vysloužil přezdívku „Řezník z Kréty“.

Byli odvážní nebo „jen“ vzpurní?  V Rakousku Klementa Václava Metternicha, jenž dbal na klid v mocnářství a čelil všem náznakům  nepokojů ve společnosti, začal vanout vítr vzpoury nositelů buršáckých myšlenek. Křísily německého ducha, kterého němečtí buršové, přijíždějící do Prahy, chtěli rozšířit také mezi zdejšími studenty. Policie přitvrdila v akcích proti nedovoleným stykům studentů s nimi a vůbec proti jakýmkoliv studentským nepokojům. Hrozbu vězení nahradil trest mnohem účinnější. V letech 1821-1822 bylo mnoho studentských buřičů vyloučeno ze školy a  odvedeno k armádě. V ní byli zpravidla zařazování k podřadné službě u vozatajstva. Policejní prezident hrabě Josef Sedlnitzky rakouské poddané více jak třicet let „ochraňoval“ před působením revolučních myšlenek. Tvrdé tresty dopadly rovněž na profesory, kteří byli často pokládání za zdroj nákazy šířené mezi studenty. Výuku museli přísně podřizovat povinným  studijním plánům a  učebnicím a  texty přednášek předkládat ke schválení. V tomto případě však už nešlo o čistě policejní zásahy, nýbrž o opatření ideologická. Nezanedbatelná byla iniciativa samotného císaře Františka, jenž prohlašoval, že nepotřebuje žádné učence, ale řádné a poslušné poddané.

Mohou tradiční rivalové žít „pod jednou střechou“? Zejména Francouzi a Němci jsou přesvědčeni, že ano. V osobnosti Karla Velikého (742-814) spatřují panovníka, který již v dobách raného středověku názorně dokázal, že to možné je. Stal se legendou už za svého života. Byl opravdu ideální nebo spíše idealizovaný král? Ať tak či tak, faktem je, že rovněž český král a římský císař Karel IV. se ke Karlovu odkazu hlásil s posvátným obdivem.

Dějiny jsou plné dosud nerozluštěných záhad. Patří k nim i tzv. Voynichův rukopis, který se nejzkušenější a nejlepší kryptologové celého světa marně pokoušejí rozlousknout  téměř sto let. Třebaže mají k dispozici nejmodernější techniku, třebaže využívají schopnosti vědců různých disciplin, jejich úsilí se pořád rovná nule. Bude dál rukopis střežit své tajemství? Odolá i snaze Ireny Hanzlíkové z Nové Paky? Ta v polovině roku 2016 oznámila, že se jí podařilo rozluštit a přeložit některé stránky záhadného textu. Jde o blamáž nebo vskutku odhalila metodu, díky níž může tvrdit, že jde údajně o jakousi „knihu života“? Kdo ví?!

Více v Přísně tajné! č. 6/2017. (Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 37 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

 

                                                                    Jana Vrzalová

Emil Hruška

Nacisté a české poklady - podruhé

Čtenář určitě nepochybí, vezme-li do rukou knihu právníka a žurnalisty zaměřenou na stále živé a lákavé téma uloupených českých pokladů. Nezůstane mu pouze  v rukou, se zvědavostí  i s neutuchajícím zájmem  ji bude otevírat a číst nebo ji přečte na jeden zátah. Nebude se mu ji chtít ani odkládat. Bude mít před sebou kriminalistický příběh odhalující touhu nacistů po českých cennostech vůbec, bude  poznávat tajemství Štěchovického archivu, vášnivé a zarputilé hledání pokladů vytvořených ve vlastní fantazii hledajících mužů.   Znovu si vybaví jména zarputilých a neúnavných pátračů Josefa Mužíka a Helmuta Gaensela , zprvu  vzbuzujících vážnost a jisté naděje, pak už jen plané sliby a  falešný mýtus pokladů.

   Hledání tajemství relikviáře svatého Maura bude pro každého čtenáře takovým dobrodružstvím jako neutuchající hledání  ztracené archy. Představte si, že se pojednou dozvíte o tajemném pokladu veliké ceny, tedy, že někde v republice je, neví  se ale kde, není známo, co je to, přitom se má tento vzácný poklad najít dříve, než  přejde do majetku amerického občana jménem Douglas a než bude odvezen do ciziny bez naděje na návrat. A vy stojíte před úkolem v krutě krátké době asi čtyř dnů to záhadné tajemství odhalit a onen neznámý předmět zachránit pro českou kulturu. Doslova nejvýznamnější památka středověkého zlatnického umění je v ohrožení. Sledujete  psychologické a taktické umění našich kriminalistů, promyšleně vystavěné vyptávání  směřující k zachycení těch nejmenších stop.

   Budete sledovat s kriminalistou majorem Františkem Maryškou příběh, nad kterým budete tajit dech. Přenesete se do roku 1984. Tehdy Američan Danny Douglas nabídl velkou sumu na československém  zastupitelství ve Vídni za poklad, o němž ví a který je skryt v naší republice. Ukryt na neznámém místě! Pro nás ovšem, nikoli pro Douglase. Záhadné a tajemné vzbuzuje pozornost kriminalistů. Zbystřují pozornost  proto, že tuší, že do naplnění smlouvy , kdy Douglas poklad odveze za dohodnutou cenu, zbývá jen několik dnů. V pozadí se zřejmě skrývá něco pohádkově velikého. Ponechávám čtenářově zvídavosti, aby zjistil, kterými cestami a cílenými utajovanými dotazy zjistili naši kriminalisté od Douglase přibližně kraj-západní Čechy  a jak se dopídili záhady zámku Bečov nad Teplou. A podzemí jeho kaple.

   Jedním dechem bude čtenář také pátrat po insigniích a archiváliích Univerzity Karlovy. Uloupených  na  konci  války nacistickými profesory Německé univerzity. Karlovy německé univerzity, jak si nárokovali. Autor provede bádavé zvídavce ( nejsme pouze zvědaví, ale především zvídaví, chceme vědět a autor to skvěle uspokojuje) dobrodružnou cestou. Krádeže těchto cenností, především univerzitních žezel a archivních dokumentů české Univerzity Karlovy provedla především nacistická organizace Nadace Reinharda Heydricha a  zarytí nacističtí  profesoři Heinz  Zatschek, Beyer, Winter ( zajímavé: posledně jmenovaný v komunistické  NDR se stal opět vysokoškolským profesorem, hodně významným pro režim) . Insigniáda (neustálé hledání insignií) vlastně pokračuje dodnes. Víme tedy, že úsilí najít  se nevzdává naděje, zatím ovšem bez kýženého úspěchu.

   Autor napíná pozornost zájemců o rozluštění hádanky něčím jiným než výsledkem, a to   p r o c e s e m   převozu dokumentů do Německa. Vše pokryto tajemně temně zločinným pláštěm přikrývajícím pašeráky. Však to také přímo kontraband byl. Konec války se blížil a nacisté ve stresu chvátali. Bedny s loupeží měly být převezeny po železnici, vlak ovšem byl zničen bombardováním v Plzni, jiné teorie tvrdí, že je převezla zasilatelská firma Holan ve velkých stěhovacích autech. A že tedy nemohly podlehnout náletu.

   Je to vše zastřeno matoucími informacemi o místech, kam bylo plánováno je v naprosté tajnosti uložit, aby nikdy nemohly být nalezeny: střídá se Kout na Šumavě, Klatovy, Domažlice, Lužany, Innsbruck, Vídeň. Detektivka jako Pes Baskervillský. Myslím, že daleko děsivější. Vše v bloudivě matoucích mlhách a záhubných mokřadech.  Autor se jimi bez  bázně brodí a podrobuje čtenářovu pozornost  pečlivě promyšleným prozkoumáváním každé, i když matoucí a nejisté stezky.

  Také mise  podplukovníka Vrečka byla zacílena na nalezení univerzitních pokladů ( ovšem jen okrajově, jeho hlavní hledačská práce souvisela s jiným důležitým ú kolem), nicméně  ani po desítkách let neutuchajícího úsilí  (od1944) nemáme insignie doma a bůhví, kde jsou.  Uvedené jméno pana plukovníka souvisí ovšem především s nalezením jiné velké středověké památky.

   Autor pokračuje v napínání čtenářovy psychiky v další detektivce zaměřené na nalezení devíti deskových obrazů Mistra Vyšebrodského  a  tzv.Závišova kříže  (viz níže).  A další kriminalistické pátrání následuje. Spisovatel vede čtenáře až ke generálu Eisenhowerovi a ke spolupráci s Američany. Vrečkovi byl přidělen americký důstojník zpravodajské služby poručík Horn a   společně našli na zámku Banz někde u Bambergu 15 – 18 beden odvlečených z Prahy.

   Měl odlišné cíle hledání , pátral po ukradených pokladech  nedozírné a neodhadnutelné ceny: bylo to oněch zmíněných devět deskových obrazů Mistra Vyšebrodského a tzv.Závišův kříž, jedna z nejcennějších zlatnických památek 13.století (patřil významnému šlechtici Záviši z Falkenštejna). Ponechám opět čtenáři, aby se dychtivě zúčastnil pátrání a metod, jimiž Vrečko pečetil své dvě velké mise vítězstvím. Jen jeho zásluhou byly zachráněny poklady  nevyčíslitelné hodnoty. Nic nezveličuji, čtenářův zájem a obdiv to potvrdí. Bude moci nakonec s naší kulturou zvolat veni, vidi, vici.

   Co se insignií týká, nepřekročili jsme bludný balvan.

   Považuji za moudré uvést závěry autorovy:

  1. Archiválie i insignie byly odvezeny z Prahy nákladními auty, nikoli vlakem, nebyly tedy zničeny při náletu na Plzeň.
  2. Za jejich odcizením stáli především pracovníci Nadace Reinharda Heydricha, propojení s Německou ( Karlovou) univerzitou, kteří usilovali o obnovení této tradice, tentokrát na německé půdě.
  3. Jsou pravděpodobně ukryty někde v Bavorsku, přičemž generace strážců si symbolicky a možná i fakticky předávají klíče.
  4. To vzhledem k významu výše uvedenou tezi podporuje do očí bijící nezájem jak sudetoněmeckých organizací a institucí , tak oficiálních bavorských spolkových úřadů insignie a archiválie najít – a to vzhledem k významu, které tyto předměty mají i pro Němce z Čech a Moravy.                                                    

Jaromír Adlt         

Miroslav Ivanov

Utajené protokoly aneb geniální podvod

Kam mě zlákala pozvánka aneb aktuální reminiscence na knihu M. Ivanova Utajené protokoly aneb geniální podvod.

   „Národní muzeum a knihovna Národního muzea Vás zvou na besedu s PhDr.Miroslavem Ivanovem v rámci cyklu JAK JSME JE ZNALI - Vzpomínky na zkoumání Rukopisu královédvorského a zelenohorského a na spolupracovníky z Knihovny Národního muzea“.

   Tak mě vábila pozvánka na besedu ve čtvrtek 7.dubna 1994 v 17 hodin v přednáškovém sále Knihovny Národního muzea. Pro zájemce bylo připraveno ke koupi nové číslo Sborníku Národního muzea Acta Musei Nationalis Pragae. Přinášelo Protokoly o zkoumání Rukopisu královédvorského a zelenohorského  prováděném od roku 1967 – 1971. Velmi dávno je tomu. Píše se rok 2017.

    Dnes bych možná mohl očekávat pozvánku laděnou poněkud nostalgičtěji: DVĚ STĚ  LET OD NÁLEZU RUKOPISU KRÁLOVÉDVORSKÉHO  A  ZELENOHORSKÉHO, významných památek české literatury počátku 19.století. Přijďte na besedu o jejich významu pro české umění.  Bude se konat…

   Vím, konec roku se už  nachyluje, nicméně rok 2017, kdy jim je dvě stě let (Rukopis zelenohorský našel důchodní Kovář na konci rok 1817) je datem, kdy se o nich nelze nezmínit.

   Byly prý vytvořeny v 10. a 14. století ( možná i dříve), své bohatství odkryly na počátku 19.století, zaslouženě a s obdivem na ně vzpomínáme   v 21.století. A budeme i v budoucnosti, i když už nás nečekají veliké spory ohrožující až přímo existenci odpůrců jejich pravosti, jakými byli Masaryk, Goll, Gebauer, Antonín Vašek (obhájci jsou stále utvrzeni v názoru:“Jsou starým středověkým dokladem naší vyspělosti, jsou naprosto ohromujícím svědectvím naší národní velikosti, něčím neopakovatelným, byli jsme jimi oslněni jako velikým  zábleskem tvořivosti, to si nemůžeme nechat zcizit“).

   Rok 2017 je ovšem nejen rokem dvoustého výročí RKZ, ale také dobou, kdy vzpomínáme na osmdesáté výročí úmrtí prvního prezidenta republiky T.G.Masaryka.  Není  příliš častá taková vzájemnost doby a tvorby. Takové těsné prolnutí. Díla a osobnosti. Nechci vyvolávat pouhé vzpomínky na odchod významného člověka v roce 1937, ale moje dnešní téma mi samo říká, že tento muž byl u všech důležitých událostí první třetiny 20.století. A rukopisy a jejich zkoumání se staly důležitou součástí jeho boje o pravdu. Někdy vyhroceně nebezpečného.

    Vracím se  na začátek. Často a také zaslouženě, jak se domnívám, připomínám osobnost Miroslava Ivanova.

    Kdesi v jeho duši byla založena touha, ano nezměrná touha  odkrývat nepoznané záhady a nalézat prameny pravdy. Nebyl v tom nepodoben Masarykovi. Ale stejně jako Masaryk usiloval o pravdu, třebaže mu to přinášelo i hrozby, ohrožení, nebezpečí, nepřátelství. O sto let později!

   Nevím, jaké pocity by ve vás, milí čtenáři, probudil takový lístek z minulosti, jakým je ta zmíněná pozvánka z roku 1994. Mě ale zavedla do  doby před dvaceti třemi léty, aktivně jsem se tehdy podílel na ruchu  doby, alespoň jsem o to usiloval, byl jsem tehdy u toho, přijal jsem přirozeně nabídku pozvánky a poslouchal jsem soustředěně  závěry Protokolů.

    A rok 2017 mě  z a s e   z n o v u  pozval k hodnocení výsledků práce lidí, kteří se podíleli na zkoumání pravosti Rukopisů. Nabízím vám, abyste stejně jako já otevřeli jednotlivé kapitoly Ivanovovy knihy Utajené protokoly aneb Geniální podvod ( vydáno roku 1994 v nakladatelství Ministerstva vnitra Centurion). Poctivá práce a drama zkoumání, vášeň a výzkum.

   Nepíšu dnes obvyklou recenzi jednoho plodu spisovatelské tvorby, nechci také polemizovat s obhájci pravosti rukopisů, o tom psali už dost. „Mým cílem je rehabilitovat poctivé kriminalisty z let 1968 – 1970“. Takové věnování napsal na předním listu své knihy M.Ivanov. Je mi líto, že s žádným z nich dnes už nemohu mluvit. Všichni již odešli  do jiného kriminalistického ústavu, jestliže něco takového v nebi je. Prožil jsem ale léta práce lidí, jako byl Dobroslav Srnec z Kriminalistického ústavu VB, Jindřich Sitta z téhož pracoviště a docent Jiří Josefík, akademický malíř a restaurátor. A obránce pravosti právník Jiří Šonka. O přístupu Miroslava Ivanova jsem již řekl. Magnus parens novodobého výzkumu  pokorného respektu k  f a k t u.

   Jeho kniha Utajené protokoly aneb geniální podvod je, jak to u něho bylo obvyklé, je nejen popisem metod zkoumání, ale spíše hluboce vnitřně prožívaným dobrodružstvím, zavádějícího čtenáře  do tajemných vod poznání, stejně tak  do bažin ignorance a život ničící nenávisti sedmdesátých let. Stačí připomenout, že výzkum probíhal v  l é t e ch  1968 až 1974.

   Doba nadějí, vysvobození z pout totality sovětské i naší, pak čas ztráty všech očekávání a utužení nesvobody a husákovské   n o r m a l i z a c e. Podlost režimu, který si vždy našel přiléhavý termín pro vlastní krutost.

   Zpět ke knize. Procházíme s autorem třemi oddíly publikace : 1. Přípravy  (Jak to začalo, Schůzka s třemi ministry, Deník začíná 8.ledna1968), 2. Heuréka ( Zkoušky), 3. Konfrontace( Blíží se pohroma, Vše schvaluje Gustav Husák).   Svůj přístup zdůvodňuje Ivanov slovy:“ Kniha má úkol zcela jednoznačný. Podat svědectví, jak to bylo“. Nejen přinést příběh o době vzniku RKZ. Vypovědět o všem, co mělo být pověděno, aby byli rehabilitováni poctiví kriminalisté.

   Utajené protokoly jsou knihou mnohovrstevnou, knihou několika příběhů. Nejméně tří! První příběh dokumentuje postupy zvolené ke zkoumání a možnosti poskytované nejmodernějšími kriminalistickými technikami a přístroji. Čtenář se dozví ty nejmenší podrobnosti, zároveň  je  také vtipně a humorně seznámen se schůzkami Naší Učené Společnosti, jak  Ivanov a jeho spolupracovníci své porady  nazývali.

    Nemám pochyby, že čtenáře přímo chytne u srdce příběh Ivanovových spolupracovníků  a jejich osudů. Tedy příběh druhý. Jindřich Sitta, bývalý partyzán, za války odsouzený k smrti, byl v šedesátých letechv Kriminalistickém ústavu VB náčelníkem oddělení fotografie, Dobroslav Srnec mu šéfoval, zajišťoval všechny postupy a povolení, Dr.Šonka byl povoláním překladatelem a obhájcem pravosti RKZ, celý plán řídil Miroslav Ivanov. Docent Josefík , malíř a restaurátor, měl na starosti zkoumání písma. RKZ z  nich udělaly opravdové přátele.

   Kniha je ovšem také svědectvím a tedy dalším až otřesným příběhem o době, kdy vše probíhalo. Ivanov začal hledat podporu ke zkoumání u Smrkovského, významného představitele Pražského jara , tehdejšího ministra zahraničí Jiřího Hájka, jednal o povolení   výzkumu s mnoha politiky roku 1968, ale i později. Prožil se svými přáteli jejich tragické životní krize , kdy byli vyhozeni po roce 1969 z míst a nesnadno hledali uplatnění. Jindřich Sitta velmi brzy zemřel. První!

   Když ještě v roce 1969 vydalo Národní muzeum v nakladatelství Orbis Sborník Rukopis královédvorský a zelenohorský – Dnešní stav poznání, bylo slíbeno, že výsledky nového průzkumu konaného v Kriminalistickém ústavu VB v Praze, budou zveřejněny stejnou formou.  K tomu nedošlo, dojít ani nemohlo, několik měsíců po srpnu 1968 byli pracovníci ústavu jako nositelé socialismu nepřátelských názorů zbaveni místa.

   Čtenář bude číst knihu s neklesajícím zájmem, ( jistě mi to potvrdí ti, kdo její děje již zažili), protože jde o ukázkovou knihu literatury faktu, dychtivě bude obracet stránky o nesnadných začátcích, nalézání podpory pro výzkum, o významu cenných památek, o nejmodernějších kriminalistických postupech. Také pak po sovětské agresi o vlnách nenávisti a vzkypělé zloby proti lidem  hledajícím pravdu. Žijí tu osobnosti Pražského jara 1968, představitelé reformních snah, osvobozujících z  tehdejšího bytí, také ovšem tragika zmaru a návratu do zločinnosti a krutosti uchvatitelů moci. Ivanov umocňuje působení knihy o RKZ na veliký příběh o hledání jistot, odevzdání života pravdě a jejímu nalézání, také o osudu celého národa ve zvichřené době. Též i o osudu profesora Patočky. Velikost a tragika, morální pevnost a dusivé sevření až do roku 1989.

   Ten, kdo se do knihy zahloubá, bude určitě s napětím sledovat, jak vše dopadlo. Jako napínavou detektivku. Státní bezpečnost nazvala pak celý výzkum a Protokoly…“ Akce Papírek. Autor píše:“ Akce Papírek znamenala operativní dohled totalitního režimu a představovala celý soubor opatření…Třeba odposlouchávání telefonů. Třeba sledování osobních styků. Třeba tajné domovní prohlídky“.

   Dítko roku 1968 mělo být smeteno. Nařízena smrtící oponentura.

    4.března 1975 vše skončilo: závěr oponentury  vyzněl jednoznačně: „Protokoly o zkoumání RKZ se nedoporučují   přijmout a vše bude vyřešeno za daných politických podmínek způsobem politicky nejvhodnějším. Celou věc je možno pokládat za naprosto uzavřenou.“

   Moje otázka: Proč ale mohla pozvánka z  d u b n a  r o k u   1 9 9 4 zvát k novému posouzení práce uvedených aktérů, oživovat snahy zmíněných lidí? Byly Protokoly již dávno zmizelé? Dávno někde zničeny? A tedy, jak byla   m o c n á   s t r  a n a    přesvědčena, že vše je už dokonale ze světa! Co se  vlastně dál stalo?

   Dějí se věci nenadálé a nečekané! Naděje skutečně umírá poslední.

   Docent Josefík brzy po onom tvrdém zásahu VB a i Gustava Husáka hlásil NUS (Ivanovově Naší Učené Společnosti) : „Tak už je to provedeno. Uložil jsem kompletní soubor PROTOKOLŮ se všemi fotografiemi a nákresy na bezpečné místo“.

   A zde je Ivanovovo vysvětlení, proč mně a jiným vůbec  mohla být uvedená pozvánka po mnoha létech poslána. Práce všech výzkumníků se našla. Za zcela jiné situace. Vše bylo dobře ukryto.  Jen Josefík věděl kde. 

    Hladivě se čtenářům čtou tato slova, neboť je tu hapypend. Akce papírek se nepovedla. Ztroskotala.

   A  nám  tedy přišla ona pozvánka. A čtenáři si mohli všechny tajemné příběhy o RKZ  připomenout.

   Bohužel s  zpožděním!

  

                                                                     Jaromír ADLT

Zoe Klusáková

O tom, co bylo

Jak posoudit to, co bylo? Otázka dost zásadní, soudím. Při hodnocení těch či oněch událostí, lidí a jejich skutků hodně záleží na věku, zkušenostech, životních osudech, schopnosti hledět na minulost s nadhledem, bez zášti…

 

Pohled současných mladých lidí na ni je ovlivněn novým uspořádáním společnosti a tudíž také zcela odlišnými životními zkušenostmi. V neposlední řadě rovněž tím, co slyší z televize, čtou ve sdělovacích prostředcích. Předkládaná fakta jsou nezřídka v rozporu s tím, co pamětníci konkrétních dějinných událostí prožili na vlastní kůži. Jsou v rozporu s tím, jak je vnímali a hodnotili, jak předurčovaly jejich budoucí osudy.

Jak na svou minulost, na minulost svého otce, jehož se někteří lidé v posledních letech bez znalostí faktů neváhají ostouzet nahlíží žena, která s ním prožívala krásné chvíle, ale také se za protektorátu kvůli němu před okupanty musela ukrývat? Jak dnes vnímá léta poválečná, kdy byl její tatínek ctěn zejména jako významný důstojník československého zahraničního odboje, aby zanedlouho, bez ohledu na jeho bojové zásluhy, byl nemilosrdně postižen? Na příkladu jedné rodiny autorka vykresluje obraz velkých dějin, který zasahovaly do života celé společnosti, ale také do života rodin jednotlivců.

K těm, které odmítaly setrvávat v roli nezúčastněných pozorovatelů dění, které se nemínily stát bezbrannými oběťmi událostí, patřila rovněž rodina armádního generála Ludvíka Svobody, sedmého československého prezidenta. Knihou vzpomínek jeho dcery Zoe Klusákové se vracíme do časů první republiky, do druhé světové války, do období, které ji vystřídalo.

Pokud jde o jejího otce, na něhož se v poslední době soustředili někteří publicisté a historici s nejrůznějšími spekulativními výklady o jeho činnosti, smýšlení, s odsudkem jeho politického či ideologického  přesvědčení, lze vysledovat autorčinu snahu o podání co nejobjektivnějšího obrazu. Nepolemizuje s nimi, ani ho před nimi neospravedlňuje. Pouze, jak zdůrazňuje, se na základě toho, co sama odpozorovala, co od něho slyšela, co jí přiblížil ze své činnosti, pokusila přispět k jeho pochopení. Rozhodně nehodlala nahrazovat historiky.

Krédem rodiny Svobodových, které předávala svým dětem – Zoe a Mirkovi – bylo vědomí kořenů, z nichž pocházejí. Naučila je milovat přírodu, svou zem, ctít snažení jejího lidu, jejího národa. Takový byl i legionář Ludvík Svoboda, mimo jiné účastník prvních slavných střetů našich legií s rakouskou a německou armádou u Zborova, u Bachmače. Později bojů o sibiřskou magistrálu, vedených proti jednotkám Rudé armády.

Maminka, hrdě se hlásící ke svému mlynářskému původu, důsledně dbala na to, aby se dodržovaly mlynářské tradice a staré morální zásady, k nimž patřilo také vlastenectví, ale také úcta k představitelům jiných národů a národností. V časech strávených v Užhorodu, kde se mísili Češi se Slováky, s Ukrajinci, Rusíny či Malorusy, s Maďary, Židy i Cikány, neznali nesnášenlivost. „Nikdy jsem v naší rodině z úst otce či maminky neslyšela přezíravá slova na kohokoliv jen proto, že byl jiné národnosti. Ale nebyla to …. jenom vlastnost naší rodiny.“

Autorka se dotýká i poměrů v první republice, kterou mnozí současníci opěvují jako dokonalou, prostou jakýchkoliv vad. Uvádí, že z hlediska sociálního a ekonomického nebylo vše zdaleka v takovém stavu, aby všichni občané byli životními podmínkami nadšeni. Podle ní zatajování příčinných souvislostí u důvodů politických postojů občanů tehdy i později po válce, kdy se rozhodovalo o politickém uspořádání osvobozeného státu není správné, neboť nepomáhá pochopit onu dobu.

