Aktuality

Dáma české kultury

PhDr. Zora Dvořáková, členka KALFu, oceněna na festivalu Mene Tekel

Historička a členka KALFu, PhDr. Zora Dvořáková, převzala v neděli 25. února na festivalu Mene Tekel cenu Dáma české kultury. Blahopřejeme!

http://www.epochtimes.cz/2018022624019/Cenu-Dama-ceske-kultury-obdrzela-historicka-Zora-Dvorakova-predstavila-i-svou-novou-knihu.html 

 

Ceny M. Ivanova a E. E. Kische

Další ročník právě odstartoval!

Vyhlášením cen M. Ivanova za XVII. ročník se otevírá ročník další, už osmnáctý. Uzávěrka osmnáctého ročníku Cen M. Ivanova a cen E. E. Kische je 28. února 2018.

Články

Žádné články k zobrazení

Příspěvky

Zobrazit všechny

Slavkovské memento

Již třináct let láká školní mládež literární soutěž.

U zrodu setkávání spisovatelů sekce literatury faktu ve Slavkově u Brna byl spisovatel dr. Miroslav Ivanov. Setkávání se stala tradicí a od roku 1985 jimi žil a žije doposud slavkovský zámek. Slavkovská sympozia měla vždy zastoupení autorů literatury faktu i z nedalekého Slovenska. Od roku 1990 byl stejnými protagonisty založen samostatný Klub autorů literatury faktu (KALF), který se roku 1992 stal kolektivním členem Obce spisovatelů. Známí autoři nejen psali, ale i přednášeli a besedovali na zdejších školách.

Po roce 2001 se místo setkávání autorů literatury faktu změnilo. Ze zdejší tradice však vznikla tradice nová. Založilo ji Historické muzeum ve Slavkově u Brna v roce kulatého 200. výročí bitvy u Slavkova a 60. výročí osvobození ČSR a ukončení 2. sv. války na evropském kontinentu. Tak se zrodil, opět pod záštitou KALF 1. ročník Festivalu válečné literatury s podtitulkem Slavkovské memento 2005. Součástí festivalu bylo i vyhlášení veřejné literární soutěže pro žáky a studenty. Na vyhlášení výsledků soutěže přijeli i renomovaní spisovatelé z celé republiky, mezi nimiž nechyběl například Roman Cílek, Karel Richter, Miroslav Kučera, Richard Sobotka, Jan Kux, Dušan Uhlíř nebo ze Slovenska Jozef Leikert a další. Záštitu nad soutěží převzal především hejtman Jihomoravské kraje a Vojenská akademie Vyškov. Ta trvá dosud. K pořadateli soutěže, jímž je Zámek Slavkov u Brna a KALF spolu s Vojenskou akademií Vyškov se připojila i Československá obec legionářská. Tím získala soutěž trvalejší zázemí po celých dvanáct ročníků.

Velmi zajímavé je, že se v průběhu let podstatně nezměnila ani porota literární části soutěže. Některé aktivity, které se v rámci festivalu konaly – prodejní výstavy knih, večerní čtení při svíčkách, výstavy výtvarných prací v průběhu let zanikly. Jiné například ukázky vojenské techniky pod patronací vojáků vydržely, stejně jako sponzoři či ceremoniál programu v nádherném sále při vyhlašování výsledků soutěže. Při vyhlašování nejlepších literárních prací se již několik let uděluje i mimořádná cena konzulátu Ruské federace.

Významnou a nezastupitelnou úlohu má v úspěšné tradici Slavkovského mementa spolupráce pořadatelů se základními a středními školami prostřednictvím pedagogického sboru, který již i bez vyhlašování termínu pracuje s datem 26. dubna. To je den osvobození města Slavkova Rudou armádou od německých okupantů, a tradiční den vyhlašování výsledků literárního klání. Ve sborníku soutěžních prací, který byl vydán pořadatelem po dvou ročnících soutěže, se píše, že snad semínko zaseté na literárních besedách s autory Klubu, již klíčí… Dnes můžeme říci, že již vyrostlo v sílící strom.

