V šedesátých letech, nedlouho po ustanovení vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu v Praze, byl jako erudovaný znalec československých vojenských dějin přizván do tak zvané rehabilitační Pillerovy komise tehdejšího ÚV KSČ, která  v rámci počínajícího politického tání vyvolaného svržením Stalinova kultu oobnosti, a zejména nástupem dubčekovců k moci přezkoumávala oprávněnost poúnorových soudních postihů. Na podnět této komise bylo mimo jiné rozhodnuto vyhovět žádosti rodiny a  přátel popraveného generála Heliodora Píky o revizi jeho proces.

Dne 13. května 1968 Vyšší vojenský soud v Příbrami po vyslechnutí několika nových svědků, na základě dobrozdání generála Svobody a zcela nového znaleckého posudku vypracovaného vojenskými historiky - Antonínem Benčíkem a Jaromírem Navrátilem - původní rozsudek Státního soudu z 28. 1. 1949 v plném rozsahu zrušil. Konečný verdikt o vině či nevině gen. Píky měl být vynesen v obnoveném trestním řízení.

Uvedení znalci byli opět požádání o znalecký posudek. V té době se však již nad dynamicky se rozvíjejícím reformním procesem stahovaly houstnoucí politické mraky. Sovětským velvyslancem Červoněnkem a jeho lidmi důkladně a s předstihem informovaná Moskva reagovala na zprávy o změnách ve vedení KSČ a o obrodném procesu v Československu se značnou podrážděností velice rychle a razantně. Ihned bylo svoláno plénum ÚV KSSS, aby ve dnech 9. a 10. 4. 1968 jednalo o situaci v Československu a přijalo příslušná opaření.

Leonid Brežněv napsal A. Dubčekovi varovný dopis, avšak  již předtím maršál Grečko podřízeným velitelům sovětských vojsk v SSSR i na území států Varšavské smlouvy vydal příkaz k zahájení příprav na eventuální vojenskou intervenci v Československu. Jen o několik dnů později maršál Jakubovskij, velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy objížděl účastnické země a projednával  s  vedoucími politickými i vojenskými představiteli zapojení jejich armád do této akce. Plné pochopení nalezl zejména u představitelů Polska W. Gomulky a gen. W. Jaruzelského. Snad proto, že reformní dění v Československu vyvolávalo v polské veřejnosti zvlášť mohutné sympatie.

Československé reformní hnutí se rychle rozvíjelo. Celá země byla v pohybu. Drtivá většina Čechů a Slováků byla jednoznačně stržena ideami reformního proceu. Spontánní, nikým neorganizované oslavy 1. máje s dobrovolnou účastí mas podaly o tom zcela přesvědčivý důkaz. V této společenské atmosféře byla po zrušení rozsudku nad generálem Píkou plně otevřena cesta k jeho rehabilizaci. Navzdory tomu, že armády zemí Varšavské pětky (SSSR, PLR,NDR, MLR a BLR) zahájily 21. srpna 1968 násilnou intervenci s následnou okupací celé země a že českoslovenští představitelé byli v Moskvě pod hrozbou krveprolití donuceni podepsat kapitulační protokol. 

Hlavní líčení u Vyššího vojenského soudu se konalo ve dnech 8. až 13. prosince 1968. Soudu bylo předloženo obsáhlé vyjádření gen. Svobody o Píkově činnosti v SSSR. Byla vyslechnuta řada původních i nových svědků, kteří nyní mohli vypovídat svobodně, bez nejmenšího nátlaku. Byl dokonce předvolán i bývalý prokurátor Karel Vaš. I když se snažil svou roli v celé nezákonné cause  bagatelizovat či omluvit,  v zásadě doznal, co již na sebe prozradil v procesu s B. Reicinem a v žádosti o obnovu soudního řízení z 5. 12. 1955. Nové bylo jeho prohlášení: "Pokud jde o výsledky vyšetřování, Píka subjektivně vinu nedoznal, fakticky však doznána byla."

Rozporuplnost tohoto prohlášení jednoznačně odhalil a jasno do celé věci vnesl obsáhlý znalecký posudek A. Benčíka a J. Navrátila, obsahující podrobnou analýzu všech bodů obžaloby i odsuzujícího rozsudku. Jeho autoři dokonale vyvrátili a popřeli opodstatněnost celého obvinění i všech jeho jednotlivých bodů a  s naprostou jistotou dospěli k závěru, že Píkovo zatčení, a zvláště příprava procesu a samotný proces spadaly do období, kdy hlavní forma boje za upevnění moci dělnické třídy na úseku armády po únoru 1948 byla spatřována ve formě tak zvané očisty velitelského sboru od nepřátelských živlů a kdy, jak je již dnes dostatečně známo, došlo k řadě inscenovaných procesů a jiných represivních opatření, namířených zejména proti příslušníkům nekomunistického domácího i zahraničního odboje. Dokázali, že celá příprava a průběh procesu byly zřetelně poznamenány režií, podle níž vyšetřování i proces měly jen dokázat předem přijaté závěry a rozhodnutí jeho politických organizátorů. Tomu byl podřízen i výběr tak zvaného usvědčujícího materiálu. Soudu byly předloženy jen ty dokumenty, a často jen jejich torza, anebo falzifikáty, svědčící ve prospěch žaloby, zatímco množství dokumentů a fakt svědčících o nevině obžalovaného nebylo vůbec vzato v úvahu. 