Bez těchto spojnic současník sotva porozumí tomu, že za mobilizace vyhlášené 23. září 1938 do pozadí ustoupily rozdíly politických názorů, třídní rozdíly, neboť všichni si uvědomovali, že jde o existenci národa a státu. Národ žil tepem jednoho srdce, prožíval stejné pocity. A pak přišla okupace, zatýkání, žlutá hvězda na kabátě spolužačky, pomoc výsadkům, vyslaným do protektorátu ze zahraničí… Následovaly další lekce z toho, co je to nacismus, ale také poznání, jak obětaví dokážou být obyčejní lidé, většinou nevojáci, ženy i mládež, kteří parašutistům pomáhali. A bylo jim  jedno, kdo je vyslal, zda Londýn nebo Moskva, zda mají, pokud vůbec, nějakou stranickou legitimaci.

Zatčení bratra Mirka, strýců Eduarda a Jaroslava později zavražděných v koncentračním táboře Mauthausen. Ukrývání v podzemní skrýši s maminkou před gestapem… To všechno mělo velký vliv na formování autorčiných postojů v letech pozdějších.

 Osvobozená republika. Ludvík Svoboda v jednom ze svých prvních projevů zdůrazňuje, že Čechoslováci za války obstáli a nečekali, až jim někdo svobodu přinese. Mimo jiné zmínil, že Československo v budoucnosti nebude ohroženo nebezpečím opakování Mnichova, poněvadž bude zbaveno německého obyvatelstva v pohraničí, které bude vysídleno do Německa. Právě tuto skutečnost lidé tehdy vítali s úlevou. Vysídlení nepřijímali jako spravedlivou odplatu za na našem národě napáchaná zvěrstva, nýbrž jako vytvoření jistoty mírového života u nás. O odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska  rozhodly vítězné velmoci v Postupimi 2. srpna 1945. Bez jejich rozhodnutí by se neuskutečnil, zdůrazňuje Zoe Klusáková.

 Ani poválečná léta nebyla pro rodinu Svobodových příliš klidná. Ludvík Svoboda byl obviněn z  negativního působení v armádě, z toho, že se ve funkci ministra obrany obklopuje generály odchovanými západní vojenskou doktrínou… Tatínkovo zadržení a věznění, stejně jako vykonstruované politické procesy jeho dcera hodnotí jako důsledek politiky, v níž se odrážela vyostřující se studená válka. Jako produkt politiky poznamenané porušováním zákonnosti, svévolí bezpečnostních orgánů, ubližování lidem v zájmu ochrany socialistické společnosti, což se, bohužel, neblaze zapsalo do dějin naší země.

Podle ní bylo zcela logické, že po životních zkušenostech se Ludvík Svoboda ztotožnil s reformním programem Dubčekova vedení, s programem demokratizace společnosti. Autoritou prezidenta podpořil probíhající politický vývoj.

Na společenské proměny a události má autorka vlastní názor, podložený životním poznáním. Ne každý s ní musí souhlasit, ale každý by se měl nad jejím vyprávěním přinejmenším zamyslet a pokusit se zaujmout svůj vlastní postoj. Bez ohledu na to, co uvádějí jiní autoři, kteří často píší bez znalostí faktů a historických souvislostí, nezřídka zaslepeni nenávistí vůči všemu, co bylo před listopadem 1989. 

Zoe Klusáková v závěru připomíná: „Změnilo se prostředí, způsob života i myšlení lidí. Je pochopitelné, že  pro dnešního mladého člověka je nesnadné pochopit některá jednání příslušníků válečné a poválečné generace… Stojí snad za připomenutí, že my jsme tehdy neznali svou budoucnost. Nezná ji žádná generace… O jednom jsem však dnes přesvědčena, že přes mnohé záporné jevy, které bychom raději v minulosti neprožili, dědictví, kterého se současné mladé generaci našeho národa, naší společnosti dostalo, není malé.“

(Knihu vydalo nakladatelství NOOS s. r. o., Hábova 1568/16, 155 00 Praha 5; tel.: 777 788 079; e-mail: objednavky@noos.cz; www.noos.cz)

 

                                                                                                                                                             Jana Vrzalová

Přísně tajné 2017 - 5

Ničema, špion, vrazi - každý se do dějin zapsal po svém. Nemusíme být velkými mravokárci, abychom měli tendenci se klonit k Palackého hodnocení Boleslava III., podle něhož byl „ze všech, kteří kdy na knížecím stolci seděli, nejnehodnější a obecný pustý ničema“. Dobře informovaný Dětmar z Merseburku Palackému dával za pravdu, když napsal, že „vládl jako zlovolný bazilišek a nevýslovně utlačoval svůj lid“.

Konec 10. století český stát nezastihl v nejlepší kondici. Ztráty území, zastavení výbojů - a tudíž konec zisků z obchodu včetně trhů s otroky - zdravotní oslabení Boleslava II. Pobožného (†999) v závěru jeho vlády, kdy podle Kosmase „nemohl vládnout sám sebou, ale vládli předáci“, jej hodně oslabovalo. Znejistělá země, kterou po smrti otce přebíral Boleslav III. Ryšavý, nutně potřebovala silného panovníka, který by ji dokázal upevnit vnitřně a současně by obnovil aktivní zahraniční politiku. Český stát se totiž ocitl uprostřed soupeření mezi Svatou říší římskou a Polskem. Co následovalo, rozebírá Jan Kvirenc v nejnovějším čísle revue Přísně tajné!, v příspěvku nazvaném Bohům protivné plémě, ničemní synové Vršovci.

Když se feudální vládci v Německu nedokázali dohodnout na společné výpravě proti husitům, saský markrabě Fridrich Bojovný ve znamení kříže alespoň obsadil některé severočeské hrady a několik měst. Mezi nimi rovněž Ústí nad Labem. Centrem bojů se stalo právě zmíněné město, které od konce května 1426 obléhala česká husitská vojska žatecko-lounského svazu spolu s pražany, které přispěchali podpořit sirotci, táborští a husitští bojovníci z Moravy.

Na pomoc obleženému Ústí se po 10. červnu uvedeného roku vydaly saské oddíly. V neděli 16. června od rána se obě znepřátelené strany chystaly k boji. Husitští bojovníci nadcházející bitvu vnímali jako národní. Prokop Holý po poradě velitelů odeslal do nepřátelského tábora list s žádostí o odložení střetu s tím, že v neděli by neměla být prolévána krev křesťanů a současně nabízel vzájemné braní a šetření životů zajatců. Sasové, přesvědčení o svém úspěchu, se Prokopově nabídce obratem zpupně vysmáli. Jak srážka, k níž následně došlo probíhala a skončila, líčí Jiří Krutina.

 Skutečnost, že bitvy se vedou rovněž na polích skrytých zrakům obyčejných smrtelníků, potvrzuje Václav Hubinger ve svém Králi špionů, špionu čtyř králů. Janovana jménem Emanuele Pessagno (narozen někdy v letech 1280-1290), v Portugalsku proslaveného jako Manuel Pessanha, většina současníků nezná. Byl to on, kdo zorganizoval portugalské válečné loďstvo, pomohl vybudovat pozemní armádu a nejspíše se podílel na vytvoření tajné služby, jako regulérní státem řízené instituce. K její tradici se hlásí také novodobá portugalská rozvědka a kontrarozvědka.

Jak autor dále uvádí, ve druhé polovině 15. století se tajná služba významně podílela na mohutném nástupu Portugalska v Atlantiku, v Africe, později v Indickém oceánu a v Asii. Kontakty s místním obyvatelstvem od Maroka až po jih Afriky, obchodní a válečné výpravy, diplomatická poselstva do vnitrozemí, představovaly hlavní metody získávání informací, jimiž v té době v Evropě disponovalo pouze Portugalsko.

Není všeobecně známo, že kulturní zájmy příslušníků habsburského rodu se soustřeďovaly na období antiky. Starověké Řecko učarovalo Ferdinandu Maxmiliánovi, mladšímu bratru císaře Františka Josefa. Cestu do Řecka, zahrnující rovněž výlet do Smyrny (Izmir), podnikl v roce 1850 spolu s dalším ze sourozenců Karlem Ludvíkem, jemuž se později putování  do Orientu, do biblických míst stalo osudným. Jak Miloslav Martínek uvádí, cílem pro Habsburky byla především Svatá země. Kráčeli například po stopách středověkých rytířů, kteří se vydávali chránit Boží hrob v Jeruzalémě, jehož se zmocnili nevěřící.

Z Orientu s Milošem Vaněčkem přeskočíme na Hradčanské hradby, kde v noci na 21. dubna 1902 došlo  k zákeřné vraždě. „Kosti a maso levé strany obličeje byly rozbité kameny a vtlačeny dovnitř,“ popisuje barvitě nález mrtvoly. Stopy pachatelů vedly do… Kdo byli zločinci a proč se krvavého zločinu dopustili, čtenáře možná dost překvapí.

 Na rozdíl od oné pražské vraždy smrt generála Karola Świerczewského, zástupce polského ministra obrany, nebyla nikdy přesvědčivě vysvětlena. Zastihla jej v březnu 1947. Proč rudoarmějec, španělák, Stalinův oblíbenec zemřel? Jak uvádí Jiří Bílek, o tom, zda generálův odchod z tohoto světa byl následkem náhody či byl zabit, se diskuse vedou dodnes. K jednoznačné a fakty podložené odpovědi zatím nikdo nedospěl.

 Jaký skutečně byl Wenzel Jaksch, poslední předválečný předseda německé sociální demokracie v Československu, poslanec  čs. parlamentu? Tuto otázku si položil i Zdeněk Víšek. Byl Jaksch, bez ohledu na protinacistickou minulost, opravdu jeden z nejnebezpečnějších představitelů sudetoněmeckého revanšismu, který se dostal do politické blízkosti svých někdejších nacistických a henleinovských odpůrců, jak ho líčila propaganda po roce 1948 nebo…? Nejen na tyto otázky odpovědi hledejte v revue Přísně tajné! č. 5.

(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 00 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

                                                                                                                                                                         Jana Vrzalová

Karel Richter

Přes krvavé řeky

Denně jsme prostřednictvím sdělovacích prostředků svědky krutostí v nejrůznějších podobách. Hrůz, o nichž se lidstvo domnívalo, že jich po druhé světové válce bude navždy ušetřeno.

Proč je svět nepoučitelný? Na tuto stále aktuální otázku lze odpovědi hledat také v literatuře faktu. K autorům, kteří se opakovaně vracejí k tématu druhé světové války, patří rovněž Karel Richter. Jak otevřeně přiznává, činí tak i proto, že v minulých desetiletích se pravda o ní často zamlčovala. Dílem se z části zcela účelově měnila, z části byla neznámá, pečlivě ukryta v uzavřených archivech.

Nejnovější aktualizované a doplněné vydání jeho knihy Přes krvavé řeky, přináší pro čtenáře objevná a dosud zcela neznámá fakta. Vrací historickou pravdivost do jedné ze společných kapitol dějin Čechů a Slováků.

Svou práci začíná drobnou, leč velice závažnou poznámkou: „Není vinou významné části bojovníků za svobodu naší republiky, kterým bylo okolnostmi přisouzeno bojovat na východní frontě, že mnohé, čemuž věřili, se ukázalo planou iluzí. Nejsou vinni tím, že poválečný vývoj dospěl opět k nesvobodě, i když jiného druhu. Stejně nelze klást za vinu rudoarmějcům, že osvobození Československa, které stálo tolik životů, nebylo nezištné.“

Autor popisuje období, kdy se náš odboj na Východě formoval. Na základě vyprávění očitých svědků barvitě vykresluje tehdejší sovětskou vesnici a postoje prostých vesničanů ke Stalinovi. Pro mnohé naše vojáky bylo (a pro řadu čtenářů asi budou) šokující zjištění o průběhu kolektivizace, o zacházení s kolchozníky. Těžko uvěřitelné byly a zůstávají  „přesvědčovací metody“ sovětské moci, při nichž se například využívala metoda chladu. Kolchozníka, a často celé brigády, dali „do chladu“, tj. zcela nahého jej postavili do stodoly a ponechali jeho osudu. Neméně zarážející je také metoda tepla, kdy kolchoznicím kerosinem polili nohy a okraje sukní a zapálili. Pak se oheň zadusil a začalo se nanovo. Sotva se pak lze divit přiznání staříka, které si vyslechl rotmistr Jiří Větvička po marné snaze jej uchlácholit, že po válce bude všechno lepší: „Jo, to by sem museli přijít Němci,“ zamručel stařík, „aby udělali pořádek.“

Předválečná vesnice si pamatovala, jak jí slíbili půdu a pak ji zase sebrali. Jak se hanobily a ničily kostely… Jak jim kolektivizátoři ze dvora odvedli telátko, ovečku i slepici. To všechno Karel Richter dokládá na základě výpovědí očitých svědků.

Kniha je nabita faktografickými údaji, doplněnými a podepřenými svědectvími přímých účastníků formování naší zahraniční jednotky a bojů, úryvky z dopisů, dobového tisku, z projevů politiků. Autor je řadí s rozmyslem a nechává na čtenáři, zda o nich bude přemýšlet. Ponechává na jeho úvaze, jak s nimi naloží. Nabízí mu prostor pro vytvoření vlastního postoje.

Přijmout informaci, že jednotka vznikala z velkého počtu lidí propuštěných z táborů NKVD, kteří přicházeli zesláblí a nemocní, poznat okolnosti, za nichž byl Ludvík Svoboda obviněn ze špionáže a postaven před válečný soud, pro nejednoho čtenáře nebude jednoduché. Zvláště pro starší generaci, vychovanou v bezmezné lásce k Sovětskému svazu, našemu někdejšímu vzoru. A také s ohledem na to, co jsme se kdysi ve školách učili a co je v současnosti často v přímém rozporu z fakty, vyplouvajícími na povrch po otevření archivů.

Třebaže si autor uvědomuje, že mu za to mnozí budou spílat, píše otevřeně, bez přikrašlování. Tedy i to, o čem jsme v minulosti neměli povědomí. Například, že Podkarpatší Rusíni, kteří byli po nekonečných urgencích propuštěni z lágrů gulagu, nebudou po útrapách, které v nich zakusili, horovat sympatiemi k Sovětskému svazu. Budou podrobeni důkladnému politickovýchovnému působení, aby se zbavili protisovětských nálad, pochopitelných každému, kdo někdy, byť jen na krátko, uvázl v drápech represivního aparátu NKVD.

V těchto táborech byly internovány tisíce československých občanů, kteří po mnichovském a vídeňském diktátu uprchli do SSSR. Jejich životní podmínky byly úděsné – těžká práce, hlad, zima, bezohledné zacházení. Také o tom podali svědectví ti, kteří se šťastně dostali do Buzuluku.

Autor netají, že v rozporu s platnými československými předpisy zakazujícími činnost politických stran v armádě, to byla KSČ, která jako jediná z čs. politických stran, které vystupovaly v zahraniční odboji, vytvořila v jednotce svou tajnou organizaci a vyvíjela cílevědomou činnost v linii Směrnic. Tedy proniknout do čet a rot, získat zde vliv, obsazovat svými lidmi velitelské a jiné funkce.

Kniha, kterou  uzavírá v předvečer Slovenského národního povstání, rovněž přináší informace o situaci na Slovensku a postavení Gustáva Husáka v tisovském režimu. Ten se k němu choval „se zvláštní blahovůlí.  Ačkoli se vědělo, že byl členem KSČ, nenarážel ve své advokátní práci na žádné kádrové potíže. Když Němci v roce 1943 organizovali propagandistické zájezdy do Katyně na Ukrajině, kde byly objeveny masové hroby polských důstojníků zavražděných sovětskými enkávedisty, byl dr. Husák zařazen do oficiální delegace Slovenské republiky“.

Pro někoho v současnosti možná nepříjemně působící fakta, která však autor nemínil zamlčet, aby nepoškodil pravdivost líčení. Jak dodává, „nutno pouze chápat, že leccos se tehdy zdálo jiné, než se dnes jeví nám“.

Díky názorové svobodě, díky zpřístupnění nejutajovanějších archivních dokumentů a v neposlední řadě také zásluhou autorovy odvahy kriticky zhodnotit svou předchozí práci, se  na pulty knihkupectví dostala publikace, která má šanci zaujmout všechny, kteří mají kuráž přezkoumat své dosavadní postoje a ve světle nových poznatků je upravit či zcela přebudovat. Budiž ke cti autora, že sám v sobě tuto odvahu našel. Otevřeně přiznává: „Rád bych dodatečně ulevil svému svědomí a napravil vlastní podíl viny na tom, že pravda o našem východním odboji byla za vlády komunismu účelově zkreslována podle politických potřeb ÚV KSČ (…) Tato kniha – i její druhý svazek Apokalypsa v Karpatech – je tedy dílčí splátkou celoživotního dluhu v mé osobní vojenskohistorické bilanci.“

(Publikaci, doplněnou o četné dobové snímky a jmenný rejstřík, vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o., Škárova 16, 612 00 Brno; tel.: 00420 515 919 580; e-mail: jota@jota.cz; www.jota.cz)

                                                                                                     Jana Vrzalová

Jana Vrzalová

Zasnoubena se smrtí

Harmonické soužití rodiny českého malíře a grafika Vojtěcha Preissiga roztrhala válka. Beletrizovaný, o přesná historická fakta neošizený  výklad života  umělcovy  statečné dcery, Inky Bernáškové, rozprostřela spisovatelka Jana VRZALOVÁ na tři sta stran své knihy, vydané nakladatelstvím JOTA. Kyvadlo života buší na bránu smrti, odhaluje autorka už na prvních stranách a do této ledovou tříští zeboucí věty se symbolicky vtěsná celý osud ženy-revolucionářky.

Faktografický román představuje velkou měrou sugestivní obžalobu nacistické nadvlády a zvůle, jenž vyvolala v lidech nutnou vzpouru a odpor proti rozbití a okupaci Československa. Vnímavá a zároveň netušeně silná žena, která se mohla uchránit žalářování, mučení a popravy, kdyby jen nebyla  bojovná v názorech a svým charakterem  odhodlaná k činům směřujícím k probouzení padlé naděje: „ Národ držený v řetězech, bude jednou znovu svobodný!“ Ale nestane se tak samo od sebe, bez přičinění, bez rizika, bez obětí.

Kniha je jakoby lehce členěna do tří, postupně a neohraničeně navazujících částí, vyúsťujících v dramatický závěr, kterým je brutalita věznitelů a zločinná soudní moc, přinášející smrt. Zpočátku sledujeme poklidný život mladé rodiny  Vojtěcha Preissiga , rodiny s třemi dcerami, soudržné předivem vzájemné lásky, ale rodiny vyčerpávané věčnou chudobou, která je nakonec vyžene za lepším živobytím do Ameriky. Avšak, srdce pukající vzpomínkami, přikáže jim po několika letech návrat domů. Ince vypsalo tohle rozhodnutí cestu na gilotinu a jejímu otci ortel smrti za branou koncentračního tábora.

Vývojem událostí let z 1938 a 1939  nás autorka provází zasvěceně a široce vtahuje do nálady panující ve zrazeném Československu. Hořkost, lítost a všudypřítomný pocit bezmoci je vytepán na stránkách v  emotivním stylu, který člověka přesvědčí o tom, že všechno se odehrává právě teď, za okny domova. Mistrovsky vršené, dobové výroky a prožívané situace, zaplavují čtenáře od hlavy až k patě silným vzrušením.

Poslední, strhující část knihy vytváří napětí téměř detektivní. Strachujeme se o osud neohrožené Inky, která navzdory varování, natruc přízrakům blížící se pomsty nacistů, pokračuje ve vydávání vlasteneckého časopisu V BOJ.  Kniha z hloubky vykresluje vztah otce a dcery, který je nakrátko přerušen nepožehnaným sňatkem Inky s Eduardem Bernáškem. Rozpadající se manželství, velká láska stržená do propasti i vinnou potratu, nedá se opravit. Snad o to víc cítí Inka své poslání v práci pro odboj. Její odhodlání stmeluje otce a dceru v jednu bytost.

Autorka nastřihává text do krátkých, opakovaných vět (Hrdost a vzdor), užívá začasté na konci otazník či vykřičník a tím zažíná čtenářskou dychtivost a zároveň každého vede k zamyšlení, že žádná oběť pro svobodu vlasti není zbytečná. Kniha vrství řadu jmen skutečných hrdinů (nezapomíná ani na zrádce) a nastiňuje jejich působení v pavoučí síti ilustrátorů každého čísla V BOJ, autorů článků, tiskařů. Titul je doprovozen bohatým obrazovým materiálem

Inka nenaplnila své mateřství, neodžila roli pokorné manželky, ale stala se vzácnou vyslankyní odporu proti bezpráví a proměnila se v silnou a hrdou bojovnici, nepoznamenanou zbabělostí při krutých výsleších, nezlomenou strachem ani před nacistickým soudem, schopnou povzbudit rodinu v hodinách těžkého žalu.

Příběh Inky dokazuje, že ženy dokážou být v kritických situacích statečnější než muži. Kniha Jany Vrzalové je psanou medailí, udělenou Ince Bernáškové téměř  osmdesát let po její smrti. O co později se tak stalo, o to hlasitěji se bude o ní teď mluvit!

                                                                                                                                           Pavel Šmidrkal

Přísně tajné 2017 - 3

Za svobodu se každý rval po svém

 Znepokojující zprávy o brutální nadvládě nacistického Německa téměř v celé Evropě, napadení Sovětského svazu hitlerovskými vojsky i snahy japonské vládnoucí kamarily zlomit mocenské postavení Velké Británie a Spojených států amerických v Asii a v Tichomoří, vedly Johna Fitzgeralda Kennedyho k rozhodnutí nechat se zapsat do seznamu vojenských dobrovolníků.

Snad nejvíce ho motivovala silná vnitřní vůle, touha a odhodlání překonat osobní zdravotní neduhy a prospět své zemi. Zpočátku sloužil ve Správě námořní rozvědky ve Washingtonu. Převážnou část jeho služebních povinností a času zabíraly rutinní vojensko-byrokratické záležitosti, které ho však neuspokojovaly. Dramatické události na konci roku 1941 silně zapůsobily na jeho vlastenecké cítění. Přiměly ho podat žádost o přeložení k námořním bojovým jednotkám. Velitelství námořnictva mu vyhovělo. Za statečnost v boji později obdržel Řád námořnictva a námořní pěchoty.

Své vlasti – Československu, rozbitému a podupanému nacistickými holínkami, chtěl pomoci také Evžen Rošický. Sportovní talent od pánaboha na sobě tvrdě dřel. Pod vedením vynikajícího trenéra Otakara Jandery se učil rychlosti a vytrvalosti, potlačovat slabiny a zvýrazňovat klady. Jak jen se mu to v protektorátní době bude hodit!

„Atlet, který couvá, nezrazuje nikoho, jen sama sebe.“ Toto heslo si vypůjčil od běžce dlouhých tratí Karla Nedobitého. Řídil se jím do konce svého nedlouhého života. Chtěl v něm závodit i psát. Zatímco ve sportu hledal ideál pohybu a neohraničenou míru schopností lidského těla, v literatuře a novinařině krásu slova a zapalující hloubku myšlenky.

Mnohokrát mluvil a psal o nebezpečí fašismu. A nejen psal. Zúčastňoval se také pravidelně akcí ve prospěch trpícího Španělska, na jehož půdě – řečeno dobovým heslem – se bojovalo i za Prahu. Podílel se na pomoci německým antifašistům-emigrantům, kteří se uchýlili do Československa.

„Maminko, přišli pro mě dva páni od gestapa.“  

Poslední rukopis, který zanechal 18. června 1942 na stole smíchovského bytu. On, který své popularity využíval k šíření protifašistických myšlenek, vydržel všechny výslechy. Nedostali z něj jediné jméno, neprozradil jediné spojení. Z Pankráce cesta Evžena Rošického vedla do Kobylis. Na střelnici už čekala popravčí četa.

Symbolem holocaustu se stal vězeň ghetta, respektive mučedník nacistického lágru. Jeruzalémský památník Yad Vašem toto pojetí rozšířil tím, že pojmenoval jiný druh válečných hrdinů – zachránce. Od roku 1963 se uděluje ocenění Spravedlivý mezi národy. Tento titul k 1. lednu 2016 obdrželo 26 120 lidí, z toho 115 z České republiky.

Zachránci chtěli prospět především svým pronásledovaným spoluobčanům a současně své vlasti. Nejčastěji formou poskytnutí bezpečného úkrytu, v němž se Židé schovali před zatčením, transportem či při útěku z nacistického represivního zařízení. Posloužily sklepy, skrýše pod podlahou, dvojité zdi, půdy, chlévy… Jindy postačilo zfalšování dokladů a vytvořené novém právní identity.

Jaký byl zachránce? Především musel udržet jazyk za zuby. Vždyť na něm závisely  lidské životy. Musel být altruistou, který věří, že svým postojem dokáže události ovlivnit a změnit. Těžko přesně říct, kolik nežidovských občanů dalo v sázku svůj vlastní život, aby Židům pomohlo. Mnoho zachránců bylo odhaleno a zavražděno.

Nejen o nich  se lze dočíst ve třetím letošním  čísle Přísně tajné!

(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

 

                                                                 Jana Vrzalová

Přísně tajné 2017 - 4

Nejhorší ze všeho je ztráta naděje

Zejména v té nekritičtější situaci. Tu naši vojáci před sto lety u ukrajinského městečka Zborov v bitvě, která vstoupila do národních dějin a České země a Slovensko posunula k samostatnosti a vzniku republiky, naštěstí netratili. Velkou zásluhu na tom měli jejich zkušení a energičtí velitelé. Bez osobní statečnosti tří a půl tisíce vojáků – dobrovolníků - by to sotva bylo možné.

Již od vzniku České družiny v roce 1914 českoslovenští dobrovolníci v malých skupinkách jako rozvědčíci a různí specialisté operovali u štábů ruských jednotek. Osvědčili se a získali úctu ruských spolubojovníků. Nejinak tomu bylo i v roce 1917. V bitvě u Zborova Čechoslováci protivníka zaskočili svou taktikou, neohrožeností, statečností a iniciativou. Československá brigáda tehdy vybojovala největší a nejméně očekávaný úspěch útoku. Podařilo se jí proniknout do hloubky 4-5 kilometrů protivníkovy obrany, zajala téměř 4000 nepřátel, ukořistila 20 děl a velké množství pušek a kulometů. Jejího úspěchu si všimli jak ruští velitelé, tak zahraniční tisk. Naše vojáky navštívil generál Selivačev, který prohlásil, že viděl orli táhnout za sebou ruské slepice.

