Aktuality

Cena E.E. Kische 2019

Letohrad 25.9.2019, , XXVIII. ročník Mezinárodní ceny E.E. Kische - slavnostní vyhlášení výsledků, 

 

                                                            KLUB AUTORŮ LITERATURY FAKTU,

                                                                              MĚSTO LETOHRAD,

                                                   SPRÁVA ODKAZU EGONA ERVÍNA KISCHE

 

                                                                           si Vás dovolují pozvat na

                                            XXVIII. ROČNÍK UDÍLENÍ MEZINÁRODNÍCH CEN

                                            EGONA ERVÍNA KISCHE ZA LITERATURU FAKTU,

které se uskuteční ve středu dne 25. září 2019 od 15:00 hodin v prostorách zámku Letohrad

P R O G R A M

12:00               Příjezd účastníků

12:30               Společný oběd v zámecké restauraci v Letohradě

14:30               Prezence

15:00              Slavnostní zahájení

                           Úvodní slovo starosty města Letohrad Petra Fialy

                           Zdravice hostů

15:15               Vyhlášení a předání mezinárodních Cen Egona Ervína Kische za literaturu                     faktu

16:00               Přátelské setkání u číše vína a občerstvení

17:30               Ukončení a odjezd účastníků setkání

 

Setkání moderuje Marie Hodinářová.

Hudení doprovod "Swing friends"

Po dobu konání se uskuteční prezentace oceněných knih. 

 

 

PhDr. Blanka Láníčková, LL.M., v.r.                                                                 Petr Fiala, v.r.

          předsedkyně KALF                                                                         starosta města Letohrad

 

 

 

Beseda se Z. Dvořákovou

Knihovna v Jablonném a Klub Milady Horákové zorganizovaly 5.10. 2017 besedu s dr. Zorou Dvořákovou, nositelkou Ceny Miroslava Ivanova za celoživotní dílo.

Ještě jeden návrat k setkání s dr. Zorou Dvořákovou

Jak je všeobecně známo, mnoho lidí, kteří byli perzekuováni komunisty, prošlo i německými koncentráky. Jejich symbolickým příkladem je dr. Milada Horáková. Gestapo ji zatklo spolu s manželem již v roce 1940. Byla odsouzena za odbojovou činnost a vězněna v Praze, v Terezíně a od roku 1944 až do konce války v Aichachu nedaleko Mnichova. Ihned po návratu z vězení se Milada Horáková vrátila ke své práci a do veřejného života. Byla zvolena poslankyní  Prozatímního národního shromáždění a a ve volbách roku 1946 poslankyní Ústavodárného shromáždění za Československou stranu národně socialistickou, pečovala o obnovu a rozvoj ženského hnutí. Po komunistickém převratu byla v roce 1949 znovu zatčena. Komunisté ji pak ve zinscenovaném politickém procesu spolu s dalšími spoluobviněnými odsoudili k trestu smrti a  27. 6. 1950 ji v Praze na Pankráci popravili.

Těžko si umíme představit, že bychom i my měli odolávat takovým tlakům dvou po sobě jdoucích totalitních režimů. Mnoho lidí ve dvacátém století ovšem takovými zkouškami prošlo. Armádní generál Ludvík Krejčí, dlouholetý občan Jablonného nad Orlicí, je toho dalším příkladem. V tomto městě stále žiji občané, kteří se tvrdě střetli s fašismem, s komunismem nebo s oběma systémy. Mnozí máme předky, kteří prošli takovou zkušeností. Není možné na ně zapomenout ani si nemůžeme myslet, že se něco podobného určitě nebude opakovat.

Po roce 1989 vzniklo  několik institucí a organizací, které dbají o uchování památky osob, které se staly obětmi totalit. Mezi ně patří i Klub dr. Milada Horákové (KMH), www.miladahorakova.cz. Ten se všemožně snaží připomínat nejen Miladu Horákovou a její mravní a filozofické zásady, ale varovat také před hrozbou totalitních režimů.

Nedávno se na besedě v Městské knihovně skvělému a početnému jablonskému publiku představila významná členka KMH, historička dr. Zora Dvořáková. Všichni, kteří od ní  slyšeli o pátrání po ostatcích politických vězňů z 50. let minulého století, si uvědomili, že oběti komunismu byly totalitnímu režimu nepohodlné i po smrti . Představitelé režimu nepředali urny s ostatky rodinám, ale pokusili se je všelijak „zašantročit“ a zničit. V mnoha případech se to bohužel povedlo. Také dr. Milada Horáková má na vyšehradském hřbitově v Praze jen symbolický hrob, její ostatky byly pravděpodobně zničeny. Z podnětu KMH a Konfederace politických vězňů a zásluhou týmu historiků a dalších odborníků se ovšem průběžně daří identifikovat osoby, které byly popraveny nebo zemřely v komunistických věznicích. Urny identifikovaných obětí jsou pak předány příbuzným nebo jsou uloženy pod příslušným jménem na pražském pohřebišti v Motole.

V poslední době  KMH usiluje o vybudování Památníku obětem totalit, jejichž symbolem je popravená dr. Milada Horáková. Tento památník bude stát v parku Ztracenka na pražském Albertově.  Vzpomínce na pronásledované a umučené bude zasvěcen celý park. Ten byl již krásně upraven podle návrhu architekta Michala Gavlase. Chcete-li podpořit Klub Milady Horákové v této jeho snaze, vězte, že byla vyhlášena veřejná sbírka. Číslo účtu veřejné sbírky na vybudování památníku je 3257614319/0800. Více se o památníku dozvíte na webu KMH.