Historikové poukázali i na důkaz snahy organizátorů procesu  prokázat předem připravené, zlovolně smyšlené závěry bez ohledu na skutečnost, jímž byla okolnost, že již druhý den po  skončení procesu začal v Obraně lidu vycházet obsáhlý materiál z pera hlavního organizátora plukovníka Reicina, v němž byly Píkovy údajné zločiny formulovány shodně s jejich soudními charakteristikami.  V závěru vystoupení znalců podplukovník dr. Benčík s mohutně působícím citovým zaujetím prohlásil: "Nemůžeme nekonstatovat, že jak naše předchozí poznání, tak i doplňující výzkum v souvislosti se zpracováváním našeho posudku nás jen utvrdily ve zcela neotřesitelné jistotě, že generál Heliodor Píka byl, je a navždy zůstane příkladem zaníceného vlastence, antifašisty a významnou postavou novodobých dějin našich národů a jeho zcela neopodstatněné odsouzení k smrti a poprava byly justičním zločinem." 

Tato slova jistě nebyla po chuti sovětským okupačním představitelům i jejich  československým normalizátorským přisluhovačům, usilujícím o úplnou ideovou likvidaci demokraticko-socialistického reformního hnutí a návrat k názorovým normám stalinismu. Jejich snahám o znovunastolení předchozích totalitních poměrů se ostatně příčilo i samo obnovené soudní řízení, stejně jako  celá idea rehabilitace obětí stalinistického režimu padesátých let. Ještě však nemohli přímo zakročit, neboť vedoucí představitelé pokusu o reformu československého socialismu dosud s dočasným svolením Moskvy zaujímali svá místa a věřili stejně jako všechen protiokupačně smýšlející lid, Brežněvovu ujištění, že jim bude dovoleno s jistými omezeními vynucenými moskevkým protokolem pokračovat v reformní politice demokratického socialismu.  Navzdory okupačním tlakům,  díky přežívajícím zbytkům dubčekovského režimu a zásluhou neúnavně rozhodného úsilí Píkova syna, dnes generála v. v. Milana Píky, statečného obhájce dr. Váhaly a obou zmíněných soudních znalců, zejména vášnivě argumentujícího pplk. dr. Benčíka a řady svědků,  13. prosince 1968  po dvaceti letech od Píkovy vraždy podařilo dosáhnout  toho, že předseda senátu JUDr. František Helešic jménem republiky vyhlásil: "Obžalovaný generál Heliodor Píka... se podle paragrafu 226, písmeno a/ trestního řádu zprošťuje v plném rozsahu obžaloby vznesené bývalým státním prokurátorem Karlem Vašem v Praze... ježto nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl stíhán."

Ještě několik měsíců  byli normalizátoři, kteří o sobě dali již hlasitě vědět na litopadovém zasedání zasedání ÚV KSČ, nuceni strpět i činnost  Pillerovy komise plnící nadále úkol rehabilitace nevinných obětí soudních procesů gottwaldovské a novotnovské éry. 

V podmínkách narůstající politické krize vyvolané sílící snahou Moskvy a jejích tuzemských pomahačů o nahrazení Dubčekova vedení novým, normalizaci oddanějším mocenským seskupením, došlo k prvním pokusům o širší a hlubší společenskou rehabilitaci generála Heliodora Píky. Matice slezská v Opavě rozhodla odhalit svému rodákovi a dlouholetému členu k 20. výročí jeho smrti na jeho rodném domě pamětní desku a navrhnout prezidentu rpubliky, aby mu byl in memoriam udělen titul hrdiny Českolovenské socialistické republiky. Ředitel Matice dr. J. Kraus požádal ve smyslu tohoto usnesení dopisem z 21. 2. 1969 Vojenský historický ústav o potřebné doporučující zdůvodnění daného návrhu. Vedení Ústavu však v té době již spočívalo v rukou předválečného kominternisty a stalinistického dogmatika, gen. v. v. dr. Jaroslava Procházky, někdejšího šéfa stranické organizace KSČ v čs. vojsku v SSSR a náčelníka osvětové služby, který byl již za války odpůrcem gen. Píky, a nejevil tudiž  ochotu daný záměr podpořit.

Zaměstnanci ústavu, podplukovníci Benčík a Navrátil, se navzdory tomu rozhodli na  podporu návrhu Slezanů přes ředitelovu nevůli uveřejnit svůj znalecký posudek z rehabilizačního procesu pod názvem O životě a smrti generála Heliodora Píky (Reportér, 27. 2. 1969). Pod dojmem zveřejnění tohoto materiálu byl 5. března v Opavě ustaven koordinační výbor složený z představitelů Svazu bojovníků za svobodu, Národní fronty a Matice slezské, který se usnesl uspořádat pietní vzpomínku k 20. výročí smrti H. Píky. Na schůzku byl přizván i generálův bratr Matěj Píka. Výbor získal příslib prezidenta republiky, že jejich rehabilitační akci i návrh na udělení titulu podpoří. Matěj Píka pak z pověření výboru požádal Antonína Benčíka a Píkova obhájce dr. Váhalu o vystoupení s projevy na připravované akci, což oba ochotně slíbili.

Mezitím však politická krize v Československu vyvrcholila. V březnu 1969 se Alexandr Dubček pokusil prosadit  na zasedání ÚVKSČ usnesení, jehož přijetí by podstatně omezilo narůstající aktivitu konzervativců a  usnadnilo pokračování reformního programu. Na tomto zasedání měla být projednána zpráva Pillerovy rehabilitační komise, která prokazovala souvislost nezákonností a politických procesů s poúnorovým politickým systémem a činností sovětských poradců. Podle návrhu usnesení měli být z politických funkcí vyřazeni ti, kteří se podíleli na politických procesech v letech 1949-1954 a jejich  revizi v letech 1955-1962. Dále se zde mělo jednat a rozhodnout o sjezdu utvrzujícím reformní program. Dubčekovy záměry však vylekaly Brežňovovu moskevskou vládní garnituru  a její čekoslovenkou agenturu i představitele Varšavské pětky. Využili proto první vhodné příležitosti, aby se definitivně zbavili jeho reformátorského vedení a prosadili své pojetí politické normalizace života v Československu. 