Jedněmi proklínán jako lupič, druhými vzýván coby obránce pravdy. Jaký vlastně byl Jan Roháč z Dubé, osamocený bojovník proti římskému císaři a českému králi Zikmundovi Lucemburskému? Jaký byl muž, jenž se záhy po své smrti stal legendou? Spolupracoval s Janem Žižkou, po jeho boku v červnu 1424 bojoval u Malešova. Roháčův podpis lze najít pod tzv. Žižkovým vojenským řádem. Patřil mezi pravověrné husitské radikály. Nemohl být tudíž spokojen s vývojem husitství ve třicátých letech, kdy husity vedl vojevůdce Prokop Holý. Stal se poslední nadějí radikálních bratří.

Zikmund Lucemburský si uvědomoval, že by nebylo vhodné proti Roháčovi zaútočit kvůli sporům nábožensko-politické povahy. Taková rozmíška by mohla ohrozit křehký, sotva uzavřený zemský mír. Mnohem lepší se českému králi jevilo představovat Jana Roháče jako lupiče, zemského škůdce, který se protiví zákonům a dojednáním. Je pravdou, že Jan Roháč podnikal drobné výjezdy, během nichž na cestách přepadával Zikmundovy spojence a obohacoval se jejich majetkem. Skutečností rovněž zůstává, že po jeho popravě 9. září 1437 ho „lidé velmi dlouhou dobu velmi oplakávali; pamětníci říkali, že lidé hořekovali vždycky, kdykoli na to přišla řeč“, čteme ve Starých letopisech českých.

Naději se pokoušeli neztrácet ani mnozí vězni brněnského Špilberku. Už od třicetileté války zde byli ojediněle žalářováni zajatí důstojníci nepřátelských armád a také císařští generálové a dvořané, kteří z nejrůznějších příčin padli do nemilosti vídeňského dvora. Ve spodních traktech  pevnosti chráněné vysokou zdí, byli od počátku 18. století většinou vězněni těžcí kriminálníci, trestanci, kteří jen o vlásek unikli katovi. Nelibě to ovšem nesli vojenští velitelé pevnosti, kteří byli současně zemskými veliteli na Moravě, jelikož vězni komplikovali život posádce a omezovali fungování Špilberku jako vojenského objektu.

Víru ve změnu císařova postoje neztrácel Francouz Jean Pierre Blanchard poté, co mu Josef II. v roce 1787 s jistou dávkou elegance nepovolil vzlet balonem ve městech  habsburských dědičných zemí, tedy ani v Praze. Jeho naděje se naplnila až po císařově smrti. Koncem října 1790 Pražané hleděli k nebi a žasli. J. P. Blanchard, první „vzduchoplavec z povolání“, jim předvedl své umění.

V balonu spatřoval prostředek, jenž mu umožní vznést se do výšin. Poprvé v nově zhotoveném, plněném vodíkem, vzlétl v Paříži 2. března 1784. V početné šlechtické společnosti, které sledovala jeho další lety v různých zemích, se mohl objevit také Jáchym hrabě Šternberk, pozdější pražský Blanchardův spolucestující. Francouzovy pražské vzlety, první s lidskou posádkou u nás, uzavírají první období historie vzduchoplavby v českých zemích.

Kdysi spojenci, pak protivníci na život a smrt. Adolf Hitler a Ernst Röhm. Štábní šéf oddílů SA po mnoho let vůdci sloužil věrně. Byl jeho téměř  nejbližším spojencem, který s ním v průběhu nacistické cesty k moci prožíval vše dobré i zlé. Spolu s ním byl odpovědný za nečistou, zločinnou podobu této cesty. Za mučení a smrt mnoha politických odpůrců.

Hitler se potřeboval svého někdejšího přítele, později však nadutého, neomaleného protivníka v boji o absolutní moc nad nacistickou stranou a celou zemí zbavit. Ve chvílích, kdy ztrácel své přátele, kolegy, stoupence, souputníky a podporovatele, ve chvíli, kdy on sám ještě žil, v sobě Röhm zřejmě také živil naději, že führer změní postoj a nebude trvat na tom, aby sám „čestně odešel“ z tohoto světa, tedy vlastní rukou. Nechtěl na sobě  vykonat rozsudek smrti. Žádal, aby ho ke zdi postavili společně s jeho druhy.

Jakými nadějemi žili, v co doufali a co chtěli lidé jako Jan Rys-Rozsévač, který se pokládal s pomocí Boží za nejryzejšího Čecha a vůdce národa? Doufalo vůbec ještě v něco asi 1200 židovských žen z koncentračního tábora ve slezském Grünbergu (nyní Zielona Góra v Polsku), pobočky tábora Gross-Rosen? Jejich transport byl na cestu vypraven na konci ledna 1945. Prozatímním cílem byl přibližně 400 kilometrů vzdálený pracovní tábor v bavorském městě Helmbrechts. Po strastiplné cestě sem 6. března dorazilo asi 620 žen. V té době v táboře už přebývalo 700 jiných vězeňkyň. Tady setrvaly do 13. dubna. Pak se, dva dny před příchodem americké armády,  590 nežidovských a 580 židovských vězeňkyň z Polska, Maďarska, Čech, Slovenska a Sovětského svazu muselo seřadit k dalšímu pochodu. Bude dlouhý 310 kilometrů a směřovat bude na Aš a Františkovy Lázně. Jak pro vyčerpané, špatně živené a nemocné ženy skončí? Také o tom se píše v revue Přísně tajné! č. 4/2017.

(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

 

                                                                            Jana Vrzalová

František Kopecký

Maršál Franchet d´Espèrey a Žuráň

Nová publikace o francouzském maršálovi

 

Francouzský maršál a hrdina z I. světové války Franchet d´Espérey navštívil Československo v letech 1927 a 1930.

Svoji první návštěvu Československa začal v Brně. Přestože návštěva byla soukromá, přijaly ho známé osobnosti. Prohlédl si bojiště bitvy u Slavkova. Na návrší Žuráň projevil přání, aby na tomto místě, odkud francouzský císař Napoleon řídil první fázi bitvy u Slavkova, byl postaven památník. Jeho průvodce, náčelník generálního štábu československé armády generál Jan Syrový, mu to přislíbil. Maršál se svým doprovodem pak pokračoval do Hradce Králové, Prahy a Plzně.                                                                                                                    

Pomník na Žuráni byl skutečně postaven a 5. července 1930 slavnostně odhalen. Maršál d ´Espérey se slavnosti pro zdravotní indispozici nezúčastnil. Zastoupil ho generál Mittelhauser. Do Brna přijel až v září. Za asistence tvaroženských četníků, a nejen jich, si prohlédl si nový pomník na Žuráni. Navštívil i Mohylu míru a Slavkov u Brna.                                                                                                                    

Okolnosti jeho dvou návštěv popisuje nová publikace autora Františka Kopeckého, která čerpá z novinových zpráv získaných z knihoven v Brně, Hradci Králové, Praze, Plzni a také z Pamětí (kroniky) Slavkova u Brna. Přibližuje známou osobnost a částečně i spolupráci Československa a Francie v meziválečném období.                                                                                      

Publikaci doplňují informace o několika československých a francouzských osobnostech, současnících maršála d´Espérey. Přílohu tvoří články podplukovníka Emila Kalába, armádního generála Louise-Eugéne Fauchera a Josefa Vaňáčka. 

Publikace vychází v rámci činnosti Zájmového sdružení právnických osob Slavkovské bojiště-Austerlitz.

Přísně tajné 2017 - 2

Druhé letošní číslo časopisu Přísně tajné se věnuje několika mužským osobnostem světových dějin.

Muži v dějinách

Jen tři habsburští válečníci získali hodnost generalissima. Albrecht z Valdštejna, Evžen Savojský a Gideon Laudon. Posledně jmenovaného, jenž se vyznamenal zejména ve válkách proti Prusku a Osmanské říši, mnozí zajisté znají především díky oblíbené písni Generál Laudon jede skrz vesnici… Mimochodem, je to jediný rakouský vojevůdce, o němž se dodnes zpívá u táboráků i v hospůdkách.

Rozhodě není bez zajímavosti, že zaklení himllaudon neboli Himmel Laudon!, tedy Nebesa Laudon!, se váže právě k tomuto obávanému vojevůdci. Byl to projev  zoufalství nepřátelských vojsk, které se zrodilo v červnu 1758, kdy Laudonova vojska přinutila Prusy zrušit obležení Olomouce a stáhnout se do Slezska.

Milostná romance patnáctileté dívky, jejíž dosavadní život provázel převážně strach. Nepředstavitelné, nemožné? Nikoliv! Na přelomu jara a léta 1631 ji prožila Anna Eliška Vitanovská z Vlčkovic. Právě jí  tajemný básník, kryjící se iniciálami VDZ, věnoval sborníček milostných veršů.

Odkud přišel kavalír, který v květnu uvedeného roku dámě svého srdce přinesl básně? Ze Strakonic či z Volyně nebo...? Na základě indícií a dedukce lze říci snad jen to, že šlo o muže české národnosti, z rytířského rodu a z venkovského prostředí, sloužícího v císařské armádě. Zřejmě absolvoval některá tažení dánské války. Kdoví? Možná  časem odněkud z archivů vypluje na povrch i jeho jméno.

Jiný muž – Edgar Allan Poe – je sice známý, avšak především coby významný americký básník a prozaik, literární teoretik a esejista i  autor fantastických a mystických příběhů a hororů. Méně se však ví, že se od narození až do své smrti pohyboval v kruhu nesnází. Mnozí milovníci detektivek možná ani netuší, že to byl právě on, kdo položil základy tohoto žánru. Svého času jej totiž myšlenka nezvladatelných emocí, jež člověka svedou na scestí a dokonce až ke ke zločinu zaujala natolik, že se ji rozhodl přetavit do literární podoby. A tak vznikla první detektivní povídka na světě – Vraždy v ulici Morgue.

Různí muži, různé osudy, různé zkušenosti. Poznání kanadsko-islandského etnografa Vilhjalmura Stefanssona, jež učinil v roce 1910 s Nagyutormiuty, „lidmi karibího paroží“ z Viktoriina ostrova, kteří se do té doby, kromě svých nejbližších sousedů,  s bílými lidmi nesetkali, obsahuje poselství, jež ani po více jak sto letech neztratilo na pozoruhodnosti. Do deníku si tenkrát zapsal: „… ocitli jsme se v šerém dávnověku. Mezi těmito Eskymáky a obyvateli New Yorku, kteří ve stejné době obývali stejnou Zemi, ležel kulturní vývoj deseti tisíc let. Tady nás obklopoval život doby kamenné. … Po delším pobytu mezi nimi jsem pochopil, že pokud jde o základní ctnosti, vyrovnají se těm nejlepším Evropanům. … Tito druhové mamutů respektují dokonce nám dobře známý zákon: co nechceš, aby činili tobě, nečiň druhým. … lidská povaha zůstává v zásadě stále stejná. A to v obou dimenzích, v prostoru i času.“

Co trápilo úspěšného a slavného malíře Václava Brožíka, který si rád nechával do Paříže posílat pražskou šunku? Byla to jen nemoc, téměř mu  znemožňující pracovat nebo snad  přístup jeho tchána, obchodníka s uměním Charlese Sedelmeyera, který ho v rukách držel smlouvou, podle níž Brožík musel namalovat určitý počet obrazů, především portrétů, aby zajistil určitou životní úroveň rodiny? Přitom tolik toužil malovat českou krajinu v okolí Suchdola u Prahy. Malířovy neznámé dopisy, posílané z Paříže do pražské Truhlářské ulice č. 7 Antonínu Kadeřábkovi, dokládají především malířovu trýzeň a bolest. Rub zářivé slávy.

Stopu v našich dějinách zanechal také ing. Jan Kašpar, s nímž se 6. března 1927 loučily nejen Pardubice, ale také československé letectví. V nedožitých čtyřiačtyřiceti letech odešel na věčnost první český letec, první Čech, který úspěšně vzlétl nad českou půdu. Byť jeho letecká kariéra nebyla dlouhá, trvala něco málo přes dva roky, byť ji on sám v roce 1923 označil „za zpackanou“, zasloužil se o to, že vyvolala nadšení a mimo jiné vedla k tomu, že ve Spolku techniků východních Čech vznikl přípravný výbor Aviatického družstva v Pardubicích. Kašparovy lety rovněž několik lidí podnítily k aktivní práci v letectví.

Když císař Karel koncem listopadu 1916 nastoupil na trůn habsburských předků, toužil ukončit válku, která navzdory jistým rakousko-uherským a německým úspěchům na bojišti vyvolávala nebezpečné pnutí uvnitř monarchie. Hned po nástupu tedy nový panovník začal provádět změny. Především se postavil proti válečné straně. Zbavil vrchního velení arcivévodu Friedricha a sám se ujal funkce vrchního velitele. Postavil se proti diktatuře vojenského velení v zázemí. Nepodepsal rozsudky smrti nad „českými velezrádci a vlastizrádci“ Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem, které vynesl vídeňský vojenský soud v červnu 1916. V novém soudním řízení jejich tresty změnil na několikaletý žalář. Ve svých aktivitách pokračoval, neboť, jak se nechal slyšet v jednom z rozhovorů se sourozenci: „Chci mír za každou cenu...“

Řada dalších mužů se v dobrém či zlém zapsala do dějin. Revue Přísně tajné! č. 2/2017 o tom podává jasné svědectví.

(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)
 

                                                       Jana Vrzalová

Emil Hruška

Nacisté a české poklady

Poklady lákaly lidstvo od nepaměti. Mnohdy opředené pověstmi a tajemnem, svázané s konkrétními dějinnými událostmi i lidmi. Zvláštním tématem jsou především ty spojené s druhou světovou válkou, s existencí protektorátu Čechy a Morava. 

Nacističtí okupanti vládli v Protektorátu Čechy a Morava tvrdou rukou a tak či onak zasáhli do osudu de facto všech stěžejních movitých historických památek. Týká se to českých korunovačních klenotů, relikviáře svatého Maura, Závišova kříže, dodnes nenalezených insignií a částí archivu Univerzity Karlovy, a samozřejmě písemností - „němých svědků“ nacistických zločinů.

V posledních měsících a týdnech válečného konfliktu nacisté spěšně a zhusta jen s minimální přípravou, ukrývali umělecká díla a další uloupené  cennosti. S nimi i dokumenty, svědčící o řádění gestapa, kriminální policie, Bezpečnostní služby (SD) a Pořádkové policie,  a samozřejmě podle jejich soudu spisy nezbytné k zajištění chodu mnohými z nich vysněné „čtvrté říše“.

Podle archiváře a historika Jana Frolíka dokáže lidská paměť za pomoci fantazie puštěné z uzdy vykonstruovat lákavý, leč prázdný mýtus. Nacistických pokladů se to týká měrou vrchovatou.

Začalo to docela obyčejně v červnu roku 1984 návštěvou sebejistého a podezřele vstřícného občana USA Dannyho Douglase na československém zastupitelském úřadě ve Vídni. Chtěl jednat s našimi úřady o vyzvednutí starožitnosti, údajně nemající nic společného s českým kulturním dědictvím, natož s českými dějinami. Víc neprozradil. Nezapomněl podotknout, že potvrdí-li znalci pravost hledaného předmětu, uvolní za něj Československu šek na minimálně pět milionů šilinků a danou věc legálně vyveze. S jistotou ví, že ještě před dvěma lety  v místě úkrytu nenastaly žádné změny, ani se tam neprováděly stavební práce.

Čeští kriminalisté tehdy vůbec nevěděli, co a kde mají hledat. Rozjeli akci, která později dostala název Starožitnost. Na konci jejich úsilí světlo světa opět spatřil poklad jen obtížně vyčíslitelné hodnoty  - po korunovačních klenotech nejcennější středověká zlatnická památka, nejvýznamnější románská klenotnická památka, nacházející se na českém území  - relikviář svatého Maura.

Nacisté zprvu o české korunovační klenoty nejevili zájem. Kromě K. H. Franka, který převelice toužil po klíči od nich. Prvními příslušníky nacistického okupačního aparátu, kteří je spatřili, byli dr. Robert Gies, Frankův tajemník, a dr. Anton Zankl z úřadu říšského protektora. Stalo se tak 13. listopadu 1941. Program chystané prohlídky klenotů zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem, které nacisté přikládali mimořádný symbolický význam, připravil K. H. Frank osobně. Došlo k ní o šest dnů později. Šlo o akt stvrzující porobení českých zemí nacistickou říší.

Klenoty však neměly klid ani potom…

A co dodnes tradovaná legenda, že si Heydrich svatováclavskou korunu drze nasadil na hlavu a byl za to stižen jediným možným trestem – smrtí? 

Starobylé a slavné insignie, symbolizující jedinečnost a velkolepost  nejstarší univerzity ve střední Evropě, nacisté ukradli na sklonku druhé světové války. Uschovali je tak důkladně, že od té doby je nikdo nespatřil. Možná jen  „vyvolené“  a dosud neznámé oči.

Stáli za zcizením insignií pracovníci Nadace Reinharda Heydricha, tvořící nacistický ferment Německé univerzity? Tedy osoby vesměs spojené s SS a SD? Byly přemístěny v rámi opatření ARLZ, rozděleného do čtyř fází – Auflockerung (uvolnění),  Räumung (vyklizení), Lähmung (ochromení) a Zerstörung (zničení)? To mělo být realizováno při vyklízení obsazených východních území s cílem zanechat protivníkovi co nejméně pracovních sil, potenciálních vojáků, průmyslových zařízení, surovin a potravin. S největší pravděpodobností by je však  nacisté odvezli, i kdyby taková akce nařízena nebyla. 

Vagon s archiváliemi a insigniemi  byl údajně odvezen do Prahy-Vršovic, zapojen do soupravy šesti vozů, která měla 14. dubna 1945 odjet do Plzně. Byly poklady spojené s Univerzitou Karlovou zničeny během náletu britských bombardérů na zdejší hlavní nádraží  v noci z 16. na 17. dubna? Nebo snad jejich stopa mizí na území obsazeném americkou armádou? 

Co bylo cílem mise podplukovníka Františka Vrečka? Co se stalo s unikátním a cenným soukromým archivem T. G. Masaryka, kterého se gestapo zmocnilo při zásahu proti jedné české odbojové skupině?

Otázky se vrší. Leč odpovědi autor knihy, navzdory důkladnému pátrání po faktech, nachází pouze na některé. Jeho práce čtenáře upoutá nejen pozoruhodnými skutečnostmi, veřejnosti ne příliš známými, ale také zajímavými souvislostmi a závěry.

Knihu vydalo Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; www.epocha.cz

                                                              Jana Vrzalová

časopis

Přísně tajné 2017

Recenze na první letošní číslo oblíbeného časopisu. Jeho obsah lze shrnout do výroku "Od dobyvatelů a vrahů až za železnou oponu".

„Neboť ta (česká) země je těžko ovládnutelná a od starodávna nedobytná,“ konstatoval věcně ve 14. století realisticky uvažující bavorský kronikář.

Plenění, drancování, ničení, jednorázové konflikty i nekonečné boje. Nijak výjimečný obraz raně středověkého státu. Jak Čechů urozených, tak těch neprivilegovaných.

Fakt, že naše země byla nedobytná, se pojí se štěstím a kuráží desítek generací našich bojujících a bojovných předků. Jejich pověst zdatných a obávaných bijců se po zahraničí šířila již před koncem 11. století. Především zásluhou vojenských aktivit přemyslovského vládce Vratislava II., jenž opakovaně a důrazně v zuřivém sporu mezi papežem a římským panovníkem podpořil krále a císaře Jindřicha IV. Roku 1085 mu díky této podpoře, jako prvnímu českému knížeti, skráně ozdobila královská koruna.

Krvavá představení, třeba v podobě poprav, zažívalo každé století. V sedmnáctém nejznámější takové divadlo představuje exekuce českých stavů v červnu roku 1621. Méně známá je však druhá staroměstská poprava z února 1633. Onoho mrazivého  dne totiž na staroměstském rynku padly jen hlavy vojáků, kteří selhali v boji a jimž jejich vrchní velitel, Albrecht z Valdštejna, neodpustil.

Bitva u saského městečka Lützenu, v níž bojovali především námezdní vojáci, kteří necítili potřebu příliš nasazovat krk, vyústila v onu staroměstskou exekuci. Zhodnocení  samotné srážky zbraní je obtížné. Dokonce ani současníci si nebyli jisti, kdo v ní vlastně zvítězil. To však nic nemění na faktu, že 21. ledna 1633 v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně zasedl válečný tribunál. Byl nemilosrdný. Mimo jiné vynesl šestnáct rozsudků smrti, dvacet osm provinilců bylo odsouzeno za útěk či svádění k němu a také za plenění zavazadel…

Pražané popravu sledovali zvědavě, leč bez nějaké osobní účasti. Na rozdíl od popravy českých stavů před  dvanácti lety nebyl ani jeden z vojáků Čech. Dobová, česky psaná báseň z oněch časů s jistým zadostiučiněním zvěstovala, že mezi dezertéry není ani jeden zástupce českého národa.

Dějiny jsou plné násilného odchodu z pozemského světa. Řadí se k nim rovněž vražedný útok na spisovatele Augusta von Kotzebue, který skončil jeho téměř okamžitou smrtí. Kotzubue, absolvent právnické fakulty v Jeně, ve vlastním časopise Literarisches Wochenblatt ostře vystupoval proti buršákům. V jejich očích byl  vlastizrádcem.

První německý „buršenšaft“ byl založen právě na univerzitě v Jeně roku 1815. Buršáci vycházeli z přesvědčení, že je nezbytné na německých univerzitách vychovat národní elitu, která by v Německu převzala vůdčí roli. Cítili se být „národem ve zbrani“. V jejich slovníku zaznívala emotivní slova jako „svatý národ“, „svoboda nebo smrt“. Sami se označovali za „staroněmce“ - „Altdeutsche“.  Jak kdysi napsal historik Franz Mehring: „… v buršáctví se křížily středověké sny o císaři a Říši s jakobínskou zlobou, jež tasila dýku mstitelovu proti věrolomným knížatům a jejich pomahačům.“

Kotzebuovy články  buršáky obviňovaly z přehnaného elitářství, religiozity a dokonce z antisemitismu. Kritizovaly jejich hulvátství a nevázané pivní pitky. Pisatel nesouhlasil s jejich zavilým fanatismem a hlásáním násilí až po vraždu. Jeho postoje se mu staly osudnými.

Rukou vrahů zhynul rovněž prosťáček z daleké Sibiře – Grigorij Rasputin. Muž, jemuž v patnácti letech přezdívali budižkničemu. Muž, jehož ženy a zejména jedna z nich, manželka cara Mikuláše II. - Alexandra Fjodorovna, milovaly. Na rozdíl od většiny ruské aristokracie, která by ho nejraději zardousila vlastníma rukama. Za své výjimečné postavení u dvora vděčil především nemoci careviče, který trpěl hemofilií. Sotva kdo posoudí, jak to Rasputin udělal, nicméně pravdou zůstává, že v kritických okamžicích careviči pomohl a od té chvíle mu carevna pevně věřila.

Současně s tím, jak se Rasputinovo postavení a jeho vliv na dvůr upevňovaly, narůstal počet jeho nepřátel.

Uplyne čtvrt století a na jiném místě, v jiné zemi se 27. května 1942 začne psát další nemilosrdná kapitola historie. Tentokrát svatobořického tábora u Kyjova. Nástupce německého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jehož toho dne popravili naši parašutisté, Kurt Daluege, spolu s K. H. Frankem na území protektorátu rozpoutali zběsilý teror. Dne 17. září téhož roku vydal Říšský bezpečnostní úřad v Berlíně a velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v Praze Hans Ulrich Geschke rozkaz zatknout rodinné příslušníky a příbuzné uprchlých Čechů a předběžně je až do dalšího rozhodnutí úřadů umístit v internaci. To byl základ tzv. Akce E (Aktion Emigranten). Ve Svatobořicích byl pro tyto účely zřízen internační tábor.

Současná uprchlická krize není v dějinách ničím neobvyklým. Podobné události se v minulosti v Evropě staly nejednou. Velké stěhování proběhlo například  po druhé světové válce, kdy z východu kontinentu utíkali lidé před sovětskou mocí a před dalšími podobnými režimy. Zapomíná se však na ty, kteří přes železnou oponu putovali opačným směrem. Rovněž Gottwaldovo Československo se stalo cílem řady politicky pronásledovaných soudruhů z Itálie, Španělska, Jugoslávie a zejména z Řecka. Řecká emigrace představovala nejpočtenější a nejvýraznější komunitu „spřátelených cizinců“ u nás.

Lze očekávat, že v současném, notně rozbouřeném světě, k nám dříve či později zavítají noví skutečně političtí emigranti, pronásledování za své přesvědčení, nikoliv hnaní touhou po ekonomickém prospěchu. Otázkou je, zda jsme na ně připraveni, zní otázka v jednom z příspěvků letošního první čísla revue Přísně tajné!.

Vydává Pražská vydavatelská společnost, s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz

                                                                                                                                   Jana Vrzalová

časopis

Přísně tajné 2016

Přinášíme souhrnně recenze od Jany Vrzalové, v nichž představuje čtyři čísla z roku 2016. Časopis Přísně tajné! vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz

 

O hrdinství, zbabělosti, odvaze i lidské mstivosti. Tak lze stručně shrnout obsah druhého letošního čísla revue Přísně tajné! či snad ještě doplnit  -  o věrnosti a obětavosti.

Nelze než souhlasit s Karlem Richtrem, že každý národ si má vděčně připomínat a uchovávat v paměti jména a činy svých hrdinů, nechce-li dopustit, aby žádné neměl, pokud by jich někdy v budoucnu potřeboval.  

V Nedožité stovce let generála Tesaříka jako odstrašující příklad zacházení s hrdiny mimo jiné uvádí Bedřicha Reicina, agenta sovětské NKVD ve funkci náměstka ministra národní obrany Československa. Jako všichni příslušníci někdejšího „základního instruktorského kádru Svobodovy Východní skupiny československé armády v sovětské internaci“, mu byl po válce trnem v oku rovněž Richard Tesařík, jehož se snažil úklady a podrazy zničit. Zinscenované automobilové nehody mu posloužily jako důvod ke generálově zatčení a několikaměsíčnímu věznění. Nátlakem ani fyzickým násilím se však Richard Tesařík nenechal zlomit k přiznání jím nikdy nespáchaných přečinů, které by umožnily jeho likvidaci.