Druhého ročníku se zúčastnil i exprezident SR Rudolf Schuster, který napsal na stránku sborníku:“ … nesmírně si cením úsilí Vás mladých přátel při psaní, a proto Vám přeji hodně trpělivosti v další literární činnosti. Nechť Vás povzbudí úspěchy, ale nechť Vás i první neúspěchy neodradí. Vytrvalostí můžete mnohé dokázat!“

V průběhu dalších let školní mládež dokázala, že mnohde pod vedením svých učitelů nebo i samostatně ze své iniciativy, chce psát, a že umí. Účastníci soutěže byli v některých ročnících z území celé České republiky.  Na některých školách v regionu vznikla trvalá tradice, do které Slavkovské memento svým termínem konání již nepochybně patří. A to je v současné době nepochybný klad, který se nesmazatelně zapsal i do historie této literární soutěže.

  1. dubna letošního roku byl předáním cen uzavřen již třináctý ročník soutěže. Objevili se v ní noví žáci i studenti, kteří si její propozice vyhledali na webových stránkách.

Media ve výuce dějepisu

Dnes existuje množství web stránek paměťových institucí, které publikují kulturní dědictví ČR. Existují však i tištěná media. Obojí prostředky mají mimo ilustrativní charakter i kognitivní funkce a slouží jako zdroj informací k vzdáleným a neosobním dějinám. Takže žák či student je může vnímat, třeba analyzovat i interpretovat nějaký historický dokument jako svědectví minulosti. A o to nám jde!

Pak mediální gramotnost zvyšuje dovednosti, znalosti či porozumění, které zvyšuje efektivní využívání medií. Do výuky dějepisu je možné integrovat dobová media jako projev dobové kultury vč. způsobů zpracování. Do politických dějin vstupuje mediální problematika poukazem na roli médií jako veřejného fóra v politických střetech či v dramatických dějinných zlomech. Exkurze do dějin médií mají nakonec významný přesah do současnosti. Tzn., že napomůže zvýšit povědomí třeba i o taktikách posílit možnosti kritického odstupu od současných manipulativních technik.

Pokud bychom, zde využili výzkum ministerstva školství -  v jeho závěrech se píše, že učitelé dějepisu ze tří čtvrtin navštěvují historická regionální místa, muzea a výstavy. Většina i ví, že je třeba si odnést poučení. Naproti tomu žáci projevují zájem o válečné dějiny ve vzpomínkách pamětníků.

Podle 56 procent učitelů jen cca pětina žáků je schopna kriticky analyzovat historické poznatky.  Asi sedmdesát pět žáků bere dějepis jako okrajový předmět. Žáky motivují jen filmy … války. Z toho plyne, 1/ že je třeba preferovat dějiny 20. století – důraz na každodennost, mnohostrannost výkladu dějin, nezapomínat na regionální dějiny, neopomíjet minority a 2/ redukovat pravěk a starověk.

Zkušenosti

Pokud bych zveřejnil svoji zkušenost předsedy poroty Slavkovského mementa, jsem skeptičtější než výzkumy ministerstva školství. Historické poznatky získané ve škole je schopno analyzovat méně studentů a žáků, než výzkum uvádí. Ostatně je to patrno z obsahu nám do soutěže zaslaných prací. Toto procento je cca jen 5 procent, tito totiž udělají jakýsi závěr, kterému můžeme pyšně říci – názor na téma. Naproti tomu, když se říká, že je dějepis jen okrajový předmět, napadá mne otázka, jak  k tomuto závěru mládež či škola vůbec přišla? Asi je to tedy ve výuce či přístupu k ní nebo se jí třeba učitel bojí?! Tento názor si myslím, že je obecný. Přílišná orientace a neustálé harašení sdělovacích prostředků s výukou matematiky, což zanáší do povědomí obou stran na výuce se účastnící, až se to stává trendem či realitou! A máme tu okrajový předmět s obrovským důsledky a dopady do povědomí společnosti a konec konců do znalostí o historii národa!