Příležitost se našla již 28. března. Oslavy dvojnásobného vítězství českolovenských hokejistů nad sovětskou reprezentací na mistrovství světa ve Švédsku, které se v dané dobové situaci změnily v řadě československých měst v protisovětské demonstrace, plukovník StB Molnár v dohodě se sovětskými představiteli využil k inscenování protisovětské provokace záměrným demolováním kanceláří sovětského Aeroflotu v Praze na Václavském náměstí, zorganizovaným v součinnosti se sovětskými orgány. Vzápětí, 30. března, bylo na mimořádném zasedání politbyra ÚV KSSS rozhodnuto využít "hokejových událostí" k dovršení mocenskopolitického zvratu v Československu. Hned následujícího dne odpoledne přiletěl do Prahy ministr obrany SSSR maršál Grečko se svou generálskou suitou a se zástupcem ministerstva zahraničních věcí Semjonovem. Ten odevzdal A. Dubčekovi výhrůžné prohlášení ÚV KSSS k událostem z 28. a 29. března: "ÚV KSSS a sovětská vláda považují za nutné oficiálně varovat, že v případě dalších protisovětských provokací, útoků na sovětské úřady a vojnské posádky bude sovětská strana nucena podniknout účinná opatření."

Výsledkem několikadenního intenzivního nátlaku a hrozeb maršála Grečka a zmocněnce Semjonova, podepřených přísunem dalších zhruba 15 000 sovětských vojáků do Českoslovenka a nátlakem na Dzúrovo armádní velení, byla Dubčekova vynucená demise. Na zasedání ÚV KSČ 17. dubna byl na jeho místo dosazen Gustáv Husák, podpořený L. Svobodou v domnění, že jako někdejší oběť nezákonností projeví porozumění pro nápravu politických deformací. Za nově nastolených  poměrů samozřejmě z plánovaného odhalení pamětní desky na Píkově rodném domě sešlo. Dvaadvacátého června se navzdory rozsáhlým politickým omezením z iniciativy místního národního výboru v  slezské obci Háji konalo shromáždění,, na němž dr. Benčík popudil proti sobě stranické instance nadšeneckým projevem o životě a díle generála Píky. O týden později, 28. a 29. 6. tělovýchovná jednota Píkovy rodné obce Tatran Štítina zorganizovala pietní vzpomínkovou akci, jejíž součástí byl i fobalový turnaj o putovní pohár Memoriálu generála Heliodora Píky. Od té doby se koná pravidelně každý rok.

Doktor  Benčík měl v tomto roce definitivního potlačení Pražského jara ještě možnost vydat dvě obsažné práce  napsané pod vlivem jeho idejí se stručnými zmínkami o roli generála Píky v přípravě a průběhu Slovenského národního povstání (Slovenské národní povstání - plány a skutečnost, Naše vojsko, a seriál Než padly výstřely  v časopise Československý voják). To bylo také po dlouhá léta Husákova normalizačního režimu vše, co mu bylo dovoleno pro společenskou rehabilitaci generála Píky veřejně učinit. Nový ředitel Vojenkého historického ústavu generál Jaroslav Procházka, který se podílel na tragickém osudu gen. Píky, věděl příliš dobře o Benčíkově angažovanosti v obnoveném pocesu i v reformním hnutí. Postaral se proto, aby byl jako statisíce stoupenců reformního hnutí vyloučen z KSČ, což s sebou neslo zároveň propuštění z ústavu i z armády a vyhnání do postavení neplnoprávných občanů nuzně se  živících pomocnou manuální prací. Jako novopečený vědecký pracovník ústavu jsem byl v té době svědkem Benčíkova odvážného vystoupení na celoústavním politickém shromáždění, kdy na projev předsedy stranické organizace plný kajícného omlouvání pomýlenosti organizace v podléhání "tak zvanému reformnímu hnutí" a nedostatku bdělosti vůči rozvratným snahám kontrarevoluce vyskočil ze židle a rozčileně vykřikoval: "Nech si ty prolhané kecy! Sám jsi horoval pro to, co teď tady ostouzíš! Jste zrádci a zaprodanci. Je mi z vás nanic!" Překotně opustil sál. Vyběhl jsem za ním, abych ho uklidnil. Byl jsem tehdy do ústavu zařazen jako člen tříčlenné skupiny, kterou si prezident republiky přizval k spolupráci na svých nových pamětech. Byl s námi zajedno, že ty paměti nedá nikomu schvalovat ani upravovat a že je společně napíšeme jako důkaz, že politika socialistické obrody trvá. Dostihl jsem Tondu na chodbě.

"Zachovej, proboha, klid!" hučel jsem do něj. "Takhle jim naběhneš na kudlu! Nic není ještě ztraceno!" zatáhl jsem ho do naší pracovny v prvním poschodí, kde jsme zastihli kolegu dr. Janečka. Oba jsme Tondu rozpáleného zlostí přesvědčovali, že starý pán, jak se říkalo panu prezidntovi, také nesouhlasí s tím, co se děje, a ve spolupáci s Husákem udělá všechno pro to, aby Sověty ujistil o spolehlivosti našeho spojectví s nimi, takže mohou v klidu odejít a nechat nás dělat si ten socialismus po svém.