S radostí děkujeme už dnes panu Kvidovi Štěpánkovi za významný příspěvek na konto této sbírky.

Za výbor KMH Vlastimila a Filip Novákovi

Články

Žádné články k zobrazení

Příspěvky

Rozhovor s J. Vrzalovou

Rozhovor s předsedkyní KALF, PhDr. Janou Vrzalovou.

Vzpomínáte si na svůj osudový krok?

Bylo jich několik. I když přiznávám, že původní „osudové rozhodnutí“ jsem učinila na základní škole. Mým „životním“ snem bylo stát se uklízečkou na nějakém hradě či zámku. S rodiči jsme často jezdili na výlety po různých pamětihodnostech a mne vždycky zlobilo, že nevidím všechno – kuchyni, sklepení, toalety… Věřila jsem, že při úklidu se dostanu i do prostor turistům zapovězených. Na střední škole jsem zatoužila po studiu archeologie. Jenomže v té době na tento obor brali málo studentů. Šance uspět s přihláškou byla téměř nulová. Asi by mi nepomohl ani fakt, že jsem studovala na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze, které na studenty kladlo vysoké nároky, takže na vysoké školy jeho absolventy přijímali rádi. V té době jsem pro časopisy a noviny začala psát a také překládat z ruštiny do češtiny různé texty včetně povídek. Zjistila jsem, že mne to moc baví. Proto jsem se nakonec rozhodla pro studium žurnalistiky. 

Jak vnímáte společensky-literární přínos KALFu?

Čím více čtu knihy z oblasti literatury faktu, tím více si uvědomuji, jak je tento žánr pro život společnosti důležitý. Z hlediska zachování historické paměti národa hraje nezastupitelnou roli. Nedávno mi jedna učitelka mateřské školy, která dějiny své žáčky učí formou her a vyprávění, povídala: „Kdo nezná historii vlastního národa, nemůže být ani vlastencem.“ Myslím, že má pravdu. Vztah k rodné zemi si přece budujeme i tím, že poznáváme její minulost, její hrdiny i ty, kteří v kritických chvílích selhali. Krásně to vyjádřil klimatolog a šéf Geologického ústavu AV ČR Václav Cílek: „Národy, které ztrácejí smysl života, zanikají. Není to jen o tom, co dělat s emisemi, ale co dělat s národem. To nevyřeší žádná vláda, to musejí lidé a musejí začít od sebe.“ Naplnění této myšlenky podle mne výrazně napomáhá právě tvorba autorů věnujících se literatuře faktu. A samozřejmě nakladatelů. Všechny čtenářské průzkumy, které se od počátku devadesátých let minulého století v České republice uskutečnily, potvrzují, že o tento žánr je zájem. Navzdory tomu, že recenzí na něj ve sdělovacích prostředcích a na sociálních sítích je, bohužel, pohříchu málo.

Ale přece jen jsou. Kde je můžeme například najít?

Zásluhou Svetozára Plesníka využíváme internetové periodikum České listy.eu, kde najdete recenze na publikace autorů literatury faktu. Vstříc nám vychází také redakce Národního Osvobození, čtrnáctideníku, tiskového orgánu Českého svazu bojovníků za svobodu. Zveřejňují nejen recenze na práce našich autorů, ale také například pozvánky na akce, které pořádáme. K dispozici máme i blog Památníku Lidice, na němž také můžeme prezentovat naše názory. 

Postavení předsedkyně KALFu přejímáte po takové spisovatelsky a lidsky silné osobnosti, jakou je Karel Richter, a setkáváte se s řadou významných osobností tohoto žánru. K čemu vás to burcuje?

Přiznávám se, že mám trému i obavy a cítím pořádnou dávku pokory. Především však velké odpovědnosti. Převzít funkci po takové osobnosti je opravdu obtížné. Proto jsem také Karla Richtera poprosila, aby se nadále podílel na všech aktivitách KALFu, což činí. Jen tak na okraj. Umíte si představit, že by na žádné naší akci třeba nezarecitoval? Je nejen skvělý řečník, ale i recitátor. Vím, že řada lidí čeká na to, až přednese nějakou báseň.

To máte pravdu. A ta setkání… to je zvon inspirace, zvon moudrosti.

Přesně tak. Ráda se přiučím od zkušenějších a moudřejších, ráda vyslechnu jejich podněty, náměty i kritiku. Posouvá mne to dál. Být v kontaktu s osobnostmi, které v literatuře faktu zanechaly nesmazatelnou stopu, je pro mne opravdu velkou inspirací, povzbuzením a nutí mne to neustále na sobě pracovat. Je to pro mne výzva a ty mám ráda. Když se před lety na mne obrátil jeden nakladatel s prosbou, zda bych z ruštiny do češtiny nepřeložila jedno obsáhlé dílo, vztahující se k vojevůdcům Velké vlastenecké války s poznámkou, že zkušená překladatelka to odmítla s tím, že je to na ni příliš obtížné, bylo tam mnoho zbraňových systémů, zeměpisných názvů a obrovské množství jmen, furiantsky jsem kývla. Ta má žižkovská povaha, zděděná po předcích, mi našeptala, že nabídku mám přijmout. Byť jsem někdy „lezla po stropě“, jak byl text složitý, a rok na něm den co den tvrdě pracovala, práci jsem nevzdala. Potěšilo mne, že po vyjití knihy v ní ani vojáci nenašli žádnou chybičku. Moc se divili, že ji překládala žena a ještě ke všemu civilistka. Panečku, to bylo pro mne opravdové uznání. 