 Zahrávat si s něčím osudem může mít dalekosáhlé důsledky. Pro jednotlivce i pro stát. V příspěvku (Ne)nalezené bojiště Boleslava Ukrutného se Jan Kvirenc zmiňuje o Václavově vraždě. Spolu s historikem raného středověku Dušanem Třeštíkem konstatuje, že „vražda … nebyla náhodná v širším smyslu. Spor a zřejmě i ostrý střet mezi bratry existoval, a jistě byl podněcován českými velmoži. Nebyl to žádný malicherný zápas o moc, jednalo se o spor o koncepci, o budoucnost státu… Zůstanou Přemyslovci vládci malého středočeského státečku … nebo se pokusí dokončit státní sjednocení celé země pod přímou vládou svého rodu?“.

Vraždilo se od nepaměti. Z nejrůznějších důvodů. Vojtěch Kyncl v „Nové Evropě“ Reinharda Heydricha konstatuje, že „člověk je … přírodní anomálií, neboť je jediným vyšším živočichem, který za určitých podmínek běžně vraždí v masovém měřítku příslušníky svého vlastního druhu“. Také on uvádí příklad hrdinství a zrady jako řešení sporu. A to mezi Václavem Stehlíkem a jeho zetěm Františkem Mareškou. Svár nakonec na popraviště přivedl pět členů rodiny včetně udavače Marešky. Hrdinové druhého odboje a oběti heydrichiády i díky Kynclovi zůstávají nesmazatelně zapsáni „ve smutné, ale slavné kapitole našich moderních dějin“.

V protikladu jsou jiné příběhy. Příběhy těch, kteří svou vlast zradili. K nim patří také Vladimír Brázda, obviněný ze spolupráce s gestapem. V květnu 1945 „přešel na půdu Československé republiky v záškodnické skupině wehrwolfů v takzvané skupině Kampfgruppe Michel“. Po válce byl odsouzen k šestnácti letům těžkého žaláře, dodává Břetislav Ditrych ve Vlkodlaku z bouzovských lesů

Výraz mrva se v jazyce českém zachoval dodnes. Je synonymem pro výraz zrádce nebo politický konfident. Ve Vraždě c. k. konfidenta to na postavě hrbatého a nevzhledného Rudolfa Mrvy, jenž se toužil za jakoukoliv cenu proslavit, barvitě vykresluje Miloslav Martínek

Navzdory varovnému znamení v podobě zhoršeného zdravotního stavu, se přes Moskvu do Košic vypravil prezident Edvard Beneš. Zatímco v roce 1935 velice ocenil Stalinovo přátelské chování v duchu naprosté rovnoprávnosti a označil jejich vzájemný vztah za osudový, později se podle Romana Cílka změnil na mnohem složitější. Autor rozebírá, proč a jak se Beneš zachoval v předjaří roku 1945. Svár o Podkarpatskou Rus, dosavadní část Československa, byl již téměř ztracen. Co udělal prezident ve snaze uchránit pro budoucí státní celek a demokratické politické uspořádání aspoň Slovensko a současně se vyvarovat konfliktům s kremelským vedením, bude zřejmě předmětem diskusí historiků, spisovatelů, novinářů a dalších ještě dlouhá léta. Faktem však je, že z dalekého Londýna se tato otázka řešila obtížně. Proto se do Moskvy vypravil. Na konci 60. let minulého století se Hana Benešová autorovi svěřila, že její choť „vnímal zásadní, a především včasné nerozpoznání pravdy o Stalinových mocenských úmyslech jako své osobní a silně ho až do posledních minut života zraňující selhání“. 

O anexi Krymu Putinovým Ruskem bylo popsáno hodně papíru. Milan Syruček se pokouší některé s tím související otázky, tedy, jak to bylo s Krymem, zodpovědět. Čtenář neznalý jeho pohnutých dějin a zmanipulovaný protichůdnými informaci podanými sdělovacími prostředky, se díky němu v dění na zmíněném poloostrově  -  dávné Tauridě - dokáže orientovat lépe a udělat si vlastní úsudek.

                                                                                                                                                                                            17.5.2016

Mají to krásně zařízeno. Zdá-li se otci, že malé dítě je oblečené nedostatečně, najde potřebnou část oděvu a batole oblékne. Když žena zjistí, že je málo dřeva, vypraví se do lesa, aby je přinesla, třebaže právě jeho obstarávání je především chlapskou prací. A co je ještě zajímavější a u nás dost neobvyklé, nestává se, že by rodiče své děti peskovali a hubovali, neřku-li trestali. Ve vztahu k  nim totiž v zemi chovatelů sobů, v Laponsku, panuje shovívavost pro nás někdy až nepochopitelná. Rodiče nerozčiluje, jestliže ve snaze napodobit je dítě něco pokazí. Přinejmenším za zamyšlení stojí, že tamní děti nemají sklon poskytované volnosti zneužívat.

O takovém dětství si malý Václav, budoucí Karel IV., mohl nechat jen zdát. Pěkné příliš nebylo. Otázkou je, nakolik  neradostná dětská léta ovlivnila jeho činy v dospělosti? Do jaké míry se na něm odrazilo manželské soužití jeho rodičů – Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny – které rozhodně nelze označit za idylické. V účelovém svazku se spíše střetly osobnosti rozdílného založení i politických názorů. Složitý vztah s otcem, o němž ve svém životopise Karel IV. napsal, že jím byl  milován, zřejmě osten nepříjemných vzpomínek přece jen zanechal. 

Ženy v průběhu staletí sehrávaly různé role. Darované otrokyni, jejíž život se proťal s životem dobyvatele Hernanda Cortéze, Španělé při křtu určili jméno Marína. Její původní není známo. Někdy se v pramenech objevuje také jako Malinalli. Do historie však vstoupila jako Malinche. Jejím prostřednictvím Cortéz získal podrobné informace o mocenských poměrech v aztécké říši i mimo ni. V průběhu staletí byla vnímána různě. Po skončení conquisty ji především španělské prameny uvádějí jako vzor pohanky obrácené na křesťanství. Měla se stát příkladem pro nové indiánské poddané obrácené na křesťanskou víru. Představitelé mexického hnutí za nezávislost, zejména ze středních vrstev, reprezentovaných mestici, tedy potomky indiánů a španělských dobyvatelů, ji pokládali za symbolickou matku moderního mexického národa. Oživení zájmu o původní indiánskou historii a tradice však přineslo pohled zcela opačný. V něm se Malinche stala zosobněním zrady vlastního národa ve prospěch španělských dobyvatelů.

To odvážný pašerák Thomas Johnstone do dějin vstoupil vskutku pozoruhodným způsobem. Smělým projektem na osvobození  obávaného vojevůdce Napoleona z vyhnanství na ostrově Svaté Heleny. Chtěl ho unést v ponorce. Proč světlo světa nespatřila a proč z  plánované operace sešlo, historikům dosud není známo.

Z filmů režiséra Dušana Kleina víme docela přesně, jak svět přichází o básníky. Jak přichází o umělce, je neméně zajímavé. Josef Tulka, jenž patřil ke generaci malířů Národního divadla jako byli Mikoláš Aleš, František Ženíšek či Vojtěch Hynais, se z tohoto světa prostě ztratil. Neví se jak, kdy a kde. Pátrání po něm nepřineslo žádný konkrétní závěr. Otázkou zůstává, proč se neozval alespoň svým nejbližším, aby si o něj nedělali starosti?

Dramatik, dramaturg, překladatel, spisovatel, kritik a novinář 19. století Emanuel  Bozděch, rovněž zmizel neznámo kam. Koncem června 1893 byl prohlášen za mrtvého, třebaže se nepodařilo zjistit, jaký byl jeho osud  a nalezeny nebyly ani jeho ostatky.

Jako by se pod zem propadl i František Gellner, patřící k tzv. anarchistickým buřičům, jehož pravidelně rýmované, zpěvné a snadno zapamatovatelné verše oslovovaly především nejmladší generaci. S jistotou  lze říct pouze následující: dne 13. září 1914 byl oficiálně prohlášen za nezvěstného. Je docela možné, že byl jedním z více než deseti milionů mužů, nahnaných do první světové války, kteří v ní padli, zemřeli na zranění a nemoci nebo zmizeli beze stopy.

Svou smrt v ní  našel také pěšák Josef Kudrna z benešovského regimentu, otec početné rodiny. Naposledy vydechl v pátek 7. května 1915 u popravčího kůlu. Stal se obětí rakouské vojenské soudní mašinerie. Nedlouho po převratu československá vojenská justice jeho proces obnovila. Závěr: Kudrna se žádného trestného činu nedopustil!

V osudí Velké války se ocitli i dva významní vědci, kteří měli více štěstí a přežili.  Viktor Trkal, český fyzik a  zakladatel Laboratoře pro atomovou fyziku a jeden z nejvýznamnějších českých internistů Josef Charvát.

Konec války, té druhé světové, každý prožíval jinak a jinde. Někdo na frontě, jiný třeba doma v protektorátu. A co dělali nacističtí vůdcové? Hitler nechal popravit SS-Gruppenführera Hermanna Fegeleina, švagra Evy Braunové, s níž se ve svém bunkru oženil. Magda Goebbelsová se chystala usmrtit všechny své děti, aby pak s manželem spáchali sebevraždu. Stejně skončili i Hitler a jeho manželka.

Ve středu 13. června 1945 na následky zranění, která utrpěl v boji s fašisty, zemřel  František Kloz, kladenská fotbalová hvězda. Zahynul ve svých čtyřiceti letech. Odmítal návrh lékařů na záchranu – amputaci nohy. „Sloužila mi moc dobře, pomohla mi udělat ze mne to, co jsem – a já nechci být nevděčník! … To radši umřu.“

                                                                                                                                                                                        14.6.2016

Pokaždé, když slyším o Králi Sluníčkovi - Antoinu de Saint-Exupérym, vybaví se mi něžný dětský hlásek malého prince, jemuž v podání Gérarda Philippa laskavě odpovídá jeho nový kamarád-pilot, který ztroskotal na saharské poušti. V dětství tak Antoinovi začali říkat pro jeho světlé kudrnaté vlásky. Někdy až příliš živý chlapec stále hýřil nejrůznějšími nápady. Když ve dvanácti letech na svět poprvé pohlédl z ptačí perspektivy, měl jasno. „Budu pilotem,“ oznámil slavnostně doma. Vášeň pro létání naštěstí neumlčela ani jeho zájem o literaturu a potřebu psát.

Na svůj poslední let, z něhož se nevrátil, se vydal 31. července 1944. Kromě smutku jeho blízkých a přátel po sobě zanechal dílo plné lidství, lásky k člověku a touhy po  plnohodnotném životě bez válek. Takový je i malý princ. Jeho příběh věnoval  Léonu Werthovi, jenž „bydlí ve Francii, má hlad a je mu zima“. Tomuto židovskému příteli, žijícímu v okupované Francii, kde se musel skrývat na venkově, také adresoval literární dopis, jenž vyšel v roce 1943 v New Yorku pod názvem Dopis rukojmímu. Proti silným rasovým předsudkům Exupéry postavil úctu k člověku. Tím vyjádřil svou víru v duchovní hodnoty lidstva.

Jaký protiklad tomu, co se dělo v podmínkách obtížně se rodícího československého odboje na přelomu let 1939-1940. Naše národnostně, politicky a nábožensky smíšená zahraniční armáda se ve svých řadách musela potýkat s mnoha problémy včetně antisemitismu. Jeho hlubší kořeny však lze nalézt již v prostředí předmnichovské československé armády a v menší části jejího důstojnického sboru. Situace se vyhrotila natolik, že 26. července 1940 Edvard Beneše navštívil Cholmondeley, aby se pokusil vášně, které zde vypukly, uklidnit. Promluvil k nastoupeným vojákům a zabýval se rovněž antisemitskými výstřelky. Mimo jiné tehdy řekl: „Náš člověk není a nebude antisemitou. Je přirozené při takové citlivosti vás všech, že na rasový problém se narazí, vzniknou z toho spory a hádky, a pak se mluví často nekriticky o antisemitismu v armádě.“ V závěru požadoval pořádek, vojenské kamarádství, disciplínu a řádné zacházení … „a zároveň také respekt každého lidského já“.

Silný antisemitismus se promítal i do státní propagandy Druhé republiky (1938-1939). Po přijetí mnichovského diktátu naplno rozjela kampaň za „odbenešení republiky“ a kromě jiných cílila rovněž na Židy. Například lidovecké Lidové listy vládu Lidové fronty ve Španělsku vnímaly jako spiknutí bezbožníků, zednářů, komunistů a Židů. Dokonce i národně demokratičtí novináři, fascinovaní hloubkou vojenského a nacionálního ducha frankismu a falangismu, volali po sblížení s Německem a fašistickou Itálií. Pomnichovská kampaň velké části sdělovacích prostředků svým rozsahem, technikou manipulace, hloubkou etického regresu a hrubostí neměla v české žurnalistice od vzniku ČSR obdoby. K obětním beránkům, sloužícím  k odvedení pozornosti od demontáže demokratických institucí, nastolování nesvobody a k usměrňování frustrace a agrese, se stali Češi židovského původu a Židé, kteří byli označováni za viníky národního rozkladu a státní porážky.

Příčinou nenávistných útoků proti Židům se několik let předtím stal film Golem, natočený francouzským režisérem Julienem Duvivierem. Sotva koho z jeho tvůrců  napadlo, jakou nenávistnou reakci vyvolává u části společnosti. Premiéra byla naplánována na pátek 24. dubna 1936 do bratislavských kin Tatra a Metropol. Jeden z tehdejších pamětníků o desítky let později vypověděl, že to nakonec „byl docela slušný antisemitský skandál“. Obzvláště mladí ľuďáci dávali radikálně najevo, že snímek je židovskou provokací. Následovaly bouřlivé demonstrace. Například asi stohlavá skupina za skandování hesla „Pojďme na Židy!“, vtrhla do židovské čtvrti. Ta se stala svědkem nadávek, rozbíjení oken, kopání do dveří, fyzických útoků na kolemjdoucí… Možná již není podstatné, zda protigolemovské bouře byly dílem náhody nebo výsledkem stranické politiky a propagandy ľuďáků. Jisté však je, že ochota části populace veřejně prezentovat své protižidovské postoje i za cenu porušování zákonů demokratického Československa, byla už tenkrát dost velká.

Proč se lidé vzájemně vraždí, proč bratr zabíjí bratra, „jakž nás sám Bůh jmenuje“, nad tím se zamýšlí stará kramářská píseň. Vždyť válčení lidstvu nic dobrého nepřináší. Jen smrt a zmar. Svědectví o tom podává i Svíbský les mezi Činěvsí a Máslojedy, v němž před 150 lety, 3. července 1866, padlo 4580 důstojníků a vojáků, z boje bylo vyřazeno 6940 raněných a 3573 zajatých bojovníků. Dodnes je nevelký lesík poset pomníky a pomníčky, označujícími hroby a šachty mrtvých vojáků, kteří zde položili životy za císaře pána či za pruská královská Veličenstva. Bitva trvala pouhých šest hodin. Chrudimský zpěvák Jan Kratochvíl o ní o rok později notoval: „Na všech rolích i zahrádkách, po tom bojišti celém, co jeden ohromný hřbitov, že mráz probíhá tělem.“

Mráz zřejmě běhal tělem i divákům z řad šlechtických přátel v roce 1544 a znovu o osm let později během neobvyklého představení, které uspořádal Jan IV. Zajíc v rodové rezidenci Zajíců z Házmburka v Budyni nad Ohří. Mělo varovat  před aktuálně pociťovanou hrozbou ze strany pohanských Turků a vést k zamyšlení, co tureckou hrozbu způsobuje a čím jí úspěšně čelit. Zajícovým životním odkazem se stal česky psaný rukopis, jemuž moderní doba dala název Sarmacia. Jde o mistrné literární dílo s důkladně promyšlenou kompozicí, jež je současně osobní zpovědí s maximální mírou upřímnosti, politickým traktátem a stylizovaným listem. Jeho politické těžiště leží v pasážích, barvitě popisujících turecké nebezpečí. Nejen v Zajícových očích zůstávalo navýsost živé! Osmanská hrozba neměl být podceňována snadným vítězstvím. Nebezpečí zůstávalo aktuálním mementem.

Jak je na tom současný svět, naši společnost nevyjímaje, ve vztahu k Židům? Jak nahlížíme na Turecko, lišíme se v tomto směru od našich předků?

                                                                                                                                                                                             14.8.2016

V našich krajích je „dobrou“ tradicí po každé revoluci nebo převratu bourat a odstraňovat pomníky, přejmenovávat ulice, náměstí. Prostě létat od mantinelu k mantinelu. Nejinak tomu bylo s maršálem Radeckým, přesněji s jeho pomníkem, jenž stál od roku 1858 na Malostranském náměstí. Po 28. říjnu 1918 byl zakryt prostěradlem a v květnu následujícího roku z náměstí zmizel. V současnosti je dílo bratří Maxů uloženo v Lapidáriu Národního muzea.

Jaký byl tento potomek starého vladyckého rodu, z něhož vyšla řada dobrých vojáků? Toužil rovněž po vojenské službě, a tak se v roce 1778 přihlásil ke studiu do elitní Tereziánské válečné akademie. Byl však odmítnut pro slabou tělesnou konstrukci. Třebaže mu svého času vojenský lékař do papírů napsal, že „mladý pán by neměl nyní ani později být vystavován útrapám vojenského života“, nemínil se  svého snu vzdát. Díky vrozenému talentu, píli a vytrvalosti začal stoupat po kariérním žebříčku. Svou inteligenci a předvídavost prokázal i v několika odborných pojednáních, v nichž se zabýval nejen armádou a vojenstvím, ale také politickou situací. Pozoruhodný je jeho odhad budoucího vývoje starého kontinentu. Předvídal vzestup Ruska a jeho snahy o ovládnutí východní a jihovýchodní Evropy, postupný rozpad britské koloniální říše a vzestup USA, které si podle něj jednou podmaní celý starý kontinent. Varoval před pruským nebezpečím a vyslovoval se pro vytvoření svazu evropského jako organizace států pro celou Evropu, který jí zajistí mír a prosperitu. Od vojáka možná až nečekané úvahy.

Lidské povahy jsou ovšem různé. Zatímco vojevůdce se zřejmě na bitevních polích, kde viděl zkázu a zmar jako důsledek válečné vřavy poučil a svým návrhem se ukázal v tom nejlepším světle, najdeme v dějinách i jiné postavy. Nová situace, v níž se nečekaně ocitly, rázem nechala na povrch vyplout jejich chrapounství a ubohost, které  zcela zastínily do té doby zjevně předstíranou důstojnost. Kuráž s nimi lomcovala až ve chvíli, kdy protivník sražen klesl na kolena a jeho možnosti obrany byly omezeny nebo zcela nulové. Zachovali se tak dokonce i původně ctihodní mistři univerzitní.

Když Jeroným Pražský 23. května 1415 podruhé vstoupil do Kostnice, tentokrát však potupně vláčen v okovech celým městem před přihlížejícím davem, neodvážil se ještě pomyslet, že odtud již neodejde. Protektor koncilu, falcký kurfiřt Ludvík III., si nenechal ujít příležitost upoutat pozornost na svou maličkost. Dal rozkaz spoutaného Jeronýma dovést až do sídla německého národa ve františkánském klášteře. Vězně zde jako nějaké zvíře dlouhým řetězem přikovali ke sloupu. Všemožní zástupci univerzit využili bezmocnosti muže, jehož osobně znali jako brilantního řečníka, který je porážel v učených disputacích a nenáviděného oponenta zahrnovali urážkami a nadávkami. O Jeronýmově osudu bylo rozhodnuto ještě před procesem, jelikož šlo o ryze politický proces. V jednom  zaznamenaném rozhovoru se císař Zikmund  nechal slyšet, že nemá nic proti upálení Husa ani jeho žáka Jeronýma, s kterým je to možné skončit za jeden den. Zájmy koncilu a tedy i své, Zikmund povýšil nad osudy českých mistrů. Někdy prostě stačí ve správnou chvíli uhnout a riskovat rozepři, jako v císařově případě s mnohými českými a moravskými pány.

Zradit ve správnou chvíli! Načasovat takový životní kotrmelec asi není jen tak. Vyprávět by o tom mohl  někdejší Napoleonův ministr zahraničí, kníže Charles-Maurice de Talleyrand, jehož proradnost ovšem Francii přinesla nečekaný zisk. Svému císaři nohy podrazil včas a přešel do služeb Bourbonů. Následně se vetřel mezi diplomatickou elitu, která se od poloviny září 1814 sjížděla do Vídně na kongres. Díky své mazanosti a obratnosti se rychle svým vlivem uplatnil všude. A výsledek? V pravdě husarský. Francii vysvobodil z mezinárodní izolace a dokonce pro ni na kongresu vydobyl rovnocenné postavení páté velmoci.

Někdo se snaží svět ovládnout silou zbraní jiný kuje kejkle, jen aby své zemi a tím i sám sobě, možná dokonce především sobě, nějak prospěl. Další nabízí návod, jak světu naopak přinést klid a mír. Přesně to v pátek 25. listopadu 1892 v přednáškové aule Sorbonny učinil Pierre de Coubertin, generální tajemník Unie francouzských svazů atletických sportů (UFSA), při oslavách výročí jejího založení.

„Vyvážejme do zahraničí veslaře, šermíře a běžce, a hle, uvedeme tím do pohybu svobodný styk, jehož pomocí zavedeme do krevního oběhu stařičké Evropy myšlenky míru a spolupráce lidstva. To mně dává odvahu k tomu, abych s vaší pomocí navrhl obnovení olympijských her, přizpůsobených požadavkům dnešní doby...“

Muži odlišného postavení, s protichůdnými životními zkušenostmi, názory i s různými osudy. Maršál, císař, ministr… Ale také spisovatel Vladislav Vančura či samopalník Antonín Sochor, nebo francouzský prezident François Mitterand. Nejen o nich pojednává poslední loňské číslo Revue Přísně tajné!.

                                                                                                                                                                                          19.1.2017

Emil Hruška

My, hoši z pohraničí

„Je to drsný a pravdivý obraz života v pohraničí po odchodu Němců, obraz tamního života, spolužití, společných tragédií atd. To ještě nikdo v české literatuře tak vynikajícím způsobem nenapsal!“ (Ota Filip)

My, hoši z pohraničí

Kromě samotného názvu knihy to byla právě slova Oty Filipa, která mne přiměla sáhnout po útlé knížce  Emila Hrušky. Mne, holku z pohraničí, která v něm prožila dlouhá předškolní i školní léta zajímalo, jak autor svým kdysi klučičím pohledem nahlíží na život v místech, kde hraniční kameny ukazují, kam až sahá naše vlast a kde začíná země souseda.

Třebaže jsem téměř žádnou podobnost nenašla, možná způsobenou faktem, že jsem starší než E. Hruška, svým způsobem mne vrátila do časů, kdy svět byl rozdělen na ty tady a na ty támhle. Kdy železná opona rostla a vzdalovala od sebe národy, do jejichž budoucnosti se promítla dramatická minulost spojená s mnichovskou dohodou a následným vyhnáním Čechů a Židů včetně Němců, kteří se nepřidali na stranu Hitlera. Minulost poznamenaná nacistickou okupací, protektorátem Čechy a Morava, poválečným odsunem Němců…

Mými spolužáky v jedné krušnohorské základní škole byli kromě Čechů i původem Maďaři, Slováci, Němci. Nás děti však národnost nezajímala. Naše vcelku bezproblémové soužití občas rušily pouze  zásahy rodičů, kteří se po svém snažili „hodnotit“ naše tvůrčí aktivity, jimž, bůhví proč, říkali lumpárny.

Třeba, když jsme se my, sedmáci, tajně sklepním oknem vplížili do školy. Vyzbrojeni malířským náčiním jsme se ukryli v šatně, abychom ji posléze, to už učitelský sbor v poklidu domova nabíral síly na další střet s námi, opustili a vydali se do naší třídy. Měli jsme totiž neodbytný pocit, že nám ukazuje notně zachmuřenou tvář a tak jsme pojali vpravdě revoluční nápad. Rozveselíme ji.

Dílo se nám podařilo a my, již za tmy, opět oknem opouštěli tichou budovu. Unaveni, leč nadmíru spokojeni. Bohužel, druhého dne zrána, po příchodu mužů a žen, kteří se nám snažili hlavy naplnit vědomostmi, následoval řev. Z jakéhosi nám neznámého důvodu je třída vyzdobená obrovskými růžovými, zelenými  a fialovými  puntíky nenadchla. Ovšem naše vzájemné, neméně pestrobarevné národnostní soužití, to nijak nenarušilo. Jak se říká, drželi jsme basu a hrdinně jsme se ke společně odvedenému dílu přihlásili a nesli důsledky.

My, holky, v té době tajně milovaly Harry Badyho a houby jsme se staraly, kde k takovému jménu a příjmení přišel. Kštice, umně vymodelovaná do frajerské vlny nad čelem a pronikavý pohled jeho modrých očí, byly pro nás přitažlivější než fakt, že politici Evropu i svět zatáhli do studené války.

Naše dětské války probíhaly především na svazích pokrytých duchnou sněhu při koulovačkách či na zamrzlých jezírkách, když jsme si – kluci i holky - vzájemně podráželi nohy a „zoufale“ padali do náruče opačného pohlaví. Prostě, co vám budu povídat, jsme válčili o přízeň toho druhého.

V létě jsme chodili sbírat podběl, protože, jak píše Emil Hruška: „… propozice soutěže pro vesnické malotřídky byly rovněž jasné. A motivující.“ Ostatně, platily i pro větší školy. Na okres se muselo poslat určité množství této nasušené byliny.

My, kluci i holky z pohraničí, jen dříve narození než autor, jsme na podzim rovněž sbírali bukvice pro prasata. Byla to pořádná fuška, nashromáždit padesátikilový pytel této titěrnosti. Ovšem jak se s nimi o přestávce báječně plivalo přes větší verzatilku! Stupínek byl střelnici, tabule terčem. Občas ovšem skvěle posloužilo i pozadí spolužáka nebo spolužačky.