Toníka jsme však nepřesvědčili. Tím spíše, že se během několika dnů ocitl na dlažbě. Náš rozhovor s ním však byl počátkem oboustranně pocitovaného sblížení, které mělo v budoucnu vyústit v plodnou spolupráci. Donkichotský pokus o pravdivý, normalizačními politickými tendecemi nezdeformovaný výklad novodobých československých dějin v duchu idejí Pražského jara, ktrý jsme  s přáteli dr. O. Janečkem a M. Moulisem podnikli při spolupráci s prezidentem L. Svobodou na jeho pamětech Cestami života, ztroskotal. Po jejich počátečním pochvalném přijetí u nás i v zahraničí se spěšně chystalo nové vydání rozprodaného prvního dílu a horečně jsme s panem prezidentem pracovali na sepsání druhého z osmi projektovaných dílů.

Noviny přinášely jednozačně kladné recenze. V rozhlase četli z knihy ukázky na pokračování. Horší bylo, že paměti vyvolaly kladnou odezvu i v kapitalistickém zahraničí. Německý Die Zeit napsal: "Z knihy nemluví komunistický politik, nýbrž poněkud naivní staromódní vlastenec a voják, kterého vynesl nevypočitelný osud do nejvyššího grémia jedné z evropských komunistických stran, ačkoli mu, jak se  zdá, komunistická terminologie dodneška dělá potíže. Na rozdíl od pamfletů proti předválečné republice, které se dnes vydávají v Praze, neskrývá Svoboda svůj obdiv ke státnickému dílu Tomáše Masaryka, ani své uznání k prezidentu Benešovi... Jak mohla taková kniha projít cenzurou. Jaká je vůbec její úloha?" Tu otázku si kladli i čelní komunističtí politikové.

Československé velvyslanectví v Berlíně hlásilo, že 6. března 1972 z popudu ministerstva zahraničních věcí NDR došlo k pozvání velvyslance R. Dvořáka k předsedovi Státní rady NDR Waltru Ulbrichtovi. V hlášení se uvádělo mimo jiné, že Walter Ulbricht si postěžoval na nedostatečnost potírání antikomunistických tendencí pronikajících do Československa ze Západu a podivnost názorů na demokracii v ČSSR. Dodal prý, že četl pasáž z nové knihy prezidenta Svobody, v níž se vychvaluje předmnichovská buržoazní republika a její prezidenti Masaryk i Beneš. Velvyslanec odpověděl, že sám knihu ještě nečetl, ale že podle informací, které má, se  nyní pro druhé vydání dělají nějaké korektury. Prezidenta Svobodu velvyslancovo hlášení rozhorlilo: "Dvořákovi dejte na vědomí, že se měl ohradit. Ulbrichtovi nepřísluší, aby poučoval československého prezidenta, co má nebo nemá psát o dějinách své země! A taky mu sdělte, že žádné korektury dělt nemíním a nebudu!"

Horší bylo, že v Sovětském svazu chystali překlad pamětí do ruštiny, avšak práce na něm byla na příkaz shora zastavena. Pro brežněvovské ideology bylo nepřijatelné objektivní vylíčení historie čekoslovenských legií, které se nikoli svou vinou dostaly do střetu s bolševiky na magistrále. A tak se na prezidentově stole objevil dopis generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka. Byl napsán na základě čtrnáctistránkového rozboru vydaného 1. dílu jeho pamětí, vypracovaného skupinou vybraných marxistických historiků pod dohledem ředitele Ústavu marxismu-leninismu. Posuzovatelé shledávali v textu závažná provinění: "Hodnocení událostí našich a světových dějin není vždy v souladu s významnými stranickými dokumenty poslední doby, zejména Poučení a Teze k 50. výročí KSČ.  Opírá se spíše o myšlenky a koncepce v podstatě nežádoucích autorů. Otvírají se ideově a politicky problematické teze, aniž se marxisticky zodpovídají, a nabízejí se tak přímo k interpretaci z nemarxistických pozic. Autor se téměř nedotýká činnosti KSČ... zejména vedoucí role KSČ, která je zatlačována do pozadí. Není zdůrazněn třídní aspekt jako základní a určující faktor. Důsledkem tohoto pouzování událostí je idealizace předmnichovské republiky a některých jejích politických představitelů. Je podezření, že některé citace byly záměrně použity jako protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy, například citát z Karla Čapka."

Posudek se výtkami jen hemžil: idealizace T. G. Masaryka a E. Beneše, idealizace vojenské organizace Obrana národa, vychvalování legií, zpochybňování zahraniční politiky SSSR, stavění otazníku k sovětsko-německé smlouvě... Závěr vyznívá ani ne jako odborný posudek, ale spíše jako prokurátorská obžaloba: "Jestliže jsme z počátku vyslovili obavu, zda nedošlo k zneužití osobnosti autora k publikování jistých historických koncepcí, jež jsou se stanovisky současné politiky strany v rozporu, v závěru své recenze se přikláníme ke konstatování, že tyto obavy nemohou být jen pouhou domněnkou, ale faktem." Posudek byl projednán na poradě sekretariátu ÚV KSČ a dr. Husák pak odeslal Ludvíku Svobodovi již citovaný dopis. Končil slovy: "Pro nás všechny je situace kolem prvního dílu Tvých vzpomínek nepříjemná. Podle mého názoru ji zavinili vzpomenutí tři spolupracovníci, Janeček, Moulis, Richter. Musíme nyní hledat východisko s nevyhnutelnou zásadovostí z hlediska linie strany a s velkým taktem k Tvé osobě a k Tvým stranickým a státním funkcím...."