To bych do vás neřekla. Asi ještě v mnohém mnohé překvapíte.

Snad ano. Tak je to totiž se mnou pořád. Člověk má překonávat sám sebe. Házet flintu do žita mi přijde slabošské. V tomto směru je mi velkým příkladem Miroslav Kučera, dlouholetý tajemník výboru KALFu. Nevím, zda si to vůbec všichni členové uvědomují, ale jeho práce je neocenitelná a nedocenitelná. Je tak obětavý a neskutečně pracovitý… Navzdory tomu, že přišel o zrak, věnuje KALFu všechny své síly. Klobouk dolů. Upřímně řečeno, bez jeho bohatých zkušeností, například při organizování literárních cen, bychom se jen obtížně obešli. 

Osobností, které zanechaly v literatuře faktu nesmazatelnou stopu, se kterými jste jako předsedkyně ve styku, je jistě více.

Setkávám se samozřejmě s mnoha dalšími osobnostmi, na jejichž knihách jsem vyrůstala. Za všechny bych jmenovala Romana Cílka, Jiřího Bílka, Zoru Dvořákovou, Jana Haladu a také vás, která mi kladete otázky…Nedá mi to, abych nevzpomněla Miloslava Moulise, dlouholetého člena KALFu a skvělého spisovatele. Mimochodem, bývalého politického vězně nacistických koncentračních táborů. Velice si považuji toho, že mi prokázal čest a zařadil mne mezi své kamarády. Každičká chvilka strávená s ním pro mne byla obrovským přínosem. Měla jsem možnost si povídat s mužem, který navzdory tomu, co prožil, si zachoval osobitý a někdy velice černý humor a přitom zůstal člověkem. Optimismus by snad mohl rozdávat. 

Jeho černé příběhy z Buchenwaldu si v KALFu někdy připomínáme. Který si vybavujete právě v tuto chvíli?

Jednou, těsně před Vánoci, jsme si povídali a já se ho zeptala, jak vzpomíná na vánoční svátky strávené v koncentráku. Míla se ani chvíli nerozpakoval a s úsměvem prohodil: „Byly úžasné. O nic jsme se my vězni nemuseli starat. ´Dobré´ jídlo i ´dárky´ zajistili esesáci.“ 

Jistě vás zajímal, jak se říká, Moulisův tvůrčí proces…

Léta jsem toužila alespoň koutkem oka nahlédnout do Mílovy tvůrčí dílny. Chtěla jsem poznat, jak přistupuje k psaní, jakým směrem se v počátcích ubírá jím zpracovávané téma, do jaké míry později škrtá, přepisuje, opravuje, koriguje vlastní myšlenky, úvahy, závěry. Nikdy jsem nenašla odvahu se jej zeptat přímo. Až jednoho dne má zvědavost byla ukojena. Míla stál ve dveřích naší redakce s deskami pod paží. 

„Přečti si to. Jsem zvědav na tvůj názor,“ a strčil mi je do ruky.

Rozvázala jsem notně otřepané šňůrky. Přede mnou ležela slušná hromádka strojem popsaných papírů. Po stranách Mílovou rukou učiněné různé poznámky, škrty, opravy… Přilepené nebo sešívačkou připevněné doplňky. Byl to rukopis dokončované knížky Druhý rozsudek vykonán.

Ačkoliv je Míla léta po smrti, dodnes jsem mu za tu tvůrčí lekci vděčná. Netajím se ani tím, že si občas říkám, co by asi řekl na mou práci, na to, co jsem právě napsala.

Ale vraťme se k výboru KALFu, který zaznamenal jisté změny.

Jsem ráda, že do práce výboru se zapojily rovněž mladší ročníky, k nimž patří Eva Břicháčková, Marcela Přerovská, za město LF Letohrad je to Magdalena Navrátilová a Zdeněk Maixner. Jsme jim vděční za nový elán a nové nápady. Iniciativa dalších je vítána.

Na druhou stranu je třeba říci, že ani věk není překážkou pro práci. Členy výboru můžete vidět v televizi. V posledních měsících to byli například Karel Richter, Jan Halada, Jiří Bílek, Roman Cílek. Zora Dvořáková, podobně jako již zmínění autoři pravidelně chodí na besedy do knihoven a škol. Stranou nezůstávají ani mateřské a základní školy, kde jsou děti informovány o druhé světové válce, setkávají se s válečnými veterány, lidickými dětmi, které přežily vyhlazení Lidic, navštěvují Památník Lidice apod.

 Jaké cíle si ve své nové funkci kladete?