O vánočních prázdninách jsme společně stavěli sněhuláky, fasovali lopaty a odklízeli mnohdy celé dny bez přestání padající sníh, nosili domů dříví na topení. Večer jsme s napětím poslouchali dráťák (pro neznalé současníky - tzv. rozhlas po drátě.  Stačilo otočit knoflíkem a už jste slyšeli, co se hraje, co kdo říká. Ale jen na jediné stanici, jejíž vysílání se přenášelo pevnou linkou jako telefon) v naději, že zase došlo uhlí a chvíle volna se nám prodlouží o uhelné prázdniny.

My, kluci a holky z pohraničí, jsme se v těch časech minulých učili tahat za jeden provaz, protože v tom drsném krušnohorském kraji to ani jinak nešlo. Učili jsme se vzájemně si pomáhat, držet dané slovo, nenechat kamarády ve štychu. Byla to báječná škola života. I tyhle vzpomínky ve mně Hruškova kniha probudila.

Vydalo Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1, www.epocha.cz

                                                                                        Jana Vrzalová

 

Martin Flosman

Padre a rebe

Názor na to, zda jsou nebo nejsou v ozbrojených složkách potřební uchovní, jsem si dotvořila po přečtení knihy Martina Flosmana, kterou zasvětil vojenským duchovním československé zahraniční armády u Tobruku a Dunkerque.

Padre a rebe

V posledních letech jsem s válečnými veterány, příslušníky východní i západní armády, absolvovala řadu zahraničních cest na místa bojů, jimiž za druhé světové války prošli. Zpravidla s námi letěl i vojenský kaplan. Když jsem ho pozorovala a naslouchala mu, postoj k jeho poslání v armádě jsem  poněkud pozměnila. Překvapil mne především vztah bezvěrců, přesněji lidí jako já, kteří se nehlásí k žádné církvi, k vojenským duchovním a naopak.

Přiznávám, že i já patřím k lidem, jimž se po vyslovení sousloví „polní kurát“ či „vojenský duchovní“ okamžitě vybaví postava feldkuráta Katze z románu Jaroslava Haška, ve filmové podobě vynikajícím způsobem ztvárněná Milošem Kopeckým.

Posláním armády není a ani nemůže být duchovní a morální obnova společnosti. Jejím úkolem v demokratické zemi je především bránit státní a občanské svobody, hájit základní hodnoty, na nichž je demokratická společnost vybudována. Voják by tedy měl být současně občanem, jenž si je plně vědom mravního pramene zmíněných hodnot. Jejich pokřivení, jehož jsme svědky v občanské společnosti, doléhá také na armádu. Na řadové vojáky i na jejich velitele.

Říká se, že vojna není kojná. Jistě, ovšem současně platí, že ani voják není stroj, který se za halasného řevu dává do pohybu, aby se utkal s nepřítelem. Pořád je i docela obyčejným člověk se srdcem a svědomím. Má své soukromé radosti a starosti. Je-li navíc za války či za jakéhokoliv ozbrojeného konfliktu vystaven tvrdým zkouškám, potřebuje, jako občas každý smrtelník, pomoc a povzbuzení.

Za druhé světové války se křesťanští vojenští kaplani nevěnovali pouze pastoraci. Jak dokazují veřejnosti dosud neznámé a nevyužité dobové materiály, k nimž patří i osobní deníky, které si vedli duchovní František Petružela (přezdívkou Padre) a Hanuš Rebenwurzel-Rezek (Rebe) přímo na frontě, uvědomovali si, že jejich posláním v časech válečných znamená „být nablízku všem vojákům bez ohledu na víru nebo vyznání, doprovázet je v mezních okamžicích jejich života radou, pomocí a útěchou“.

Zhusta mimo vlastní duchovní službu působili rovněž coby osvětoví důstojníci, redaktoři časopisů nebo vedoucí vojenských zátiší. O vojáky pečovali také v širším kulturním, osvětovém a humánním smyslu. Jak autor zdůrazňuje, přispívali k formování profilu československého vojáka, k utužení jeho kázně, mravů a charakteru, družnosti a věrnosti k vlasti, k zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí, úctě k životu, k vzájemné solidaritě  a pravému vlastenectví.

Dne 15. ledna 1940 ve Francii oficiálně vznikla 1. čs. divize. Tvořili ji uprchlíci z protektorátu, interbrigadisté ze španělské války zadržovaní do té doby ve Francii v internaci, mobilizovaní krajané žijící ve Francii…

Poměry v jednotce nebyly růžové. Chyběla výstroj a výzbroj. U mnoha mobilizovaných dokonce motivace k boji. Na dovršení všeho v ní vládly značné politické rozpory. Je tedy logické, že velitelé kladli velký důraz na mravní a osvětovou výchovu. Měli za povinnost jednou v týdnu vyčlenit odpoledne právě na ni a využít k tomu vojenských duchovních. Vůbec prvním probíraným tématem se stala potřeba svornosti v našem národě.

Československé vojsko v zahraničí se nerodilo lehce. Po příchodu našich vojáků do Cholmondeley se potýkalo s řadou problémů a procházelo závažnou vnitřní krizí. Někteří velitelé po osobním selhání na francouzské frontě a neprofesionálním chování při evakuaci ztratili autoritu a stali se terčem tvrdé kritiky nespokojených skupin vojáků. Několik stovek převážně levicově orientovaných vojáků vzhledem k postoji SSSR vůči hitlerovskému Německu válku označilo za imperialistickou a odmítalo dále bojovat. V celkově vypjaté atmosféře někteří důstojníci začali diskriminovat a zesměšňovat židovské vojáky a dokonce vyvolávat přímé konflikty.

Velitelství se pokusilo krizi překonat mimo jiné zvýšenou osvětovou činností. S tímto cílem byla vytvořena ústřední osvětová skupina, jejímž úkolem bylo usměrňovat a řídit veškerou kulturní činnost. Mimořádnou roli tehdy sehrál Hugo Vaníček. Ve skupině duchovních v čs. zahraniční armádě patří k nejvýraznějším osobnostem. Jeho osobní činnost náboženská, osvětová, kulturní a propagační neměla mezi čs. vojáky a britským obyvatelstvem obdoby. Kromě jiného se staral o projekci filmů. Pravidelně vydával náboženské a propagační tiskoviny, informační letáky, služební vojenské tisky a příručky. Rozesílal je do všech čs. posádek ve Velké Británii a do čs. jednotek na Středním východě a v SSSR. Podílel se na vydávání učebnic pro čs. internátní školu. Individuálně se věnoval raněným, nemocným a vězňům. Populární se staly jeho cyklostylované edice, například Zábavné čtení, Černá hodinka s přílohou hádanek nebo praktické sešitky pro poštovní styk, jízdní řády, společenské zvyky apod.. V jeho obdivuhodné tiskové službě mu vydatně pomáhal rabín Alexandr Kraus. Za jeho redakce například vycházela  Židovská knižnice. Kraus také napsal několik článků, aby britské veřejnosti ukázal, že židovští vojáci jsou přirozenou součástí čs. zahraničního vojska a že se aktivně zapojili do boje proti nacismu.

O vztazích židovských a nežidovských vojáků ledacos vypovídá vzpomínka katolického vojenského duchovního Františka Petružely na první setkání s polním rabínem Hanušem Rebenwurzelem-Rezkem: „Přišel k naší jednotce, až když jsme byli podruhé u Tobruku. … Představil nám ho plukovník K. Klapálek. On i ostatní důstojníci čekali, co budeme my dva dělat, až se ocitneme proti sobě tváří v tvář. Myslím, že byli trochu zklamáni, když se nic nedělo a když jsme si spolu dali přípitek na uvítanou.“

Rabín pravidelně docházel za vojáky do palebných postavení – protiletadlových stanovišť jednotlivých rot – navštěvoval nemocné ve vojenských nemocnicích a plnil řádně i další povinnosti důstojníka. Především se staral o sociální potřeby souvěrců a důrazně zasahoval proti výstřelkům antisemitismu. Ty sice nebyly určující tendencí, nicméně v nábožensky, národnostně a politicky smíšené čs. zahraniční armádě se vyskytovaly.

Hanuš Rebenwurzel-Rezek patřil k lidem, kteří i ve válečných podmínkách mysleli na budoucnost. Mimo jiné to dal jasně najevo v kázání, které pronesl 15. září 1944 při oslavě svátku Roš ha-šana u příležitosti židovského Nového roku 5705 v tranzitním prostoru ve Falaise: „Československo může se udržet toliko uplatňováním demokratických zásad a jen tehdy, když nebude bojů a štvaní mezi vrstvami a nebude-li člověk hodnocen dle jeho náboženské, jazykové, politické či jiné příslušnost, neb jen dle jeho osobních kvalit, dle jeho skutků.“

Kniha M. Flosmana obraz československého zahraničního odboje doplňuje o nový a zcela neobvyklý rozměr. Aspoň z části vyplňuje pořád ještě velkou mezeru v poznání našich dějin souvisejících s duchovními v naší armádě. Za to autorovi patří uznání. Možná bude v bádání pokračovat a čtenáři se dočkají pokračování. Nemáme totiž právo zapomínat na nikoho, kdo se zasloužil o naši svobodu, kdo neváhal obléknout stejnokroj  a nezůstal stranou v dobách, kdy se rozhodovalo o naší přítomnosti.

V letech druhé světové války v čs. zahraničním vojsku sloužilo čtrnáct důstojníků vojenské duchovní služby. Publikace podrobněji přibližuje neznámé osudy dvou z nich. Vypovídají o prosté a věrné službě vlasti  v duchovní, ale zejména v lidské rovině. Mladým mužům, kteří se ocitli daleko od domova, od rodiny, pomáhali vyrovnat se steskem. Vytvářeli jim jakýsi „domov mimo domov“. V průběhu bojových akcí docházeli do předních postavení, neboť si uvědomovali, že strach vojáků o vlastní život roste s každým krokem k první linii. Jejich činnost nemá s obrazem feldkuráta Katze pranic společného.

Publikaci doplněnou řadou dosud neznámých snímků a dobových dokumentů v Edici Traumata války vydalo Nakladatelství Epocha, Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; www.epocha.cz 

                                                                                               Jana Vrzalová

Miloslav Moulis

Z mých vzpomínek

Osobní autorovy vzpomínky se v memoárech prolínají s líčením klíčových společenských a politických událostí. Jsou výsledkem jeho celoživotní konfrontace jak s vlastními životními osudy, tak s historickým vývojem poválečného Československa. V kategorii vzpomínek práce získala v roce 2007 první cenu v soutěži vzpomínkových, dokumentačních a historických prací, kterou pořádal Český svaz bojovníků za svobodu.

Memoáry rozhodně nejsou oslavou Moulisovy osobnosti. Autor se v nich snaží podat svědectví o událostech, které prožil a o lidech, s nimiž se setkal a spolupracoval. Jde o konfrontaci, snažící se o maximální objektivnost, čímž přispívá k minimalizaci faktografických nepřesností, které se mohou, zcela pochopitelně, objevit v pramenech osobní povahy, k nimž vzpomínky náleží.

Nechybí ani vzpomínky na dobu, kdy působil ve Svazu protifašistických bojovníků a v jeho tiskovém orgánu Hlasu revoluce.

Zapomeňte, že jste byli lidmi, tak se jmenuje jedna z knih, které Miloslav Moulis napsal se svým letitým kamarádem Romanem Cílkem. Dva zkušení autoři literatury faktu se tématům nacismu a fašismu, protektorátu i koncentračních táborů cílevědomě věnovali desítky let. Zmíněná práce nabízí srozumitelný a navíc poutavou formou ztvárněný obraz nacistických lágrů, míst, v nichž se vězni stávali pouhými čísly, která měla zapomenout, že kdysi bývala lidmi.

Dokonáno jest a 100 hodin, kdy umírala republika – to jsou další tituly z tvůrčí dílny Moulis – Cílek. Tomu prvnímu, žel, nebylo dopřáno se alespoň letmo rukou dotknout jejich posledního společného díla Útěky z pekla. Zemřel nedlouho před tím, než opustilo tiskárnu.

„Ptal jsem se, zda se odsud dostanu,“ vyprávěl mi kdysi o svém příjezdu do koncentračního tábora Osvětim. Tehdy se mu od spoluvězňů dostalo vpravdě drsné odpovědi: „Odtud je jediná cesta  - komínem krematoria.“ Hustý kouř táhnoucí se z nich k nebi dokazoval, že pro mnohé zřejmě jiná ani existovat nebude.

Míla měl štěstí. Přežil. Osud tomu tak chtěl možná také proto, aby po letech utrpení  mohl podat svědectví o zvěrstvech, která se v nacistických lágrech děla.

Proč si pro psaní volili dramatická léta 1939-1945? Už je to dávno, co jsem oběma tuto otázku položila. Jejich odpovědi mám stále poznačené. Shodli se, že druhá světová válka se stala počátkem jejich další životní etapy. Okupace vzala Republice Československé svobodu a jako tisícům jiných, také je připravila o otce. Nacisté je popravili.

Ve své tvorbě se M. Moulis často vracel k osobním zážitkům z nacistických věznic a koncentračních táborů Osvětim a Buchenwald. Bylo to  logické. Potřeboval se vypořádat se strašlivými prožitky a rovněž chtěl podat svědectví o zvěrstvech, páchaných Hitlerovými pochopy. V duchu buchenwaldské přísahy zdůrazňoval, že zapomínat nemáme právo, jinak hrozí, že si minulost v nějaké podobě budeme muset zopakovat.

Tuto přísahu, kterou v pětačtyřicátém také skládal, přetavil do svých knížek - To byl Buchenwald, Mládež proti okupantům, Osudný 15. březen, Neviditelná fronta nebo Vlaky do neznáma.

Spolu s Dušanem Tomáškem je  autorem díla K. H. Frank. Životní dráha karlovarského knihkupce v jejich ztvárnění není jen vylíčením osudů sudetoněmeckého předáka na jeho cestě k moci, ale také analytickou sondou do dramatické historie předmnichovské první republiky a především protektorátu Čechy a Morava. Mapují život člověka, jenž pod záštitou Hitlera a dalších říšských politiků usiloval o likvidaci českého národa. Věnují se Frankovu politickému vývoji i soukromému životu. Systematicky, na základě dokumentů, vyvracejí jeho obhajobu před poválečným soudem.

Druhé světové válce M. Moulis zasvětil také články určené pro denní tisk. Spolupracoval s dalšími periodiky včetně rozhlasu i televize. Často publikoval v revue Přísně tajné!, do posledních dnů svého života psal a přicházel na přátelský kus řeči do čtrnáctideníku Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Národní Osvobození, jehož byl kdysi redaktorem.

Mnohé statě, které napsal, nebyly „čistými“ vzpomínkami na minulost. Nevracel se do ní jen proto, aby ji v sobě a ve čtenářích neustále živil, nýbrž v ní hledal poučení a varování pro současníky, na konkrétních příkladech dokazoval, že nacismus a fašismus nebyly vykořeněny a že v různých formách jsou přítomny také  v současnosti. To vnímal jako hrozbu pro budoucnost.

Pro ČSBS i jako člen jeho Historické skupiny Buchenwald odvedl obrovský kus práce. Dokud mu síly sloužily, jezdil do tohoto bývalého koncentračního tábora na pietní akce, chodil na besedy s mládeží.

Každičká chvilka strávená s Mílou, který mi prokázal tu čest a zařadil mne mezi své kamarády, byla pro mne obrovským přínosem. Měla jsem možnost si povídat s mužem, který navzdory tomu, co prožil, si zachoval osobitý a někdy pohříchu černý humor. Jenomže i z té „černoty“ vykukovaly lidství, laskavost a úcta k lidem.

Při jednom z našich četných setkání jsem se jej tázala, jak nahlíží na různé teorie v duchu „co by kdyby“, s nimiž si dokonce pohrávají také někteří historici. Třeba, co by se stalo, kdybychom se jako země bránili Hitlerovu Německu, kdybychom nepřijali potupný mnichovský diktát, kdybychom bez boje neodevzdali opevnění a zbraně, kdybychom… Nechal mne vypovídat a pravil: „Je pravda, že československá vláda věděla, co bude následovat. Zpravodajské služby, které vždycky vědí více, měly informace. Disponovali jsme vynikající a skvěle vyzbrojenou armádou, jenomže přesila byla opravdu veliká. Sami jsme ji zastavit nemohli. To žádalo přinejmenším úsilí celé Evropy.“ Na chvíli se zamyslel a dodal, že to je jeden z důvodů, proč se věnuje právě literatuře faktu, která může zaujmout více než učebnice historie. Chtěl co nejvíce onu dobu přiblížit současným mladým lidem, kteří dějiny moc neznají.

Vzpomínám na Mílu a z tkáně paměti se vynořují jeho slova, která zvláště ve světle posledních událostí v Evropě a ve světě znějí doslova prorocky: „Mementem pro současníky je nutnost všímat si varovných projevů jakékoliv totality, potlačování demokracie.“

Jaký Míla Moulis byl, ptají se mne občas ti, kteří neměli to štěstí se s ním potkat.

Pro mne osobně představoval vzor novináře a spisovatele, jehož jsem obdivovala a snažila jsem se mu kvalitou vlastní tvorby aspoň trochu přiblížit. Dodnes, když odevzdávám rukopis, když jednáme ve výboru Klubu autorů literatury faktu, se v duchu sama sebe ptám, co by na to Míla řekl? Občas se k němu tam nahoru obracím s prosbou o radu a pomoc.

Léta jsem toužila alespoň koutkem oka nahlédnout do jeho tvůrčí dílny. Chtěla jsem poznat, jak přistupuje k psaní, jakým směrem se v počátcích ubírá jím zpracovávané téma, do jaké míry později škrtá, přepisuje, opravuje, koriguje vlastní myšlenky, úvahy, závěry. Nikdy jsem nenašla odvahu se jej zeptat přímo. Až jednoho dne má zvědavost byla ukojena. Míla stál ve dveřích  redakce Národní Osvobození, v níž jsem tehdy pracovala, s deskami pod paží: „Přečti si to. Jsem zvědav na tvůj názor,“ a strčil mi je do ruky.

Rozvázala jsem notně otřepané šňůrky. Přede mnou ležela  slušná hromádka strojem popsaných papírů. Po stranách Mílovou rukou učiněné různé poznámky, škrty, opravy… Přilepené nebo sešívačkou připevněné doplňky. Byl to rukopis dokončované knížky Druhý rozsudek vykonán. Touto prací uctil památku svého otce, jenž pro svou vlast přinesl oběť nejvyšší. Míla v ní zachytil celý jeho život až po popravu ve sklepení stuttgartské věznice 6. října 1943.

 Co říct závěrem?

Miloslav Moulis, člen Obce spisovatelů, spolu s Miroslavem Ivanovem a Romanem Cílkem zakládající člen Klubu autorů literatury faktu, byl pro mne skvělým kamarádem. Jsem osudu vděčná, že aspoň telefonicky jsem s ním mohla být doslova do posledních chvil jeho života.

Třebaže měl v koncentráku zapomenout, že je člověkem, navzdory svým věznitelům a trýznitelům jím zůstal a člověčenství plnými hrstmi rozdával.

Mílo, kamaráde, za to Ti patří obrovský dík!

                                                                                                 Jana Vrzalová

Roman Cílek, Miloslav Moulis

Když přichází bestie

Léta 1938-1939. Lavina dramatických událostí, které tvrdě dopadly i na tehdejší Československo, se dala do pohybu.

Začínala středa 15. března 1939. Patnáct minut po jedné hodině byli prezident Hácha a ministr Chvalkovský uvedeni do sálu ozářeného oslepujícím světlem. Uprostřed místnosti je čekali prominenti třetí říše: Adolf Hitler, Hermann Göring, Wilhelm Keitel a Joachim von Ribbentrop. Toho dne mělo Československo nadobro zmizet z mapy světa.

Jaký byl čas mezi koncem onoho roku a jarem roku následujícího? Jaký byl čas mezi vánoční smrtí a přednovoročním pohřbem spisovatele Karla Čapka a příchodem prvního říšského protektora K. von Neuratha do protektorátu Čechy a Morava 7. dubna 1939?

Jaký byl čas po mnichovské zradě, který měl všem, kteří byli ochotni a schopni vidět fakta signalizující, že politika ústupků Hitlerovi je doslova a do písmene cestou do pekel, že agresor se nespokojí s likvidací snad nejdemokratičtější země uprostřed Evropy?

Prostřednictvím historických výpovědí, dokumentárních záznamů i unikátních svědectví pamětníků, se jej pokusili přiblížit Roman Cílek a Miloslav Moulis (†) knihou Když přichází bestie (Pohled do zákulisí osudných let 1938-1939).

Proč k tomu muselo dojít? Snad nejvýstižněji to 2. října 1938 na stránkách svého listu zformuloval majitel Lidových novin Jaroslav Stránský: „Míra našeho neštěstí je nevýslovná. Je větší než míra našich chyb. Osud nás netrestá jen pro naše nectnosti, trestá nás i za naši věrnost, za smluvní poctivost, za bezelstnost, za obětavost a spravedlivost… Chtěli jsme být kladivem, které ukuje mír, stali jsme se kovadlinou, do které buší tvrdými údery zlověstná budoucnost Evropy.“

Postupně se vytrácela  značná část etických hodnot, na nichž první Republika československá stavěla po dvacet let svého budování a zdokonalování – byt jistě ne bez chyb a omylů. Pátého  října 1938 v Kolovratském paláci složila slib nová vláda zbytku skomírající republiky v čele s generálem Janem Syrovým. Téhož dne zvláštní posel z Pražského hradu na její zasedání donesl dopis prezidenta E. Beneše, jímž mimo jiné oznamoval složení svého úřadu do rukou ústavních činitelů. 

Měli jsme se v osmatřicátém bránit či nikoliv? Trauma, které si jako národ neseme dodnes. Stigma, jehož se nedokážeme zbavit a které si předáváme z generace na generaci. My, kteří jsme tu dobu neprožili, nemáme právo nikoho za jeho tehdejší skutky soudit. Nejen proto, že nevíme, jak bychom se sami v mezních situacích zachovali. Můžeme však a měli bychom zvážit fakta, která nám autoři předkládají  a v zájmu přítomnosti i budoucnosti si z nich pro sebe vyvodit poučení, aby se tragédie minulosti v nějaké jiné podobě neopakovala.

Za bernou minci lze pokládat jen to, co se skutečně událo. Tedy rovněž, že obsazení zbytku naší vlasti Hitlerovým Německem a vznik protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 vzal svět prostě na vědomí. Neozval se sice žádný potlesk velebící agresorův čin, nicméně se nestaly žádné činy, jež by mu mohly alespoň do jisté míry zabránit v tom, co zamýšlel do budoucna.

Publikaci v roce 2016 vydalo nakladatelství AOS Publishing v Ústí nad Labem, Milbohov 15;  www.aospublishing.cz

                                                                 Jana Vrzalová

Pavel Heřmánek

Aby nemuseli nakonec žebrati

Příběhy z dějin karlínské Invalidovny.

Příchozí u Invalidovny vítá pomník hraběte Petra Strozziho z roku 1898. Zlatým písmem je na něm latinsky vyveden nápis, zdůrazňující šlechticovy zásluhy ve prospěch invalidů s odkazem na rok 1658. Právě v roce odhalení pomníku si naši předci připomínali 240. výročí od sepsání závěti hraběte. Bez jeho kšaftu z 3. srpna 1658 by nevznikla jeho nadace a bez nadace by neexistovala ani karlínská Invalidovna. Posláním bylo zajistit péči o válkou postižené, zestárlé a chudé vysloužilce a jejich rodiny.

 Není bez zajímavosti, že nadace přežila i druhou světovou válku. Její definitivní konec přichází po 294 letech, v roce 1952.

                                                        *     *     *

Strozziho nadace vyplnila bílé místo v sociálních službách státu. Péče o zestárlé vojáky a invalidy tehdy ještě neexistovala ani ve vyspělejší západní Evropě. Hrabě svým nadačním odkazem, přesněji jeho základní myšlenkou, možná předběhl i slavný projekt Ludvíka XIV. na Hôtel des Invalides v Paříži.

 Strozzi především reagoval na neutěšenou realitu vojenského života. Pokud totiž vážným zraněním postižení vojáci či staří chudí vysloužilci nedosáhli na určitou ochranu ve vrchnostenských nebo soukromých službách –  například jako nijak zvlášť oblíbení biřici či drábové – byli odkázání na žebráckou hůl.

 Ubytování se řídilo domácím řádem a obvyklým kasárenským režimem. V šest hodin budíček a ve dvaadvacet večerka. Podle místních zkazek na počátku 20. století oboje zajišťoval jakýsi ochmelka s velkým bubnem.

 Privilegovanou a vedoucí vrstvou Invalidovny se přirozeně stali důstojníci. Pro běžné invalidy, tedy „Mannschaft“ - tj. mužstvo, pobyt zde automaticky neznamenal naprostou izolaci od „normálního života“. To platilo jen pro pacienty upoutané na lůžko nebo těžce nervově postižené, přivázané k posteli. Ti s lehčí diagnózou vykonávali úklidové či dozorčí služby v samotné budově, kde se udržovala vzorná čistota a pořádek.

 Někteří chovanci z řad válečných poškozenců měli cejch pěkných kvítek. Kupříkladu takový Josef Hlaváč, ošetřovaný v nemocnici pro chronický hnisavý zánět pohrudnice. Vyznačoval se značným opilstvím a svým chováním obtěžoval ostatní choré. Velitel nemocnice mu dokonce nechal zabavit civilní šaty, aby se nemohl vzdálit z budovy, tedy, aby se nemohl zrychtovat pod obraz boží. Jakmile mu šat byl vrácen, Hlaváč se vesele opíjel dál. Alkoholismus a četné surovosti z něho plynoucí patřily k nejrozšířenějším prohřeškům, které se v Invalidovně trestaly nejvíce.

 Dějiny Invalidovny a příběhy jejích obyvatel zajímavě a z netradičního úhlu pohledu ilustrují osudy naší mnohdy těžce zkoušené vlasti a slouží rovněž coby citlivý indikátor sociální péče o válečné invalidy a poškozence. Lidé sem přicházeli především proto, aby nemuseli žebrat nebo živořit v bídě a starobě. Navzdory jisté izolaci obyvatel byla budova včleněna do života Karlína, Prahy a celé země. Nemohla se tedy od dramatických událostí a válek, jichž v 18. a 19. století nebylo málo, uchránit.