Negativní recenze prvního dílu vzbudila zvědavost politických inkvizitorů, co se píše  v dokončeném druhém dílu, jehož strojopisný text  již určená  redaktorka připravovala k tisku. Pracovala na něm  ve svém bytě, neboť pan prezident si na naše doporučení přál mít jistotu, že se k textu nedostane mimo pracovní dobu nikdo nepovolaný.  A tak inkvizice zařídila ještě před odesláním Husákova dopisu prezidentovi, že zástupce šéfredaktora nakladatelství dostal z Hlavní politické správy příkaz, aby dotyčnou redaktorku  večer navštívil a strojopis si od ní  vyžádal údajně pro soudruha Husáka, který je domluven s prezidentem, že si text v noci přečte a ráno vrátí s eventuálními připomínkami. Redaktorka se se mnou telefonicky radila, co má dělat. Důvod se mi zdál podezřelý, ale bylo už příliš pozdě, než abych panu prezidentovi volal domů, zda máme požadavku vyhovět. Nakonec jsme se podrobili s upozorněním, že hned ráno uvědomíme pana prezidenta. Nervy mě nenechaly ani řádně dospat. Časně ráno jsem spěchal na Hrad. Ve Vladislavském sále se to dne konalo zasedání ÚV KSČ. Adjutant plk. Horňák dal  na mou prosbu pana prezidenta vyvolat na chodbu. Šel proti mně s úsměvem, v domnění, že se dozví něco radostného.

"Tak co je, synku?" zeptal se.  Rozpačitě jsem ze sebe vysoukal sdělení o tom, co se událo se strojopisem druhého dílu údajně podle jeho domluvy se soudruhem Husákem. Velebně krásná tvář starého pána postupně tuhla a brunátněla narůstajícím kypěním zlosti. 
"Syčáci!"vybuchl náhle."
"Nic jsem si s nikým neujednal! To je lež!Sprostá lež. Ani s nejposlednějším kočím by si nedovolili jednat tak jako se mnou!"

Všichni, co jsme byl v té chvíli poblíž, adjutant Horňák, osobní tajemník Vláďa Vašků, nevím, kdo všechno ještě, jsme se se zhrozili prezidentova životunebezpečného rozčilení. Všem bylo jasné, že organizátoři úskočného ukořistění prezidentových pamětí budou a musí být exemplárně potrestáni.

Nebyli. Nic se jim nestalo. Panu prezidentovi Ludvíku Svobodovi byl poté doručen citovaný Husákův dopis. Pro starého pána to byla těžká rána.  Vždyť v období tak zvané normalizace setrval v prezidentském úřadu, jen když mu dr. Husák rukoudáním slíbil, že spolu ve svorném tandemu zamezí všechny pokusy krajní levice a zopakování padesátých let a ve vntřních záležitostech budou usilovat o uskutečnění principů "socialismu s lidskou tváří". Zákrok proti pamětem (zákaz prodeje a zničení skladovaných výtisků) znamenal, že tandem se rozpadl. Dr. Husák se stal aktivním tvůrcem politiky normalizace podle Brežňěvových představ. Pokus dokázat demokraticky pojatými prezidentovými pamětmi, že politika obrodných reforem trvá, se nevydařil. Naopak osud pamětí prokázal, že ozdravnému reformnímu úsilí definitivně zazvonila hrana.

Prezidentu Svobodovi soudruzi nabídli následující řešení situace: Vydá se prohlášení, že historikové určení k spolupraci na jeho pamětech  mu bez jeho vědomí do textu vložili závadné pasáže. Jejich odsouzením za akt plíživé kontrarevoluce bude prezident zbaven autorské spoluzodpovědnosti za politicky nepřítojné pasáže. Prezident však jako bytostně čestný muž na dané řešení nepřistoupil. Odmítl prohlásit, že do textu bylo vloženo něco,  o čem by nevěděl a s čím by nesouhlasil.  Postavil se tedy za vše nemarxistické, co bylo jeho pamětem vytknuto. Sám byl postižen odsunutím z první linie vlivu do pozadí. Olda Janeček i Míla Moulis byli okamžitě vyhozeni a přinuceni  se živit, jak se dalo, jeden jako čerpač vody, druhý byl jako bývalý koncentráčník vzat na milost a zaměstnán jako pomocná síla v redakci Národního Osvobození. Mne si pan prezident zavolal na Hrad. Uvítal mě slovy: "Tak vidíš, synku, jak jsme dopadli."

Co se dalo na to říci? Zmýlili jsme se v odhadu možností. Ani prezident už nesmí říkat pravdu. Konec demokracie. I já jsem si s tíhou na duši představoval, co mě jako hlavního stylizátora pamětí čeká: výhazov z armády, možná i degradace, práce s lopatou navzdory překonanému infarktu. Manželku učitelku nejspíš propustí ze školy a dcerám bude ukončeno vysokoškolské studium. Dokonce před námi vyvstávala hrozba, že budeme všichni uvěznění a postaveni před soud. Pro mne měl však pan preziden potěšující sdělenít. Se zjevnou radostí mi oznámil, že mě se mu podařilo vybojovat, abych s ním mohl nadále spolupracoval. Soudruzi po něm totiž chtějí, aby byl vydán vydat nový, opravený, první díl a zpracovány další díly podle původního  plánu a to s ním nemůže dělat jiný stylizátor. Vysvětlil jsem mu, že si jeho nabídky vážím a vřele za ni děkuji, ale... ale nemohu j, bohužel, přijmout. Cítil se tím dotčen. Prosil jsem ho, aby mě pochopil. Kdybych  zůstal na svém místě, vypadalo by to, že viníky celé nepříjemnosti jsou jen oni dva moji vyhození kolegové, zatímco já jsem v dané záležitosti zcela bez viny, a to bych  nepřenesl přes srdce.  Do konce života bych se jim nemohl podívat do oči. Pracovali jsme ve třech, tak musíme i důsledky nést ve třech.