Především nadále udržovat a rozvíjet vše, co KALF léta dělá. Není toho málo. Zmíním třeba udílení literárních Cen Miroslava Ivanova, E. E. Kische, Petra Jilemnického a Jaroslava Golla. Dále jsou to ceny, jimiž chceme v tvorbě podporovat zejména mladé lidi. V tomto směru jsou pro mne zvláště inspirativní dva lidé, jichž si velice vážím právě za jejich přístup k mládeži. A to na Moravě Mirka Poláková a Jan Kux. Paní profesorka Poláková nejen píše, ale také vyučuje dějiny metodou poznávání. To jest, jezdí se svými studenty například po bývalých koncentračních táborech, každoročně se s nimi účastní Terezínské tryzny. Její studenti o těchto cestách píší. Je zajímavé poznávat jejich názory na viděné a slyšené. Pokud vím, některé práce přihlásili do Gollovy chlumecké literární ceny. Doufám, že pro ně účast v ní bude povzbuzením a že se stane jakousi líhní nových autorů. Totéž platí o Janu Kuxovi. Má velmi dobrou zkušenost kupříkladu s Literární a výtvarnou soutěží Martina Ševely. Je určena pro žáky druhého stupně základních škol. Hlavním tématem jejího loňského prvního ročníku byl internační tábor Svatobořice. Tato soutěž připomněla, že i na vesnici žili dnes již neznámí hrdinové, kteří položili životy za nás a že bychom jejich příběhy měli znát. Kéž bychom lidí zapálených pro práci s dětmi a mládeží měli víc! Uvítáme, ozvou-li se další členové KALFu, kteří v tomto směru mají nějaké zkušenosti.

Abychom nezapomněly na spolupráci se slovenskými autory.

Samozřejmě. I nadále hodláme rozvíjet letité česko-slovenské tradice. Pravidelně oceňujeme díla našich slovenských kolegů a stejně tak oni práce našich autorů. Letos například Cenu Miroslava Ivanova za přínos české a slovenské literatuře převzal Anton Hykisch a loni zase Zora Dvořáková na Slovensku získala Cenu Vojtěcha Zamarovského.

 Velmi si vážím obou autorů. Jim bych přiřkla toto: „Mládí je nejen v letech, ale i v myšlenkách.“

Když už jste se dotkla mládí… Osobně se často setkávám s mladými lidmi. Naslouchám jejich názorům, protože mne zajímá jejich vidění světa. Také jejich postoje jsou pro mne podnětné a hodné zamyšlení. Řídím se zásadou mého tatínka, který to tak dělal a proto si do posledních chvil života zachovával nadhled, nikdy nementoroval a mladí lidé ho, jak se říká, brali, jelikož jim rozuměl.

Editovala jste a významně jste se podílela na vzniku knihy nejmladší přeživší lidické ženy Jaroslavy Skleničkové Vzpomínky mě stále tíží, kterou vydal Památník Lidice. Jak jste se k autorce dostala?

S Památníkem Lidice KALF spolupracuje léta. Mne nevyjímaje. Nedávno zesnulý Přemysl Veverka byl bez nadsázky kmenovým autorem PL. Osobně považuji za čest, kdykoliv ke spolupráci dostanu příležitost. Pocházím z rodiny odbojářů. Například má teta Božena Kopová byla coby příslušnice druhého odboje vězněna s lidickými ženami v koncentračním táboře Ravensbrück. Když mi Jaroslava Skleničková o Ravensbrücku vyprávěla, zjistila jsem, že teta musela otročit ve stejné dílně jako starší sestra paní Skleničkové Míla. Upřímně řečeno, po telefonátu ředitele Památníku Lidice JUDr. Milouše Červencla, zda bych se editorství knihy ujala, se mi podlomila kolena. Lidice jsou pro mne symbolem, mementem a já ke všemu, co s nimi souvisí, přistupuji s úctou a pokorou.

Není to tak dávno, co jsem se domnívala, že o nich a o koncentračním táboře Ravensbrück se už asi nedozvím nic nového. Všechno už bylo napsáno, říkávala jsem si. Kniha Jaroslavy Skleničkové mne z toho vyvedla. Podává obraz lágru v podobě dosud nevídané. Tady se Jaří, jak ji její blízcí a přátelé oslovují, učila poznávat charaktery. Na jedné straně obrovské sobectví některých vězeňkyň, na straně druhé solidarita, hrdinství a ochota pomoci v jakékoliv těžké situaci. Lidství v té nejryzejší podobě, které si ženy dokázaly zachovat navzdory svým trýznitelům.

A v protikladu k tomu až dech beroucí pevná vůle a nedětská vyspělost škvrněte, prožívajícího dětství za lágrovou zdí, které, ač hladové, nesní kousíček darované vánočky a čeká, až ho maminka spravedlivě rozdělí. Tyto pasáže knihy patří k těm nejemotivnějším. Tekly mi při nich slzy po tváři, tak jsou silné.

Kniha je hmatatelným svědectvím moudrosti a nadhledu, plynoucích z prožitého. Připomíná nám, jak moc je důležité znát své kořeny, vědět, odkud jsme přišli a kam směřujeme jako národ i jako jednotlivci. Jak je důležité mít ten svůj přístav zvaný domov, protože ztratíme-li ho, ztrácíme všechno. To bych také dodala k odpovědi na druhou otázku.

Chvíle, které jsem s Jaroslavou Skleničkovou strávila nejen nad knihou, ale také povídáním o životě, mi přiblížily mou rokycanskou tetu Boženu, haftlinga č. 24857. Díky Jaří jsem bezmála tři desítky let od tetiny smrti porozuměla všemu, čím musela projít a pochopila jsem, proč nikdy nevystavovala na odiv na předloktí vytetované číslo, proč nám sama neřekla, že v jejích papírech stálo RU - Rückkehrt unbewünscht - návrat nežádoucí!

Uvědomila jsem si, jakou sílu v těžkých chvílích, kdy člověk propadá beznaději a bezbřehému zoufalství, může mít písnička či básnička. Už vím, že se může stát modlitbou po celý zbytek života. Modlitbou přinášející naději, že to zlé jednou pomine, modlitbou očišťující duší a pomáhající navzdory nepřízni osudu znovu se zvednout ze země, hrdě vztyčit hlavu a říct si: Já to nevzdávám!