 Svébytnou atmosféru jejího života na snímcích zachytil jeden ze zakladatelů moderní české fotografie a po roce 1918 válečný invalida Josef Sudek. Na italské frontě přišel o pravou ruku. V Invalidovně žil v letech 1922-1927.

                                                          *     *     *

Karlínská Invalidovna se několikrát ocitla na rozcestí. Předmětem dlouhého sporu se stala například mezi lety 1919-1923. Třebaže časem více méně polevil, nebyl zažehnán a nabyl spíše podoby latentního napětí.

 Budoucnost povodněmi poškozené karlínské Invalidovny je opět velice nejistá. Řečeno slovy Pavla Heřmánka, autora publikace nazvané „Aby nemuseli nakonec žebrati“, „současnost se odehrává ve znamení potupného opouštění jejích prostor“.

Shromažďoval, třídil a vyhodnocoval získaný materiál, aby jej zpracoval do podoby poutavého čtení, doplněného o unikátní dobové fotografie. Tvořil v naději, že tím snad napomůže „především tomu, aby se na Invalidovnu pohlíželo jako na budovu, kde se po tři staletí žilo, a to i přes všechny obtíže, strázně a trampoty jejích obyvatel“, neboť hrozí, že se z ní „velmi brzy může stát objekt, z něhož možná ke škodě Karlína a celé Prahy život dočista vyprchá a stane se majestátní, rozpadající se ruinou, byť s upravenou čelní fasádou...“

Strozziho odkaz měl dobročinný a veskrze lidský, pozitivní účel. Byl veden však i poněkud přízemní motivací, lidumilným a zbožným skutkem ochránit majetek před ziskuchtivými příbuznými. Nebo se jednalo o dobový zvyk, jak zdůvodnit dobročinnou nadaci?

Jakýpak je asi skutečný záměr těch, kteří o Invalidovně rozhodují v současnosti?

(Knihu v edici Traumata války vydalo Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; tel: 224 810 353 nebo 734 130 356; e-mail: epocha@epocha.cz) 

                                                                                                                Jana Vrzalová

Jan Rataj a Miloslav Martínek

Česká politika 1848-1918

Zápas o obnovu novodobé české státnosti od českých politických počátků v roce 1848-1849 až do vzniku Republiky československé v roce 1918 z interdisciplinárního historicko-politologického hlediska.

Po národním obrození a českém ekonomickém rozmachu v 19. století je vznik samostatného československého státu dalším důkazem úctyhodného výkonu našich předků. Nejde totiž o pouhý výtvor vymodelovaný během konference kabinetně u zeleného stolu ve Versailles.

Zrození Československa, nečekaná rozloha, míra individuálních svobod a politické občanské rovnosti jeho obyvatel byly výsledkem dlouhodobého emancipačního demokratického zápasu představitelů české politiky a v neposlední řadě odvahy zahraničního diplomatického a vojenského odboje za první světové války.

Přítrž české samostatnosti učinila porážka českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Současně byla přerušena kontinuita svébytnosti českého státního, ekonomického a kulturního života. Perzekuce v zemi dobyté katolickými Habsburky, kteří ji integrovali do jimi vytvářeného absolutistického a centralizovaného státu, nejtvrději dopadla na český národ a jeho elity.

Vniveč přišla také moderně koncipovaná ústava českých evangelických stavů Confoederatio Bohemica z roku 1619.

K dovršení absolutistického centralismu rakouských a českých zemí a ukončení české státní samostatnosti de iure a rozvolnění soudržnosti českých zemí došlo za Marie Terezie. Postupem času se české země proměnily v habsburskou rakouskou provincii na okraji zájmu a také v nenahraditelný zdroj financí Habsburků na vedení válek proti Prusku, Turkům, Francii a pro další potřeby habsburského domu.

 K české kulturní emancipaci došlo v průběhu národního obrození. Český barokní patriotismus přešel v osvícenský patriotismus, kdy nezáleželo na tom, zda někdo někam přišel jako cizinec, nebylo podstatné hledisko vlastního původu. Velkým povzbuzením pro zemské vlastenectví se stala korunovace Leopolda II. (vládl 1790-1792) českým králem.

V dobách metternichovského absolutismu, před březnem 1848, šlechta bez ohledu na silnou aktivizaci národních hnutí stále vycházela z hlediska zemského vlastenectví. Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století se na českém zemském sněmu v tomto duchu znovu zformovala stavovská opozice proti vídeňské byrokracii a centralizaci. Nedlouho před březnem 1848 vůdce stavovské opozice v letech 1842-1843, hrabě Friedrich Deym ze Stříteže, formuloval myšlenku, že Čechům přísluší po vymření vládnoucího rodu právo svobodné volby panovníka.

České národní obrození bylo součástí celoevropského modernizačního procesu formování novodobých národů v období vzniku společnosti občanské. Moderní povědomí představuje pospolitost lidí obývajících společné území a spojených jazykem, ekonomikou, kulturou, mentalitou a přístupem k hodnotám včetně historických tradic.

Český nacionalismus měl obranný charakter. Ze všech neplnoprávných národů Rakouského císařství byl právě český národ postupně nejsilnější a nejvyspělejší. Pod vlivem německého národotvorného rozmachu české národní hnutí začalo dříve než u ostatních malých národů a také dříve dosáhlo úspěchu.

Teritoriálním jádrem českého národního obrození byly východní Čechy a Praha. Iniciační centrum tvořila česká část nižší městské střední třídy, zpočátku rovněž zasažené germanizací. Buditelé českého národního povědomí byli katoličtí kněží, úředníci, živnostníci, lékaři, obchodníci, učitelé, literáti a studenti. Jakmile se národní hnutí politizovalo a jeho snahy se propojily s liberalismem a husitskými tradicemi, katolická podpora českého hnutí ustala.

Od počátku české národní hnutí čelilo dvěma nepřátelům současně: reakčnímu protinárodnímu konzervativnímu absolutismu, ztělesněnému císařem Františkem I. a kancléřem Klementem Metternichem, a nadřazenosti a zášti velkoněmeckého nacionalismu německých liberálů. Aby Němcům pohrozila, zvedala česká politika ve chvílích své počáteční slabosti a pozdější nemohoucnosti ruskou kartu.                                                    

Jako rok „jara národů“ je označován rok 1848. Právě on Čechy zformoval v moderní politický národ, vědomý si hodnoty své existence a svých práv.

Zprávy o revolučních událostech ve Francii, o převratech v Neapoli, na Sardinii a v německých státech, přinesly oživení do české společnosti.

Dne 22. března 1848 česká deputace ve Vídni předala panovníkovi tzv. první petici, zatímco Maďaři a Poláci v úsilí o státní svébytnost na Vídeň nebrali žádné ohledy. Zatímco uherské království získalo na Vídni faktickou nezávislost, pokus českých zástupců vídeňská vláda smetla ze stolu. Mohla se totiž rovněž opřít o odpor českých a moravských Němců ke zrovnoprávnění Čechů a o nesouhlas moravských zemských patriotů s obnovou pražského státoprávního centra českých zemí.

Bachovská padesátá léta koncepty federalistické přestavby říše zcela pohřbila. Jednotlivé země neměly charakter politických subjektů, nýbrž pouhých centrálně spravovaných provincií jednotného státu rakouského.

Za Bachova neoabsolutismu, pod tlakem rakouských úřadů, nastala pro české národní hnutí horší situace než v době před revolucí v roce 1848.

V těchto podmínkách čeští konzervativci kladli důraz na vybudování rakousky vlasteneckého dějepisectví coby základu pro vznik celorakouského národního politického uvědomění. Setkali se však s podporou jen u některých starších představitelů národního obrození – například Pavla Josefa Šafaříka, Jána Kollára a Jana Erazima Vocela.                               

Volební systém privilegovaného parlamentarismu habsburské říše byl vytvořen tak, aby nedemokraticky zaručoval privilegia rodu ve stavovské podobě, majetku a vzdělání. Revoluční události v Rusku na počátku roku 1905 přispěly k zesílení tlaku širokých vrstev na zavedení všeobecného volebního práva v Rakousku. V českých zemích se demonstrace za úpravu volebního systému prolínaly s vyhrocenými nacionálními protesty.

Znovu se mohl politicky uplatnit český národní a státoprávní program až po pádu Bachova neoabsolutismu. Základní idea – česká potřeba být součástí velkého státu, který by ochránil malý národ na počátku jeho politické existence před německou či ruskou rozpínavostí – zůstala.

Podobně jako u jiných evropských národů té doby byl součástí české národní ideologie antisemitismus, který však měl své zvláštnosti. Na české národovce působila především těsná vazba židovství v zemích Koruny české na německé liberály, kteří náleželi k úhlavním českým politickým protivníkům. Přechod židů do českého tábora byl na české straně vítán jako kvalifikovaná a zdatná posila v zápase s českými Němci či německými židy, zvláště v ekonomické oblasti.

Než byl v říjnu 1918 deklarován vznik samostatného Československa, musela česká politická scéna ujít ještě notný kus cesty. V samostatném státě měla mimo jiné prokázat schopnost přerodu politického myšlení. Odboj proti habsburské monarchii T. G. Masaryk podle vlastních slov nepojímal pouze coby odboj „proti cizovládě, zlovládě (národní) nesvobodě“, nýbrž jako součást „obecného zápasu o lepší, svobodnější, demokratičtější řád světa“.

Obsáhlá publikace je obzvláště cenná úsilím o co největší objektivnost. Přináší věcná fakta a informace o mocenském, volebním, ústavním a politickém systému habsburské monarchie. Zasazuje je do rámce poznatků o demokratických a autoritářských systémech. Autoři se snažili vyhnout přístupu, který nastiňuje obecně vývojové trendy a souvislosti. Nevynášejí jednoznačné a heslovité hodnotící soudy. Závěry si může každý čtenář vyvodit sám.

Vývoj autoři vnímají v rozporech a konfliktech. Jedním z jejich cílů bylo navrátit současnému čtenáři dějinnou paměť. Je nezbytné vědět odkud a kam jako národ kráčíme. Neporozumíme-li vlastní minulosti, nebudeme-li znát své kořeny, sotva něco pozitivního můžeme předat generacím, které přijdou po nás.

Ratajova a Martínkova kniha umožňuje hledat odpovědi i na palčivé otázky současnosti. Například na to, zda současní čeští politici naplňují odkaz předků, kteří nám vybojovali samostatný stát, zda dostatečně hájí zájmy naší vlasti v Evropské unii, zda dělají vše pro to, abychom si jako národ zachovali hodnoty předané nám předky.

Publikaci vydalo Metropolitan University Prague Press, Metropolitní univerzita Praha, o.p.s., Dubečská 900/10, 100 31 Praha 10; http://www.mup.cz

 

 

 

 

                                                                                                      Jana Vrzalová

 

Martin Novák

Kati Pražského jara

Kniha se věnuje období, kdy v Kremlu seděl Leonid I. Brežněv, jehož vláda přivedla Sovětský svaz a celý tzv. tábor míru a socialismu na pokraj krachu. Ten pak dokonali jeho nástupci.

Dlouhých osmnáct let setrval v Kremlu a v sídle sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu muž, jehož jméno je spojeno s ukončením  veřejné kritiky Stalina, s hospodářskou stagnací v 70. letech minulého století v SSSR, s obrovskými a současně neefektivními investicemi do zemědělství. S jeho osobou se rovněž pojí politika uvolňování napětí s USA, následně vyostřené konfrontace a nebývalý nárůst výdajů na zbrojení, tvrdé potlačování disidentů a opozice.

Pro Čechy a Slováky je  někdejší sovětský generální tajemník strany spojen především s „popravou“ Pražského jara a s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968.

V samotném Sovětském svazu se na jeho éru snadla vlna kritiky v letech Gorbačovovy perestrojky. Tehdy byl označen za jednoho z hlavních viníků nejen hospodářského, ale celkového úpadku SSSR. Jeho době se dostalo   přiléhavého označení – stagnace.

Jaký vlastně byl Leonid Iljič Brežněv, kdysi Chruščovovův oblíbenec? Muž, který později s největší pravděpodobností patřil ke klíčovým aktérům říjnového převratu v roce 1964, jehož cílem bylo svržení N.S. Chruščova, prvního tajemníka strany a předsedy vlády? Co byl zač člověk, jenž svému ochránci později vmetl do tváře, že to byl právě on sám, kdo dopustil vznik kultu vlastní osobnosti? I na tyto otázky autor knihy hledá odpovědi. Zachycuje v ní nejzajímavější a nejdůležitější okamžiky Brežněvovy epochy, které se tak či onak výrazně dotkly osudů zemí Varšavské smlouvy, Československo nevyjímaje.

V knize, v níž autor poprvé přehledně zmapoval celé brežněvovské období nechybí ani podrobnosti dialogu mezi Moskvou a Washingtonem, zmínka a konfliktech s Čínou, o sovětské invazi do Afghánistánu nebo krizi v Polsku v roce 1981. Součástí je příloha s charakteristikami důležitých postav brežněvovského režimu a slovníček některých pojmů, jimž by nejspíš především mladší lidé neznalí tehdejší reality moc nerozuměli. Závěrem pro zpestření uvádí některé vtipy, které v oněch časech kolovaly mezi obyvateli Sovětského svazu.

(Publikaci vydalo Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; tel: 224 810 353 nebo 734 130 356; e-mail: epocha@epocha.cz)

 

                                                                                         Jana Vrzalová

 

Emil Hruška

Aktovky v dějinách

Obyčejný předmět každodenní potřeby, zdálo by se. Jenomže ohlédnutí do minulosti nabízí i jiné, daleko zajímavější a napínavější využití.

Aktovky v dějinách

Aktovka. Luxusní, z drahé kůže na spisy i docela prostá, v níž si naši chudí předci do práce nosívali bandasku s culifindou a krajíc chleba.

Historie aktovek sahá až do středověku. Tehdy ovšem společenská konvence dovolovala nosit tašky výlučně mužům. V 15. a 16. století se staly běžnou součástí i ženského vybavení. Podobně jako muži také ony je nosily připevněné na opasku. Další vývoj je lidem vsunul do ruky. A, ejhle, aktovky byly na světě!

 V uplynulém století v mnoha případech sehrály vpravdě dějinnou roli. Nikoliv svým vzhledem, nýbrž obsahem.

 Aktovka Gabčíkova a Kubišova. Ihned po útoku československých parašutistů na Reinharda Heydricha 27. května 1942, se předměty nalezené na místě činu staly vodítkem pro pátrání po atentátnících. Zajištěno bylo jízdní kolo, plášť, samopal a dvě aktovky, v nichž byly uloženy další věci. Jak se ukázalo, klíčovými pro určení pachatelů i jejich pomahačů se staly právě ony aktovky. Jozef Gabčík tak byl prvním identifikovaným útočníkem na Heydricha.

Jaroslav Falout. Člověk průměrných schopností, zato nadprůměrné amorálnosti a poživačnosti. Od 1. ledna 1919 v hodnosti poručíka působil ve spisovně armádního sboru. O rok později byl povýšen na nadporučíka s výborným služebním hodnocením: „… je disciplinovaný, pilný, při práci nehledí na čas ...“

 Nikoho tedy nepřekvapilo, když byl 15. května 1924 přeložen do spisovny hlavního štábu čs. armády a později se stal správcem kanceláře operačního oddělení hlavního štábu.

Vzorný úředník však vedl dvojí život. Po vysvlečení stejnokroje se měnil v muže holdujícího alkoholu, se sklonem k hazardním hrám a sázením na koníčky. Kde však na pochybné záliby brát, že?! Dluhy rostly... Co zpeněžit, navíc výhodně? Snad důvěrné informace. Jen je umět prodat správnému kupci. Není známo, kolik cest do Německa Falout jako špion uskutečnil. Faktem ovšem je, že zapomenutá aktovka s tajnými spisy v letištní budově ve Kbelích se lajdáckému vyzvědači stala osudnou.

 Nu což, chybička se čas od času vloudí. Ostatně, zaskočila i majora Helmuta Reinbergera, jenž se historicky znemožnil díky vlastní lehkomyslnosti. Mimořádnému bezpečnostnímu režimu podléhaly dokumenty, které měl tento důkladně prověřený kurýr přepravit počátkem ledna 1940. Do Kolína nad Rýnem se vypravil s aktovkou plánů týkajících se útoku Německa na Francii a Holandsko.

 Rozkaz zněl dopravit je na veledůležitou poradu armádních špiček. Jenomže, co čert nechtěl, v Münsteru, sotva 130 kilometrů od cíle své cesty, se zdržel. Potkal totiž kamaráda, majora Luftwaffe Ericha Hönmannse. Následující události připomínaly spíše grotesku s nádechem tragédie.

 To aktovka Eugena Suchoně, významného slovenského hudebního skladatele, který zesnul 5. srpna 1993 v Bratislavě, až patnáct let po smrti svého majitele dala nahlédnout do tajemství, která ukrývala. Byla doslova napěchována zcela výjimečnými materiály, které zejména pro slovenskou kulturu představovaly zásadní počin.

 S nechvalně známým italským diktátorem Benitem Mussolinim je spojen případ jeho údajné záhadné a ztracené aktovky, která se desítky let od konce války zatím bez úspěchu hledá, podobně jako takzvaný štěchovický poklad. V létě 2010 média včetně českých do světa vytrubovala, že Mussolini prý na italském venkově ukryl své tajné deníky, které měl v aktovce při útěku ze země. Podle fám měla obsahovat jeho vzpomínky na tajná vyjednávání se spojenci a korespondenci s Winstonem Churchillem.

 Večer 30. dubna 1943 španělský rybář José Antonio Rey María v moři u jihošpanělského pobřeží objevil mrtvolu britského důstojníka majora Williama Martina. Měl u sebe pozoruhodnou věc: aktovku se strategickými informacemi. Padly do německých rukou a výrazně ovlivnily rozhodnutí vrchního velitelství říšských ozbrojených sil, jehož realizace se stala „jedním z důležitých patníků krvavé cesty druhé světové války“. Co se skrývalo za operací pod krycím označením Mincemeat, v níž takovou roli sehrála aktovka „majora Williama Martina?

 Do dějin zasáhly i další aktovky. Třeba Clause Schenka von Stauffenberga, naditá výbušninami. Legendární zpravodajec kapitán Emanuel Voska v roce 1915 zasáhl do historie případem aktovky dr. Alberta. Mnoho otázek dodnes vyvolává pohřešovaná aktovka filozofa, překladatele a literárního teoretika Waltera Benjamina. A co aktovka tragicky zesnulého Alexandra Dubčeka či Jana Palacha? Nebo…

Víc se lze dočíst v knize s tak trochu detektivními prvky z pera Emila Hrušky Aktovky v dějinách. (Vydalo ji Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; tel: 224 810 353 nebo 734 130 356; e-mail: epocha@epocha.cz)

                                                                    Jana Vrzalová

Václav Vlk

Krvavé dozvuky války

Kniha pojednávající o konci druhé světové války na českém území je od prvních řádků nezvykle upřímná a otevřená. Její autor si rozhodně nebere servítky.

Překvapení. Kapitolu od kapitoly stoupalo. V tom dobrém slova smyslu. Četla jsem dál a dál a přestávala se divit, že autor byl svého času coby signatář Charty 77 „přemístěn“ do „provozů tepelných zařízení“, tedy kotelen. Za vlastní názor sdělený bez obalu člověk občas pyká. Byť je to po čertech nespravedlivé.

Jak asi na zmíněnou publikaci budou reagovat různí „sluníčkáři“ a „pravdoláskaři“ s mnohdy nadpozemskými ideály (nebo snad nechutí vzít na vědomí historické skutečnosti?) poněkud zatemněnou myslí? Kniha pojednávající o konci druhé světové války na českém území se vymyká svým pojetím, neboť důraz klade především na zjištěná fakta, místy pohříchu drsná. Vysvětluje příčiny a následky desítky let starých událostí.  Nebojí se ani horkých témat, k nimž patří například takzvaný masakr v Ústí nad Labem z 31. července 1945 či pochodům smrti a málo známým koncentračním táborům na českém území.

Jako syn JUDr. Václava Vlka, člena odbojových organizací V boj a Předvoj se začal zajímat o česko-německé vztahy a ilegální činnost. Z části seriálu Krvavé jaro 1945, uveřejňovaného v internetovém deníku Neviditelný pes, vznikla i tato kniha.

Skutečné dějiny našeho státu ve 20. století se podle autora, s výjimkou roku 1918, v podstatě neučí. A nebo jen nedostatečně, jak ukazují zkušenosti mnoha členů Českého svazu bojovníků za svobodu. Není se co divit, neboť velice často kritizovali a kritizují, že s politickými zvraty, se změnami vládních garnitur se mění (upravují) dějiny. Málem jako na politickou objednávku. Tak se stalo, že z hrdinů se stali zrádci a zločinci, a naopak.

Podotýká, že dnes si lze v češtině koupit desítky knih oslavujících Hitlera a jeho generály či vojska SS, nebo jen lehce zakrytě oslavná dílka o „německých vojácích a statečném wehrmachtu“. Zatím v sousedním Německu se pořádají výstavy o zločinech nacismu, wehrmachtu a děti se zde učí, co to byl holocaust a nacismus.

Plně s autorem souhlasím, že již dvě desítky let jsme zahrnování články a „dokumenty“ o zločinech Čechů na nevinném německém obyvatelstvu. Tak se stane, že mladí nadšeně, údajně s cílem porozumět minulosti, putují po trase „pochodu smrti“ (odsun Němců z Brna 30. května 1945), aniž mají potuchy o tom, co se v tomto městě za protektorátu dělo.

Přesně v duchu goebbelsovské propagandy o stokrát opakované lži, která se stane pravdou. Představy většiny těch, kdo válku naštěstí nezažili, o jejím konci jsou poněkud zkreslené. Sotva plně dokážeme pochopit, co to znamenalo žít plných šest let pod cizí knutou. Každý Němec byl tehdy víc než vy, kdy navždy mizeli jednotlivci i celé rodiny, po kterých zbylo jen strohé oznámení vylepené na zdi: popraven za schvalování atentátu…

Autor netají, že se pořádala hromadná shromáždění, na nichž Češi „povinně“ odsuzovali Beneše a bývalou ČSR, což mělo předstírat české nadšení pro nacismus. Dodává, že za protektorátu byl skutečný stav všem jasný. Dnes jsou mladí Češi ochotní věřit, že na ona shromáždění Češi skutečně chodili dobrovolně a nechápou, že nejít mohlo znamenat vystavení jízdenky do koncentráku či na popraviště.

Obsáhlou pasáž autor věnuje pochodům a transportům smrti. Aby si čtenář, ovlivněný články a knihami o „brněnském pochodu smrti“, mohl učinit vlastní názor, předkládá dobové dokumenty i výpovědi pamětníků doplněné archivními snímky. Na jejich základě rovněž rozebírá výbuch muničního skladu v Krásném Březně a tzv. ústecký masakr z 31. července 1945. Dokládá skutečnosti, které se podle jeho mínění ve verzi o „českých zločinech“ pro zvýšení dojmu a matení čtenářů záměrně zamlčují.

Zabývá se také datem, kdy se slaví konec války. Připomíná, že její poslední výstřely v Evropě padly v Čechách u Milína a osady Slivice 11. a 12. května 1945. Ani to však ještě neznamenalo, že všichni příslušníci wehrmachtu a zbraní SS odevzdali zbraně. „Ve skutečnosti Sověti od jara do léta 1945 nejprve odzbrojili a pak odvedli z českých zemí do zajetí 900 000 ... německých vojáků.“

Autor připomíná, že „tabuizace bílých míst historie na jedné straně přinesla zákonitě mytizaci historických událostí na straně druhé. Tento jev je obzvlášť patrný v interpretaci událostí v Ústí nad Labem 31. července 1945.“ Varuje před zapomínáním či zkreslováním historie, jelikož to pro budoucnost může mít dalekosáhlé negativní důsledky. Paměť potřebujeme, ať už je jakákoliv.

Svůj názor shrnuje: "Nějak se postupně ztratily z paměti bojovníci odboje, pak povstalci, nakonec i mnoho nepohodlných partyzánů, o západních letcích a pěšácích nemluvě. A mnozí dodnes vyprávějí …  pohádky, jak jsme nebojovali a kolaborovali. Můj otec dostal nejprve za věrnost a statečnost medaile a pak rozsudek 12 let vězení ve stalinistickém procesu.“

Pod značkou COSMOPOLIS vydala Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7,  www.grada.cz

                                                                                                Jana Vrzalová

Miloš Hořejš, Jiří Křížek

Zámek s vůní benzínu

Kniha sleduje prvních pět dekád automobilu od jeho zrození v čase průmyslové konjunktury rakouského soustátí po druhou světovou válku. Tehdy se, „paradoxně až přispěním nacistické propagandy začala fakticky prosazovat idea lidového auta jako prostředku hromadné dopravy“.

Snad málokterý z vynálezů moderní doby za posledních sto třicet let životy lidí ovlivnil tak jako automobil. 

Na auto, které je pro většinu současníků  nezbytnou součástí každodenního života,  široká veřejnost zpočátku nahlížela jako na přepychový prostředek zábavy a rozptýlení nejvyšších vrstev, který běžnému člověku přináší spíše materiální škodu, dopravní nepříjemnosti a ohrožuje jeho zdraví. Ať už byl postoj jednotlivců k němu jakýkoliv, nic to nemění na faktu, že ve dvacátém století se automobil stal jedním z určujících znaků civilizace a symbolem pokroku a moderní orientace.

Při svém návratu z válečného exilu prezident T. G. Masaryk odmítl kočár a po zkušenosti z USA k jízdě Prahou zvolil automobil. V prosinci 1918 jej městem vezl vůz Laurin & Klement. Obecné předsudky vůči automobilu se tím však v čerstvě zrozené republice odstranit rozhodně nepodařilo. To císař František Josef  I., jehož vláda pokrývá počátky automobilismu v Rakousku-Uhersku, měl k technickým novinkám vztah víc než odtažitý. Třebaže ho tak trochu  lišáckou lstí anglický král Edvard VII. přiměl do auta usednout a svézt se, po jízdě se císař nechal slyšet: „Bylo to docela hezké, ale moji koně jsou mi přece milejší.“

Propagátory technického pokroku – tedy i automobilismu a letectví – se stala řada příslušníků šlechtických rodin. Možná udiví, že šlechtický motorista se zpravidla choval velice ekonomicky: auta si pořizoval a prodával s rozvahou podle aktuální finanční situace velkostatku a rodinného účtu. Sloužila ve dnech všedních i svátečních. Postupně si cestu našla rovněž na události méně příjemné – na pohřby. Fotografie zachycují auta pro zesnulé i vozy smutečních hostů.