Pan prezident přecházel chvíli rozčileně po pracovně. Nakonec mé odmítnutí své nabídky na další spolupráce pochopil. "Ano, máš pravdu... ani jsem si neuvědomil... to opravdu nejde... to nemůžeš." Rozloučil se se mnou dojatým poděkováním a stiskem ruky. Za vykonanou práci se mi odvděčil  tajným příkazem, abych byl ponechán v ústavu. Čekaly mě tři roky přísného politického dohledu, zákazu publikační činnoti a strohé plnění netvůrčích  pracovních úkolů. Jednu dobu se mě orgány Hlavní politické správy snažily na pokyn z ÚV přimět, abych učinil prohlášení, že Moulis a Janeček bez jakéhokoli mého přičinění a bez vědomí prezidenta vsouvali do textu chybné názory.

Odmítl jsem, jak dosvědčuje Míla Moulis v svých vzpomínkách, učinit takové prohlášení  jednak pro nepravdivost obvinění mých kolegů a jednak z tohu důvodu, že mi nepřísluší vyjadřovat se veřejně o záležitostech týkajících se hlavy státu bez jeho vědomí a souhlasu. Dali mi nakonec pokoj. I  jinak jsem byl po nějakou   dobu, než se na memoárovou causu pozapomnělo, vcelku ponecháván v klidu, ježto moji nadřízení si nebyli jisti, jestli jsem nebo nejsem v nemilosti a co se se mnou v horních sférách zamýšlejí.

Práce na prezidentových pamětech však  skončila. Jeden z vědeckých pracníků VHÚ byl pověřen,, aby se ujal přepracování závadného dílu a práce na dalších dílech, ale pan prezident jeho spolupráci pro výraznou odlišnost jazyka a stylu odmítl  Nutno říci, že celá aféra s kritikou a zákazem prezidentových pamětí nedlouho poté, co je Husák v soukromém rozhovoru s ním nadšeně pochválil, velice ublížila na zdraví. Vleklé rozčilení mu  přivodilo záhy to, čemu lékaří říkají mozková příhoda. I když ji překonal, neměl už sílu svádět boj s pravověrnými internacionalisty a budovateli reálného socialismu. Takže jsme v roce 1969  s Oldou Janečkem tehdy rozezleného a beznaději podléhajícího Tondu Benčíka utěšovali slovy, na něž nedošlo a za daných podmínek vlastně ani dojít nemohlo.  Teď bylo pro změnu na něm, aby náš zdeptaný a soukromě pospolu nadále držící triumvirát jako kamarád, s nímž jsme udržovali stálý, nepřízním odolávající kontakt, povzbuzoval po utrpěném knokautu.

Uběhlo sedmnáct let. I když jsme se čas od času jako bývalí osmašedátníci konspirativně scházeli, ve dvou, ve třech i ve čtyřech, v restauraci Demínka,  v sauně na Letné i v restauraci  U Sojků a hlavně  při pátečních besedách v bytě generála Sachra k výměně informací, názorů i vzájemnému posílení, každý jsme ta léta prožívali v přátelském  souladu se stejně smýšlejícími druhy, ale po svém, vklíněni do svých specifických osobních existenčních poměrů. Benčík se nepřestával starat o prohlubování normalizačním režimem potlačované rehabilitace generála Píky. Stýkal se potají s jeho obhájci dr. Vladimírem Čeřovským a dr. Rastislavem Váhalou i Píkovým synem Milanem. Prozíravě jim odevzdal do úschovy všechen listinný i fotografický dokumentační materiál a společně hledali možnosti publicistické popularizace Píkových odbojových zásluh. Sám zbaven publikačních možností, pomáhal alespoň dr. Váhalovi napsat o Píkovi knihu s  rýsující se možností jejího zahraničního vydání.

V roce 1989, zhruba deset let před sametovou revolucí, vedení TJ Tatran Štítina jako organizátor pravidelného Memoriálu geneála Píky odolávající všem aparátnickým snahám o jeho zrušení, v dohodě s Píkovou rodinou se rozhodlo v rámci oslav 70. výročí založení jednoty odhalit konečně na generálově rodném domě pamětní desku. Po dosažení souhlasu ONV v Opavě a překvapivě kladném stanovisku KV KSČ v Ostravě zbývalo ještě dosáhnout souhlasu Hlavní politické správy ČSLA. O stanovisko jako podklad k rozhodnutí byl požádán Vojenský historický ústav. Na Benčíkovo upozornění jsem si zajistil, že jeho vypracování bylo uloženo mně. Doporučil jsem samozřejmě zaujmout k žádosti kladné stanovisko. Uvedl jsem všechny Píkovy odbojové zásluhy a ostře odsoudil jejich ostudné popření justiční vraždou. Přípis končil slovy: "Odhalení pamětní desky ve Štítině je velmi vhodnou, i když jen npatrnou splátkou dluhu, který má náš národ vůči tomuto hrdinovi odboje, který byl Vyšším  vojenským soudem v Příbrami plně rehabilitován. Jeho jméno pošpiněné zločinným soudem a od něho odvozenou propagandou je žádoucí očišťovat s využitím všech příležitostí. Odhalení pamětní desky v Štítině je jednou z nich."