Za toto poznání jsem Jaroslavě Skleničkové upřímně vděčná. Je dobře, že se do psaní pustila. Myslím, že pro každého autora jsou právě takováto setkání s pamětníky velkým přínosem. Ten prostřednictvím své tvorby pak předávají čtenářům. Proto je žánr literatury faktu tak důležitý.                              

Vaše nejsilnější parketa, domnívám se, je publicistika. Hodláte v ní pokračovat? A chystáte se také na vlastní literární počiny? Jaké?

 Samozřejmě, protože v tomto ohledu se cítím nejpevnější „v kramflecích“ a moc mne baví reagovat na dění kolem nás. Co mám v plánu? Pracuji na další knížce povídek o psech. Ta první měla velký úspěch. Původně jsem psala jen takzvaně do šuplíku pro vnoučata. Pak jsem se nechala přesvědčit k vydání a těší mne, že jsem svým vyprávěním Bobík aneb Život s pytlákem, psaným doslova ze života (není v něm totiž opravdu nic vymyšleno) udělala radost malým i velkým. Jako členka kynologické organizace se věnuji výcviku německých ovčáků. Ale to je jiná kapitola. Díky předkům – odbojářům – se zajímám o vše, co souvisí s léty 1938-1945. Diplomovou práci jsem věnovala našemu tisku v protektorátu a na východní a západní frontě. Zjednodušeně řečeno, pořád „válčím“. Abyste rozuměla, povídky o psech mám jako relaxaci. Na uklidnění duše. Nedávno jsem dostala zajímavou nabídku na literární zpracování tématu (konkretizovat je nebudu, nebylo by to férové vůči nakladatelství, které s nápadem přišlo) právě z tohoto období. Takže má první cesta bude směřovat do Národního archivu, kde mi připravili materiály, které musím nastudovat. Pro Přísně tajné! mám rozepsán příspěvek o Vladislavu Vančurovi.

Proč právě Vladislav Vančura?

Zpracovávám jej jinak, než se o něm psalo doposud. Naše rodina má totiž k němu velice blízko a jsme na to náležitě pyšní. Z generace na generaci si předáváme, že bez našeho dědečka Antonína Štambacha ze Zbraslavi by Vladislav Vančura nic nenapsal. Proč? To časem prozradím. 

Jak hodnotíte zaměření a obsah dvouměsíčníku LF Přísně tajné?

Je výborně sestavován. Jednotlivé příspěvky jsem vždy pečlivě vybrány a „seskládány“. Libí se mi pestrost témat. Ráda revue čtu. Myslím, že PhDr. Miloslav Martínek jako šéfredaktor odvádí skvělou práci a samozřejmě i samotní autoři. Pravidelně se o obsahu revue bavím s lidmi, které přitahují dějiny a shodně konstatují, že v ní vždy najdou mnoho zajímavého, nového a podnětného. K tomu asi není co dodat. Snad jen „drobnost“: je dobře, že jako KALF zásluhou Františka Čermáka takový, dovoluji si říct, tiskový orgán máme.  

Co ovlivnilo váš život nejvíce? A kteří lidé?

Kromě báječných rodičů, díky nimž jsem měla hezké dětství, moji učitelé. Měla jsem na ně opravdu štěstí. Už v roce 1958, když jsem šla do první třídy, mne život obdařil skvělou paní učitelkou Kopáčkovou. Vštípila mi základy toho, jak se učit. Byla velice přísná, ale spravedlivá. Uměla s námi diskutovat a nikdy nás neodbyla tradiční odpovědí dospělých: na to jsi moc malý(á). Následovali další učitelé a profesoři. Jen tak na okraj, ráda a s vděčností za všechny zmíním alespoň paní profesorku Janu Volfovou z našeho Akademického gymnázia. I v době normalizace nás učila samostatně myslet, vyhledávat fakta, vyhodnocovat je, umět si obhájit vlastní názor. Dějiny vyučovala zábavnou formou, takže se pro nás, studenty, staly zajímavějšími než sebelépe napsaná detektivka. Po ní přišli skvělí novináři a spisovatelé, jako třeba Jiří Fiala, jimž tam nahoru do nebe nepřestávám posílat dík. Byli ke mně tvrdí, občas se mi zdálo, že až moc. V mých novinářských začátcích mi dávali text předělávat desetkrát, patnáctkrát… Hrůza! Jaký já měla tenkrát na ně vztek a v duchu jím spílala… Jak léta plynula, byla jsem jim stále vděčnější a vděčnější. Učili mne psát, ale také mi vštěpovali, že jdu-li dělat rozhovor, jedu-li na reportáž, musím se pečlivě připravit. Nastudovat něco o daném oboru, učili mne diskutovat…

Dlouho jste žila na Slovensku. Nyní žijete v České republice. Jak vnímáte blízkost těchto kultur?

Na Slovensku mám dceru, dvě starší vnoučata a slovenského zetě. Dvacet dva let jsem žila v Bratislavě. Já, holka z pražského Žižkova, jsem své děti učila správné slovenské výslovnosti a gramatice. Dodnes jsem pyšná na to, že nikdo nepozná, že nejsem rodilá Slovenka, když tam promluvím. Naše kultury jsou si velice blízké a osobně mezi nimi nečiním rozdílu. Proto jsem ráda, že jako KALF spolupracujeme s našimi slovenskými kolegy. S jejich dlouholetým předsedou, Jožkou Leikertem, se známe už čtyři desítky let. Kdysi jsme v Bratislavě začínali jako mladí novináři. Pořád se vzájemně podporujeme a držíme si palce.