Literární soutěž Slavkovské memento s léty vyzkoušeným tématem Války-- Neválky, vyplňuje či doplňuje nejen na jihu Moravy, pomyslné mezery vznikající ve výuce dějin. To potvrzuje i fakt zasílaných prací. Za léta existence literární soutěže porota vyhodnotils přes 2300 prací a rozdala přes 200 cen. Bylo to vše děláno i mj. se snahou objevit nejen talenty na psaní či objevit nové badatele a historiky, jak to možná zkouší i literární soutěž Paměť Moravy, která dělá kurzy, pod názvem jak psát? My, ve Slavkově preferujeme dobrovolnost účastnit se poměrně širokého tématu, aby omezení autorů bylo co nejvolnější, tedy co nejmenší. Tato zkušenost snad vedla k preciznějším psaným pracím již s nějakým vědomostním fundamentem. Samotná soutěž je jednou z forem možná i výuky dějin, kterou školy mohou zařadit jako jinou metodu či jako jeden možný prvek v jejich práci se žáky a studenty. Zde vidím pevné místo výuky ve zdejších regionálních dějinách.

Dlouholetá působnost Literární soutěže Slavkovské memento, si vydobyla trvalé místo ve výuce regionálních dějin na zdejších školách, ale i oblibu mezi mládeží, která s ní pracuje a jí věří! Není výjimkou, že se naši laureáti úspěšně účastní i jiných literárních klání, která pěstují hrdost a vlastenectví určené nejen do školních škamen!

Jan Kux

Rozhovor s Romanem Cílkem

S malým zpožděním KALF otiskuje rozhovor s jubilantem

Kde se ve Vás zrodila vášeň pro historii a literaturu faktu? Jaké historické

období Vás zajímá nejvíce?

 

Pravdivě jste použila slovo vášeň. S nadsázkou se říká, že zatímco o tom, zda se někdo stane básníkem či prozaikem, se člověk rozhoduje sám, u autora literatury faktu je tomu jinak: přitlačí ho k tomuto údělu životní osudy. Dovolte kratičký citát. „Literatura faktu se obnaženými, vyhraněně citlivými prsty, v jejichž konečcích pulzuje krev životního prožitku, dotýká skutečnosti,“ napsal v jedné recenzi můj někdejší redakční kolega a nadlouho, vlastně až do smrti zakázaný autor Dušan Hamšík. Neplatí to možná obecně, ale u mne do jisté míry ano, i když se stydím o tom hovořit, protože obzvlášť štědré dvacáté století přineslo milionům lidí mnohem horší osudy. Mého otce – učitele ze Soběslavi – popravili za heydrichiády, s maminkou jsme hned v červnu 1945 odešli do pohraničí, jmenovitě do Ústí nad Labem, zažil jsem tam Wehrwolfy, divoký odsun, výbuch muničního skladu v Krásném Březně, následnou explozi protiněmeckého hněvu. A k dovršení všeho jsme se v čase po Vítězném únoru přestěhovali do luxusní pražské čtvrti Ořechovka, prostředí zcela odlišného od zdivočelého pohraničí, ale maminčin nový partner-právník byl pak vyhozen ze státní správy, hrozilo mu zatčení, zatýkalo se ostatně všude kolem, v těsné naší blízkosti bydlel Artur London, odsouzený v procesu se Slánským na doživotí. Kdo by se tedy mohl divit, že jsem tehdy se suverenitou nezralého mladíčka prohlásil, že budu spisovatelem, takže není třeba, abych se ve škole zabýval takovými otravnostmi, jako je třeba matematika. Takhle to začalo. A když jsem se pak po vojně shodou okolností dostal do redakce Československého vojáka, kde působili takoví lidé jako Arnošt Lustig, Ota Pavel, už zmíněný Dušan Hamšík, Rudolf Kalčík, Václav Jelínek, Otakar Brůna a mnozí další, bylo rozhodnuto. Krátce poté mi vyšla první knížka. Jmenovala se Výstřely ve vile Edelweiss, byla to literární rekonstrukce vraždy německého emigranta profesora Leasinga – a později ji zfilmovali pod názvem Výstřely v Mariánských Lázních.

 

Jakým způsobem pracujete s materiály? Příběhy Vašich knih fascinují čtenáře svou dokumentární pravdivostí a uměleckou přesvědčivostí. Představuju si tak hodiny a hodiny náročného sběru dat. Dáváte při psaní děl nějaký prostor i fabulaci? A do jaké míry?