Po získání prvních zkušeností s auty je česká šlechta zařadila také do zázemí svých zámků, hospodářských dvorů a průmyslových podniků, zejména pivovarů a cukrovarů. Rovněž v těchto případech majitel obvykle myslel přísně ekonomicky. Dokazuje to kupříkladu přípis colloredo-mannsfeldské ústřední pokladny a osobního sekretariátu v Dobříši z roku 1924, který upravuje používání vozidla pro služební účely: „Automobil nechť slouží v prvé řadě pro služební jízdy vedoucího úředníka a dále dle jeho disposic též pro služební jízdy úředníků ostatních do vzdálených míst velkostatku. Z důvodů úsporných buďtež takové jízdy dle možnosti spojovány s jízdou služební vedoucího úředníka.“

Zvláštnímu postavení se těšili šoféři. Jednak pro blízký vztah k zámeckým pánům, jednak pro poměrně velkou erudici. Dokonce pro ně byla vydána zvláštní „metodická“ příručka, udělující rady, jak se chovat a starat o své zaměstnavatele i vůz: správně se oblékat, dodržovat předpisy, pečovat o životnost a výměnu pneumatik, čistit vůz a provádět drobné opravy atd. Na šoféra se kladly vysoké nároky. Musel být diskrétní, galantní a vykazovat základní znalosti cizích jazyků. Pamatovalo se také na posílení vzájemné důvěry mezi pánem a řidičem.

Řidič současnosti zpravidla během jízdy spoléhá na GPS a nezatěžuje se hledáním v mapách. Pro případ, že by snad někoho z čtenářů napadlo zahodit „škatuli“ s GPS a k historickému vozu si pořídit dobou a stylem odpovídající navigaci – tedy staré automapy - věnovali autoři obsáhlou pasáž těm historickým -  „země české, moravské, slezské, ba i slovenské a podkarpatoruské“, doplněnou o ukázky starých skvostů, které samy o sobě představují pozoruhodné umělecké dílko.

S rozvojem automobilismu úzce souvisela i móda. Pro každou příležitost měl být šofér zaměstnavatelem vybaven speciálním oblečením. Důraz se kladl nejen na čistý vůz, ale také na stylovost šoférovy livreje. Nejdříve v časopisech určených pro motoristy i motoristky se začaly objevovat inzeráty módních firem a výrobců doplňků. Dlužno dodat, že stěžejním účelem oděvů prvních motoristů rozhodně nebyla elegance, nýbrž zcela praktická ochrana před nepřízní cesty. Autoři to s humorem popisují následovně: „První ochranné masky a štíty na obličej nám dnes evokují spíše ochranu před morovou epidemií z doby baroka než moderní sportovní doplněk. Připočteme-li k tomu zvířený prach, rachot stroje, tu a tam stříkající horký olej nebo vodu, nelze se divit vyděšeným venkovanům, kteří vítali první motoristy nikoli chlebem a solí, ale kamením.“

V naší zemi má motorismus vpravdě letitou tradici. Ustavující valná hromada Českého klubu motocyklistů  se konala v únoru 1904 a v březnu téhož roku proběhla ustavující valná hromada Českého klubu automobilistů. O šest let později oba kluby splynuly a působily pod názvem Český klub automobilistů. Jeho členskou základnu i po vzniku Československé republiky tvořili rovněž příslušníci bývalé šlechty. Nikoliv už ve vedoucích funkcích.

Automobily se objevily také ve Velké válce. Vojenské správě je zpravidla k využití nabídli dobrovolníci. Vojenské řády majitelům nabízely nemalé výhody. Náplní příslušníků automobilových sborů bylo zajišťování nejrůznějších úkolů. Například dodávání proviantu velitelskému štábu, spojení s telegrafními stanicemi, přeprava členů štábu.  Podle autorů ostych účastnit se vojenského konfliktu v roli šoférů ztratili rovněž zástupci nejvýznamnějších aristokratických rodin monarchie. Jejich vztah k automobilům byl zjevně tak těsný, že překonali i letitý zaběhlý stereotyp účasti šlechticů v jezdeckých plucích.

Za druhé světové války se automobil stal běžnou součástí vybavení armádních jednotek. S jistým resentimentem šlechta vnímala službu u tankových jednotek, které s určitou dávkou představivosti mohly připomínat jezdectvo. Odvodům do wehrmachtu podléhala i řada mladých příslušníků šlechtických rodin, jimž bylo přiznáno německé občanství. V tankových jednotkách sloužili třeba Ervín Maxmilián Nostitz a jeho bratr František Bedřich. První zahynul  v ruském zajetí a druhý padl ve východním Prusku. V protikladu k nim autoři zmiňují velitele perutě britského letectva Františka Ferdinanda Colloredo-Mannsfelda (1910-1944) a dalšího velitele perutě jménem Manfred Maria (Beckett) Czernin (1913-1962).

Hořejš i Křížek ke zpracování tématu přistoupili zeširoka, takže díku tomu čtenář dostává ucelený obraz o podílu šlechty na rozvoji automobilismu. Neopomněli ani architekturu, tedy výstavbu garáží na zámcích a v podzámčí. Přidali snímky havárií, které se nám v porovnání s těmi, jichž jsme svědky na našich silnicích dnes, jeví jako docela mírné. Fotografie nehody Tatry 77 Adolfa Dubského, majitele zámku Žadlovice, která nedopadla dobře pro povoz a jeho náklad, přičemž řidič vyvázl bez zranění, se nám s odstupem desítek let jeví spíše jako dětská srážka. Z povozu zůstaly jen kusy dřeva vhodné leda tak na zátop.

Zvláštní kapitolu věnovali ženám za volantem a dětským hračkám  v podobě autíček a motoristické literatuře v zámeckých knihovnách.

Z překrásně graficky ztvárněné knihy doslova vane nadšení, s jakým se oba do uvedeného tématu pustili. Je zjevné, že je jejich srdeční záležitostí, k níž dokážou přistupovat s nadhledem i s notnou dávkou smyslu pro humor. Kniha poučí i pobaví,

Nemám řidičák ani auto. Ani tato, pro mnohého současníka zcela nepochopitelná skutečnost, nic neubírá na mém zájmu o všechno, co má čtyři kola a volant. Především o stará vozidla a vše, co s nimi nějak souvisí. Publikace Zámek s vůní benzínu touhu po informacích o této lidské vymoženosti uspokojuje měrou víc než vrchovatou.

Publikaci vydala Mladá fronta a. s.; Mladá fronta a. s. - divize Knihy,  Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4-Modřany;  www.mf.cz; www.kniha.cz 

                                                                        Jana Vrzalová

Miloš Hořejš a kol.

Aristokrat s duší závodníka

Nejen životní osudy Jiřího Kristiána Lobkowicze, automobilového závodníka. Kniha obsahuje pozoruhodné kapitoly z dějin české aristokracie a automobilismu.

Na několika věhlasných tratích Evropy se ve dvacátých a třicátých letech minulého století jezdily mezinárodní závody kategorie Grand Prix. Mezi nimi figurovala rovněž závodní dráha AVUS v Berlíně. Trať, která ve své době představovala synonymum závodního motoristického, především automobilového sportu. Dne 22. května 1932 se stala osudnou zmíněnému příslušníkovi prastarého českého šlechtického rodu. Jeho smrtí tehdy skončila slibně se vyvíjející závodnická kariéra.

Obsáhlá publikace, doplněná o řadu dobových snímků zapůjčených také ze soukromých archivů, je druhým edičním počinem Národního technického muzea k problematice životního stylu tzv. vyšší společnosti u nás ve spojitosti s automobilismem.

Nabízí široký a dlužno dodat zvláště pro nezasvěcené čtenáře v mnohém objevný exkurz do doby první republiky i historie uvedeného rodu. Ukazuje, jak se šlechta po rozpadu Rakousko-uherské monarchie vypořádala se ztrátou svého výsadního postavení u dvora, kdy přišla o možnost používat své odvěké tituly, a navíc ji ekonomicky výrazně postihla první pozemková reforma, jak přijala vznik Republiky Československé. Kupodivu se v nových poměrech dokázala docela dobře zorientovat a přicházela dokonce s inovativními způsoby podnikání a obecně nakládáním s majetkem.

Jak konstatuje Miloš Hořejš, navzdory své větší otevřenosti vůči společnosti však v době první republiky zůstala zvláštním sociokulturním fenoménem rovněž díky vazbě na tradice a rodová sídla. „Tradice stála i za jasnými stanovisky šlechty v době, kdy bylo Československé republice nejhůře. Tolik kritizovaná konzervativnost a stavovské závazky, které měšťanská společnost považovala za pouhé středověké harampádí, ukotvenost a pevnost jejího smýšlení se naplno ukázaly během událostí spojených s okupací českých zemí i s koncem druhé světové války a s nástupem komunismu po roce 1948.“

Ať už na tehdejší šlechtu nahlížíme jakkoliv, její významný podíl na propagaci automobilismu to nijak nesnižuje. Stejně tak je neoddiskutovatelný fakt, že za znaky šlechtictví se považovalo užívání českého jazyka, že nemálo aristokratů podporovalo vlastenecké podniky, umění, projevovalo zájem o chudinskou péči.

 Čtenáři se dostává do rukou kniha, která je hmatatelným důkazem interdisciplinárního přístupu, jehož bylo při tvorbě použito. Prolnuly se v ní příspěvky historiků dějin techniky, dějin hospodářských, uplatnily se metody dějin všednodennosti a další postupy a pohledy. V tom je výjimečná a netradiční. V podstatě si při jejím čtení na své přijde každý: milovník automobilismu, techniky, módy i člověk, jehož koníčkem je studium druhého odboje...

 Z nejrůznějších příčin má asi většina z nás představu o šlechtě poněkud zkreslenou. Předkládaná fakta možná mnohé přimějí k zamyšlení, k pozměnění názorů. Publikace dává nahlédnout do jejího běžného života tak, jak ho příliš neznáme.  Autoři se však dali pozor, aby šlechtu neglorifikovali, neidealizovali. Striktně se drželi faktů, na jejichž základě si každý může učinit vlastní úsudek.

 Například ukazují Josefinu Lobkowiczovou se synem Jiřím Kristiánem v roce 1916 mezi vojáky v lazaretu v Praze na Smíchově, kde působila jako dobrovolná zdravotnice. Její manžel Bedřich měl velký smysl pro umění. Nakupoval díla českých výtvarníků a byl členem kuratoria České galerie, již finančně podporoval. Rovněž působil v České lesnické jednotě a Národní besedě. Politicky navázal na svého otce coby ochránce českého historického práva a horoval pro legitimního českého krále.

Po vzniku Československa se stýkal s elitou nového státu a snažil se proniknout do politiky. Jak uvádí Jan Němec, ani přátelství s Janem Masarykem, styky s prezidentem a dalšími špičkami republiky, jej počátkem září 1919 neuchránily před zatčením za spoluúčast na přípravě údajného monarchistického spiknutí. Později se ukázalo, že šlo a blamáž, jež nový stát politicky i hospodářsky dost poškodila.

V souvislosti se smrtí Jiřího Kristiána Zdeněk Hazdra připomíná slova historika Josefa Pekaře, která si zapsal do svého deníku: „22. 5. (1932) zabil se na závodišti automobilů v Berlíně kníže Jiří Kristián Lobkovic, 25 let. Jel, aby dobyl vítězství české a vlajce státní, aby Kde domov můj zněl z amplionů nad tisíci Němců.“

Ve třicátých letech minulého století se ukazovalo, že vliv šlechty zdaleka nevymizel. „Na jedné straně její početný tábor inklinující k němectví vystupoval s čím dál větší otevřeností nepřátelsky proti Československu. Jeho stoupenci přitom neváhali využít … kontaktů na své britské protějšky razící politiku usmiřování hitlerovského Německa, jehož vůdce navíc někteří z nich obdivovali. Na druhé straně se v českém prostředí zformoval tábor loajální, pro česky orientované šlechty, která vstoupila do veřejného života prohlášením věrnosti českým zemím a českému národu v osudných letech 1938 a 1939, s čím souviselo i odhodlání signatářů bránit svoji vlast, resp. sdílet s českým národem jeho osud.“

 K české národnosti se vždy hlásila i Josefina z Lobkowicz. Věrná ji zůstala také za protektorátu. Nacisté jí a ostatním česky smýšlejícím Lobkowiczům a dalším stejně orientovaným rodům zabavili majetek. V Hoříně u Mělníka, kde žila, tajně přechovávala partyzány a v revolučních dnech května 1945 neváhala na štíty domu vyvěsit československé státní vlajky, třebaže Němci dům ještě neopustili. Za činnost v době okupaci ji ocenil i místní národní výbor.

  V jiném části knihy Miloš Hořejš zmiňuje Oldřicha Ferdinanda Kinského (1893-1938), rovněž automobilového závodníka. Jeho veřejnost zná spíše jako člověka, jenž se podílel na rozbití republiky, k níž měl odmítavý postoj. Na rozdíl od svých příbuzných z Chlumce nad Cidlinou či Kostelce nad Orlicí vystupoval v posledních měsících první republiky proti československému státu. „Nemalou měrou tak přispěl k připojení Sudet k německé říši.“

Naproti tomu Dalibor Státník podle dobových vzpomínek Jiřího Kristiána Lobkowicze  vykresluje jako demokrata a především Čecha, československého reprezentanta. Sport byl jednou z možných manifestací vlastenectví a podle tehdejšího ideálu fair play byl doplňkem ideální osobnosti. České slovo uvádí: „Jiří Kristián Lobkowicz stal se v posledních dvou letech nejpopulárnějším čs. automobilovým závodníkem...“

 Vladimír Lím, jeho spolužák z pražského Akademického gymnázia o něm soudil, že „jeho poměr k ostatním spolužákům a žákům ústavu byl dán upřímným kamarádstvím a srdečnou kolegialitou. … Své národní cítění hrdě hájil i v kruzích západní aristokracie.

…. zvláště na Mělnicku byl milován veškerým obyvatelstvem pro svoji velikou dobrotu a obětavou lásku ke svým známým. … byl to opravdu kavalír srdcem duchem … obětavý přítel studenstva, skautů a sportovců a vzorný vlastenec.“

Mělnické rozhledy z června roku 1932 o něm napsaly, že „díky svojí povaze, která mu dovolovala hledat si společnost v prostředí, jež jeho kruhům zdálo se nedůstojným bývalého šlechtice“, mladý Lobkowicz srostl s Mělníkem a pomáhal všem, kdož pomoc potřebovali a kde šlo o dobrou věc. „Žijeme, bohužel, v takové době, že ti, kteří znají jen sebe, jsou odhodláni každou štědrost prohlašovati za výstřednost, ale tato „výstřednost“ získala zesnulému v našem městě takových sympatií, jakých si zasloužil.“

 Jiří Kristián Lobkowicz se bezprostředně po své tragické smrti stal legendou (ať už zaslouženě či nikoliv), kterou spoluvytvořili jeho motorističtí kolegové, hluboce zasažení tragédií na berlínském okruhu AVUS. V tištěném soutěžním programu Memoriálu se po celou dobu jeho existence věnovala část J. K. Lobkowiczovi jako vzoru československého sportovce, hrdého Čecha a vlastence, chloubu našeho motorového sportu. To věru není málo.

 (Publikaci vydala Mladá fronta a. s. ve spolupráci s Národním technickým muzeem.  Mladá fronta a. s. - divize Knihy; Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 – Modřany; e-mail: prodej@mf.cz; tel.: 225 276 195; www.mf.cz; www.kniha.cz)

 

 

 

                                                                                     Jana Vrzalová

Jana Martínková

Moravskotřebovský zpravodaj

Sborník textů J. Martínkové, publikovaných v Moravskotřebovském zpravodaji

"Fascinovala znalostí historie regionu," těmito slovy Jan Vermousek, jeden z členů Komise památkové péče v Moravské Třebové, v níž dlouhodobě působila, charakterizoval PhDr. Janu Martínkovou, autorku textů zveřejněných v průběhu let v Moravskotřebovském zpravodaji. „Spolupráce s ní jako profesionálkou byla perfektní,“ nechal se slyšet František Matoušek z téže komise.

Coby důkaz jejich tvrzení může posloužit sborník textů, které i člověku, jenž do uvedeného města nikdy nevkročil, nabízejí srozumitelný, plastický a velice poutavý obraz jeho (ne)dávné minulosti.

Moravská Třebová druhé poloviny roku 1905 žila ve znamení vzepětí německého nacionalismu a dělnického hnutí. O několik desítek let později, v důsledku nahromaděných problémů ve vztahu vlády k národnostním menšinám, německého nacionalismu, posíleného henleinovskou propagandou, moravskotřebovští Němci vítali zájem Říše a Adolfa Hitlera, který se stavěl do role jejich ochránců a prosazoval právo na jejich sebeurčení.

Třebaže ve městě nežila početná židovská komunita, stopy po ní zde zůstaly. Jednou z mála dochovaných památek na její někdejší představitele je hrob příslušníků rodiny Nettlovy, Lichtensteinovy a Fischerovy s pamětní deskou obětí holocaustu.

Česká menšina tvořila v Moravské Třebové jen zlomek obyvatelstva. Jak Martínková uvádí, podle výsledků sčítání lidu v roce 1910 to bylo pouhé procento, o jedenáct let později pět procent. Podle pamětníka F. Bezděka se ještě v 90. letech 19. století Češi a Němci dokázali společně bavit. V té době prý zde byly ke koupi také české kalendáře a pohlednice. Změna nastala až koncem století. 

Autorka svá vyprávění o městě doplňuje o zajímavá a pro nezasvěcené nová fakta. Tak například v jednom z Příběhů z muzejního depozitáře, které jsou vítaným zpestřením jejich cest do minulosti, je uveden německý text československé hymny, vydaný 1934, který je v muzeu i s notovým záznamem uložen. Zřejmě šlo o školní pomůcku, která se věšela na tabuli nebo na stěnu. 

Když František Žáček chystal koncepci sborníku textů Jany Martínkové, rozhodl se seřadit je do pěti kapitol, zahrnujících  množství témat. Kromě obecné historie města se čtenář dozví, kdo patřil k jeho významným osobnostem, jak  zde obyvatelé trávili sváteční chvíle, pozná zdejší vánoční pověry a zvyky včetně historie pečení vánočky. První zmínka o ní pochází ze 16. století. Od 18. století si ji lidé pekli doma sami. Protože je vánočka nedílnou součástí vánočních svátků, doplnila autorka své vyprávění o domácí recept na ni.

Součástí textů jsou rovněž průpovídky o moravskotřebovských kuriozitách, načerpané z dobových podkladů, či pestře vykreslená minulost tamního poštovnictví.

I člověk, který se v tomto městě nenarodil a nemá k němu tudíž bližší vztah, po jejich přečtení možná zatouží je navštívit. Sborník jej poučí i pobaví díky lehkosti, odstupu a eleganci pramenící z hlubokých odborných vědomostí, které autorku při psaní vedly.

Příběh z muzejního depozitáře XV. Obraz Svaté rodiny, datovaný do prosince 2014, je jejím posledním článkem ve zpravodaji. Jana Martínková, která zemřela po těžké nemoci v pouhých sedmapadesáti letech 22. července 2015, v jeho závěru píše: „S přáním krásně prožitých vánočních svátků a všeho dobrého do roku 2015 a následujících se s vámi loučí Vaše jm.“

Bohužel, rozloučila se navždy. Kromě jiného po této držitelce Ceny města Moravská Třebová za rok 2008 za jeho zviditelnění jako památkové rezervace na celostátní úrovni, zůstala pro budoucnost přístupná její práce v podobě textů srozumitelných i laické veřejnosti, a zredigované texty z odborných seminářů.

Sborník textů vydaly v roce 2015 Kulturní služby města Moravská Třebová, Svitavská 18, 571 01 Moravská Třebová 

                                                                        Jana Vrzalová

František Emmert

Mobilizace 1938: Chtěli jsme se bránit

Jsme národ hrdinů nebo zbabělců, kteří se neumějí bít za svobodu vlastního národa? Měli či neměli jsme se v roce 1938 se zbraní v ruce postavit nacistickému Německu? Proč nás Anglie s Francií v září onoho roku v Mnichově zradily? Pomohl by nám Sovětský svaz?

Řadu dalších otázek si v souvislosti s inkriminovaným rokem klade již několik generací, protože trauma z potupného mnichovského diktátu v nich přežívá. Tato historická zkušenost zřejmě patří k těm nejbolestivějším, které jsme jako národ v novodobých dějinách podstoupili. Jak podotýká autor, navzdory následujícím dramatickým událostem právě září 1938 spojené s mobilizací a poté s Mnichovem zůstává zásadním mementem a současně dosud neuzavřenou kapitolou. Na nemálo klíčových dotazů nenacházíme uspokojivé odpovědi.

V osmatřicátém naši předci stáli na prahu válečného konfliktu se zničujícími důsledky. Pamětníci vzpomínají, že atmosféra naprosté názorové jednoty a nadšení obyvatel bránit svou republiku, se tenkrát v září osobně dotkla snad každého tehdy žijícího dospělého. 

Svědčí o tom v knize použité dobové fotografie, z nichž mnohé nejsou všeobecně známé. Neobvyklou, nicméně velice zajímavou formou, autor čtenáře vede po stopách tehdejších událostí. Promyšleně sestavenými texty, doplněnými tabulkami, mapkami, poznámkami a různými zajímavostmi včetně nejnovějších poznatků, podává ucelený obraz tragédie, která náš národ postihla. Můžeme hledět do tváří aktérů oněch dnů, z nichž lze vyčíst, co prožívali. Můžeme v nich také hledat odpovědi na otázky, které nás nepřestávají znepokojovat.

Mnichov v nás rezonuje natolik, že například po vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 do Československa se nejen pamětníkům vybavilo 30. září 1938. Určitá část společnosti na události staré desítky let nahlíží jako na paralelu: akceptace mnichovského diktátu a moskevského protokolu, druhá republika a normalizace...

Jaké šance na úspěch jsme v osmatřicátém měli? Nebylo nejzákladnější přirozeností a povinností se bránit bez ohledu na důsledky, i kdybychom válku prohráli? Posílila by prohraná válka sebevědomí naší společnosti v dalších desetiletích? Stálo by takové posílení kolektivní hrdosti a charakteru za všechny předpokládané oběti a možná ještě krutější nacistickou okupaci?

Republika Československá se ve 20. a 30. letech minulého století musela spoléhat především na mezinárodněpolitické zajištění a také na vlastní silnou armádu. Autor k tomu poznamenává, že „budování nové armády podle francouzského vzoru ... se v roce 1938 ukázalo jako její zjevný nedostatek. Podobně jako francouzská armáda totiž byla připravována na minulou válku a nikoliv na tu nadcházející“. Protivník byl na konci 30. let připraven o poznání lépe! Přitom pro výstavbu schopné armády měla první republika velmi dobré podmínky. Po Rakousko-Uherské monarchii zdědila perfektně vybudovanou dopravní infrastrukturu, hlavně železniční síť, měla kvalitní systém školství, který kladl důraz na technické obory atd. Navíc její obrněné jednotky, nazývané „útočnou vozbou“, které v roce 1938 tvořily základ rychlých divizí, měly ve výzbroji kromě obrněných automobilů a tančíků rovněž moderní lehké tanky LT-34 a LT-35 s kanonovou výzbrojí. Naproti tomu německé lehké tanky PzKpfw I z hlediska své palební síly byly spíše tančíky. 

Ať už na tragické období roku 1938 nahlížíme jakkoliv, faktem zůstává, že bránit jsme se chtěli! Mobilizaci československé armády v září toho roku předcházel několikaměsíční boj za udržení našeho pohraničí, v němž sílilo sudetoněmecké separatistické hnutí. Události směřující k otevřenému pokusu o puč s prvními mrtvými byly od počátku režírovány z hitlerovského Německa. Sudetoněmecká strana (SdP) v letech 1937 a 1938 prošla rychlou a úplnou nacifikací. O fanatismu jejích členů podávají důkaz rovněž dobové snímky. Na karlovarském sjezdu koncem dubna 1938 se otevřeně přihlásila k Hitlerovi a nacistické ideologii. Dokonce vznesla požadavky na její volné šíření na území Československa!

Nesmíme zapomínat také na další skutečnosti. Například, že Sudetendeutsches Freikorps (SdFK) představoval ozbrojenou záškodnickou formaci, složenou ze sudetoněmeckých uprchlíků, vzniklou 17. září 1938 na Hitlerův příkaz na území Německa. Byla financována z rozpočtu wehrmachtu. Velitelem byl jmenován Konrad Henlein, jeho zástupcem K. H. Frank.

Z pohledu československého práva bylo vše, co následovalo na domácí půdě po 30. září 1938 neplatné od samého počátku včetně akceptace podmínek tzv. mnichovské dohody. Díky tomu mohla být v červenci 1940 v Londýně ustavena československá prozatímní vláda. Té jako jediné „náležela veškerá právní i politická legitimita zastupovat československý národ a byla kontinuálním nástupcem poslední legální vlády generála Jana Syrového z 22. září 1938“.

Trvalo šest dlouhých let, než se jí, čs. zahraniční armádě a domácímu odboji po boku spojenců podařilo dosáhnout obnovy Československé republiky v jejích předmnichovských hranicích - s výjimkou Podkarpatské Rusi. Během druhé světové války zahynulo více než 320 000 Čechoslováků. Otázka, „zdali všem těmto obětem mohla zabránit osamocená obranná válka proti Německu v říjnu 1938 nebo naopak, zdali by … přinesla oběti ještě mnohem větší, zůstává otevřená a bez odpovědi“, uzavírá svou knihu František Emmert.

Publikaci vydalo nakladatelství František Emmert, Arménská 7, 625 00 Brno-Bohunice

                                                               Jana Vrzalová

Jaroslava Skleničková

Vzpomínky mě stále tíží

Život tehdy šestnáctileté dívky Jaroslavy Skleničkové děsivě poznamenal 10. červen 1942, kdy došlo k vyhlazení obce Lidice. Posléze se k tomu přidaly týdny a týdny v koncentračním táboře Ravensbrück.