Jste společensky angažovaný člověk. Byla jste do nedávna tisková mluvčí Českého svazu bojovníků za svobodu. Jak vidíte současnou společenskou situaci?

Trápí mne, že se vytratila obyčejná lidská sounáležitost, že společnost zhrubla, lidé spolu neumějí mluvit. Technika, přesněji počítače, tak zkrátily vzdálenosti, až paradoxně lidi od sebe vzdálily. Děsí mne, že mnozí mladí si nedokážou popovídat doslova z očí do očí. Podívejte se do kaváren, cukráren, do metra či autobusů nebo tramvají. I kamarádi, sedící vedle sebe, hledí do chytrých telefonů a rejdí po internetu nebo klábosí „na dálku“. Podle toho pak vypadají jejich vyjadřovací schopnosti. Údajně jsou dost chabé, jak tvrdí učitelé.

Považujete to za všeobecně platné?

Nepaušalizovala bych. V jedné venkovské knihovně dělám ve svém volnu knihovnici. Chodí do ní hodně dětí, i docela malých, které „čtou“ zatím jen obrázky. Je radost pro ně pořádat besedy o knížkách. Navštívila jsem s nimi dokonce i Památník Lidice, byly s námi také děti s mateřské školky, a musím říct, že jsem byla mile překvapena, jak dobře byly učitelkami připraveny, jaké vědomosti měly, jak uctivě se v památníku chovaly. Díky pracovníkům Památníku Lidice, kteří mají opravdu výborně propracované programy rovněž pro nejmenší dětičky, jsem si opět uvědomila, že dokonce i tragickou minulost lze podat srozumitelně úměrně věku. Možná se jednou někdo z těch žáčků stane významným autorem literatury faktu. Co mne trápí je, že pojmy jako vlastenectví, úcta k tradicím se staly pro mnohé nepotřebnou veteší. Je toho hodně, co mne tíží na srdci. Jsem však optimistka. Věřím, že v jádru u nás žijí dobří lidé, jimž záleží na vlasti, na tom, jakým směrem se bude ubírat. Povzbuzením jsou pro mne i práce mladých autorů literatury faktu. A samozřejmě setkávání se zkušenými spisovateli. Českými i slovenskými.

Co považujete za nejdůležitější?

Smysl života a cíl. Bez nich je život prázdný. To ovšem opravdu nevyřeší žádná vláda. To musejí lidé a musejí začít sami od sebe a u sebe!

Kterou radou se v životě obvykle řídíte?

Chovej se tak, aby sis každé ráno při pohledu do zrcadla mohla říct: jednáš, jak nejlépe umíš – čestně. 

Vaše životní krédo?

Nevím, zda bych to nazvala přímo krédem, ale je několik myšlenek, které se snažím mít pořád na paměti. Jsou od Marca Aurelia, římského císaře z 2. století n. l., zvaného také filozof na trůně. Ve svých Hovorech k sobě mj. píše: „U svého otce jsem vídal vlídnost, ale i neoblomné setrvání na každém zrale uváženém rozhodnutí; také lhostejnost k takzvaným poctám a zálibu i houževnatost v práci.“

Za rozhovor děkuje Heda Bartíková 

PhDr. Jana VRZALOVÁ (*1951) pochází z pražského Žižkova. Po absolvování Fakulty žurnalistiky Leningradské státní univerzity (dnes Petrohradské) se v roce 1976 odstěhovala do Bratislavy a stala se zpravodajkou Rudého práva. V roce 1990 odešla „na volnou nohu“. Věnovala se překladům knih a psaní reportáží pro přední slovenské deníky a časopisy. Z ruštiny do češtiny přeložila na dvě desítky knih (vzpomínky politiků, válečnou literaturu, publikace určené pro lidi zabývající se alternativní medicínou a léčitele atd.: (např. G. P. Malachov Totální detoxikace; Igor Saveljev Bioenergetický vampýrismus, Uřknutí, vampýrismus, karma; Su jok Terapie pro všechny; Viktor Andrijanov Alexej Kosygin; N. I. Ryžkov Návrat do politiky; G. A Zjuganov Pochopit RuskoVojevůdci – kolektiv autorů) a další desítky redigovala: Receptář pátera F. FerdyLéčení modlitbouLéčení alternativní medicínou atd. O osm let později se vrátila do Prahy, aby se vzápětí přestěhovala do malé vesničky pod Řípem a splnila si letité přání pořídit si milované německé ovčáky. Pro radost vnoučatům a všem lidem se vztahem k přírodě o nich píše povídky, v nichž zachycuje vše, co s nimi prožila. Od roku 2004 pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Národního Osvobození, který je tiskovým orgánem Českého svazu bojovníků za svobodu a věnovala se zachování odkazu prvního a druhého československého odboje.V roce 2011 se stala tiskovou mluvčí ČSBS. K 31. prosinci 2015 na vlastní žádost odešla a rozhodla se nadále věnovat vlastní tvorbě. Publikuje pravidelně recenze knih z oblasti literatury faktu a články v Národním Osvobození, v internetových médiích, na blogu Památníku Lidice.Je mj. laureátkou Ceny Miroslava Ivanova za publicistiku (2013). Za rok 2013 jí Asociace nositelů legionářských tradic v kategorii publicistika udělila cenu Český patriot za podporu národní hrdosti a paměti národa. Památník Lidice její práci ocenil Pamětní medailí.