 

Problém, který jste otázkou naznačila, definuje můj vnuk větou, že „děda si u psaní detektivek odpočívá od faktů“. Je to výstižné. Když se celé dny prostřednictvím dokumentů a svědectví zabýváte takovými tématy, jako je holocaust, Adolf Eichmann, Otto Skorzeny, vykonstruované procesy v 50. letech, či – z jiného soudku – třeba Olga Hepnarová, pak pochopitelně zatoužíte po tvůrčí svobodě čirého fabulování. Zda je to úplný odpočinek, tím si však nejsem jist. Každé psaní je dřinou, říká Vladimír Páral, a jelikož jest Vladimír klasikem, nemůže se mýlit.

 

Literárně zpracováváte historické milníky českých i světových dějin. Setkal jste se i s negativními názory na svou tvorbu od lidí, některých rodinných příslušníků, pro něž byla traktovaná témata příliš „ožehavá“?

 

V literatuře faktu, dotýkající se nejnovějšího či případně rovnou současného období, se pohybujete na tenkém ledě se spoustou nástrah. Je třeba postavit si jako mantinely jasné zásady. První takový bod: Literatura musí být protivníkem zla, a to ať zla v organizované podobě, mám na mysli třeba nacismus a jeho vyhlazovací záměry, či zla jen individuálního. A axiom druhý: Neubližovat! I při popisu kriminálních událostí je třeba mnohé zvažovat. Nelze samozřejmě přejmenovat Olgu Hepnarovou na Novákovou, ale jen iniciálami jsem v této ostře sledované knize představil ty, kteří byli do bolestného příběhu tak či onak zataženi. Často jsou to i pohnuté situace. Při setkání se sestrou Olgy Hepnarové jsem dlouho čelil jejím výčitkám, že tu knihu vůbec chci napsat, ujišťoval jsem ji, že to chci učinit co nejpoctivěji, takže nakonec jsme si přece jen připili na smíření duší těch obětí a duše Olgy tam kdesi v nedohlednu. Práce na knize Holocaust – slepá kolej dějin, jak se jmenovalo její třetí vydání, mi trvala několik let, vyslechl jsem desítky nesmírně sugestivních svědeckých výpovědí a přirozeně mě potěšilo, když Arnošt Lustig v úvodu napsal, že „s touto knihou by se měli seznámit členové všech parlamentů na světě a neměla by chybět v žádné univerzitní knihovně“. Ale to už se trochu chlubím, ne?

 

Necítím to tak. Říká se, že přelom v československé literatuře faktu znamenají šedesátá léta, protože v této době publikují dva významní autoři: Vojtěch Zamarovský a Miroslav Ivanov. Máte své literární vzory, ať už tuzemské či zahraniční?

 

S oběma autory, které jmenujete, jsem měl tu čest se osobně poznat. Mirek Ivanov byl po celá desetiletí mým blízkým přítelem, a ještě s Miloslavem Moulisem, se kterým jsem později napsal několik knížek, jsme v osmdesátých letech stáli u zrodu Klubu autorů literatury faktu. S pojmem vzor nerad plýtvám a spojuji si to slovo spíš s morálními či etickými hodnotami. Od každého kolegy z domova i ze světa se člověk-autor může něco naučit, pokud je pokorně připraven se učit. Velmi si vážím současné tvorby mých přátel Karla Richtera a Jiřího Svetozára Kupky, kteří jsou ještě starší než já a při psaní svůj věk prostě neberou na vědomí. Ze zahraničních autorů mne kdysi svou přímočarou syrovostí velmi oslovil Curzio Malaparte.

 

Zabýváte se mezními problémy lidských životů. Jaký je váš postoj k trestu smrti, o jehož údajné potřebnosti se mezi lidmi čím dál víc debatuje?

 

Můj názor je v tom směru jednoznačný, dlouhodobý, zásadní a konečný. Jsem odpůrcem trestu smrti.

 

I když jste viděl a musel popsat tolik zla? Není v tom, promiňte, určitý rozpor?