Odpůrci akce nenašli naštěstí argumenty, kterými by stanovisko Vojenského historického ústavu negovali.  Dne 1. července sekonečně rozlomila pouta bránící Antonínu Benčíkovi, tomuto zmužilému  obhájci spravedlnosti, v plném rozvinutí jeho vytrvalého úsilí o úplné ospravedlnění generála Píky. Zároveň vložil všechny své tvůrčí schopnosti do historickovědní obhajoby Pražského jara, jehož byl nadšeneckým vyznavačem. Jeho zásluhy a erudice, které ho k tomu předurčovaly, byly nesporné. Spolu s jeho rehabilitačním spolubojovníkem a za normalizace persekvovaným bývalým tajemníkem J. Smrkovského dr. Navrátilem byli jako soudní znalci začátkem prosince  Občanským fórem delegováni do  Vládní komise  pro analýzu událostí let 1967-1970. Přes obrovskou pracovní zátěž s tímto zařazením spojenou si našli čas, aby zpracovali scénář pro působivý dvojdílný dokumentární  film  režiséra Tibora Podhorce Proč vás zavraždili, generále?. Miliony televizních diváků tak jejich autorským přičiněním dostaly 20. a 21. června 1990 příležitost poprvé se důkladně seznámit s historií vraždy spáchané jménem republiky, ale také s Píkovými nemrtelnými zásluhami o vlast v úloze vojáka, politika a diplomata.

Dokument vzbudil obrovskou celospolečenskou pozornost, která  si vynutila jeho několikeré zopakování. Vzápětí oba autoři v součinnosti s kolegou Václavem Kuralem zpracovali publikaci Zpravodajové generála Píky a ti druzí, objasňující generálovu složitou situaci a záslužnou činnost v prvních letech druhé světové války, před příchodem do Sovětského svazu a po nástupu do funkce náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR. Podnítili tak celou řadu akcí k poctě a ozřejmění Píkových zásluh o československou armádu a stát.  Jeho vyznamenání in memoriam Řádem generála M. R. Štefánika, umístění pamětní deky na budově generálního štábu v Praze, pojmenování řady škol a ulic v různých městech jeho jménem, jeho povýšení in memoriam do hodnosti armádního generála, odhalení jeho pomníku na plzeňském náměstí nesoucím jeho jméno, vznik tradice každoročího pietního připomínání dne Píkovy popravy... Jméno generála Heliodora Píky se konečně dostávalo a dostalo do povědomí obyvatelstva Československé republiky jako jméno velké osobnosti, natrvalo zaujímající čestné místo v Pantheonu novodobých českých a slovenských dějin.

V době blížícího se stého výročí Píkova narození jsme si, Tonda a já, při jednom z častých přátelských setkání uvědomili, že se dosud na knižních pultech neobjevila žádná obsáhlejší publikace, která by přinesla ucelený obraz Píkova života, jeho činné účasti v prvním i druhém odboji, plnění poválečných úkolů ve funkci zástupce náčelníka generálního štábu a při zastupování Československa na mírové konferenci v Paříži i při významných diplomatických aktech. Rozhodli jsme se, že o něm spolu napíšeme knihu, která tuto mezeru zaplní. S vervou jsme se dali do práce a během necelého roku se na knihkupeckých pultech objevila životopisná kniha Kdo byl generál Píka - portrét čs. vojáka a diplomata, vydaná s podporou ministerstva národní obrany a Nadace A. Dubčeka brněnským nakladatelstvím Doplněk v redakční péči A. Šabatové (dnes ombudsmanky). Byl to první pokus, jak konstatovaly lektorské posudky a recenze, o obsáhlejší a ucelenější pohled na roli a osudy jedné z největších postav  českolovenského odboje. V doslovu jsme podotkli, že okolnosti nám nedovolily podrobněji zobrazit generálův veřejný i soukromý život v průběhu tří poválečných let, která byla posledními lety jeho života, a vyslovili jsme přesvědčení, že naše kniha není posledním slovem historiografie na dané téma, takže dosud nezpracované kapitoly Píkova života najdou záhy své autory. Sami  jsme se přitom ještě nevzdávali úkolu rozvíjet a prohlubovat generálovu historiografickou biografii.

Již v roce 2001 jsme vydali knihu Tragický osud generála Heliodora Píky a o pět let později nově upravenou a doplněnou verzi tohoto tématu pod názvem Vražda jménem republiky. Potěšila nás uznalá slova generálova syna Milana Píky (dnes genrálmajora v. v.): "Můj otec... sděluje v posledním dopise krátce před potupnou smrtí svým nejbližším i národu z cely borské trestnice svoje přesvědčení, že budoucnost dokáže jeho nevinu. Autoři Antonín Benčík a Karel Richter přispěli ve své tvorbě k naplnění jeho víry ve vítězství pravdy. Přispěli k jeho občanské rehabilitaci a jméno generála Helioora Píky se stává i jejich přispěním symbolem občanské cti, vlastenectví a hrdinství českoslovnského vojáka v historii československého státu."