 

Rozhovor s R. Cílkem

Rozhovor s Romanem Cílkem

Kde se ve Vás zrodila vášeň pro historii a literaturu faktu? Jaké historické období Vás zajímá nejvíce?

Pravdivě jste použila slovo vášeň. S nadsázkou se říká, že zatímco o tom, zda se někdo stane básníkem či prozaikem, se člověk rozhoduje sám, u autora literatury faktu je tomu jinak: přitlačí ho k tomuto údělu životní osudy. Dovolte kratičký citát. „Literatura faktu se obnaženými, vyhraněně citlivými prsty, v jejichž konečcích pulzuje krev životního prožitku, dotýká skutečnosti,“ napsal v jedné recenzi můj někdejší redakční kolega a nadlouho, vlastně až do smrti zakázaný autor Dušan Hamšík. Neplatí to možná obecně, ale u mne do jisté míry ano, i když se stydím o tom hovořit, protože obzvlášť štědré dvacáté století přineslo milionům lidí mnohem horší osudy. Mého otce – učitele ze Soběslavi – popravili za heydrichiády, s maminkou jsme hned v červnu 1945 odešli do pohraničí, jmenovitě do Ústí nad Labem, zažil jsem tam Wehrwolfy, divoký odsun, výbuch muničního skladu v Krásném Březně, následnou explozi protiněmeckého hněvu. A k dovršení všeho jsme se v čase po Vítězném únoru přestěhovali do luxusní pražské čtvrti Ořechovka, prostředí zcela odlišného od zdivočelého pohraničí, ale maminčin nový partner-právník byl pak vyhozen ze státní správy, hrozilo mu zatčení, zatýkalo se ostatně všude kolem, v těsné naší blízkosti bydlel Artur London, odsouzený v procesu se Slánským na doživotí. Kdo by se tedy mohl divit, že jsem tehdy se suverenitou nezralého mladíčka prohlásil, že budu spisovatelem, takže není třeba, abych se ve škole zabýval takovými otravnostmi, jako je třeba matematika. Takhle to začalo. A když jsem se pak po vojně shodou okolností dostal do redakce Československého vojáka, kde působili takoví lidé jako Arnošt Lustig, Ota Pavel, už zmíněný Dušan Hamšík, Rudolf Kalčík, Václav Jelínek, Otakar Brůna a mnozí další, bylo rozhodnuto. Krátce poté mi vyšla první knížka. Jmenovala se Výstřely ve vile Edelweiss, byla to literární rekonstrukce vraždy německého emigranta profesora Leasinga – a později ji zfilmovali pod názvem Výstřely v Mariánských Lázních.

Jakým způsobem pracujete s materiály? Příběhy Vašich knih fascinují čtenáře svou dokumentární pravdivostí a uměleckou přesvědčivostí. Představuju si tak hodiny a hodiny náročného sběru dat. Dáváte při psaní děl nějaký prostor i fabulaci? A do jaké míry?

 Problém, který jste otázkou naznačila, definuje můj vnuk větou, že „děda si u psaní detektivek odpočívá od faktů“. Je to výstižné. Když se celé dny prostřednictvím dokumentů a svědectví zabýváte takovými tématy, jako je holocaust, Adolf Eichmann, Otto Skorzeny, vykonstruované procesy v 50. letech, či – z jiného soudku – třeba Olga Hepnarová, pak pochopitelně zatoužíte po tvůrčí svobodě čirého fabulování. Zda je to úplný odpočinek, tím si však nejsem jist. Každé psaní je dřinou, říká Vladimír Páral, a jelikož jest Vladimír klasikem, nemůže se mýlit.

Literárně zpracováváte historické milníky českých i světových dějin. Setkal jste se i s negativními názory na svou tvorbu od lidí, některých rodinných příslušníků, pro něž byla traktovaná témata příliš „ožehavá“?

V literatuře faktu, dotýkající se nejnovějšího či případně rovnou současného období, se pohybujete na tenkém ledě se spoustou nástrah. Je třeba postavit si jako mantinely jasné zásady. První takový bod: Literatura musí být protivníkem zla, a to ať zla v organizované podobě, mám na mysli třeba nacismus a jeho vyhlazovací záměry, či zla jen individuálního. A axiom druhý: Neubližovat! I při popisu kriminálních událostí je třeba mnohé zvažovat. Nelze samozřejmě přejmenovat Olgu Hepnarovou na Novákovou, ale jen iniciálami jsem v této ostře sledované knize představil ty, kteří byli do bolestného příběhu tak či onak zataženi. Často jsou to i pohnuté situace. Při setkání se sestrou Olgy Hepnarové jsem dlouho čelil jejím výčitkám, že tu knihu vůbec chci napsat, ujišťoval jsem ji, že to chci učinit co nejpoctivěji, takže nakonec jsme si přece jen připili na smíření duší těch obětí a duše Olgy tam kdesi v nedohlednu. Práce na knize Holocaust – slepá kolej dějin, jak se jmenovalo její třetí vydání, mi trvala několik let, vyslechl jsem desítky nesmírně sugestivních svědeckých výpovědí a přirozeně mě potěšilo, když Arnošt Lustig v úvodu napsal, že „s touto knihou by se měli seznámit členové všech parlamentů na světě a neměla by chybět v žádné univerzitní knihovně“. Ale to už se trochu chlubím, ne?

Necítím to tak. Říká se, že přelom v československé literatuře faktu znamenají šedesátá léta, protože v této době publikují dva významní autoři: Vojtěch Zamarovský a Miroslav Ivanov. Máte své literární vzory, ať už tuzemské či zahraniční?