 

Není. Spíš je tomu naopak, ale svůj postoj nikomu nevnucuji. Právě proto, že jsem hluboce poznamenán tím, co jsem kdy vyslechl a přešlo mi před očima, nedokáži být neosobní a vynášet lehkovážné soudy. Nabídka snadných řešení hlubokých a letitých problémů má skoro vždy populistický, účelový a v důsledcích tedy i nebezpečný podtext. „Rozsudek smrti rozbíjí jedinou nespornou solidárnost mezi lidmi, solidárnost vůči smrti,“ napsal ve své legendární eseji francouzský spisovatel Albert Camus. Souhlasím s tím, byť přiznávám, že sám jsem byl občas blízko otázce, zda ti, kdo se dopustili a dopouštěli vrcholně odporných činů, jsou vlastně ještě lidmi. Ale vyřešíme něco, když si osvojíme právo prohlásit někoho za nečlověka? Nespustíme tím lavinu dalších problémů? Těžko říct. Jen jedno si myslím: že není dobré předkládat jako řešení sázku na to horší v člověku. Je to černobílý recept, a cokoli černobílého není mou parketou.

 

Překladová literatura ze zahraničí v rámci celkové knižní produkce dnes zaujímá nadpoloviční většinu. Myslíte si, že česká nakladatelství věnují literatuře faktu dostatečný prostor? Věnujete se i psaní původních českých detektivek a kriminálních příběhů.

 

Myslím si, že rozumná nakladatelství literaturu faktu neopomíjejí. Logické je i to, že převažují překladové tituly: je to otázka početní převahy. My domácí musíme být prostě pilnější…

 

Na jakém titulu teď momentálně pracujete, na co se Vaši čtenáři mohou těšit? Jaká témata Vás do budoucna lákají?

 

V létě mi vyšla knížka Otto Skorzeny – život na hraně. Dokončuji práci o úspěších i prohrách při stíhání nacistických válečných zločinců (Doživotní ztráta svědomí). A také jsem sestavil další sbírku psychologicky laděných kriminálních povídek s příznačným názvem Syndrom odumřelé duše. Ve volných chvílích, jichž věru není mnoho, zvažuji, zda bych svůj posedlý workoholismus, jak to kriticky vnímá moje rodina, neměl trochu přibrzdit. Přece jen už je na dohledném obzoru ta osmdesátka… No, uvidíme, zatím se mi dobrovolně zatáhnout za brzdu příliš nechce. On si to osud rozhodne.

 

Rozhovor vedla Veronika Chaloupková

 

ROMAN CÍLEK

Narodil se v roce 1937 v Českých Budějovicích, již řadu desetiletí žije v Praze. V minulosti používal pseudonymy Vilém Pavlík, Karel Pavlík a Zdeněk Roman. Pracoval jako redaktor a šéfredaktor, nyní působí jako spisovatel, publicista, autor próz, reportáží, rozhlasových her a kriminálních příběhů. Je spoluzakladatelem a místopředsedou výboru Klubu autorů literatury faktu a české sekce Mezinárodní asociace svazu autorů detektivní a dobrodružné literatury (AIEP). Podílel se na vzniku rozsáhlého projektu životopisné knižní řady Galerie nesmrtelných a periodické revue literatury faktu Přísně tajné!, která vychází dodnes. Pravidelně spolupracuje s řadou českých periodik, televizí i rozhlasem. Kromě rozsáhlé publicistické a žurnalistické činnosti vydal několik desítek knih literatury faktu i beletrie. Získal řadu ocenění například v mezinárodní soutěži o Cenu Egona Erwina Kische, Ceny Miroslava Ivanova a Jaroslava Golla. Některé jeho tituly vyšly i v zahraničí. Nejnověji vydalo polské nakladatelství Wydawnictvo Afera knihu Já, Olga Hepnarová v překladu Julie Różewicz. V Čechách měl na jaře premiéru stejnojmenný film Tomáše Weinreba a Petra Kazdy, natočený podle Cílkova knižního námětu. Během léta se film představil na zahraničních festivalech po celém světě.

 

Časopis DILIA – podzim 2016

© COPYRIGHT 2016 KALF  -  Administrace