Povzbuzeni příznivým ohlasem naší práce, vydali jsme ji  zásluhou Krutinova nakladatelství NOOS,  po dalších doplňcích v roce 2014 znovu, pod týmž názvem. Mezitím a přitom se Antonín Benčík spolu s dalšími členy vládní komise věnoval výzkumu událostí konce 60. let. S plným využitím možnosti neomezeného přístupu do všech českoslovekých archivů z jejich badatelské i autorské spolupráce vzešlo monumentální dílo Československo roku 1968, vydané v roce 1993, i další publikace. Osm měsíců Pražského jara, 21.srpen 1968... Benčík se jako vojenský historik specializoval na osvětlení průběhu daných uálostí v prostředí armády. Odhalil pozadí aféry  "semínkového"  generála Šejny i nevydařeného pokusu o vojenskou záchranu konzervativistického režimu Antonína Novotného a podrobně popsal explozivní vývoj Pražského jara  i jeho varšavskosmluvní neostalinistickou destrukci v režii Moskvy za přičinlivé asistence domácích odpůrců reformního hnut. Sám zpracoval obsáhlé dílo Rekviem za Pražské jaro, poctěné česko-slovenskou literární cenou Egona Ervína Kische a vydané i v Polsku.

Své vojenskohistorické badatelské schopnosti prokázal objevným dílem mezinárodního dosahu Operace Dunaj, v němž pro historické  poučení Česka, Slovenska i světa o násilnických praktikách neostalinistického sovětského imperialismu podrobně popsal a vyhodnotil přípravy, průběh a výsledky invaze armád Vašavské pětky. Celou historii potlačení prvního promyšleného a teoreticky podloženého pokusu o reformu totalitního socialismu sovětského typu objasnil v knize V chapadlech kremelské chobotnice. Vědecké poznání problematiky Pražského jara, jehož byl skálopevně přesvědčeným stoupencem, posunul vpřed knihou Utajovaná pravda o Alexandru Dubčekovi, která je  faktograficky důkladně podloženým důkazem epochálního významu inspirující role, kterou v něm sehrál Brežněvův protivník Alexandr Dubček.

Oprávněné a plně zasloužené uspokojení,  prožívané úspěšným plněním svých  životních tvůrčích úkolů, které si vytyčil jako vědec zapálený pro zkoumání a zasvěcenou popularizaci historie  národně osvobozeneckého boje a vášnivý vyznavač  masarykovských idejí demokratického humanismu, pravdy, poctivosti a  sociální i právní spravedlnosti, konkretizovaných v dané době světodějným demokratickosocialistickým reformním programem Pražského jara, v záležitoti zdařilé rehabilitace generála Píky narazilo pojednou  překvapivě na otřesnou a zcela nepřijatelnou disonanci. 

Šestnáctého června 2001, dvaapadesát let po generálově popravě a třiatřicet let po jeho plné soudní  rehabilitaci , Mětský soud v Praze 1 vynesl konečně také odsuzující rozsudek nad jedním z hlavních organizátorů procesu proti němu, někdejším prokurátorem Karlem Vašem. Byl odsouzen k sedmiletému nepodmíněnému vězení za svůj podíl na rozsudku a justiční vraždě vlastnce a účastníka prvního i druhého odboje. S drzostí jemu vlastní se však proti rozsudku odvolal, naprosto neuznávaje svou vinu.  A ještě než bylo zahájeno odvolací řízení u Vrchního soudu, uspořádal - spolu se svým obhájcem Čestmírm Kubátem - tiskovou konferenci, na níž prezentovali Vašovu semdesátistránkovou brožuru nazvanou Moje perzekuce v právním státě aneb Epochální výlet české justice do 50. let XX. století.

Účastníkům soudního jenání a čtenářům zmíněné tiskoviny se snažili v provokativním rozporu se zjištěnými fakty a regulemi solidní obhajoby namluvit, že vyšetřování a proces s generálem Píkou probíhal v normálních podmínkách, zpochybňovali jeho soudní rehabilitaci v roce 1968, setrvávali na opodstatněnosti Píkova obvinění a neváhali falšovat i závěry soudních znalců  v obnoveném procesu z roku 1968, jako by dávali za pravdu původnímu, lživě obžalovacímu posudku plukovníka Zadiny, který se stal základním podkladem zločinného rozsudku. I když nakonec Vrchní soud v odvolacím řízení ve dnech 14. a 15. ledna 2002 dospěl k neuvěřitelnému závěru, že trestný čin, pro který byl Vaš obžalován, je již promlčen a rozsudek nižší instance (jako výsměch spravedlnosti) zrušil,  přece jenom  nemohl Vaše zbavit odpovědnocti za trestuhodně nespravedlivé odouzení generála Píky, rozhodli jsme s Tondou jako spoluautoři knihy Vražda jménem republiky na Vašův drzý pamflet důrazně reagovat. Učinili jsme tak článkem nazvaným Ukázkové zneužití demokracie (Přísně tajné č. 4,2002). Pro Antonína Benčíka, nezdolného obhájce pravdy a spravedlnosti, bylo nemožné nechat takovou nehoráznost bez odezvy. Byl jsem s ním zajedno.

Vojenský historik podplukovník v. v. PhDr Antonín Benčík , autor více než patnácti knih, stovek článků a desítk rozhlasových pořadů, sedminásobný laureát literárních cen, člen Klubu autorů literatury faktu  byl vysoce erudovaný vědec a obdivuhodný člověk .Ještě v květnu roku 2017 jsem ho navštívil v Domově důchodců. Stále měl hlavu plnou tvůrčích plánů. Umlouvali jsme si, jak s dobrými kamarády oslavíme jeho blížící se dvaadevadesátku. Na začátku podzimu nás všechny své přátele zarmoutil tím, že nečekaně zemřel. Patřil však k lidem, kteří i když zemřou, nepřestávají žít.
                                                                                                                                                                                        Karel Richter