 S oběma autory, které jmenujete, jsem měl tu čest se osobně poznat. Mirek Ivanov byl po celá desetiletí mým blízkým přítelem, a ještě s Miloslavem Moulisem, se kterým jsem později napsal několik knížek, jsme v osmdesátých letech stáli u zrodu Klubu autorů literatury faktu. S pojmem vzor nerad plýtvám a spojuji si to slovo spíš s morálními či etickými hodnotami. Od každého kolegy z domova i ze světa se člověk-autor může něco naučit, pokud je pokorně připraven se učit. Velmi si vážím současné tvorby mých přátel Karla Richtera a Jiřího Svetozára Kupky, kteří jsou ještě starší než já a při psaní svůj věk prostě neberou na vědomí. Ze zahraničních autorů mne kdysi svou přímočarou syrovostí velmi oslovil Curzio Malaparte.

Zabýváte se mezními problémy lidských životů. Jaký je váš postoj k trestu smrti, o jehož údajné potřebnosti se mezi lidmi čím dál víc debatuje?

Můj názor je v tom směru jednoznačný, dlouhodobý, zásadní a konečný. Jsem odpůrcem trestu smrti.

I když jste viděl a musel popsat tolik zla? Není v tom, promiňte, určitý rozpor?

Není. Spíš je tomu naopak, ale svůj postoj nikomu nevnucuji. Právě proto, že jsem hluboce poznamenán tím, co jsem kdy vyslechl a přešlo mi před očima, nedokáži být neosobní a vynášet lehkovážné soudy. Nabídka snadných řešení hlubokých a letitých problémů má skoro vždy populistický, účelový a v důsledcích tedy i nebezpečný podtext. „Rozsudek smrti rozbíjí jedinou nespornou solidárnost mezi lidmi, solidárnost vůči smrti,“ napsal ve své legendární eseji francouzský spisovatel Albert Camus. Souhlasím s tím, byť přiznávám, že sám jsem byl občas blízko otázce, zda ti, kdo se dopustili a dopouštěli vrcholně odporných činů, jsou vlastně ještě lidmi. Ale vyřešíme něco, když si osvojíme právo prohlásit někoho za nečlověka? Nespustíme tím lavinu dalších problémů? Těžko říct. Jen jedno si myslím: že není dobré předkládat jako řešení sázku na to horší v člověku. Je to černobílý recept, a cokoli černobílého není mou parketou.

Překladová literatura ze zahraničí v rámci celkové knižní produkce dnes zaujímá nadpoloviční většinu. Myslíte si, že česká nakladatelství věnují literatuře faktu dostatečný prostor? Věnujete se i psaní původních českých detektivek a kriminálních příběhů.

Myslím si, že rozumná nakladatelství literaturu faktu neopomíjejí. Logické je i to, že převažují překladové tituly: je to otázka početní převahy. My domácí musíme být prostě pilnější…

Na jakém titulu teď momentálně pracujete, na co se Vaši čtenáři mohou těšit? Jaká témata Vás do budoucna lákají?

V létě mi vyšla knížka Otto Skorzeny – život na hraně. Dokončuji práci o úspěších i prohrách při stíhání nacistických válečných zločinců (Doživotní ztráta svědomí). A také jsem sestavil další sbírku psychologicky laděných kriminálních povídek s příznačným názvem Syndrom odumřelé duše. Ve volných chvílích, jichž věru není mnoho, zvažuji, zda bych svůj posedlý workoholismus, jak to kriticky vnímá moje rodina, neměl trochu přibrzdit. Přece jen už je na dohledném obzoru ta osmdesátka… No, uvidíme, zatím se mi dobrovolně zatáhnout za brzdu příliš nechce. On si to osud rozhodne.

Rozhovor vedla Veronika Chaloupková

ROMAN CÍLEK

Narodil se v roce 1937 v Českých Budějovicích, již řadu desetiletí žije v Praze. V minulosti používal pseudonymy Vilém Pavlík, Karel Pavlík a Zdeněk Roman. Pracoval jako redaktor a šéfredaktor, nyní působí jako spisovatel, publicista, autor próz, reportáží, rozhlasových her a kriminálních příběhů. Je spoluzakladatelem a místopředsedou výboru Klubu autorů literatury faktu a české sekce Mezinárodní asociace svazu autorů detektivní a dobrodružné literatury (AIEP). Podílel se na vzniku rozsáhlého projektu životopisné knižní řady Galerie nesmrtelných a periodické revue literatury faktu Přísně tajné!, která vychází dodnes. Pravidelně spolupracuje s řadou českých periodik, televizí i rozhlasem. Kromě rozsáhlé publicistické a žurnalistické činnosti vydal několik desítek knih literatury faktu i beletrie. Získal řadu ocenění například v mezinárodní soutěži o Cenu Egona Erwina Kische, Ceny Miroslava Ivanova a Jaroslava Golla. Některé jeho tituly vyšly i v zahraničí. Nejnověji vydalo polské nakladatelství Wydawnictvo Afera knihu Já, Olga Hepnarová v překladu Julie Różewicz. V Čechách měl na jaře premiéru stejnojmenný film Tomáše Weinreba a Petra Kazdy, natočený podle Cílkova knižního námětu. Během léta se film představil na zahraničních festivalech po celém světě.

Časopis DILIA – podzim 2016

© COPYRIGHT 2016 KALF  -  Administrace