 

Nová kniha vydaná Památníkem Lidice je autentickou výpovědí nejmladší přeživší lidické ženy Jaroslavy Skleničkové (narozené 27. 3. 1926). Každý čtenář spolu s autorkou si klade stejné otázky: „Proč museli být popraveni nevinní lidičtí muži? Proč byly zavražděny lidické děti…? Proč?“ A klade si mnoho dalších otázek, spojeným s lidským utrpením, znásobené nesmyslnou válkou a jejími zvěrstvy.

„Události, které následovaly po 10. červnu 1942, se odehrály velice rychle.

Nacisté zničili celé rodiny, i tu naši.

Vzali nám vše, i jména.

Zůstaly nám jen vzpomínky.“

Setkala jsem se s touto ženou s tmavýma jiskrnýma očima na křtu knihy a při oslavě jejích 90. narozenin 30. března 2016 v Památníku Lidice. V uších mi dodnes znějí její slova: „V noci mne do nedávna budily temné vidiny lágru, černočerné můry… Hodně mně pomohlo, že jsem se z těch hrůz mohla vypsat ve svých knihách… Díky za to.“

Náhodně vybraný úryvek z knihy mluví sám za sebe: „Vánoční svátky jsme si v lágru bez tatínka nepřipouštěly, vždyť se ani nebylo na co těšit. Všechny dny byly stejné. Pouze neděle se dala poznat podle toho, že se nepracovalo. Žila jsem ze dne na den. Jediné, co mne zajímalo, bylo, co budu dnes jíst, jaký je den či měsíc. Nebyl důvod, stejně jsme nevěděly, kdy tomu bude konec…“

Čtenáři této knihy nejenže sledují pohnutý osud hlavní hrdinky, ale mohou sledovat řadu osudů vedlejších postav, jako je například jedenáctiletý sirotek Václav. Ale ruku na srdce: nejsou vedlejší postavy vždy i těmi hlavními? Vždyť ti, kteří lemují naše osudy a ovlivňují je, stávají se chtě nechtě těmi podstatnými postavami našich životů.

Návrat z koncentračního tábora by se nezasvěcencům zdál jen a jen radostný. Ale pro Jaroslavu Skleničkovou to nebylo tak jednoduché.  Naučit se žít v normálním každodenním mírovém rytmu? Ano, to co pro jiné bylo samozřejmostí, pro člověka, který prošel lágrem, bylo komplikované, ba velmi těžké.

 „Když se nad tím dnes zamyslím, byla jsem rozpolcená. Vrátila jsem se s rozhledem a tvrdě prožitým lágrovým životem, se zkušenostmi jako nejméně třicetiletá žena, ale v civilní skutečnosti mně bylo pořád šestnáct jako v dvaačtyřicátém roce. Měla jsem být šťastná, vždyť jsem se dočkala svobody, ale jak se radovat, když jsem přijela na tatínkův pohřeb? Nechápala jsem, jak se někdo může vesele smát. Nechápala jsem spolužačky ze školy, které se toužily jen bavit a dělat si legraci z chlapců… Dobu bezstarostného mládí jsem v lágru přeskočila, ocitla jsem se nepřipravená v neznámém světě.“

Kniha je cenná autentickým pohledem ženy, která proti své vůli musela projít kalvárií, o níž píše věcně, bez sebelítosti, hluboce lidsky, jinak řečeno, s plným srdcem. Podtext knihy je navzdory líčení hrůzných reálií války a lágru optimistický. Odzbrojí vás a vaše starosti se stávají jen málo podstatné.

Knihu doprovází fotografická příloha. Fotografie jsou z archivu autorky, svými příspěvky ji obohatili i Památník Lidice a Martin Homola.

Předmluvu ke knize napsala dcera této lidické ženy Jitka Pečová – Skleničková. K vydání knihu pečlivě připravila Jana Vrzalová. Vydavatelem je Ivan Ulrych – Nakladatelství VEGA-L.

                                                                                                    Heda Bartíková

Dalibor Vácha

Bratrstvo

Všední a dramatické dny československých legií v Rusku (1914-1918).

Studujeme-li dějiny, obvykle vidíme především velké bitvy, snažíme se zapamatovat si významná data a jména vojevůdců. V důsledku toho nám z mysli zcela vypadlo, že i tehdy se osudy nejen naší země proplétaly s příběhy obyčejných lidí. Výjimkou nejsou ani čs. legie v Rusku.

Byly složeny z mužů, kteří měli své plány, svá předsevzetí, měly vlastní tužby, vlastní problémy. Ve stínu bojů, jimiž prošli, asi málokoho napadne, co jedli, co dělali ve volném čase, pokud nějaký vůbec měli, jak navazovali kontakty s místními obyvateli, jak vnímali všudypřítomnou smrt, nemoci, zranění. Autor nabízí neobvyklý pohled a možná pro někoho i nečekané odpovědi na dané otázky. Vymykají se tomu, co jsme až doposud, vyjma zveřejněných soukromých deníků legionářů, o legiích četli. Zabývá se totiž především všedními dny, počínaje létem 1914 a konče předjařím roku 1918.

Autorovým záměrem bylo ukázat dosud málo známou stránku legionářské historie i válečného konfliktu. Samotná bitva, byť jakkoliv slavná, sice možná představuje nejdramatičtější kapitolu války, avšak rozhodně ne jedinou. Je docela možné, že vůbec nepatří k nejzajímavějším.

Otázky, které autor ve své práci nastolil, jsou na hony vzdáleny těm, které žákům zpravidla klade učitel dějepisu. Ty Váchovy jsou formulovány především ve smyslu, co muži jedli, jak si jídlo obstarávali, kde se koupali...

Sarajevský atentát, rakousko-uherské ultimátum Srbsku a počátek první světové války hrdiny příběhu ruských legií zastihl rozeseté v různých místech Evropy i světa. V jejich denících lze jen obtížně dohledat cokoliv, co by budoucí legionáře už tenkrát jakkoliv odlišovalo od jejich spoluobčanů a vrstevníků.

Začátek světového válečného konfliktu pro mnohé krajany v Rusku představoval zlom. Jak autor podotýká, roku 1914 si ze zpětného pohledu užívali idylické chvíle. Přervala je až mobilizační vyhláška. Krajané, kteří jí podléhali, byli zařazování do řadových ruských jednotek. Nemálo z nich se později nechalo převelet do československého vojska. „Skupina krajanů, kteří neměli status ruského občana, se ocitla ve složitější situaci. Jako občané nepřátelské mocnosti se dostali do středu pozornosti ruských orgánů. … Mezi základní opatření carského aparátu vůči takovým usedlíkům patřilo zabavování majetku a internace.“

Všichni občané německé nebo rakousko-uherské příslušnosti mužského pohlaví od osmnácti do pětačtyřiceti let měli být zatčeni a vysídleni do určených gubernií. Ruské úřady naštěstí nebyly nijak důsledné nejen kvůli vlastní nedbalosti, ale také díky benevolenci některých policejních úředníků třeba proto, že člověk určený k vysídlení by jejich dobrý známý.

Hesla, pronášená nebo zvěčněná na transparentech, se týkala dvou základních okruhů. Krajané chtěli ruské vládnoucí kruhy ujistit o své bezvýhradné loajalitě, vyjádřit rusofilskou orientaci. Současně se objevila první hesla, požadující osvobození Čech.

Někteří krajané a tzv. noví Češi vstup do České družiny vnímali jako akt seberealizace. Mnoho později významných důstojníků do jejích řad přivedly rovněž sokolské ideály. Dělat však automaticky rovnítko mezi pojmy sokol a dobrovolec nelze. Hodně „nových Čechů“ do Družiny vstoupilo jen proto, aby ukojilo svou dobrodružnou povahu.

 Podle vzpomínek vojáků výcvik v České družině postrádal jakoukoliv účelnost. Pochodování, stoj v pozoru a vzdávání cti nadřízeným převládaly, zatímco základní dovednosti nezbytné k přežití v poli šly kupodivu stranou. Postupem času se situace měnila, jelikož od Rusů vedení výcviku přebírali Češi. Ne náhodou mnozí instruktoři byli sokolští cvičitelé nebo učitelé tělocviku. Večer se zpívalo, hrály se šachy, vojáci si vyprávěli o svých životech, rodinách a také třeba pohádky.

Z deníků a vzpomínek dobrovolníků lze nabýt dojmu, že se v Rusku chovali jako „vojenští turisté“. Čiší z nich zvědavost a touha po poznání. Od počátku čs. jednotek velkou roli hrály skupiny a skupinové prožitky. Již v České družině se střetávaly dvě tendence týkající se sociálního života vojáků. Na straně jedné tendence vytvářet menší skupinky na základě kamarádství, na straně druhé se projevovala snaha o vazby v širších souvislostech celého hnutí.

Nejčastějším tématem v denících a později v legionářské literatuře je zajetí carskou armádou. Určité množství vojáků se dalo zajmout dobrovolně ve snaze vyhnout se dalšímu utrpení v zákopech. Dobrovolné zajetí s sebou neslo jisté nebezpečí, jehož si vojáci byli vědomi. Ke zradě politické se připojovala hrozba spáchání smrtelného hříchu, kterou zdůrazňovali polní kuráti.

Tisíce vojáků z českých zemí prošly zajateckým táborem Darnica u Kyjeva. Kupodivu nejdůležitějším problémem, trápícím převážnou většinu z nich, nebyly vši, nemoci či oblečení, nýbrž jídlo. Kde je sehnat, skrýt, zpracovat… Hlad byl neustále opakovaným slovem. Na denním pořádku byly až brutální rvačky o jídlo.

Navzdory tomu v zajetí vzniklo mnoho přátelství a hlubokých vztahů, vedených touhou přežít, touhou po obyčejném lidském kontaktu a socializaci.

Motivací pro vstup do československých legií býval poměrně komplikovaný souhrn různých prvků. Sami dobrovolci o tom moc nemluvili. Pro většinu bylo hlavním motivem vlastenectví, vědomí vlastní povinnosti.

Obyčejné ruské vojáky a civilisty Čechoslováci vnímali jako děti. „S jistým přezíráním a pobavením komentovali jejich údajně nedostatečný rozhled, jejich vidění světa, způsob života...“ Z mnoha vzpomínek vane špatně ukrývané nebo podvědomé pohrdání.

První ruskou revoluci naši vojáci vnímali pozitivně do chvíle, než začala negativně ovlivňovat je samotné. Ideály revoluce a demokratizující návrhy revolučních vůdců mezi nimi vyvolávaly pozitivní ohlas, ne tak ale revoluční realita.

Smrt nevnímali jako abstraktní jev. Vždy si ji spojovali s konkrétními případy. Dochované prameny neumožňují rekonstruovat jejich pocity v okamžiku, kdy stříleli po nepříteli, kdy jej byli nuceni zblízka zabít nožem nebo bodákem. Josef Švec ve svém deníku o zabíjení u Zborova píše: „Okopy byly mizerné… První den byl raněn… Kůrka, jehož však hoši brzo pomstili; položili za několik hodin vysunuvšího se z okopu Rakušáka.“

Publikace Bratrstvo, opatřená četnými dobovými snímky, dokreslujícími obraz čs. legií, je neobvyklým faktografickým výkladem naší minulosti. Nabízí odpovědi na otázky, proč někteří muži odmítli nastoupit do zborovských zákopů, proč ve válce zdobili svůj příbytek, zda je možné na frontě vydávat časopis či zda byl pro vojáky důležitější poslední Masarykův článek v novinách nebo výsledek fotbalového zápasu se sousední jednotkou? Na tento svazek naváže druhý díl pokrývající léta 1918-1920.

Knihu vydalo Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; tel: 224 810 353 nebo 734 130 356; e-mail: epocha@epocha.cz

                                                                             Jana Vrzalová

Dagmar Stryjová

Dávno zapomenutý příběh z konce války

Příběh dvou výsadkových skupin, které v posledních měsících druhé světové války svou činností přispěly k osvobození Brna a jižních výběžků Drahanské vrchoviny.

Druhá světová válka přinesla smrt milionům lidí, zanechala po sobě vybombardovaná města, vypálené vesnice. Hospodářsky rozvrácená, strachem, nenávistí, bolestí a vražděním zničená Evropa roku pětačtyřicátého je pro mnohé naše současníky dávnou minulostí. Někteří dokonce prohlašují, že už nemá cenu se jí příliš zabývat. Ozbrojené konflikty v různých koutech planety, Evropu nevyjímaje, však dokazují, že opak je pravdou.

Dramatická léta 1939-1945 musejí zůstat varovným mementem. V našem vlastním zájmu bychom neměli připustit přepisování příčin, které nechaly promluvit zbraním. Měli bychom se varovat zpochybňování role a rozhodnutí všech, kteří tehdy dělali, co bylo v jejich silách, pro navrácení svobody. Neměli bychom dovolit pošlapávání jejich památky. Řečeno slovy Dagmar Stryjové, i my se můžeme snadno dostat do situace, která před desítkami let vyústila v největší tragédii minulého století.

Pustila se tedy do psaní, aby oživila Dávno zapomenutý příběh z konce války nejen proto, aby připomněla jeho aktéry, jejichž jména pro většinu lidí zůstávají neznámá. Snaží se čtenáře přinutit, aby se zamyslel, jestli jsme opravdu udělali a děláme všechno pro to, aby naši potomci mohli 21. století nazvat stoletím snášenlivosti a humanity.

Na základě vzpomínek pamětníků, dokumentů získaných ze sovětských a našich archivů a dalších písemností, poutavě převyprávěla příběh dvou výsadkových skupin, které v posledních dvou měsících druhé světové války přispěly k osvobození Brna a jižních výběžků Drahanské vrchoviny.

Jejich příslušníky byli členové sovětské zpravodajské skupiny 2. ukrajinského frontu kpt. Georgije Žukova, a parašutisté skupiny Wolfram. Ti byli na podzim roku 1944 vysláni na území protektorátu Čechy a Morava s úkolem zorganizovat a vést partyzánský boj.

Díky barvitému líčení podloženému fakty a doplněnému četnými dobovými snímky, se autorce podařilo ukázat, za jak obtížných podmínek se rodila naše svoboda. Kolik osobní odvahy museli projevit obyčejní lidé – civilisté a jejich rodiny – aby pomohli spojeneckým vojákům nasazeným v týlu nepřítele.

Na konkrétních příkladech autorka doložila, že mnohdy museli překonávat také jazykové bariéru, vzájemnou nedůvěru i strach z možných provokatérů. Museli se uskrovnit, podělit se s partyzány i o to málo, které měli.

Publikace je významným přínosem pro poznání regionální historie, která ke škodě nás všech pořád zůstává ve stínu „velkých dějin“. Je tedy dobře, že knížka spatřila světlo světa. Ocenění zaslouží i Obecní úřad Ochoz u Brna, který ji vydal. Je zřejmé, že místní zastupitelé si uvědomují, jak důležité je pro naši přítomnost a budoucnost znát minulost místa, v němž žijeme a pracujeme.

Za zaznamenání stojí rovněž slova tamního místostarosty Ondřeje Mlejnka v úvodu knihy: „Byli bychom velmi rádi, kdyby se tato publikace stala první vlaštovkou, předznamenávající vydání dalších knih věnovaných naší obci v rámci nově založené edice Ochoz u Brna a okolí.“

                                                                                 Jana Vrzalová

Jan Valeš

Holýšov v dobové fotografii

Dva svazky obrazové historie Holýšova v obdobích 1938-45 (první svazek) a 1946-68 (druhý svazek) s českým a německým doprovodným textem.

 

        

Dne 29. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda a naše armáda, mobilizovaná jen několik dnů předtím, ustoupila z obranných pozic. V této vypjaté situaci vstupujeme do obce Holýšov, která se během několika chvil z vnitrostátní obce stává obcí hraniční.

Utajované stavby se náhle ocitly v obležení civilistů. Jak dokumentuje jedna z fotografií, zachycující jednořadovou těžkou překážku z ocelových rozsocháčů, za několik dnů bude rozebrána a překážky využije německá armáda. Pro vstup na území Sudet byla v Holýšově zbudována hranice na mostě přes Radbuzu s budkou celního úřadu.

V Ohučově je zrušena hranice a do rukou nacistického Německa se dostává i zbytek československého opevnění. Z obavy před jeho případným využitím odbojem je nařízena jeho likvidace, což dokazuje další ze snímků.

Předmětem zájmu německého průmyslu se v Holýšově stal opuštěný areál bývalé sklárny. V roce 1939 byl v majetku Západočeského konzumního družstva, od nějž jej za pomoci místní SdP za dva miliony korun odkoupil koncern Deutsche Waffen und Munitionfabriken Berlín. Upravené prostory sklárny využil pro výrobu letecké munice.

Zásobárnou pracovní síly pro muniční továrnu se stávají také pracovní tábory. Největším v obci byl DAF (Deutsche Arbeitsfront – Německá pracovní fronta). S výstavbou se začalo již v roce 1939. Jeho kapacita činila tisíc ubytovaných lidí. Nedostatek mužů ve výrobě, kteří odcházeli na fronty vedené Německem, nahrazovaly ženy jak z protektorátu, tak z říše.

Definitivní konec zbrojní výrobě v Holýšově učinil nálet 3. května 1945. Zcela zničil výrobní haly závodu i v obci. Přímé zásahy dostalo také několik budov ve druhém závodě - Polesí Hořina.

O dva dny později vstupují osvobozenecká vojska do areálu pobočného koncentračního tábora v Holýšově, kde zastřelí jeho velitele hauptsturmführera Emila Fügnera a tábor osvobodí. Týden na to na dvoře tábora proběhla malá slavnost. Osvobozené ženy se rozloučily s těmi, které následkem věznění zemřely.

V letech 1946-47 byl prakticky celý Holýšov vysídlen. Drtivá většina původních i válečných obyvatel obec opustila bezprostředně po válce nebo byla později odsunuta. V roce 1947 se do Holýšova vrátily rodiny, které jej opustily v roce 1938 a s nimi přišli i noví obyvatelé z různých koutů Čech a Moravy. Období budování socialismu bylo „poznamenáno rozvojem ve všech oblastech lidské činnosti a obec nebývale vzrostla“. V roce 1960 byl Holýšov prohlášen městem.

Trvalou vzpomínkou na válku se staly nízké budovy bývalého pracovního lágru DAF. V nich po dokončení poválečného odsunu našlo útočiště několik organizací, například Junák, loutkové divadlo a dokonce zde byla zřízena modlitebna. K fotografii Třídy 1. máje autor doplnil věty, které bychom v různých obměnách mohli použít i pro jiná města naší vlasti.  Do války se ulice jmenovala Hřbitovní, od konce roku 1938 Hermann Göring Strasse, od 13. února 1946 se stala Stalinovou třídou, přičemž další její části byly Rooseveltova a Churchillova ulice. Podobný osud sdílela současná Americká ulice.

Holýšov se mj. proslavil autobusy. Halami místního podniku prošlo 15 500 autobusů. V roce 1968 začal spolu s Teslou Radiospoj vyvíjet přenosový vůz pro Čs. televizi. Jedna z fotografií ukazuje unikátní zařízení, které se v podniku používalo pro kolejovou dopravu, tzv. lokotraktor.

Další snímky z poválečného období podávají svědectví o tom, čím a jak zde lidé žili, jak se ve volném čase bavili. V závodním klubu kromě vyhlášeného hostince a klubovny spolků a organizací byla loutkoherecká scéna, fotokomora a závodní knihovna. Závodní klub připravoval estrády, zájezdy, hudební produkce, výstavy a přednášky. V roce 1958 zahájil v Holýšově činnost kynologický klub pod hlavičkou Svazarmu. Na počátku jeho členové cvičili pouze vlastní psy, později psy pro potřeby armády a ministerstva vnitra. 

Od konce války se neopravoval kostel sv. Petra a Pavla. O jeho prvních úpravách bylo rozhodnuto až v roce 1951, kdy Krajský národní výbor na jeho rekonstrukci přidělil 50 tisíc korun.

Dne 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy vstoupila rovněž do Holýšova a setkala se s odmítavým postojem místních obyvatel. Na odpor narazila také v místních kasárnách, do nichž jim byl odepřen vstup.

Oba svazky publikace představují velice důležitý přínos pro poznání regionální historie. Čtenář si může udělat dobrou představu o atmosféře doby, v níž byly fotografie pořízeny, o tom, co zdejší obyvatele trápilo i co jim dělalo radost.

Vydalo je Nakladatelství Věra Nosková – Klika (www.klika.noskova.eu) s finanční podporou města Holýšov a Petra Hanky.                                                                                      

                                                                                                 Jana Vrzalová

Luboš Xaver Veselý

Jak se těží miliardy

Skutečný příběh Mostecké uhelné, jak zní podtitul knihy, je čtením, nad nímž obyčejnému člověku zůstává rozum stát.

Otázku jak se vlastně "těží" miliardy si někdy spolu s autorem nejspíš položila většina z nás. Jak mohli někteří lidé po listopadu 1989 pohádkově zbohatnout? Z obyčejné práce přece, byť by byl člověk sebevětší šetřílek, za zhruba čtvrt století nezískáte miliony, natož miliardy.

Skutečný příběh Mostecké uhelné je čtení, nad nímž člověku zůstává rozum stát. Zákonitě si pak klade otázky jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít, kdo to umožnil, proč policie a soudy nejednaly rychle, proč …?

Po přečtení této publikace musím konstatovat, že její autor musel prokázat pořádný kus občanské a novinářské kuráže, když se pustil do práce nad zmapováním léta se táhnoucí historie Mostecké uhelné společnosti (MUS). Firmy, kterou média označují za ukázkový příklad nepovedené a podezřelé privatizace z doby divokých devadesátých let minulého století.


Psal se 4. červenec 2014. Toho dne se  v malém švýcarském městečku Bellinzoně konal poslední den soudního přelíčení s bývalými manažery MUS. „Nás nezajímá, že u vás v České republice případ vyšetřují. Peníze se praly u nás ve Švýcarsku,“ zní autentická věta švýcarské prokurátorky. Soudní síní znějí nekompromisní věty: „… způsobili několikamiliardovou škodu českému státu...“, „… kromě vysokých pokut soudce mezi některé z obviněných rozdal přes 15 let vězení natvrdo,“ doplňuje autor.

Opravdu se mohlo stát, aby si parta mazaných „kravaťáků“ naplánovala, jak postupně ilegálně a nevýhodně pro stát ovládnout hnědouhelné doly? Pokud se tak skutečně stalo, opravdu se dopustili něčeho, co české zákony zakazují? Proč tedy kauzu dávno před švýcarském soudem neřešily naše soudy? Nebo snad bylo vše v pořádku a problém je pouze v tom, že se případ nedaří mediálně  a politicky správně vysvětlit? 

Kniha je nabita pracně získanými fakty, s nimiž autor pracuje tak, aby čtenáři umožnil udělat si vlastní závěry. Místy příběh připomíná napínavou detektivku, místy zase až politický horor. Servítky si autor nebere a uvádí i konkrétní jména politiků, kteří jsou nebo byli s MUS nějak spojeni nebo měli prsty v prapodivném „předání majetku občanům“, tedy ze státních do soukromých rukou. Defilují před námi zvučná jména - pánové Havel, Klaus, Zeman, Pithart, Dlouhý, Kalvoda a další a další.

„… Vědomě lhali, nebo jen  vařili z vody?“ zamýšlí se autor v souvislosti se sliby tehdejších představitelů naší vlasti, danými  kolem roku 1990. Například že za deset až patnáct let bude Česká republika na úrovni Švýcarska nebo Rakouska. Připomíná, že už v uvedeném roce se objevuje ostrá kritika Klausova nápadu na kuponovou privatizaci. Kdo tenkrát věděl, akcie jakého podniku se vyplatí pořídit? Jen hrstka informovaných.

Příběh MUS má kořeny, podobně jako většina jiných českých kontroverzních podnikatelských příběhů, právě v onom dodnes diskutovaném procesu privatizace. Nikdo tehdy nemohl tušit, s jakými úmysly, zkušenostmi a vizemi jednotliví privatizátoři do zmíněného procesu vstupovali. Celkem unisono z úst mocných zaznívalo opatrné, že pravdu ukáže čas.

Na téma privatizace vlastně neexistovala ani veřejná diskuse. „Činnost úřadů směrem k prověřování jednotlivých okamžiků všech privatizací byla možná z tohoto pohledu natolik obtížná, že vlastně žádná nebyla. Stejně jako novodobí kapitalisté, nepřímo tím přiznaly svoji bezzubost a nezkušenost státní úřady i represivní složky.“ 

Dne 9. prosince 1992 vláda V. Klause přijímá koncept restrukturalizace a privatizace uhelného průmyslu. Jeho součástí je rovněž utlumení neefektivních dolů. Celou záležitostí pověřila Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Fond národního majetku a Ministerstvo průmyslu a obchodu.

Roman Češka, bývalý ředitel Fondu národního majetku, který jde podle autora manažerům MUS  po krku nejdéle ze všech, tvrdí, že „na začátku byli lidé, kteří vycítili příležitost. Dostali se do postavení, kdy tu příležitost mohli zneužít a udělali to. Vymysleli plán, jak ovládnout Mosteckou uhelnou. Ten plán šikovně zrealizovali a ke kontrole MUS se dostali. … Zneužili peníze té společnosti, aby ji ovládli“.

Vyšetřování celé kauzy je unikátním pohledem do kuchyně tzv. velkých kšeftů, toho, jak se v naší zemi dělaly. Byly natolik velké a pro vyvolené výhodné, že na jejich konci zůstávají lidé s miliardami na účtech, ale i jednotlivci se zničenou pověstí a kariérou.

Jedna z posledních otázek, která  se čtenáři po přečtení nijak veselém příběhu, dere do mysli, je zcela zákonitá: do jaké míry se poměry v ČR od dob divoké privatizace (ne)změnily?! 

(Knihu vydalo Nakladatelství Olympia, s.r.o., Werichova 973, 252 64 Velké Přílepy; telefon: 602 379 605, 602 387 509, e-mail: info@iolympia.cz)

 

                                                                   Jana Vrzalová

© COPYRIGHT 2016 KALF  -  Administrace